...aneb Skandinávie 2012 podruhé.

...aneb Skandinávie 2012 podruhé. Cestopis zachycující tu první cestu je na delší sepisování, proto poruším chronologický postup a začnu druhou cestou. Tentokráte nevyrážíme ve dvou, ale ve třech. Rozdíl je také v tom, kdo posádku tvoří. V pozicích cestovního vozítka a řidiče to zůstává beze změn. Místo druhého pilota výjimečně nezaujme Hanička, ale bude jí zastávat máma Sarah. A třetí člen? Naše téměř dvanáctiletá labradorka Betty. Mamča je zkušená bydlíkářka. S tátou cestovali autem už od 82. roku a v roce 1988 si pořídili Toyotu Hiace, kterou nechali firmou Dethleffs "zútulnit". Zato Betty zná tak možná cestu osobákem k veterináři.
Dost řečí, vyrážíme. Nejprve se musíme vydat do německého Würzburgu, kde máma bydlí. Odtud pokračujeme po dálnici na sever směrem k Hamburgu. První noc spíme na dálničním odpočívadle. Betty je z toho div živá.

Čerstvě vyspaní se vydáváme k dánským hranicím. Není to štreka, ale kolony jsou nekonečné, nehybné a k tomu všemu sluníčko, které je za daných okolností mučivé. Jen v okolí Hamburku trávíme víc než čtyři hodiny. Pauza na oběd přichází až v půl páté, hned za hraničním přechodem. Asi 30 km za Vejle přespáváme na klidném parkovišti. Betty si za noc velmi rychle zvykla a už nevyvádí.

Ráno se snažíme ujíždět zlým temným mrakům co to jde, ale bohužel to vypadá, že nás pomalu ale jistě dohánějí. Kolem poledne si to vesele s jistou dávkou sebevědomí hasíme na hirtshalskou pláž. Inu, sebevědomí brzo opadlo, když jsme po několika metrech zapadli v písku. Jeden německý kolega hned aktivně vzburcoval ostatní kolem, aby nás šli vytlačit. Povedlo se. Pro jistotu auto dáváme na místo, kde je písek opravdu tvrdý. Slunko vylézá z podmraků a Betty si poprvé vychutnává pláž a mořskou vodu. A že si to užívá! Nutno dodat, že od té chvíle si vodu mimo svou misku vždy kontroluje, jestli není náhodou slaná. Je čas pomalu se přemístit k přístavu. Jenže tak lehké to nebude... I na tom tvrdém písku zapadáme. Náš zachránce se jen usměje a pomalu se zvedá ze židle. Jsme prý již sedmí, které dnes takto vytlačují. Na trajekt společnosti ColorLine najíždíme včas a odplouváme také bez zpoždění. Plavba trvá opět přes tři hodinky. Lístky obvykle kupujeme přes aferry.cz, ale nešel mi tam přidat pes, tak jsme to nakonec koupili přes Čedok - i provizí jsme zaplatili 120€ (objednáno týden předem). Odbíjí půlnoc a Kristiansand už šel dávno spát. My si ale na postýlku budeme muset ještě chvíli počkat. Ale zanedlouho se dostavují vedlejší účinky kinedrylu a začínám mít těžká víčka. Parkujeme asi 30 km od Lindesnes.

Po čtyřhodinovém spánku se přinutím vstát a vyrazit dále. Vychutnáváme si krásy silnice č.44, stavíme za obcí Nodevika vedle dalších osmi obytňáků. Vytahujeme rybářské náčiní a výsledek? Pár makrel a jeden racek. Ano, je to tak - máma chytá racka. Nebo spíš se chytil sám v domnění, že vidí rybku. Naštěstí ukáplo jen pár kapek krve, a tak mohl otřesený racek číhat na kořist dál. Obloha modrá, ale vítr takový, že se bez svetru venku moc dlouho vydržet nedá. Po cestě na Stavanger tankujeme. Oproti minulému měsíci nafta podražila asi o 1 NOK. Protože nás tlačí čas a mámě jižní část Norska vůbec není cizí, nakonec z itineráře vynecháváme i nádherný Lysefjord. Před námi jsou dvě plavby trajektem a pak už jen další přístav - Sand, kde přespáváme na hezkém stellplatzu.

Dopoledne rybaříme a úlovek je slušný. Jedna makrela za druhou - je jich dost, proto se dělíme s vedle kempujícími sousedy a sami rozděláváme gril. Po obědě pokračujeme pomalu dál. Přes hory, trajektem, kolem vodopádů, po silnici č. 55. Úžasná podívaná nám nedovolí projet jen tak, bez četných zastavování a fotografování. Navečer parkujeme u staré autoškoly.
Následujícího dne opět vyrážíme a kocháme se. Pekelně úzké silnice, nádherná krajina jemně zahalená řídkou mlhou a hory místy stále pokryté sněhem. Projíždíme Jotunheimenem, ale je to fuška. Auto má co dělat, aby kopce vyjelo. Betty si strašně užívá sníh a válí se o sto šest. V Dombasu prošmejdíme suvenýry, ale po chvíli pokračujeme po E6 na sever. Míjíme Trondheim, netrvá to dlouho a přichází čas se rozloučit s jižním Norskem. Před námi je brána s nápisem Nord-Norge. Nastává historicky první konfrontace mezi Betty a ovcemi. Pro ní je to silný zážitek, i když nevím, jestli jí to nezpůsobí noční můry. Dnes plánujeme padla až kolem půlnoci. Po několika stech kilometrech ochotně uzavíráme dnešní kapitolu na odpočívadle asi 50 km před Mo i Ranou.

Mo i Ranou pouze projíždíme, pauzu na oběd a malý odpočinek si dáváme u chaty asi čtyři kilometry před polárním kruhem. Protože je po sezóně, nabídky v Arctic shopu jsou velmi zajímavé a lákavé - na leccos je sleva 50%. Zítra se chystáme navštívit své přátele, kteří bydlí nedaleko Bodo. A protože nemáme kam chvátat, stavíme ve fjordu asi 15 km před Fauske. Snaha ulovit nějakou rybu je sice úpěnlivá leč marná. Ani ťuk.

Ráno nás probouzí vyložený chlad. V autě je 6°C. Proto se moc dlouho nezdržujeme a vyrážíme přes Bodo do Festvagu, odkud nás čeká další trajekt. U přátel strávíme tři dny. Počasí se mění, ale vše naznačuje tomu, že podzim už je dávno tu. Prý dokonce co nevidět čekají první sníh. Ani zima, ani občasný déšť nás však neodradil od rybaření, kór když má člověk možnost dojet si s loďkou doprostřed fjordu.

Těch pár dní uběhlo jako voda a nám nezbývá než se rozloučit. Směřujeme na jih. Přestávku si dáváme až u švédských hranic. Modrá obloha, přesto kosa. Nafta je oproti Norsku levnější asi o 3 Kč. Karavanů výrazně ubylo, potkáváme je už jen zřídka. I přesto, že se čím dál tím víc ochlazuje a teplota začíná klesat pod 10°C rojí se venku veškerá štípající havěť. A že jich je! Kdo by to byl řekl při této teplotě. Začíná jich být tolik, že si rozmýšlíme, kde zastavit. Ale je to těžké, jsme v oblasti lesů a jezer. Za Vilhelminou už se pomalu díváme, po místě, kde bychom mohli přespat. Nacházíme nekrytý vjezd k jezeru, kde fouká vítr. Takže máme od obtěžujícího hmyzu pokoj. Snad vítr neutichne.

Dopadající paprsky vycházejícího slunce na krajinu dávají vzniku nádherné podívané. Pomalu plynoucí mlha nad jezerem a doslova se třpytící tráva. Nutno zmínit, že za to může přízemní mrazík. Sundsvall se přibližuje pomalu, ale jistě. Frčíme po E4 na jih. Doufáme, že na jihu bude tepleji. Zatím se zdá, že se mírně otepluje. Naším posledním větším cílem letošní dovolené je ostrov Öland. Opouštíme E4, je dost hodin, a nechce se nám spát poblíž švédské metropole. Již jsem to zažil ve Skandinávii několikrát - oprava silnic. Je vskutku pozoruhodné, jakou rychlostí a s jakou kvalitou se švédští dělníci dokážou vypořádat s tak zdánlivou banalitou. Za to jim vždycky patřil můj obdiv. Za co by ale zasloužili nařezat na holou, je způsob, jakým rekonstrukci realizují. Obvykle to funguje tak, že opravují poměrně dlouhý úsek a auta nechají jezdit po štěrku nebo po ostrých kamenech. A 30 km po šutrech není úplně to ideální. Opravdový paradox, jež je zřetelný při opravování a opravení. Začíná se ozývat palivová kontrolka. Občas problikne, tím spíš se uklidňuji, když je dle navigace další čerpací stanice po 55ti km. Oddychuji si, avšak předčasně. Benzínka v obci už dávno neexistuje. Další je ještě 48 km a kontrolka už bez zhasnutí svítí pár kilometrů. Nevím jak, ale dojíždíme. Bohužel pro nás, čerpací automat akceptuje pouze tuzemské platební karty. Smůla! Ještě, že ta další, kterou jsme viděli po 6ti km, už byla v pořádku. Takže pro dnešek dost, jde se spát!

Až teprve odpoledne přejíždíme Kalmar a před námi se objevuje most spojující Öland s pevninou. Naše přání se vyplnilo, je téměř letní počasí. Ještě zpracováváme poslední makrely, které jsme nachytali v Norsku a směřujeme k cípu tenounkého ostrova. Před Byxelkrokem odbočujeme na Byrum a kotvíme přímo u moře.

Ještě před snídaní se přemisťujeme na naší oblíbenou byrumskou pláž. Je hezky, ale na koupání to už bohužel není. Den trávíme také nákupem - tedy alespoň pokusem o nákupy. Většina obchodů už má po sezóně a tudíž zavřeno. Pozdního odpoledne se vydáváme na úplný konec ostrova do bývalého přístavu, kde kdysi plul trajekt na Gotland. Poté, co jej zrušili, vznikl tam stellplatz (platívali jsme 40 SEK i se sprchou). Ale před pár lety přestal fungovat. Když přijíždíme, zjišťujeme, že už stellplatz opět rozchodili a podle slov jednoho Švéda je v provozu pouze měsíc a večer by měl někdo přijít, vybrat peníze a dát nám číselný kód ke sprše. Zůstáváme tedy. Čekáme do noci, ale marně. Nikdo nepřišel. Možná je to pokaženým počasím a také tím, že už tam nikdo není. Sice máme přespání zadarmo, ale bez sprchy a ani nevíme, kolik se tu platí.

Protože se počasí totálně pokazilo, volíme takovou nouzovou variantu. Leje a leje a všechny obchody, včetně informací jsou zavřené. Pomalu tedy opouštíme ostrov. Ale co dělat? Snad i trochu smutné, ale v této chvíli z našeho pohledu nejlepší, rozhodnutí: prošmejdíme obchodní domy v Kalmaru. A tak strávíme odpoledne v Ikee a McDonaldu. Navečer se přesouváme na parkoviště pod Ölandský most.

Protože nám pluje trajekt z Trelleborgu až za dva dny, není kam se hnát. Vyrážíme tudíž až po obědě. Na jižní pobřeží se neženeme, ale i tak projíždíme Ystadem ještě v odpoledních hodinách. Asi 20 kilometrů za ním to zapíchneme na parkovišti u pláže, kde stojí další obytná auta.

A hurá do Trelleborgu. Lístek už je koupený týden předem - s TT Line do Travemünde platíme 110€. Ještě se stíháme napíchnout na net u mekáče a na stellplatzu v Trelleborgu se pro letos definitvně loučíme se Švédskem. Loď je stará, není moc vybavená, ale zato je velmi tichá a plavba je úžasně klidná. Krom malé jídelny a Tax Free obchodu velikosti 6x6 metrů na trajektu není nic. Ale utíká to relativně rychle. Večeře se dá koupit za 12€ a můžete si vybrat vše, co se vám vejde na talíř. Internet je zdarma, pro přihlášení je však nutné zadat objednací číslo nebo číslo lístku (čili si číslo poznamenejte, protože se lístek před vjezdem na trajekt odevzdává). Internet zdarma je super, ale na mail i přes plný signál čeká člověk třeba půl hodiny a někdy i marně. Loď opouštíme přesně podle plánu. Je jedna ráno a naším cílem je projet Hamburkem, abychom se vyhnuli kolonám, které pondělní ráno v první zářijový pracovní den jistě přinese. Zastavujeme ve tři ráno na dálničním odpočívadle.

Je to 500 km do Würzburgu, doprava se hýbe a nikde se netvoří kolony. Netrvá to tedy tak dlouho a máma už je doma. Ve Würzburgu přespím i já s Bettynou.
Den D. Jestli se tomu tak dá vůbec říkat. I já se s Betty vracím domů, do Čech. V podvečer přijíždím do Českých Budějovic. A tím se dostáváme k úplnému konci. Vlastně už jsme tam. Nuže "Zazvonil zvonec"...ale vždyť to znáte.