Druhá část popisu naší cesty po riviéře

Vyrážíme do Saintes-Maries-de-la-Mer, do ulice Jacgues-Yves Cousteau, kde je poblíž STPL na souřadnicích N 43.45401° E 4.43791°. Cena za den je 9.50. Cestou potkáváme více parkovacích míst. Toto místo jsem vybral záměrně, ne jen proto, že je na pobřeží, ale proto že se mi zdálo jako nejbližší vhodná základna, kde se dá opustit alkovna a nalodit se na gumák. Plánuji si místní řeku, která je nedaleko a je součástí rezervace, na kterém se nachází hnízdiště plameňáků a je teritorium polodivokých bílých koní a buvolů, proplout na našem člunu s celou rodinou.
Městečko Saintes-Maries je dle informací ,které jsem získal na internetu informační centrum o celé této rezervaci. Doporučuje se výlet na lodi po řece, prý takto je možné vidět toho více. Podél vede i cesta D38, pro auta, která navazuje na Avenue Riguette Aubar.

Je sobota 21.7 držíme siestu a odpoledne vyrážíme do místních vln. Je větrno, velmi větrno, vítr fouká vlny do protisměru od pobřeží. Takový vítr znám ze Sardinie. Přichází tam v cyklech a je to přesně ta doba, kdy nelze vyplout gumákem na moře. Zkoušel jsem to a ty sekané vlny, když musíte plout proti nim jsou opravdu nepříjemné. Nejen že máte plný vody, ale i obličej a špatně vidíte na cestu. Přesně takový vítr je tady. Procházíme se po písečné pláži, voda je studená a mělká. Je to tu dobré tak leda na sběr slávek. Je jasné co bude k večeři. Tiše doufám, že vítr zítra ustane a dovolí nám vyplout, ale přesto začínám připravovat náhradní plán. Sednu na kolo a jedu za město hledat vhodné místo na vylodění u řeky. Je to tady samá mokřadla a spolu s Dominikem, který jel se mnou pozorujeme první plameňáky, lovící na nich ryby. Jedeme po silnici D38 a po pravé straně míjíme kemp, za ním je společnost Tiki, která provozuje projížďky turistů po řece. První plavba je v 10 hod. Dospělí za 12,-,děti za 6,-, dle intervalů odhaduji dobu plavby asi na hodinu. Jsme na místě, našli jsme řeku, ale žádný vhodný přístup k ní. Všude je to buďto zastavené, nebo oplocené. Za to je tu bezpočet komárů i přes ten vítr. Vracíme se, město nám nejen svojí architekturou , ale i dvojjazyčnými nápisy připomíná Španělsko.

V neděli ráno se nám zdá vítr ještě silnější, než předchozího dne. Letos máme na počasí smůlu. S krátkými přestávkami nás provází už od Antibes a na teplotě moře je to znát. Prostě letos je větrno. Před snídaní studuji mapu a připravuji plán B. Projíždíme oblast autem a při vhodných příležitostí stavíme, a fotíme. Jeli jsme ze Saintes-Maries ulicí route de Cacharel po D85 do Pioch Badet. Potom na Mas dicard a zpět směr Saintes-Maries po D38, přes řeku na silnici D85 na Pin Foucat. Hned za mostem je první přístup k řece na N 43.54 174° E 4.34889°, obědváme tady.

Z řeky toho není vidět víc než s auta, aspoň v této lokalitě. Opouštíme místo a jedeme na farmu Lou Mas Dou Juge. Mají tu ty místní bílý koně. Ostatně jako u skoro každé usedlosti. Jsou krásní, klidní,komunikativní. Trochu zavalitější a menší, než klasický koně. Pavla je přirovnává k jednorožcům, jen ten roh jim prý chybí. Dětem se od nich nechce. K večeru odjíždíme směr Sete do Frontignan plage, vytypoval jsem tam stanoviště na přespání. Jedeme přes Carnon. Je to ideální místo pro nalodění se na místní kanál. To samé Palavas de Flots. Dala by se tady na člunu strávit celá dovolená. My však jedeme dál, zítra plánujeme navštívit Le-Grau-du-Roi. Město s velmi pěkným přístavem. Před osmou večer jsme dorazili do Frontignan k řece. Stojí tu několik obytek. Část z nich jsou rybáři. Je to silnice D129 na souřadnicích N 43. 43545° E 3. 76120°.

Druhý den nás hostí pláž Grand Travers u ulice Avenue de Carnon. Je tu dlouhá písečná pláž táhnoucí se několik kilometrů přes La Grande Motte až k přístavu La Grunde, s mělkou vodou. Celá tato oblast je výjimečná, spíše připomíná severněji položená letoviska, než-li kterékoliv místo na riviéře. Snad za to mohou všude přítomné borovicové lesy, nezvykle zelené trávníky na jižní oblast, nebo jen starostlivá péče, města o celé okolí. Vzorně ošetřené palmy, všude je čisto, žádné odpadky, které Francouzi, tak rádi vyhazují z okýnek svých aut. Chtělo by se říci, že to tu spíše připomíná letovisko z německy mluvících zemí, než přímořskou francouzskou oblast. Jetu i příjemnější klima, lépe se tu dýchá. Jen s parkováním jsme měli potíže, proto se později přesouváme do Le-Grau-du-Roi a parkujeme v ulici Boulevard du Docteur Jean Bastide, sousedící přímo s pláží. Po koupánívyužíváme cyklostezku a jedeme do přístavu. Musím uznat, že ten stojí za návštěvu. Historické centrum je rozdělené průplavem a pravou stranu s levou spojuje starý most. Všude plno restaurací a obchůdků s vůní francouzské atmosféry.

Procházíme se po přístavu, kupujeme suvenýry a pořizujeme fotky. Na druhém konci přístavu je stadion, kde se příležitostně konají býčí zápasy a hned vedle je na parkovišti oficiální STPL. Na večer se vracíme k autu a plánuji u pláže doplnit vodu. To se nedaří, na noc vodu vypínají. Přesouváme se asi dva kilometry směrem na La Grande Motte. Vedle silnice D255 nedaleko mostu je parkoviště oddělené od silnice borovým hájem. Stojíme na souřadnicích N 43.55506° E 4.10559° asi dvě stě metrů od pláže Alée De la Plage. Většinu příštího dne trávíme na pláži, sbíráme mušle a škeble. Nedaleko odtud je park, kde na borovicích jsou zavěšená lana, vedou tu cyklostezky a všude je plno zeleně. Dalo by se tu pobýt více dní. K večeru místo opouštíme, naším dalším cílem je vnitrozemí, Carcarsone. Být relativně blízko asi 240 km a nenavštívit toto unikátní historické město by mi přišlo škoda. Nocujeme na parkovišti u Lídlu v městečku Coursan. Ve čtvrtek dopoledne parkujeme asi půl kilometru od hradeb Carcasone. Parkoviště pro obytky je trochu stranou, hned při příjezdu po pravé straně a snadno se přehlídne. Celé město vás vrátí o několik století zpět. V roce 1997 bylo toto místo zapsáno na seznam unesco a to víc než oprávněně. Hradby které chrání chrání celé město začali stavět již Římané na začátku našeho letopočtu. Začátkem 13 století to bylo významné středisko a velmi často se o něj sváděli boje. Domky v úzkých kamenných uličkách jsou obydlené, takže město žije, nejen jako turistická atrakce.

Odpoledne se vracíme stejnou trasou, zdoláváme kilometry po dálnici a plánujeme přespat na parkovišti Geánt-casino v Montpellier. Těším se, že si večer ugrilujeme ryby a krevety a budeme je zapíjet dobrým vínem. Náhle na mě blikne oranžové světlo, symbol prázdné nádrže. Jedeme na rezervu a je třeba natankovat.

Moc rád se zrovna nechlubím, tím co následovalo, ale patří to do našeho putování
Nechce se mi sjíždět s dálnice, cesta tak rychle utíká, odhaduji že bych mohl dojet v nejhorším do cíle našeho noclehu a natankovat tam. Kilometry ubíhají, po dálnici není v tomto úseku vidět žádná pumpa, musel bych zajet do měst co míjíme, jednu benzínku jsem tam z dálnice viděl, ale když ta cesta tak hezky odsypává a já se těším na večerní grilování. Jak tak ubíhají kilometry, nikde žádná benzínka. Čím jsme blíž k cíli, jsem nervoznější, zda do cíle dojedeme bez tankování i když dle počítače by to mělo vyjít. Nakonec přeci jen raději opouštím dálnici a vydávám se podél ní vesničkami. Někde tady musí být možnost natankovat, místní taky potřebují naftu. Nic na obzoru, v jedné zastavím u servisu a ptám se zda by mi trochu nafty neprodali, nebo kde mají benzínku. Zkoušíme to na třech místech a domluva nulová. Zbytečně tím ztrácím drahocenné poslední decilitry nafty.

Cesta mimo dálnici je delší. Nakonec vyjedu jeden táhlý stoupák a cítím jak motor ochabuje. Je mi jasné co bude následovat a tak parkuji na asfaltovém plácku vedle silnice. Ve stresové situaci držíme spolu, proto mi nikdo nenadává. Odmontuji s držáku motokolo, které jsem si pořídil, abych mohl ráno zajíždět, v případě potřeby pro čerstvé bagety a nemusel kvůli tomu hýbat s celým naším bydlením. Za asistence manželky se připravuji na odjezd. Doplnit benzín do nádrže, znova opravit izolepou protrženou hadičku od benzínu. Minule motokolo zlobilo, protože se mi udělala díra do přívodní benzínové hadičky a já neměl náhradní. Vůbec cestou zjišťuji jako pravý karavanista začátečník, kolik věcí-nářadí mi do bydlíku chybí. Už vím že je něco jiného vyrazit na víkend, či týden a něco jiného na měsíc. Loučím se s rodinou, šlápnu do pedálů a vyrážím s dvacetilitrovým kanystrem připevněným ke kolu do města, kde by měla být kýžená pumpa. Ujet na kole i přes několik kopečků deset kilometrů do města netrvá nikterak dlouho. Mnohem delší čas jsem strávil hledáním pumpy. Ptal jsem se kolemjdoucích. Každý obdivoval povoz, ale nikdo mi neuměl poradit. Vůbec byl problém domluvit se co vlastně chci. Obvykle by mi dělalo dobře, že mám svojí angličtinou navrch, ale tentokrát bych raději ocenil, kdyby mi někdo dovedl poradit. Pak již jsem hlavně ukazoval na nádrž a snažil se odhadnout v záplavě francouzských slov, proložených špetkou angličtiny, kam mám pro naftu jet. Křižoval jsem v třicetistupňovém vedru město Saint-Jeant-de-Vedás, křížem krážem a nevím zda jsem se více potil ze sluníčka nebo z toho že benzínku nenajdu. Konečně mě jeden místní nasměroval k supermarché, kde byla pumpa. Vítězoslavně odepínám kanystr od kola a chci tankovat. Nejde to! Platí se tu kartami a ty mé to nepřijímá. Hotovostí se tu platit nedá a s obsluhou byla marná řeč. Uprosil jsem mladou ženu a rozhodl zapůsobit na její city. Chvilku váhá, otáčí se na spolujezdkyni, ale je to matka. Vytahuji peníze a vysvětluji , že musím nutně tankovat, že jsem uvízl s autem před městem. Zdá se že rozumí a já konečně tankuji.

O den později jsem byl zvědkem bezradného Švýcara, který se marně snažil natankovat u té samé společnosti, je vidět že problém natankovat díky tomuto systému tady má více cizinců. Naštěstí většina takto zařízených benzínek má stojan, či dva kde se dá platit hotovostí. Bohužel u této pumpy tomu tak nebylo.
Cesta zpátky již nebyla tak snadná, hadička přívodu benzínu zase povolila, nemám jí jak opravit a tak se motor zavzdušňuje. Motokolo co chvíly chcípá a já musím táhlé kopce dílem šlapat a dílem vést kolo s kanystrem, když mi v kopci dojdou síly. Slunce se chýlí k západu, ale přesto je vedro k zalknutí. Celá tato výprava za naftou nás zdržela tři hodiny. Rodina mě vítá, jakmile se objevím na obzoru, jsou stejně jako já rádi že jsem zpět.

Později projíždíme městečko a přes dálnici vidím benzínku u supermarché, kde jsem tankoval. Kdybych nezmatkoval a neztrácel poslední naftu sjížděním s dálnice jsem bych dojel.
Hledáme místo na nocleh, již se stmívá a touto dobou již jsem myslel, že budeme tábořit.
Jedeme do města Montpellier, hledajíc cestou vhodné místo pro nocleh. Nastal večer a já zabloudil mezi vybydlené paneláky. Vypadá to tu jako při velkém stěhování, Něco jako vyhlášené české geto. Všude kolem na chodníku plastové stoly a židle obsypané tmavšími občany. Malé děti honící se kolem, mladící túrující staré bavoráky, pokuřující a opírající se o omšelé zdi domů. Rychle odtud pryč, několikrát pohledem kontroluji, zda je auto zamčené a nervózně povstávám u křižovatky na semaforu, při výjezdu. Na druhém konci města jsme našli stanoviště u Casina.

Ve čtvrtek ráno pokračujeme v cestě do rybářské vesnice Carro, před polednem jsme v cíli. Tentokrát mám připraveno 8,- eu v drobných. Před týdnem, když jsme tu byli poprvé, tak jsme zůstali stát před závorou. Automat na lístky tvrdohlavě vyžadoval drobné a mi dali dohromady pouze 6 euro. Obcházel jsem stpl a žebral o drobné, nikdo neměl, až jedna paní mi půjčila chybějící dvě eura. Stejný problém, za dobu našeho pobytu řešilo více lidí. Táboříme na asfaltu s výhledem na přístav a moře. Vybaluji gumák, nasazuji motor, balíme věci a vyrážíme na moře. Kotvíme u skal, já s dětmi vyrážím šnorchlovat podél pobřeží a Pavla se slunní na člunu. V podvečer při západu slunce grilujeme ryby na skalnatém pobřeží, před stpl. Večer jsem našel místo v přístavu a zakotvil, abych nemusel člun vyndavat a příští den vracet na moře. Trávíme tu dva dny, po té vyrážíme přes francouzské alpy a Ženevu k domovu. Projíždíme krásnou krajinou a míjíme krásná místa, například Sisteron. Jen cesta od severu na jih připomíná po mnoho kilometrů spíše velké parkoviště. Všichni jedou k moři a čeká je opravdu dlouhá cesta v zácpě. Jsem rád že jedeme v protisměru, kde je doprava průjezdná.

Příjezd do Švýcarska z této strany je jiný, než jak jsme zvyklí s východní části země, kde vás na hranicích přivítá celnice. Tady prakticky nepoznáte, kde začíná Švýcarsko a končí Francie. V neděli obědváme u Ženevského jezera. Hostí nás přístav Celigny, kde je klidné parkoviště oddělené od hlavní trasy Route de Suisse loukou a keři. Příjemné místo s travnatou pláží a veřejnými grily, které rádi večer využíváme. Tento pohodlný divoký stpl hostí do pondělního podvečera. Přes den se koupeme a k večeru krmíme mimořádně ochočené labutě a kachny, berou si z ruky.

V pondělí v 17.15 se Pavla učí s dětmi, aby nezapomněli na školu a já balím, výlet končí, je čas návratu do Prahy. Zavřel jsem všechny okna a spokojen jak jsem vše zajistil sedám za volant. Po pár kilometrech přijedeme do města Nyon. Tady opouštíme Ženevské jezero a najíždíme na dálnici. Asi po dvaceti kilometrech, když se děti již neučí a pouštějí si pohádku na televizi, zaslechnu Pavlu, jak řiká Dominikovi, aby vylezl na alkovnu a zavřel okno, protože jsem fouká. V duchu si vybavuji, zda když jsem zavíral okna, zavřel jsem i to na alkovně. Ne na to jsem si ani nevzpomněl.

Syn po chvílce hlásí s alkovny, ale tady žádné okno není! Na první sjezdu se otáčíme a vracíme se zpět až k parkovišti s kterého jsme vyjeli. Všichni mají nalepené obličeje na oknech a vyhlížejí, při pomalé jízdě zda kdesi v terénu nezahlídnou utržené okno. Zahlédl jsem ho první, ležet v travnatém pásu oddělujícím benzínku od dálnice. Najít téměř všechny střepy, netrvalo tak dlouho, jako je po té slepit do původního tvaru okna. Tato událost mi přesvědčila, abych změnil trasu a místo do Prahy se vydal do exocampu u obce Bettingen. Toto místo jsem objevil v květnu, při naší cestě do Holandska na výstavu květin. Měl jsem tenkrát radost, protože se mi v tu dobu nepodařilo v Čechách sehnat náhradní kryt na poziční světlo do obytné části vozu. V Exocampu mi ho bez problému ihned prodali. U nás jsem tuto drobnost sháněl marně přes čtvrt roku a to i přesto, že jsem na něj poprvé ukázal na veletrhu v Letňanech, kde ho vystavovali s celým vozem a kde mi bylo poprvé slíbeno. V průběhu té doby jsem se třikrát dozvěděl že o mé objednávce slyší poprvé. Bylo úplně jedno, zda jsem je navštívil osobně, nebo tam jen volal. Tato první a hned špatná zkušenost s českým dodavatelem mě přesvědčila, abych změnil trasu.
Za setmění začalo pršet a naše plavidlo smítáno bouří kapitánově nešikovnosti se blížilo do přístavu. Součástí areálu je stpl, dorazili jsme tam hodinu po půlnoci.

Je 31.7 pozdní dopoledne, právě jsem se dozvěděl, že zde není zastoupení rimoru a díky tomu pro nás nemají nové okno do alkovny. Bohužel zpět do Prahy se nevracíme, bez šrámů, tak jak jsme jí před měsícem opouštěli. Obávám se v Čechách komplikací, při zajištění nového okna. Naštěstí to původní drží a noční bouřka prověřila i jeho těsnost.
Naše cesta končí tak jak začala, stojíme na dálnici, již druhou hodinu a před námi je dvacetikilometrová kolona čekajících aut. Mohl bych ještě déle popisovat, jak jsem se onu kolonu snažil objet, jak jsem objížděl ucpanou objízdnou trasu s chvilkovým pocitem vítězství, než mi i tuto cestu zkřížila objížďka v objížďce, která mi znova zavedla na původní ucpanou trasu. Cesta domů trvala místo breptou slíbených čtyři a půl hodiny dvojnásobek.
Ujeli jsme celkem 5028 km
Průměrnou spotřebu jsme měli 9.9 L