V polovině ledna jsem se se svojí maminkou a tlupou výherců fotosoutěže s časopisem Lidé a Země a samozřejmě s jejich šéfredaktorkou vydala napříč Marokem.
Naše první delší cesta, byla plánovaná na 29.6 2012. Vzhledem k tomu, že mi dva dny předem schvátila viroza, bylo nutné posunout odjezd na neděli. Po nalodění a finálnímu uložení zásob na palubě a poslední kontrole všeho potřebného, jsme nabrali směr Plzeň, Rozvadov, Mnichov, Innsbruck a dále dolů na jih. Přes Bolzano, až do Venezie, kde má začít naše putování jihem.
Milujeme krásy hor, a tomu jsme přizpůsobili letošní dovolenou. Jako vždy dva manželské páry a dvě obytná auta Fiat Ducato. Spali jsme v průsmycích a odtud podnikali tůry.
V Rheinfeldenu ještě kupujeme naftu, už jsme byli na doraz, nabral jsem 49 litrů za 70 €. Cesta do Francie přes Basilej vyšla perfektně , do Basileje jsme přijeli po německé dálnici a hned na prvním sjezdu ve Švýcarsku jsme sjeli jednoduše do Francie přímo na cestu 419 směr Altkirch, Belfort. Cesta ubíhala dobře, ale francouzské silnice jsou o poznání horší, velmi se podobají našim, takže se v autě často všecko třáslo.
To, že přestal fungovat vnitřní i venkovní teploměr bylo celkem banální, protože bylo úplně jedno, zda teploměr ukazuje 30 nebo 35 stupňů, stejně bylo „na zdechnutí“ jak venku, tak i uvnitř
Smerom na Astrachan sme sa vydali po východnej strane Volgy, to znamená dosť zachádzka, ale zdalo sa nám to zaujímavejšie a chceli sme odbočiť a pozrieť aj jedno soľné jazero. Museli sme teda prejsť cez Volgu po priehradnom múre, pohľad z jednej strany na more vodnej elektrárne a z druhej strany na prúdy vody pod priehradným múrom bol úchvatný.Padnúť by som tam nechcel.