Přes zasněžené Alpy k moři.

Sobota - 10.10.- Přejeli jsme ráno z Arizony do Utahu a změnil se nám čas, je o hodinu víc, ale slunci je to fuk. Ujeli jsme s popojížděním po NP a koukáním po kempech celkem 240 mil. Chtěli jsme do kempu, je sobota a Amíci vše obsadili, tak spíme přímo v NP Canyonlands na parkovišti, kde je více nocležníků.

Konečně středa. S blížícím se odpolednem klesá naše pracovní morálka. Je třeba nakoupit poslední drobnosti, sbalit co jsme nestihli včera a hurá v šest konečně zapřaháme bydlíska a vyrážíme směr jih...

Tak a zase v Rusku, trochu aj taká úľava, hoci sme strašne ďaleko, predsa len je to iný level ako Mongolsko, v prípade poruchy alebo problémov sa to už dá riešiť. A navyše, človek sa tu dohovorí.

Je naprosto běžné, že na vás každou chvíli někdo zezadu troubí, protože podle něj jedete moc pomalu. Zpravidla je to žigulík, kterého tu vlastní snad devadesát procent obyvatel. Ten vás pak vesele předjede a frčí si to dál, díra nedíra. Není zde také nic neobvyklého, že řidič jedoucí proti vám kličkuje do poslední chvíle v protisměru, snažíc se (často neúspěšně) vyhnout alespoň těm největším reliéfům místní vozovky. A jak se na tohle dá reagovat? Jednoduše - začali jsme jezdit taky tak.

Vonku sa už moc nedalo existovať, v okamiho boli plné oči, uši piesku.

Stavíme na poslední německé pumpě před hraničním přechodem Bad Reichenhall, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, začalo lehce protékat jedním střešním oknem - 30 let staré těsnění je už zpuchřelé a trochu dovnitř kape.