Po dlouhých přípravách jsme si konečně napevno určili termín naší dovolené v Norsku.

Po dlouhých přípravách jsme si konečně napevno určili termín naší dovolené v Norsku. Zahájili jsme objednávkou lodního lístku na trajekt z dánského Hirtshalsu do norského Kristiansandu. ČEDOK nám za 156,- EUR zajistil lístek na trajekt společnosti Fjord Line, který odplouval v úterý 17.7.2012 ve 23.30 hod. Z důvodu dostatečné časové rezervy pro případ nějakých komplikací po cestě jsme zvolili odjezd už v sobotu 14.7.2012, s poznávacím programem po Německu a Dánsku. Domů se musíme vrátit nejpozději 19.8.2012.

Cesta do Kristiansandu (sobota 14.7. – úterý 17.7.2012)
S naším 5,96 metrů dlouhým Dethleftsem 2,5 D, zvaným Datel nebo Datlík, jsme vyjeli v sobotu 14.7.2012 kolem 09.00 hod. Pro cestu Německem a Dánskem jsme měli naplánován program tak, abychom do Hirtshalsu v klidu dojeli v úterý během dopoledne. Leč skutečnost byla dramatičtější. Cestou jsme se zastavili v Praze na oběd a v Chlumci u Ústí n.L. na benzině jsme si dali kávu a zákusek. V pohodě jsme dojeli až do Hohenswarlebenu, kde jsme se uložili na noc. No a pak to začalo. Lidově řečeno, „loudavá tryskem“, ale dolem i horem najednou. Nejdřív já, kolem 03.00 i Dáša. Ráno to sice přestalo, ale oba jsme byli jako mouchy, bylo nám na umřití a tak jsme uvažovali, co dál. Dáša se chtěla vrátit, že takhle nemůžeme do Norska jet, prý kdoví co jsme to kde chytli. Mě už trochu otrnulo, tak jsem ji přesvědčil, abychom pomalu pokračovali dál, máme čas ještě skoro tři dny a pak uvidíme. Tak jsme to riskli. Vypustili jsme celý německý a dánský program a jen jsme se pomalu ploužili směrem na Hirtshal. Během neděle se nám podařilo přejet do Dánska a noc jsme strávili kousek před Rødekro. Navíc se pokazilo i počasí, celou neděli foukal silný vítr, v noci začalo pršet a tak to pokračovalo i v pondělí. Do Hirtshalsu jsme dorazili kolem 16.00 hod. a vyhledali jsme parkoviště na konci přístavu, vytipované jako možné místo na nocleh (57.590191, 9.953024). Parkovat se tam dalo, noční stání nebylo omezeno a navíc jsme se postavili tak, že jsme měli krásný výhled na moře. I na jídlo jsme už dostali trochu chuť a tak Dáša uvařila osvědčenou česnečku a opatrně jsme si dali. Potom jsme vyrazili na procházku přístavem a městečkem. Stále fučel nepříjemný silný a chladný vítr, vzduch byl plný jemného písku z pláže, ale aspoň už přestalo pršet a vylezlo sluníčko.

V úterý ráno jsme už opatrně posnídali a vyšli si na procházku po pobřeží. Obhlédli jsme místní kemp a prošli jsme si pobřežní opevnění pod majákem. Odpoledne jsme si zajeli obhlédnout terminál trajektů a protože už nám otrnulo, tak jsme si zašli na časnou večeři do turecké jídelny na výborný kebab. Do nalodění bylo dost času, tak jsme se ještě natáhli a v klidu si zdřímli. Po příjezdu k terminálu se nám zdálo, že vítr ještě zesílil a že i vlny jsou nějak větší. Trajekt připlul s hodinovým zpožděním, ale potom to odsejpalo. Nalodili jsme se, našli si volné sedačky a připravili se na plavbu do Kristiansandu. Pak přišel druhý zážitek. Jen jsme vypluli z přístavu, do trajektu jako by kopl nějaký obr. Rána, trajekt nadskočil a začal kolotoč. Houpalo se to na všechny strany, v obchodě začalo z regálů létat zboží, v restauraci padaly talíře, lidi se drželi, kde se dalo. Za chvíli dostali první cestující mořskou nemoc a už to jelo. Když Dáša viděla, že nebude první, tak to pustila taky. Na rozdíl od mnoha jiných se ale ještě před tím stihla dopotácet na WC, kde vkleče meditovala nad tím, že za 4.000,- Kč stráví plavbu s hlavou v míse. Personál nestačil roznášet pytlíky a uklízet. Místo 2 a1/4 trvala plavba víc jak 3 nekonečné hodiny. Konečně jsme byli v Kristiansandu. Z trajektu jsme vyjížděli jako první a tak nás čekal ještě lehký šok u výjezdu z přístavu, kde u zavřené brány stál celník. Vzpomněl jsem si na povolené 4 litry piva, zákaz dovozu brambor a další omezení a na našich 60 plechovek pod postelí a další prohřešky. Naštěstí se brána otevřela a byli jsme v Norsku.

Setesdal, Kjerag a Preikestolen (středa 18.7. – neděle 22.7.2012)
Projeli jsme Kristiansandem a vyrazili ven po silnici č. 9 směr Setesdal. Asi po 10 km jsme ve vesničce Strai sjeli na malé parkoviště, kde jsme se uložili ke spánku. Asi v 08.00 hod jsme posnídali a pomalu vyjeli dál na sever. Od prvopočátku jsme obdivovali okolní krajinu. Skály, jezera, typické dřevěné červené domky. První větší zastávku jsme udělali v Evje, kde je mineralogický park. Je to ale spíš zábavní centrum pro děti. Brzy jsme mohli ohodnotit i první odpočinkové parkoviště s WC a tekoucí vodou. Jen jsme zírali. V Byglandu jsme navštívili místní skanzen. Je to jen pár původních domků z této oblasti, ale dali nám představu o jejich konstrukci a vybavení. Překvapením pro nás byly například výsuvné postele, které přes den zřejmě sloužily jako lavice, na noc se roztáhly a byla z toho široká postel s úložným prostorem dole. Po místním jezeře se dělají i vyhlídkové plavby historickou parní lodí, která byla v době naší návštěvy zakotvena u místní restaurace. Z Byglandu jsme pokračovali dál směrem na Nomeland a dojeli jsme až do Valle, kde jsme prvně natankovali zdejší naftu za 14,06 NOK, asi našich 49,30 Kč. Teda asi o 4-5 Kč víc, než jsem před cestou počítal. Šílené. Z Valle jsme se vrátili do Rysstadu, kde jsme přenocovali na malém parkoviště u místního muzea (59.095495, 7.528856). První den v Norsku byl za námi. Počasí bylo krásné, sluníčko, teplo a spousta dojmů. V noci se rozpršelo.

Ráno bylo nevlídné, mraky se váleli téměř po zemi a každou chvíli pršelo. Vyjeli jsme po vyhlídkové horské silnici č. Fw 337, tzv. Suleskarvegen, směrem na Brokke, Suleskar a odtud dále na Lysebotn. Poměrně úzká silnice s dobrým asfaltovým povrchem nám postupně předváděla, co nás bude zde, ale i dál v Norsku čekat. Prudká stoupání a klesání, serpentiny a vracečky, za Suleskarem potom průjezdy úseky vystřílené do skály. Po trase se nám otevíraly výhledy na kopce, údolí a řadu jezer. I přes nepřízeň počasí jsme museli obdivovat drsnou krásu a proměnlivost krajiny. V podstatě v pustině, u jezera Sandvigvatnet, kousek od veliké kamenné hráze ohromného umělého jezera Rosskreppfjorden, jsme narazili na odpočívadlo, kde je postaven i takový stylový dřevěný objekt s WC, přístřeškem s dřevěnými lavicemi a stoly a informační tabulí (mapa a pár obrázků). K našemu údivu zde bylo k dispozici i volné WIFI připojení k internetu, které chodilo jako z praku. Pomalu jsme pokračovali dál, zastavovali jsme, obdivovali výhledy, fotili a fotili. Ani chlad, studený vítr a častý déšť nám náladu nekazil. Když jsme se blížili k Lysebotnu, začaly se mraky trhat a občas se ukázalo i sluníčko. Noc jsme strávili na malém parkovišťátku nad jakýmsi jezerem, odkud byl krásný výhled na okolní vrcholky (59.037119, 6.712404). Spolu s námi tam nocovali ještě dva mladí polští studenti a nějaký stanař. Ještě ve 22.30 hod. jsem ležel v posteli, četl jsem si a sluníčko mi svítilo do okna. V noci opět trochu pršelo.

Ráno bylo poměrně chladno a mlha. Vstali jsme kolem 07.30 hod a po snídani jsme pokračovali k Oygardsstolenu, což je parkoviště a výchozí bod na Kjerag. Pár lidiček už šplhalo po skále nahoru. My jsme trochu váhali, protože mraky a mlha se válely kolem a vypadalo to zase na déšť. Ale pak jsme řekli co, vrátit se můžeme vždycky a vyrazili jsme taky. No, hned zkraje nás to trochu rozhodilo. Prudké stoupání šikmo svahem, mizícím kdesi v hlubině, holá vlhká skála, po které to docela klouzalo, trasa jištěná řetězy, které však v některých úsecích chyběly. Nahoru a zas dolů, chvílemi docela blbě schůdné úseky. Pak už byla jen náhorní plošina, tvořená holou, zvrásněnou a rozpraskanou skálou, vpravo zakončená téměř kilometrovou kolmou stěnou spadající do Lysefjordu. Zdola se začala valit mlha nebo mraky a plošinu zahalovat. V průvodci sice psali, že po plošině nás bezpečně povedou turistické značky a kamenní trpaslíci, ale značky – malé červené „T“, namalované na zemi nebo na nějakém kameni moc vidět nebyly a trpaslíci naopak zase byli všude kolem dokola. Vzpomněl jsem si na podobnou nepříjemnou chvíli před lety v Tatrách pod vrcholem Rysů, když jsem s nosem u země hledal ošlapané kameny tvořící stezku. Naštěstí se to ale po chvíli roztrhlo. Ke kamenné mohyle tvořící rozcestník to už bylo kousek a od ní ke Kjeragboldenu, cíli cesty, už jen 5 minut. Ještě projít úzkou průrvou po sněhovém jazyku a je to. Malá plošina a vedle ní, mezi dvěma skalními stěnami, je ten známý balvan. Je odtud krásný výhled na Lysefjord a protější stěny. Na plošině se nás sešlo víc a postupně se všichni střídáme na balvanu, na který se přechází po krátké úzké římse. Když jsem lezl na kámen, tak mi najednou připadal takový nějak malý a dolů jsem se raději ani nedíval. Přece jen visí ve výšce asi 980 metrů a to je už dolů pořádná hloubka. Postupně se roztrhly mraky a začalo svítit slunce. To ještě umocnilo nádherné výhledy na fjord a okolní hory se zasněženými vrcholky. Kousek vedle je vyhlídka Nessating. Tam skoro nikdo nešel, ale to teda zaváhali. Je to skalní plošina, cosi jako Preikestolen v menším, ze které je nádherný výhled směrem k ústí Lysefjordu. Po návratu k autu jsme z Oygardsstolenu jeli zpět a před Suleskardem, na malé loučce na břehu řeky, jsme strávili příjemný odpočinkový večer a noc (59.004162, 6.926707).

Sobotní ráno bylo opět slunečné. V klidu a pohodě jsme posnídali a vyjeli jsme po silnici č. 975 směrem na Sinnes, Svatevatn a potom č. 45 na Lauvvik. Cestou jsme se zastavili v Byrkjedalu. Na křižovatce se silnicí č. 503 tam je turistické centrum, kombinované s restaurací, prodejnou upomínkových předmětů, výrobnou svíček a několika starými stavbami. Z Lauvviku jsme trajektem (89,- Nok) přepluli do Oanes a v informačním centru jsme získali předpověď počasí na další dny, která nevěštila nic dobrého. Už v noci se má ochladit, od rána bude zataženo a kolem 12.00 hod má začít pršet. Tak to má být i v dalších dnech. No potěš tě péro. Zatím ale svítilo sluníčko a bylo příjemně. Pokračovali jsme po silnici č. 13 na (tzv. Ryfylkevegen) Botne, kde jsme odbočili vpravo na č. Fw 529, silnici vedoucí pod Preikestolen. Po několika kilometrech jsme vjeli do lesa a s údivem sledovali souvislou řadu zaparkovaných aut na okraji cesty, která se táhla několik dalších kilometrů až k parkovišti v Hollesli, kde je výchozí bod cesty na Preikestolen. Parkoviště je placené, vjezd je přes automatickou bránu a v noci je uzavřené. Tak jsme se kousek vrátili a našli si místo na nocleh na malém plácku vedle cesty, odkud jsme potom sledovali postupný odjezd návštěvníků. Řádili tam komáři, tak jsme se venku moc nezdržovali a poměrně brzy jsme šli spát. V noci začalo pršet.

Ráno to moc vábně nevypadalo, mraky se válely málem až po zemi a vypadalo to, že každou chvíli začne znovu pršet. Přesunuli jsme se na parkoviště v Hollesli, oblékli jsme si pro jistotu věci do deště a vyrazili jsme. Od jezírka pod Preikestolenem jsme to vzali horní stezkou, na které mě Dáša (jako už i v minulosti a několikrát i příště) vůbec neměla ráda a já jsem se raději držel z dosahu jejích holí. Když jsme ale vylezli nad plošinou Preikestolenu, bylo to hned lepší. Chvíli jsme se tam kochali vyhlídkou a potom jsme pomalu slezli přímo na ni. Měli jsme štěstí. Mraky se roztrhaly a svítilo nám tam sluníčko. Opět jsme se kochali, fotili jako diví a sledovali, jak postupně přibývají další návštěvníci všech možných národností a ras. Předpověď počasí ale byla přesná. Před 12.00 hod se zatáhlo, začalo pršet a déšť postupně přešel v docela slušný liják. Tak jsme vyrazili zpět dolů a cestou jsme s údivem sledovali rychle houstnoucí dav lidí, postupující proti nám. Mladí i staří, třeba jen v tričkách a pantoflích, všichni se v tom lijáku škrábali nahoru. Bylo to jako v plné sezoně na Václaváku. Holt Norové jsou asi zvyklí vyrážet na tůry trochu později než my a proč ne, když mají světlo skoro do půlnoci. Šlo se docela blbě, lilo, přes kameny po cestičce tekly proudy vody, neustále jsme se museli vyhýbat s protijdoucími a současně dávat pozor na některé blázny, kteří dolů pomalu běželi a nebrali ohled na lidi kolem sebe. V autě jsme si trochu oddechli, najedli jsme se a potom jsme pomalu vyjeli dál. Pokračovali jsme po č. 13 na Ardal. Noc jsme strávili kousek za Riskadalem (59.164428, 6.148870).

Po silnici č. 13 do Eidfojrd a Alvik (pondělí 23.7. – středa 25.7.2012)
Celou noc lilo a ráno bylo na louce pod námi jezero. Pokračovali jsme dál po č. 13. Na jezerech a řekách podél trasy jsme pozorovali výrazný vzestup hladiny vody. V Sandu jsme se za deště krátce prošli uličkami kolem přístavu a potom jsme navštívili lososí studio, kde je možné pozorovat z vyhlídkové plošiny na břehu i okny pod hladinou tah lososů přes zdejší peřeje. Bohužel byla ale zvednutá hladina vody a ta byla navíc silně zakalená. Zahlédli jsme jen několik lososů na monitorech, jak je zachytily kamery umístěné pod vodou a venku potom marný pokus jedné ryby o skok proti proudu. Ze Sandu jsme pokračovali dál po č. 13 do Røldalu, kde jsme na malém parkovišti zůstali na noc (59.833093, 6.816422). Dnešní úsek měl být vyhlídkovou trasou, lemovanou strmými skalními stěnami. Téměř celý den ale bohužel s různou intenzitou pršelo a mraky se válely skoro po zemi, tak jsme z těch vyhlídek moc neměli. Pršelo i skoro celou noc na úterý. Ráno se válely mraky málem až po zemi, bylo poměrně chladno, ale déšť přestal.

Pokračovali jsme dál na Eidfjord. Ještě pár přeháněk, ale postupně se mraky začaly trhat a později dokonce vykouklo sluníčko. Opět jsme viděli zvednuté hladiny řek a jezer. Podél silnice byla spousta vodopádů, snad i tam, kde normálně nebývají. Byla místa, kde padal souvislý závoj vody z celé skalní stěny podél silnice v délce až desítek metrů. Díky místy nízké oblačnosti to občas vypadalo, jako by některé vodopády vypadávaly přímo z mraků. Nejpůsobivější byl vodopád Latefoss, hned u silnice, který je impozantní i za normálních okolností. Nyní byl díky dešťovým přívalům ještě mohutnější. Zajímavé je, že ani při těchto přívalech, nepadala nebo nevytékala odnikud voda na vozovku. Všude to měli tak upravené tak, že voda stékala nebo dopadala do záchytných „žlabů“, ze kterých byla dostatečně velkými propustěmi odváděna mimo silnici. Před Oddou začal po levé straně vykukovat okraj mohutného ledovce, pokrývajícího hřebeny pohoří v oblasti národního parku Folgefonna. V Oddě jsme zaparkovali na rozlehlém parkovišti na nábřeží u přístavu, hned u autobusového nádraží. Parkování je zdarma a hned na okraji u vjezdu je servisní stanice, kde je možné vylít vodu, WC a načerpat pitnou vodu (60.070848, 6.546122). Město bylo a je průmyslovým centrem, architektonicky ale nic moc. V přístavu jsme si koupili dvě pěkné porce čerstvých, právě dovezených lososích filetů a místní populární rybí karbanátky. Dáša filety hned v autě udělala a měli jsme parádní oběd. Po obědě jsme pokračovali po č. 13 a potom po č. 7 dál na Eidfjord. V přístavu tam právě kotvila velká výletní loď. Chtěli jsme se podívat k vodopádu Voringfossen. Ten ale byl pro nás nějak začarovaný. Nejdříve jsme pochopili, že je v Øvre Eidfjord, ale tam je jen místní muzeum a naučná expozice (mimochodem pěkná). Tak jsme pokračovali dál do hor a tam na jednom parkovišti, kde jsme se dotazovali, nás poslali zpět o tunel níž. Tam skutečně stál nějaký litevský autobus a pár aut a potvrdili nám, že odtud se k vodopádu jde. Tak jsme také vyrazili po krpálovité a zamokřené stezce. Ta končila takovou pofiderní lávkou kus pod vodopádem. Jen taková zajímavost – v suti a balvanovém poli se tu válely zbytky nějakého náklaďáku, který tam musel spadnout zřejmě ze staré silnice vedoucí někde nad asi 100 m vysokou kolmou skalní stěnou. Až později jsme se dozvěděli, že jsme si vybrali blbou cestu. Výhled na vodopád je od hotelu na hřebeni za tunelem, před kterým jsme se obrátili. Čas už pokročil, všechna místečka podél silnice, vhodná k přenocování, už byla obsazena. Nakonec jsme nocovali na takovém zastrčeném plácku na konci Hardangerfjordu, ale aspoň tam byl klid (60.494675, 7.143152).

Po snídani jsme jeli zpět po silnici č. 13 do Aplaviky, trajektem jsme se přeplavili do Bruraviky (118,- Nok) a odtud jsme po vyhlídkové silnici č. 572 pokračovali do ovocnářského městečka Ulvik a dál do vesničky Osa, kde podle turistického průvodce měla být pamětní olympijská skulptura a ovocnářská škola s volně přístupnou bylinkovou zahradou. Píšu „měla být“, protože všechno bylo jinak. Osa je malá osada, východiště treků do okolních hor. Olympijská skulptura už není, ovocnářská škola je na okraji Ulviku a zahrádka už také není. Z Ulviku jsme pokračovali přes hory na Granvin. Na hřebeni jsme si vyšli na malou procházku krásným údolím. Po příjezdu ke Granvinu na mne začalo mrkat hladové oko a tak jsem chtě nechtě zajel k první pumpě a koupil jsem 64 litrů nejdražší nafty po celé cestě – 14,20 NOK. Po pár kilometrech mne málem kleplo, u samoobslužné pumpy v centru byla pro změnu zase nejlevnější – 12,90 NOK. Jinak jsme nakupovali tak kolem 13,60 NOK. Z Granvinu jsme pokračovali po č. 7 směrem na Bergen. Přenocovali jsme na malém parkovišti v Alviku (60.432597, 6.443293). Stáli jsme přímo nad fjordem, za přístavištěm jachet a spolu s námi tam nocovaly ještě tři německé posádky.

Do Bergenu (čtvrtek 26.7.2012)
Po snídani jsme odjeli dál směr Bergen. Měli jsme vytipované parkoviště u městského akvária, ale po příjezdu do Bergenu se nám podařilo zaparkovat na malém neplaceném parkovišti hned u hlavní silnice, vedle nákladního přístavu. Už tam stálo jedno české obytné auto, shodou okolností MÍLA a nějací Němci. Pěšky jsme vyrazili starými uličkami do centra, zastavili jsme se na hradbách starého hradu nad přístavem a pokračovali jsme k hlavnímu cíli – pozemní lanovce na horu Floen. Z horní stanice je krásný výhled na celé město. Měli jsme štěstí, bylo jasno, svítilo sluníčko, jen foukal poměrně chladný vítr. Asi po hodině kochání jsme se vrátili dolů do města a zamířili na rybí trh. Pro nás suchozemce to bylo něco nepředstavitelného. Spousta stánků se všemi možnými rybími potvorami, které na místě i připravovali na talíř. Jen ty ceny!! Samozřejmě jsme neodolali a dali si smažené krevety. Ještě jsme si prošli uličky a obchůdky ve staré přístavní obchodní čtvrti a pak už jsme se vrátili k autu. Míla už byl pryč a místo nich zde přibyla další obytná auta.
Z Bergenu jsme zamířili zpět do vnitrozemí, tentokrát po silnici č. E 16 na Voss, Vinjo a Aurland. Na konci jezera Oppheimsvatnet jsme zůstali na malém parkovišti na noc (60.804932, 6.637691). Spolu s námi tam nocovaly ještě další tři posádky.

Aurlad, Ovre Ardal, Loen (pátek 27.7. až sobota 28.7.2012)
Ráno jsme vyrazili dál směrem na Aurdal. Po pár kilometrech jsme odbočili k vyhlídkové silnici kolem hotelu Stalheim. Po ní jsme ale už nejeli, Dáša odmítla vyhlídku na úzkou silnici se sklonem 20-25 % a já měl nakonec také určité pochybnosti. Škoda, domnívali jsme se, že se bude jednat o stoupání a obousměrný provoz. Až později jsme zjistili, že se to je stará jednosměrná cesta horskými údolími a z místa od hotelu, kde jsme byli, se pouze sjíždí. Vrátili jsme se na hlavní a pokračovali dál sérií tunelů. I tak tu byly úchvatné pohledy na okolní vysoké a strmé stěny, svírající silnici z obou stran. Chtěli jsme se ještě zastavit ve Flám, ale minuli jsme odbočku a tak jsme pokračovali až do Aurlandu. Tam jsme zaparkovali pod náměstím a prohlédli si střed městečka.

Z Aurlandu jsme pokračovali do Laerdalu. Místo Laerdalského tunelu jsme zvolili původní horskou vyhlídkovou silnici č. Fv 243, která vede přes hřebeny. Silnice je od října do května uzavřena a ještě v červnu jsou na některých místech až několikametrové sněhové mantinely. Silnice začíná za kostelem v Aurlandu, je poměrně úzká, prudce stoupá svahem a jsou na ní ostré zatáčky – vracečky. Ve výšce 650 m nad Aurlandem je vyhlídka Stegastein. Je tu parkoviště, WC a otevřená, prosklená vyhlídková plošina na rampě, vystupující nad strmý svah. Je z ní nádherný výhled na Aurland, Aurlandfjord a okolní hory. Silnice stoupala dál a dál, ztrácela se vegetace, kolem bylo stále více holých skal, objevovaly se nejprve zbytky sněhu a později už i sněhová pole. Párkrát jsme zastavili, fotili jsme, koulovali se, zdravili se s dalšími autoturisty, potkávali jsme i motocykly a dokonce i cyklistické nadšence. Ty jsme docela litovali, protože byla zima, fučel ledový vítr a občas se spustila dešťová přeháňka. Dokonce i v takové pustině je parkoviště s funkčními WC a tekoucí teplou vodou. Potom už silnice opět začala pomalu klesat zpět do nížin. Zatímco v Aurlandu nám svítilo sluníčko, na této straně hor bylo pod mrakem a projížděli jsme řadou přeháněk. Naším prvním cílem byl jeden z nejstarších norských dřevěných kostelů v Borgundu, kam jsme dojeli v podvečer. Opět pršelo, ale naštěstí po našem příjezdu přestalo. Pár fotek a obrátili jsme zpět do Laerdalu, pro změnu starou silnicí č. 630. V Laerdalu jsme nechali auto na parkovišti u benzinové stanice a šli jsme se projít do ulice Oyragata, kde jsou zachovány historické dřevěné domy a domky ve všech možných stavebních stylech, používaných v Norsku. Opět začalo pršet, tak jsme se vrátili k autu a pokračovali dál na Ovre Ardal a Vetti, kde jsme chtěli přespat a ráno jít k vodopádu Vettisfossen. Bohužel jsme tam ale nenašli vhodné místo k přenocování, Dáša se už cítila dost unavená a také předpověď počasí nestála za nic, tak jsme vodopád z programu vyškrtli a vrátili jsme se k Ovre Ardal, kde jsme přenocovali na parkovišti u sídliště nových rodinných domků.

Po snídani jsme zamířili k vyhlídkové horské silnici č. Fv 302, která nás přivedla do pohoří Jotunheimen. Teda silnice stála za to. Byl na ní zákaz vjezdu vozidel delších než 10 m. Úzká, prudké stoupání, ostré vracečky, minimum míst na vyhnutí. Ještě že jsme jeli brzo ráno a nic jsme tam nepotkali. Těžko bychom se vyhýbali i s osobákem, natož pak s minibusem, který jsme potom potkali na druhé straně. Kolem silnice se objevovaly obydlené usedlosti i chaty. Na hřebeni byla opět sněhová pole. Bohužel trvalo dál mizerné počasí - zima, vítr a déšť, což nám kazilo jinak určitě nádherné výhledy. Asi v polovině cesty jsme narazili na mýtnici a ouha. Nebyla v ní obsluha, ale pouze automat. Naštěstí na platební karty, jinak bychom se museli vrátit. Tak jsme zaplatili 100 NOK, závora se otevřela a mohli jsme jet dál. U horského hotelu Turtagro jsme se napojili na silnici č. 55 a po ní pokračovali na Lom. Opět stoupání až do výšky 1.400 metrů, kolem silnice se zase objevila sněhová pole, zamrzlá jezera a na vrcholcích okolních hor byl vidět ledovec. Stále pršelo a foukal studený vítr. Až po překonání náhorní plošiny, když jsme začali opět sjíždět dolů, se mraky začaly zvedat a občas se v dírách mezi nimi ukázalo i sluníčko. Cestou jsme se ještě zastavili u staré rodinné zemědělské usedlosti Elvesaeter. Je to komplex dřevěných staveb, nejstarší pochází ze 17. stol. Jeho součástí je i stylově zařízený rodinný hotel, provozovaný jako turistická ubytovna už od roku 1880. Recepční nám dovolila jít dovnitř a udělat si několik snímků v interiérech. Součástí komplexu je i památník – sloup vysoký 33 metrů, zdobený motivy z norských dějin, na jehož vrcholu je jezdecká socha krále Haralda I. Krásnovlasého. Z Elveaseteru jsme pokračovali do Lomu, kde jsme si udělali krátkou zastávku a prošli si střed městečka. Je to turistické centrum a všechno je proto zaměřené právě na turisty. Ve městě je také starý dřevěný kostel, do kterého se opět vybírá poměrně vysoké vstupné. Z Lomu jsme vyjeli po silnici č. 15 na Grottli. Cesta vede krásným údolím, většinou podél jakési řeky plné peřejí. Párkrát jsme zastavili, kochali se přírodou a udělali jsme si i jeden malý výšlap právě kolem peřejí. Jak silnice stoupala, krajina se postupně měnila. Borové lesy řídly a nahrazovaly je keřovité porosty bříz. Dojeli jsme až k hotelu Grotli, kde je na parkovišti vrak Heinkelu 111, který 27.4.1940 sestřelil v této oblasti anglický stíhač. Tady jsme odbočili na vyhlídkovou horskou silnici č. 258. Je na ni zákaz vjezdu vozidel delších 10 m a vozidel s obytnými přívěsy. V zimním období je zcela uzavřena. Asfaltový povrch úzké silnice se asi po 2 km změnil na šotolinový, který ale byl dobře udusaný a až na výjimky bez děr. Silnice jen zvolna stoupala a údolí se postupně zužovalo. Opět jsme se dostali mezi sněhová pole a zasněžené vrcholky hor až do výšky 1139 m. I zde, v této pustině, byly roztroušeny domky, zřejmě chaty. Zážitkem byla i setkání s protijedoucími auty a manévry při vyhýbání v některých úsecích. Projeli jsme kolem velkého zimního lyžařského střediska, potom kolem hotelu Videseter a za ním jsme začali sjíždět prudkými serpentinami dolů. Tam jsme se napojili na silnici č. 15, po které jsme pokračovali do Strynu, odtud úzkou silnicí do Loenu a zde jsme odbočili na ještě užší podél jezera Lovatnet k ledovci Kjenndalsbreen, což je jeden z ledovcových splazů velkého ledovce pokrývajícího hřebeny Jostedalu. Opět se nám rozpršelo. U samoobslužné mýtné brány jsme do obálky vložili 50 NOK, vhodili jsme ji do schránky na sloupku brány a pokračovali jsme dál až na malé parkoviště pod ledovcem (61.747084, 7.035129). Kromě nás tam už byli mladí ruští manželé s malým dítětem, kteří spali v SUV NISAN a parta Italů s obytným autem. U parkoviště je dokonce i suché WC. Stále lilo, byli jsme utahaní a tak jsme zalezli do postele.

Loen, Dalsnibba, Geiranger, Andalsnes (neděle 29.7.2012)
Ráno se mraky roztrhly a vykouklo sluníčko, tak hurá k ledovci. Ten nás ale trochu zklamal, na fotografiích vypadal mohutněji, ale možná to je tím, že už byl konec července a prostě odtál. Po návratu jsme vyrazili zpět na Loen a Stryn. Výhledy na okolní hory byly fantastické, barvy vypadaly jak na nějakém kýčovitém obrázku, ale byla to skutečnost. Vraceli jsme se po silnici č. 15 zpět do hor až k jezeru Langvatnet, kde jsme odbočili vlevo na č. 63, směr Geiranger. U hotelu Djupvasshytta jsme odbočili na vyhlídkovou horu Dalsnibba a po zaplacení 100 NOK mýtného jsme stoupali stále vzhůru serpentinami šotolinové cesty až na vrchol ve výšce 1.500 metrů. Krásné výhledy na okolní vrcholky, serpentiny cesty do Geirangeru a na Geirangerfjord. Krátce po nás vyfuněl na vrcholek i český autobus s turisty z Jičína. Tak jsme se pozdravili, pokecali a zatím co oni zase za chvíli nasedli a odjeli, my jsme si v klidu uvařili kávičku, poseděli, pokochali se a asi po hodině jsme se pomalu rozjeli zase dolů. Serpentiny s Dalsnibby, potom serpentiny do Geirangeru a jsme opět ve výšce 0 m.n.m. V Geirangeru malá procházka a zmrzlina za odměnu (výborná, tedy krajně nezdravě tučná). Ještě zastávka na vyhlídce v serpentinách nad Geirangerem, v Eidsdalu nalodění na trajekt do Linge a odtud po č. 63 dál na Trollstigvegen. Ještě krátká zastávka u peřejí Gundbrandsjuvet a potom dál až na parkoviště u turistického centra s vyhlídkou nad serpentinami Trolí cesty. Pohled z ní na serpentiny a údolí pod ní je úchvatný. Silnice je kvalitní, široká, stoupání dá ale autům zabrat. Však jsme viděli nahoře na parkovišti nějakého chudáka Francouze s obytným autem – hranáčkem, kterému se z pod kapoty valila pára a pod něj stříkala chladicí kapalina. V pohodě jsme sjeli do Andalsnes a asi 3 km za městem jsme zůstali na noc na parkovišti vedle Isfjordu, ve společnosti dalších čtyř obytných aut (62.568426, 7.755239).

Atlantická cesta a Kristiansund (pondělí 30.7. – úterý 31.7.2012)
Po snídani jsme pokračovali po č. 64 podél Isfjordu do Afarnes, trajektem do Solsnes (97 Nok) a dál přes ostrov Bolsoya podmořským tunelem do Molde. V Molde jsme udělali servis, trochu jsme si prohlédli střed města a podél pobřeží po č. 662 a 664 jsme dorazili do rybářské vesničky Bud. Pod bývalou německou pobřežní dělostřeleckou baterií jsme zaparkovali na noc. Ještě krátká prohlídka venkovní expozice, procházka po vesnici a přístavu a potom na kutě. Celý den bylo polojasno, vcelku teplo, jen na pobřeží foukal silný chladný vítr.

Ráno jsme vyrazili na Atlantskou silnici, spojující pomocí klenutých mostů, sypaných hrází a podmořských tunelů několik ostrovů s pevninou. Cestou jsme se zastavili v malém skanzenu Maleremmen, kde je zachovalá zemědělsko rybářská usedlost z roku 1800. Kraj podél silnice byl opět zvláštní, kamenité pláně porostlé travinami a různými keři, připomínala jakási vřesoviště. Sem tam byly zemědělské usedlosti a rybářské domky. Potom jsme už dojeli k mostům přes mořské úžiny. Jsou fotogenické a tak tam na každém parkovišti stála spousta aut. U jednoho z mostů jsme potkali i obytné auto z Andory a motorkáře – starší manžele z Kanady. Ti nám věnovali svoji fotku a odznáčky s kanadským znakem, my jim zase naše pivo. Pomalu jsme pokračovali dál na Kristiansund, do kterého jsme vjeli placeným podmořským tunelem (122 NOK) kolem 17.00 hod. Zaparkovali jsme kousek od přístavu na parkovišti u nějaké zrušené skladištní haly a šli jsme se podívat do města. Popravdě řečeno, nijak nás neuchvátilo. Takové nějak zašlé a šedivé. Kristiansund se nám vůbec prodražil. Při odjezdu z něj jsem po výjezdu z podmořského tunelu na ostrov Bergsoya minul odbočku na Trondheim a omylem jsem najel na placený most směr Molde. Otočit už to nešlo, tak jsme museli zaplatit, přejet na druhou stranu, vrátit se a zaplatit druhý přejezd (2x 102 NOK). Holt za blbost se platí. Potom už jsme pokračovali po E 39 k trajektu Kanestraum – Halsa (112,- Nok). Noc jsme strávili asi 2 km za Liabøen (63.12303, 8.342954). Počasí jsme měli celý den proměnlivé, dopoledne byly i dešťové přeháňky, odpoledne oblačno, ale celkem teplo.

Trondheim a silnice č. 17 (středa 1.8. – pátek 3.8.2012)
Po klidné noci jsme opět vyrazili na další cestu. Projížděli jsme docela příjemnou krajinou, kolem mírné kopce, lesy, všude kvetly vřesy. Do Trondheimu jsme dorazili kolem 13.00 hod a zaparkovali jsme na placeném parkovišti u sportovního stadionu mezi ulicemi Klostergata a Krogness gate (63.425895,10.381977). Hned za parkovištěm je lávka do centra města a necelý kilometr za ní potom Nidaroská katedrála, starý zvedací most a známé historické kupecké křivé dřevěné domy na sloupech. Do katedrály se normálně platí vstupné, ale v době naší návštěvy se zde chystal nějaký koncert a tak se nám podařilo do ní nahlédnout zdarma. V přilehlém opatství probíhaly slavnosti na počest patrona Norska, krále Olafa Haraldssona, zvaného Olaf Svatý, který je ve zdejší katedrále pohřben. Byla zde spousta různých stánků s ukázkami tradičních výrobků, lidé v historických krojích, občerstvení a podobně. Potom jsme si prohlédli kupecké křivé dřevěné domy na kůlech a vrátili jsme se do centra. V kostele u Kongresového náměstí a v jeho přilehlém okolí se právě chystal nějaký cikánský festival. Bylo jich tam jako much a bylo to jediné místo v Norsku, kde jsme je potkali. Je to zvláštní, ale na řadě místních bylo vidět, že se na ně také dívají s nedůvěrou. V centru náměstí je na vysokém sloupu socha krále Olafa Tryggvasona, zakladatele města, který má u svých nohou uťatou hlavu nějakého nepřítele. Z Trondheimu jsme pokračovali po pobřežní silnici č. Fv 950, směr Vikhamar a dál na Levanger. Ve Verdali jsme odbočili vpravo po č. 757 do Stiklestadu, kde je památník bitvy v roce 1030, ve které padl král Olaf Haraldsson, zvaný Svatý a kde se každý rok ve výročí bitvy dne 29. července konají slavnosti a divadelní představení rekonstruující tuto bitvu. My jsme přijeli až týden po ní, ale v okolí ještě stále byly stopy po velkém množství návštěvníků. Muzeum, jehož součástí je i hotel, už bylo zavřené. Alespoň jsme si tedy prohlédli památník na místě, kde král údajně padl, jeho jezdeckou sochu v divadelním amfiteátru a přilehlý velký skanzen různých staveb. Vstup do něj je údajně zdarma, ale my jsme zde stejně byli až večer, když už bylo zavřeno. Odtud jsme pokračovali po silnici č. 759 směrem na Steinkjer. Noc jsme strávili na malém plácku u jezera Leksdalsvatnet (63.813922,11.619409). Moc jsme si ho ale neužili, protože tu žrali komáři.

Ráno jsme pokračovali do Steinkjer a odtud po silnici č. 763 vpravo podél jezera Snasavatnet. V okolí jsou na více místech prehistorické skalní kresby. My jsme navštívili Bolareinen, tedy místo se známou skalní kresbou soba z Bola a lyžaře (64.146207,11.945995). Poznávací okruh je asi kilometr dlouhý a vrcholí na skále, ze které je krásná vyhlídka na jezero a ostrovy na něm. Za městečkem Snása jsme napojili na E 6, zastavili jsme u vodopádů Formofossen, před Grongem jsme odbočili na č. 760 směrem k vyhlídkové silnici č. 17, po ní jsme dojeli k trajektu Holm-Vennesund (112 NOK) a pokračovali jsme dál do Bronnoysundu. Tam jsme odbočili na Fw 54, přejeli jsme vysoký obloukový most ve tvaru ostré zatáčky a přes různé ostrůvky jeli až na její konec, k hoře Torghatten, nebo-li Dáblův jícen (65.39604,12.097233). Horu protíná 160 metrů dlouhá chodba. Je to přírodní zajímavost, opředená celou řadou legend. Za normálních okolností to je procházka, ale po předchozím silném dešti všude tekla spousta vody a tak jsme se částečně brodili vodou a šplhali po kluzkých balvanech. Navíc už bylo dost pozdě. Dáša měla při výstupu sto chutí do mě vrazit hůlky, ale nahoře jí to přešlo. Původně jsme si mysleli, že přespíme na parkovišti pod horou, ale v sousedství je kemp a tak tam byla cedulka zakazující noční parkování. Vrátili jsem se do Bronnoysundu a našli jsme si místo na klidném parkovišti poblíž přístavu (65.472468,12.207429). Byli jsme po dlouhém dni tak utahaní, že jsme ani nešli na prohlídku městečka.

Po snídani jsme pokračovali dál po č. 17. Jeli jsme rovinatou krajinou, pokrytou lesy, ze kterých vystupovaly skalnaté zakulacené kopce. Přeplavili jsme se dalším trajektem z Hornu do Andalsvagenu (104 NOK) a pokračovali jsme podél pobřeží. Viděli jsme zde i moderní umělecké dílo – velké žlutobílé plné kolo o průměru 980 cm, namalované na jedné skále nad silnicí. Je to nějaký mezinárodní projekt. Opět trajekt z Forviku do Tjotty (185 NOK). Téměř hodinu jsme proplouvali mezi různými ostrovy. Otevíraly se nám pohledy na okolní hory, mnohé se zasněženými vrcholky, na některých ostrůvcích byly domky, potkávali jsme další trajekty a námořní lodě. Po vylodění jsme pokračovali dál krajinou s až neskutečně zelenou trávou a s výhledy na zamžené hory v pozadí. Asi 3 km za Tjottou, naproti jezeru Krakvikvatnet, je nad mořským břehem pietní místo s pomníkem na pamět 826 sovětských válečných zajatců a několika německých vojáků, kteří zahynuli 27.11.1944, když naproti tomuto místu potopila anglická ponorka loď, která je převážela. Současně je místo upraveno jako symbolický hřbitov sovětských vojáků, kteří za druhé světové války zahynuli v Norsku. Ve zdi pomníku jsou ve schránce vloženy volně přístupné desky, ve kterých jsou seznamy 7.551 vojáků s uvedením jména, data a místa, kde zahynuli. Pokračovali jsme dál do města Sandnessjoen. Na začátku města je po levé straně vikinský dům, ve kterém je malá expozice a prodej suvenýrů. Přejeli jsme Helgelanský most, zavěšený na lanech ze dvou nosných pilířů, který překlenuje úžinu Severního moře. Silnice vede částečně po násypu do moře, potom se prudce zvedá po mostním oblouku do výšky a současně se zatáčí nejprve vlevo nad moře, na druhé straně zase vpravo k pobřeží. Most je poměrně úzký, vozovka prudce stoupá a výška uprostřed je skutečně pořádná. Poslední trajekt na této trase byl z Levangu do Nesny (126 NOK). Z Nesny jsme pokračovali nejprve dál po č. 17, potom jsme se napojili na č. 12 směrem na Mo i Ranu. Noc jsme strávili na malém parkovišti nad chatami na konci Ranfjordu, asi 10 km před Mo i Ranou (66.304016,13.950914). Počasí nám po celý den přálo, bylo slunečno a teplo.

Svartisen, Polární kruh, Bodo (sobota 4.8. až neděle 5.8.2012)
Ráno opět vyšlo slunce a byla modrá obloha. Projeli jsme Mo i Ranou, napojili se na E 6 a pokračovali dál na Rossvoll, kde jsme odbočili vlevo po č. Fv 353 směrem k ledovci Svartisen. Jeli jsme podle ukazatelů až k jezeru Svartisvatnet, u kterého cesta končí (66.491804,14.195525). U jezera je malé parkoviště a tábořiště, vybavené WC a tekoucí vodou, kde je možné za poplatek přenocovat. Odtud jsme po zakoupení zpátečního lístku (100 NOK za osobu) pokračovali loďkou na druhý konec jezera, kde začíná stezka k vlastnímu ledovci. V těchto místech padá do jezera vodopád z horního jezera, plněného tající vodou z ledovce. Stezka je kamenitá, sice ne moc prudká, ale zejména v horní části je nutné přelézat balvany. Nahoře se nám otevřel pohled na hřeben ledovce, jeho splaz do údolí a ledovcové jezero pod ním. Povrch tvoří různě vrstvená holá skála, ve které je řada hlubokých prasklin a různě vysoké jednotlivé vrstvy. Stezka je vyznačena kovovými sloupky s praporkem a kamennými mužíky. Zejména v horní části se na ně musí dávat pozor, protože jinak člověk snadno sejde stranou a najednou stojí u holé vysoké stěny nebo před širokou prasklinou a musí se vracet. Také se nám to několikrát stalo. Na hřebeni je tyčkami vyznačen bezpečný prostor a dál k ledovci už je cesta značena jen mužíky. Jenže těch tam je spousta na všechny strany a tak se nám podařilo sejít ze správné stezky a dostali jsme se do pro nás téměř neschůdné oblasti, kde bychom museli šplhat po až několikametrových skalách. Tak jsme to vzdali a vydali se na zpáteční cestu. Po obědě jsme pokračovali k našemu dalšímu cíli - Severnímu polárnímu kruhu, kam jsme dorazili kolem 18.00 hod. Samozřejmě jsme nakoupili a odeslali pohledy a potom jsme vyrazili na obhlídku okolí a provést příslušnou fotodokumentaci. Potom už byl čas na nocleh, tak jsme se připojili k několika dalším karavanům na dolním parkovišti, vyvěsili na okno naší vlajku, udělali si večeři a na oslavu jsme otevřeli lahvinku Svatovavřineckého z Kobylí. Den se nám vydařil a počasí bylo přímo ukázkové.

Ráno se všude kolem válela mlha. Hned, jak jsme vylezli z auta, k nám zamířila paní z auta na druhém konci parkoviště. Byli to brňáci, možná víc jak 70 let. Večer jsme kolem nich sice projeli, ale já jsem „B“ v RZV četl jako „8“ a tak jsem je považoval za cizince. Oni si zase až ráno všimli naší vlaječky na dveřích. Škoda, mohli jsme si docela dobře pokecat. Oni už byli v Norsku podruhé a právě se chystali na zpáteční cestu. My jsme po snídani vyrazili dál na sever. Přehoupli jsme se přes holou plošinu a začali sjíždět do NP Saltfjellet. Počasí nám moc nepřálo, projížděli jsme dešťovými přeháňkami. Opět lesy, rokle, peřeje na řekách. Před Rognanem jsme odbočili na silnici č. 812, která byla označena jako vyhlídková s cílem u Saltstraumenu. Horská silnice, na ní daleko víc ovcí, než jsme zatím zažili, i přes mizerné počasí hezké výhledy. Silnice vede oblastí, kde je zachováno hodně kulturních památek, zejména původních staveb osídlenců a Sámů. V okolí je i několik národopisných muzeí. Vzhledem k deštivému počasí jsme nikde moc nezastavovali a v podstatě jsme touto oblastí jen projeli. K mostu Saltstraumen jsme dojeli právě v době, kdy pomalu začínal příliv a pod ním se začínaly tvořit víry. Ty jsou největší právě v době, kdy příliv nebo odliv vrcholí, obzvlášť v době úplňku. Odtud jsme pokračovali dál do Bodo, kde jsme ještě na okraji města natankovali, doplnili vodu a vyjeli se podívat do přístavu. Tam právě končilo naloďování na trajekt do Sorvagenu, tedy ten náš a když jsem se zeptal, zda je ještě volno, hned nás na něj hnali (772 NOK). Plavba trvala 4 hodiny. Počasí stále proměnlivé, foukalo, zima, občasná dešťová přeháňka, mraky se válely kousek nad mořem. Plavba byla ale jinak klidná a jak jsme se blížili k Lofotám, čím dál častěji jsme vycházeli na palubu a pozorovali obrysy skalnatých ostrovů a lofotských hor.

Lofoty a Vesterály (neděle 5.8. – úterý 7.8.2012)
Po vyloďění v Sorvagenu jsme samozřejmě zamířili do cíle všech návštěvníků této části – do městečka „A“. Vjeli jsme do něj, projeli ho, na konci jsme projeli tunelem a za ním silnice končila parkovištěm, na kterém jsme se spolu s dalšími kempery utábořili na noc. Ještě procházka po okolí, obhlídka stanařů na útesech nad mořem a hajdy zpět do auta a do postele.

Ráno bylo stále pod mrakem a my jsme se pomalu vydali po silnici č. E 10 na sever. Nezbytné foto u cedule městečka „A“, pár fotek u přístavu, zastávka u trajektu v Sorvagenu. Po pár kilometrech jsme zastavili v nějaké vesničce, kde byla na sušácích pověšena místní specialita – sušené ryby. Kolem byly na kupách samotné rybí hlavy, opodál sklad s paletami plnými sušených ryb. Oproti našim předpokladům to vůbec nesmrdělo. Začalo se i lepšit počasí. Sice bylo stále chladno, foukal studený vítr, občas jsme projeli dešťovou přeháňkou, ale už se začínaly trhat mraky a vykukovalo sluníčko. Na několika místech jsme narazili na krásné pláže s bělostným pískem. U jedné jsme se potkali s autobusovým zájezdem Finů. Mezi nimi se našli dva odvážlivci – muž a žena, kteří se svlékli, za povzbuzování nás ostatních zmrzlíků vběhli do moře a udělali pár temp. Před městečkem Bostad je vpravo nad silnicí vikingské muzeum. Je to zrekonstruovaný dlouhý vikingský dům, ve kterém je kromě vikingské expozice rovněž obvyklá sestava obchůdků s lákadly pro turisty. Po krátké prohlídce jsme pokračovali dál a s řadou dalších kratších i delších přestávek jsme dorazili do rybářské vesničky Hennigsvaer, ležící na ostrovech přístupných po silnici č. 816. V okolí vesničky jsou výcvikové horolezecké stěny, přímo v ní potom výzkumný oceánský ústav, kde má být volně přístupná expozice. Ten jsme ale bohužel nenašli. Vesnička se rozkládá kolem přístavu, je docela malebná, staré domky, spousta malých obchůdků a tak je také turistickým cílem. Hned u přístavu je parkoviště, u kterého jsou volně přístupná WC. Prohlédli jsme si ji, dali jsme si místní výbornou zmrzlinu a vzhledem k pokročilé době jsme se rozhodli, že zde také přenocujeme.

Ráno byla obloha jako vymetená a sluníčko krásně svítilo a hřálo. Vrátili jsme se zpět na č. E 10 a pokračovali po ní dál na sever. V Kabelvagu jsme se zastavili u Lofotské katedrály, která ale byla v té době ještě uzavřena. Dál jsme projeli Svolvaerem a cestou jsme stále obdivovali okolní přírodu, strmé skály a spoustu barev. Před Vestpollen je vpravo od silnice parkoviště a nad ním vyhlídková plošina do zálivu s vesničkou, kostelem a kempem na takovém malém poloostrově. Potom už přišly úseky s tunely včetně podmořského, zase trochu jiná krajina, syrovější a víc sevřená údolí. Na oběd jsme zastavili na malém plácku pod silnicí za Ingelsfjord tunelem, na konci Innerfjordu. Už zde stály jedna německá a jedna norská posádka, ale vypadalo to, že ti jsou zde utábořeni na delší dobu. Po nás tam ještě přijela dvě osobní auta s partou starších Rusů z Petrohradu. Trochu jsme poklábosili, babča nám řekla, že mají známé v Brně a potom odjeli dál směrem k jihu. My jsme po obědě a kávičce rovněž vyrazili, ale na sever. Potkali jsme i norskou specialitu. Opravovali úsek silnice, dopravu pouštěli jednosměrně, ale žádné semafory. Uzavírkou pendlovalo doprovodné vozidlo, které za sebou vedlo kolonu aut. Tak jsme pokračovali pomalu dál až do Harstadu, kde jsme se zastavili u Trondeneského kostela a potom jsme zamířili k největšímu pozemnímu kanonu Adolf. Tam jsme bohužel neuspěli. Je umístěn ve vojenském objektu a přijeli jsme půl hodiny po uzavření. Tak jsme se vrátili do Harstadu, chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou najít si tam někde nocleh, ale nějak se nám tam nelíbilo. Také nás trochu začínal tlačit čas, tak jsme se dohodli, že pojedeme dál někam k Narviku, kde si doplníme zásoby a přespíme. Trochu jsme to přepískli, byl to ještě kus cesty. V Narviku na okraji jsme nakoupili a vrátili se kousek zpět na takové parkoviště u moře, kde jsme zůstali na noc (68.451335,17.707294). Spolu s námi tam byly ještě tři posádky.

Do Kiruny a Storforsenu (středa 8.8. – čtvrtek 9.8.2012)
Ve středu ráno Dáša zamáčkla několik (dost) slziček, protože naše cesta po Norsku byla u konce a vyrazili jsme na zpáteční cestu směrem švédskou Kirunu, stále po naší známé E 10. Obloha byla opět zatažená. Zase stoupání, serpentiny, vyjeli jsme postupně z vegetací porostlé krajiny do oblasti holých skal. Zdá se, že dříve zde byl asi větší provoz, protože teď jsme v okolí silnice viděli několik zavřených kiosků i jeden docela pěkný motorest. Na norské straně jsou vidět chaty i obydlené domky. Po přejezdu švédské hranice začíná silnice opět klesat. Na obloze před námi byla téměř černá hradba mraků, která se ale později začala protrhávat a vykouklo i sluníčko. Kolem silnice se opět začala objevovat vegetace – tráva a porost z nízkých keřovitých břízek. První zastávku jsme si udělali na malém parkovišti u jezera Tornetrask. Po zkušenostech z Norska nás trochu zklamalo – docela binec, přeplněné odpadkové kontejnery. Ale už další parkoviště u téhož jezera nás zase příjemně překvapilo. Čisté WC s výlevkou pro chemická WC, stolečky s lavicemi, několik piknikových míst s grilovištěm, malý dřevěný srub se stolem a lavicemi. Také jsme si udělali menší procházku na vyhlídkové místo nad jezerem, ale to jsme si dali. Komárů mrtě a žrali jako vzteklí. Překvapily nás malé dřevěné budky natahané na břehu v lese. Potom jsme rozšifrovali, že to jsou domečky rybářů, kteří si je v zimě vytáhnou na zamrzlou hladinu jezera. Toto jezero bylo první ve Švédsku a hned nás překvapilo svojí rozlohou. Takových a ještě větších jsme potom viděli víc a naše Rozkoš by Švédům snad ani nestála za to, zanášet ji do navigačních map. Tak jsme dojeli až do Kiruny, kde jsme zaparkovali kousek od centra. Je to hornické město a v jeho okolí jsou ohromné haldy hlušiny. Prošli jsme si centrum, zastavili se v informační kanceláři, dali si místní zmrzlinu. Také se k nám na ulici přihlásila Češka, která je vdaná za Švéda a bydlí v Kiruně. Trochu jsme poklábosili a potom jsme se vrátili k autu. Z Kiruny jsme pokračovali do Svappavaara, kde jsme se měli napojit na E 45 a po ní pokračovat