Je naprosto běžné, že na vás každou chvíli někdo zezadu troubí, protože podle něj jedete moc pomalu. Zpravidla je to žigulík, kterého tu vlastní snad devadesát procent obyvatel. Ten vás pak vesele předjede a frčí si to dál, díra nedíra. Není zde také nic neobvyklého, že řidič jedoucí proti vám kličkuje do poslední chvíle v protisměru, snažíc se (často neúspěšně) vyhnout alespoň těm největším reliéfům místní vozovky. A jak se na tohle dá reagovat? Jednoduše - začali jsme jezdit taky tak.

Přikládám cestopis z výletu na Ukrajinu, sepsaný nikoliv mojí osobou, nýbrž tou nejmilejší uvaděčkou divadla Rokoko. Pokus ji bude někdo chtít vzdát hold, může tak při některém představení učinit.

Pro hrubou informaci, jeli jsme v pětičlenné sestavě, složené z uvaděčů Státní opery a již zmíněného divadla Rokoko. Tažným vozidlem byla dieselová Felicie, taženým byla slavná Wenzelova Ponorka.

PÁTEK 9.8.
Náš odjezd se měl konat podle plánu v 16 hodin. Realita - v 18:00 úspěšný odjezd. Cesta nám celkem rychle ubíhala, řidič Hynajs s navigátorem Vladivojem vpředu, zatímco František si užíval zlatý střed mezi dvěma Terkami. A tak náš první den vesele ubíhal, až jsme kolem půlnoci ponorku zakotvili ve Valašském Meziříčí před místní knihovnou. Velitel výpravy Hynajs nám pak dokonce rozprostřel před naším vigvamem koberec a přidal k němu ještě křesílko, takže jsme se cítili skoro jako doma. Velmi zajímavé, a jak by řekl František, jistě daleko zajímavější než Marie Sklodowská Curie, bylo naše noční uspořádání v ponorce. Čtyři jsme se vešli na matrace pod romantické střešní okno (Terky opět zaujaly krajní místa), zatímco František si jako vždy velice originálně ustlal na bidýlku. První noc bohužel Vladivoj nepochopil princip hromadného nocležení, tj. že každý má své místo, na kterém spí a ve snaze více se roztáhnout posouval nevědomky své kamarády z pravé strany pomalu, ale jistě víc a víc ke zdi. Než je však stačil úplně připlácnout na zeď, velitel výpravy neváhal a jednal zachránit situaci se slovy „Kurva, posuň se!“ A tak jsme strávili naši první noc v ponorce.

SOBOTA 10.8.
Ráno nás čekal budíček ala Hynek přesně v 6:00 hodin. Náš velitel výpravy je mírně hyperaktivní, což vysvětluje, že zatímco my ostatní se pozvolna probírali, vyskočil ze spacáku a plný nadšení do nového dne začal pobíhat sem a tam, vytahovat vařič a všem nám postavil vodu na čaj. A to je prostě celý on, ještě že jsme ho tam měli. Jeho nadšení se posléze začalo přenášet, takže jsme také pozvolna opouštěli své spacáky. Po chvíli jsme uslyšeli zahoukání vlaku, to už jsme byli všichni dokonale probuzení. Jak se však posléze ukázalo, nebyl to vlak, ale zívající František, který se soukal z bidýlka. Už zase měl něco extra. Ovšem jak všichni moc dobře víme, zná také oponu Národního divadla. Po snídani jsme se vydali dál a zamířili směrem k tatranskému národnímu parku a Štrbě. Cestou narazili František a Koko (oba velcí milovníci malin) na malinové keře, takže se nedali z toho místa dostat a museli si alespoň trochu natrhat. Udělali jsme si krásný výlet na Štrbské pleso, viditelnost opravdu neměla chybu.:-D I když nám prozatím počasí moc nepřálo, neztráceli jsme optimismus. Mohli jsme si totiž na vlastní oči prohlédnout, jak vypadá Štrbské pleso, pokud není vůbec nic vidět. Nutno uznat, že je to neobyčejný zážitek, takže jsme ho vychutnávali plnými doušky. Obešli jsme celé pleso a kochali se mlžnými výhledy s vědomím, že to se hned tak někomu nepoštěstí. Když jsme se dostatečně pokochali, vrátili jsme se k autu a vydali se na cestu do kempu. V kempu s názvem RIO CAMPING Stará Lesná jsme byli kolem páté hodiny odpoledne. Terky se s radostí vydaly do sprchy a kluci mezitím připravili gril. Následovala akce křesílko. I když se na něm vystřídalo více lidí, poslední kdo ho dorazil, byl František. Sedl si a najednou byl na zemi. Po bujarém záchvatu smíchu sice padly také výhrady typu, že už bylo načaté, což je dost možné, ale nakonec to stejně zůstalo na triku chudáku Františkovi. Když se Hynajs vrátil ze sprchy, bylo mu šetrně oznámeno, že jeho nábytkové vybavení je bohužel zničeno. Nicméně František to přežil ve zdraví a to je hlavní. Pátrat po tom, kdo to má skutečně na svědomí, by bylo nejspíš marné a v tomto případě by jistě každý uznal, že daleko zajímavější je ta Marie Sklodowská Curie. Ona totiž objevila to rádium v úplně kovovém stavu a cele se obětovala pro rodinu, jak nás František poučil. Po celkem normálním (což je u nás dost překvapivé, tohle slovo neužíváme příliš často, jelikož nás moc nevystihuje) grilování klobás a hermelínů následovalo asi hodinové vyčerpávající opékání Františkových cibulových plátků s praktickým nácvikem. František byl velmi vytrvalý a dokonce i poté, co během nácviku skoro polovina lupínků skončila v popelu, je opět vyndal stále tvrdíc, že tak je to nejlepší. No a nakonec měl zase pravdu, špatné to vůbec nebylo.
NEDĚLE 11.8.
Konečně se udělalo hezky a my se mohli pokochat okolními panoramaty, hory tu byly opravdu krásné. Ani nám nechybělo rádio, Kama totiž přímo bravurně zastoupila rosničku a když se začala mazat první vrstvou hořčice, nikdo z nás už nezapochyboval o tom, že dneska bude krásně. Ráno jsme si uvařili ovesnou kaši, to abychom měli sílu na celodenní túru, která nás čekala. Vydali jsme se totiž dobýt vrchol Lomnického štítu. Cesta byla kamenitá, ale moc pěkná s krásnými výhledy. Co na ní ale bylo obzvlášť báječné, byly maliny rostoucí podél ní pěkný kus cesty. To ovšem hlavně pro Koko a Františka, kteří neváhali a vášnivě je sbírali po celou cestu. Když jsme se ocitli trochu výš, objevilo se před námi sezení jako stvořené pro mírné doplnění energie. Pokud jde o Františka, mírné je přesně to správné slovo. Když se po prvním krajíci chleba dozvěděl, že na přidání už není, jeho zoufalý výraz byl odzbrojující. Terka a Koko si tudíž odteď dávaly záležet, aby jídla bylo vždycky o něco víc a František už nemusel trpět hlady, to by totiž opravdu nerady. Zdárně jsme vystoupali až ke štítu, kde jsme zjistili, že pro dnešek je již lanovka vyprodána. Zprvu nás to celkem mrzelo, ale když jsme viděli ceny, řekli jsme si, že poblíž stejně není žádná banka, kterou bychom mohli vykrást a že budeme tudíž Čechům dělat dobrou reklamu, zase se slušně otočíme a půjdeme zpátky. Nakonec to dopadlo dobře, usoudili jsme, že v těch mracích by toho nahoře stejně nebylo moc k vidění. A tak jsme sestoupali po místní sjezdovce a vyrazili směr Košice. Cestou jsme se zastavili ve městě Levoča, kde jsme si prohlédli místní zajímavosti a jako vždy dělali na ulici ostudu (chudák Kama to zase odnesla). Večer jsme zakotvili u silnice na místě nedaleko Košic. Tam Koko také poprvé na téhle výpravě vybalila svůj hrací přístroj Cilku a vyloudila z něj pár líbezných tónů na dobrou noc. Ten večer se nám podařilo bez většího úsilí vytřít podlahu ponorky špatně těsnicím barelem, který tam potvora zůstal ležet a na a ne se narovnat. Nevadí, alespoň si Vladivoj konečně vypral spodní prádélko, které měl na dně krosny poněkud mokré. No stejně už bylo načase. Ale pak už jsme šli opravdu spát, čekal nás další dlouhý a zajímavý den.


PONDĚLÍ 12.8.
Ráno vyrážíme směr Košice, které už jsou nedaleko. Následuje prohlídka Košic - místního kostela, fontány a dalších zajímavostí. Je to vážně pěkné město, moc se nám líbilo. Naše další cesta mířila do Slovenského Nového města, kde jsme neodolali a koupili si vyhlášené Tokajské víno, čehož jsme později rozhodně nelitovali. Poté jsme se pustili přes Maďarsko k ukrajinským hranicím. Tam na nás samozřejmě čekala poklidná atmosféra a velmi přátelští celníci, se kterými jsme si výborně rozuměli. Nejprve jsme museli zdolat maďarské-ukrajinské hranice, což bylo opravdu velice napínavé. První celník, volající na nás cosi svým nesrozumitelným jazykem, si po kontrole dokladů vyžádal také prohlídku naší ponorky. Bohužel ovšem nebyl připraven na to, že v ponorce zrovna sušíme velké prádlo - konkrétně Vláďovo spodní prádélko, systematicky rozvěšené po celé ponorce. Chudáka Maďara to zřejmě poněkud vyvedlo z míry, jelikož tam pouze strčil hlavu a okamžitě ji zase vyndal s velmi pobaveným výrazem ve tváři, přičemž nám naznačoval, ať už radši konečně jedeme. Terky s Františkem přitom dostávali záchvat smíchu, který se vší silou snažili udržet. Totiž to nejlepší, co může člověk udělat na cizích hranicích, je rozesmát se na celé kolo. Nicméně maďarské hranice jsme úspěšně zdolali a po dalších nekonečných kontrolách jsme stejně úspěšně zdolali i hranice ukrajinské. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme dle mapy poprvé zabočili na místní tzv. „vedlejší“ cestu.
Na předešlou cestu po maďarských silnicích (které už nyní nemůžeme nazvat jinak než „mírně zvlněné“ ) jsme po tomto zážitku vzpomínali s láskou a brali zpět své nadávky.
S ukrajinskými silnicemi se totiž nemůže rovnat hned tak nějaká „silnice“. Po počáteční celkem vyčerpávající jízdě jsme pomalu projížděli místní krajinou se smíšenými dojmy. Vstřebávali jsme do sebe cizokrajnou atmosféru a zkoumali místními odlišnosti. A že jich nebylo málo. Krávy nejen na pokrajích cest, ale klidně i uprostřed, prostě jak se jim to zrovna zlíbilo. Značné odlišnosti jsme také pocítili v silničním provozu. Je naprosto běžné, že na vás každou chvíli někdo zezadu troubí, protože podle něj jedete moc pomalu. Zpravidla je to žigulík, kterého tu vlastní snad devadesát procent obyvatel. Ten vás pak vesele předjede a frčí si to dál, díra nedíra. Není zde také nic neobvyklého, že řidič jedoucí proti vám kličkuje do poslední chvíle v protisměru, snažíc se (často neúspěšně) vyhnout alespoň těm největším reliéfům místní vozovky. A jak se na tohle dá reagovat? Jednoduše - začali jsme jezdit taky tak. Zde za ukrajinskými hranicemi jsme také poprvé patřičně ocenili Kama s její znalostí azbuky. Bez ní bychom si totiž od té chvíle již nevěděli rady. Ten večer jsme na druhý pokus našli velice pěkné místo v poli, kde jsme rozbili náš tábor. Uvařili jsme si rizoto a dali si pivo na uklidněnou. Na jeden den to bylo zážitků až až, takže jsme tentokrát šli spát poměrně brzy.


ÚTERÝ 13.8.
Hynkovi není moc dobře, čímž postupně začínají naše „zažívací problémy“, týkající se především nás z Rokoka. Asi to bude tím. Čekalo nás trochu toho typického turismu - prohlídka některých ukrajinských měst. To abychom za těch deset dní neměli kulturní újmu. Prohlédli jsme si Mukačevo, místní kostel, sousoší Cyrila a Metoděje na náměstí Míru a v neposlední řadě také Bílý palác, který kdysi navštívil Josef II. a Franc Josef. Naší další zastávkou bylo město Chust, netradiční svým prašným náměstím. Zde byly ke zhlédnutí hlavně místní trhy. Horko sálalo, ještě že Kama měla na sobě pro jistotu dvojitou vrstvu hořčice, jinak těžko říci, jak by to dopadlo. Po prohlídce Chustu jsme pokračovali dál do Koločavy, nyní s trochu jiným zasedacím pořádkem v autě. Vpředu Vláďa jako řidič s Františkem po boku, zastávajícím funkci navigátora. Navigátor byl ale velmi unaven, a tak sice na první pohled mohl působit dojmem, že intenzivně studuje cestu, ale kdyby se člověk podíval pozorněji, zjistil by, že má ve skutečnosti půlnoc a od mapy je zřejmě myslí značně vzdálen. Když se ale po chvíli probral, neopomenul nás ujistit, že „určitě jedeme dobře“. Po tomto prohlášení už o tom nikdo nezapochyboval, protože přece všichni dávno víme, že František má vždycky pravdu. A také ji měl. Cestou jsme objevili pramen a rozhodli se, že doplníme své již chudší zásoby vody. Načež se obě Terky chopily iniciativy. Koko natáčela vodu a Kama ji odnášela. Náš hyperaktivní vedoucí se nějakou dobu snažil převzít iniciativu, ale po chvíli to vzdal konstatujíc, že „jedna Terka tu sedí jak žába na prameni a ta druhá ho k tomu taky odmítá pustit.“ Konečně pochopil, že mu chceme taky dopřát chvilku klidu. A tak jsme načepovali vodu a jeli dál. K večeru jsme konečně úspěšně dorazili do Koločavy a našli si pěkné místo před vesnicí přímo u řeky. Bylo to asi nejlepší tábornické místo z celé výpravy. Člověk tu měl všechno, co nutně potřeboval. Vodu na vaření i koupání přímo u nosu a večer mohl při zvuku kytary pozorovat poklidnou stříbřitou řeku. Jak romantické. Koko s Kama se rozhodly, že ihned využijí příležitosti dostatku vody a trochu se zkulturní. Po úspěšném přechodu místního dosti chatrného mostu se dostaly na druhý břeh a chystaly se najít vhodné přístupové místo do řeky, když vtom si všimly, že zem se doslova hemží mravenci, a to ne zrovna úplně malými.
Začaly tedy poskakovat a setřásat je ze sebe, běhajíc z místa na místo, takže kluci na protějším břehu se jistě dobře bavili. A bohužel nejen kluci, neboť za mostem vyvěral minerální pramen, takže se po něm přes jeho značnou chatrnost neustále procházelo plno lidí jdoucích pro vodu. Dokonce ho přejížděly i děti na kole a my pokaždé napjatě pozorovali, jestli tentokrát už přece jen nespadne. Takže Terky udělaly místním menší atrakci dokonce i ve zvukové podobě, jelikož voda nebyla zrovna nejteplejší, takže považovaly za nezbytné navzájem se hlasitě podporovat. Když se vrátily, vystřídali je kluci, což už bylo trochu méně zábavné, protože se chovali důstojněji a nebylo je slyšet až na druhý břeh. Poté jsme si hráli na kytaru a bylo nám dobře, dokud František nepřišel se svou obdobou krásné ukolébavky a neudělal z ní masochistickou píseň. Protože jak jinak se dá nazvat záměna původních uspávajících slov, která zní: „Spinkej můj maličký, máš v očích hvězdičky,“ za zcela novou verzi se slovy: „máš v očích vidličky.“ A kdo jiný než František by mohl takovou záměnu uskutečnit.


STŘEDA 14.8.
Asi tak kolem 4. hodiny ráno máme noční hru. Koko následuje Hynka v zažívacích potížích, bohužel však ne s takovou elegancí, neboť se jí nepodařilo včas otevřít střešní okénko. Takže všichni zúčastnění moc dobře víme, jak to poté probíhalo, kromě Františka, který se nenechal rušit a spal dál jako dudek. Je sice pravda, že se to noční hře docela podobalo (běhání potmě kolem řeky a podobně), ovšem takhle si ji Koko zrovna nepředstavovala. Nestihla ani rozmístit svíčky na cestu k řece, aby to mělo tu správnou atmosféru. Bez svíček to však bylo alespoň dobrodružnější. Koko se tedy postarala o zábavu nejen ve večerních hodinách hraním na kytaru, ale i v noci, abychom se náhodou příliš nenudili.:-D Ještě na chvíli jsme šli spát a když jsme se ráno probudili, mrholilo a na již tak dost mokrý Vláďův a Hynkův spacák, které bohužel podlehly noční hře, padaly kapky deště. Přestože nebyla žádná vedra, Koko se statečně vydala na ranní koupání do řeky, tentokrát se k ní však nikdo nepřidal. Počasí nám ten den moc nepřálo, rozhodli jsme se tedy, že nepůjdeme nikam daleko a prohlédneme si Koločavu. A co jsme tam neobjevili - hospodu (místo dřívější četnické stanice), kde se dalo v pohodě domluvit česky - přímo na Ukrajině! Bylo to milé překvapení, dokonce jsme tam potkali české turisty přímo z Dobříše. Zde jsme také všichni napsali pohledy domů a pak šli ochutnat místní typické jídlo - tzv. pelmeně. Koko nebyla zrovna ve své kůži, a tak zvolila místo širší prohlídky Koločavy raději karavan. Nutno však říci, že usínat s bučením ukrajinských krav je jistě srovnatelný zážitek s činností ostatních. Ostatní si prohlédli místní muzeum Ivana Olbrachta a došli se také podívat ke hrobu Nikoly Šuhaje loupežníka. Potom se Koko opět připojila k partě a šli jsme na prohlídku místního kostela svatého Ducha. Pan průvodce byl velmi milý a k našemu překvapení mluvil celkem slušně česky i slovensky (na prohlídce s námi bylo totiž i pár Slováků). Potom jsme si chvíli mysleli, že nás domů pojede o jednoho méně, neboť Kama, oblečena průvodcem do místního tradičního kroje, sem dokonale zapadla a opravdu jí to moc slušelo. Naštěstí má však zřejmě silnou lásku ke své vlasti, neboť kroj zase sundala a odešla spolu s námi, za což jsme byli jedině rádi. Před odchodem jsme ještě načerpali sílu z místního stromu pověstného předáváním energie. Pak jsme se vrátili ke karavanu a vyrazili opět na naše stanoviště k řece. Tam jsme završili den výbornou bramboračkou od šéfkuchaře dne (Františka).



ČTVRTEK 15.8.
František nám udělal výbornou snídani - pražené ovesné vločky s čokoládou. Když jsme dostatečně načerpali energii, vydali jsme se na výlet do okolí Koločavy. Nejprve jsme vystoupali na Svobodu a poté pozvolna klesali k Siněvirskému jezeru. Hynkovi tak moc chyběla koupel, že to do večera nevydržel a musel se vykoupat alespoň v bahně, tedy hlavně nohy. Nebylo to sice úplně ono, ale zato je to jistě velmi zdravé. Vždyť za bahenní koupele lidé dají spoustu peněz a tady ji měl zadarmo, ještě k tomu v cizokrajném prostředí. Takže kdo by toho byl nevyužil, není se čemu divit. Tentokrát jsme s sebou sice měli jídla dostatek, přesto jsme cestou svedli pár bitek o ostružiny. Všichni ale přežili a hlady nikdo neumřel, což je hlavní. Ten den jsme si udělali opravdu hezký výlet. Dokonce i počasí nám přálo, vůbec nepršelo. Večer jsme si uvařili rizoto a strávili pěkný kytarový večer, pro jednou se nám ani koupat nechtělo. (Nebylo totiž zrovna dvakrát teplo takhle navečer). Jedním z ústředních bodů tohoto dne, který rozhodně nesmí být zapomenut, bylo Františkovo vyprávění pohádky O Jeníčkovi a Karkulce na dobrou noc. Nikdo jiný už to bohužel nedokáže interpretovat, ale podstatné je, že nás všechny velmi pobavila a měla tudíž naprosto opačný efekt, než se od pohádky očekává. Místo aby nás uspala, byli jsme na jejím konci úplně vysmátí a plní elánu. Nakonec jsme však usnuli vyčerpáním ze smíchu, což je krásné a třeba se to každému ani nepoštěstí. Pokud ovšem nemá někoho, kdo mu vypráví podobné pohádky na dobrou noc.


PÁTEK 16.8.
Ani Terce se dnes nechtělo vstávat. Nakonec ji však vytáhlo sluníčko a ona se hned namazala hořčicí, takže bylo všem jasné, že bude zase krásně. (Dala si totiž dvojitou vrstvu.) Takže po ranní předpovědi počasí jsme se vydali na horu Ťapeš, odkud by měl být pěkný výhled na Koločavu. Ovšem před samotnou výpravou nás čekalo ještě ranní shánění chleba a sušenek na cestu. Sušenky byly samozřejmě velice důležité, bez nich by to prostě nešlo. Ještě že jsme je nakonec úspěšně sehnali a mohli se vydat na cestu. Cestou jsme potkali moc milou paní, která se ptala, kam jdeme. Když jsme jí řekli náš cíl cesty, se slovy „dáááleko, vysoko“ nám nasypala do Terky klobouku plnou misku ostružin a trvala na tom, že si je musíme všechny vzít. Byla to moc příjemná zastávka. Po strmém stoupání jsme se zastavili na pěkném místě, abychom něco zakousli a zjistili, že nejdeme na vrchol Ťapeše, ale někam úplně jinam. Zřejmě jsme někde špatně odbočili a horu Ťapeš minuli. I když se nám nepodařilo vystoupat na úplný vrchol, viděli jsme ho a výhledy na Koločavu také. Cesta zpátky byla moc příjemná a nakonec to byl také krásný výlet i bez plného dobytí vrcholu. Těsně před Koločavou jsme si lehli do trávy a odpočívali nedaleko krav, které po chvíli již nebyly nedaleko, ale docela blízko. Koko se dokonce s jednou vyfotila i přes nápad na jednu z nich zabučet, který jak se ukázalo, nebyl zrovna nejlepší. Nicméně i toto střetnutí jsme přežili bez újmy a přes Koločavu jsme se vrátili k naší ponorce. Koupili jsme si zásoby (hl. pivo) a nějaké suvenýry v místní hospodě - stanici a vrátili se na naše ustálené místo k řece. Uvařili jsme si těstoviny a dokonce se tentokrát stihli vykoupat ještě za tepla. Večer se nám staly hned dvě nemilé příhody - propálili jsme utěrku, ovšem František z ní bleskově udělal novou užitečnou věc - chňapku. Poněkud obtížnější byla ta druhá, a to boj s vosami. Podařilo se nám totiž rozsypat cukr tam, kde jsme obvykle sedávali na jídlo i večerní hraní. Kluci však neváhali a po několika pokusech boj nad vosami samozřejmě vyhráli, jak jinak. Takže jsme si mohli v klidu užít poslední večer strávený v Koločavě a vůbec na Ukrajině. A kdo ví, možná poslední večer strávený v této zemi vůbec.

SOBOTA 17.8.
Ráno se loučíme s Koločavou a odjíždíme. Čeká nás dlouhá cesta zpátky plná ukrajinských silničních zajímavostí a dopravních překvapení. Hlavně o ta překvapení opravdu nebyla nouze. Následovala jedno za druhým skoro až do Prahy. Ale začneme od začátku naším odjezdem z Koločavy. První zádrhel následoval po ne příliš dlouhé cestě místními silničními dírami - totiž ohnul se nám disk na kole. Po opravě velkým kladivem jsme pokračovali v cestě až do Berehova, kde jsme nakoupili jídlo a ještě nějaké suvenýry pro naše drahé příbuzné a známé z domoviny. Po této zastávce nás čekala cesta k hranicím. Nejprve ukrajinským, z nichž jsme měli větší obavy. Ty se nám podařilo projet v podstatě bez úhony, to nejlepší nás však teprve čekalo. Následovaly hranice maďarské a to už zase taková legrace nebyla. Počítali jsme si, jestli vezeme povolené množství alkoholu a cigaret, ale problémy s naftou jsme nečekali, jelikož jsme se od nikoho nedozvěděli žádné povolené množství. A tak jsme si pěkně na Ukrajině natočili dva plné kanystry a ani nás nenapadlo, že by s tím mohl být nějaký problém. Po setkání s celníkem nám bylo řečeno cosi jeho nesrozumitelnou maďarštinou. Celník přitom gestikuloval, ukazujíc na kanystry s naftou, kterých se to zřejmě týkalo. Moc jsme mu ovšem nerozuměli. Tedy přesněji vůbec, což byl ten nejzásadnější problém. Nedalo se domluvit žádnou jinou řečí než touto, což byla zoufalá situace. Zachránil nás jeden cestující, který uměl jak maďarsky, tak i německy. Ještě že Hynek ovládá němčinu, bez něho by to nešlo. Cestující nám vysvětlil, že vývoz nafty do Evropské unie je omezený. Musíme ji tudíž buď prodat někomu směřujícímu opačným směrem nebo ji odevzdat a počkat si dvě hodiny na jakási potvrzení. Chudák Hynek musel jít s nimi, snažíc se to nějak vyřešit. Nakonec mu jiný celník pomohl, takže se mu podařilo naftu prodat s minimální ztrátou. Je to prostě správný vedoucí výpravy, jak má být, dokáže si se vším poradit. Časovou ztrátu jsme sice měli, ale mohla být ještě větší, pokud bychom naftu neprodali. Užuž jsme se chystali vytáhnout vařič a uvařit si večeři, jelikož se připozdívalo a všichni jsme měli hlad, ale nakonec jsme to díky Hynkovu úspěšnému vyřešení situace nestihli. Na jednu stranu je to ale trošku škoda. Každý přece nemůže říct, že si vařil večeři na cizích hranicích. Nicméně byli jsme rádi, že můžeme pokračovat dál. Potřebovali jsme totiž ještě přejet Maďarsko a už tak nás Maďaři zdrželi víc než dost. Mělo to však také něco pozitivního. Tahle příhoda způsobila, že nás přestalo mrzet, že jsme nestihli prohlídku Budapeště. Maďarů jsme už měli víc než dost. Ještě téhož dne se nám podařilo úspěšně přejet kolem sto kilometrů maďarského území. Sice pozdě, ale přece jsme dorazili na Slovensko a zakotvili na jakési polní cestě. Toho večera (tedy spíše noci) jsme šli hned spát. Na jeden den to bylo zážitků víc než dost a čekala nás ještě poměrně dlouhá cesta domů.


NEDĚLE 18.8.
Ráno jsme se po snídani sbalili a pokračovali v cestě. Hned dopoledne nás čekalo další z řady cestovních překvapení - utrhl se nám výfuk. Nějakou dobu jsme tak jeli bez něho. Zastavili jsme ale na nejbližším parkovišti, kde nám kluci odpojili karavan a jeli do vesnice pokusit se nechat ho tam zavařit. My se zatím pustili do vaření gulášovky. Ještě ani nebyla hotová a kluci už byli zpátky se spraveným výfukem - jsou prostě borci. Takže jsme se najedli a mohli vesele pokračovat v cestě. Netrvalo však dlouho a čekalo nás další nemilé překvapení. Jedno z kol karavanu se začalo brutálně vyfukovat, takže jsme museli každou chvíli zastavit a dofouknout ho a za jízdy ho průběžně kontrolovat. Takhle to šlo nějakou dobu, než při dalším, již posledním vyfouknutí pneumatika konečně praskla.
Teď teprve začínala ta pravá legrace, jelikož jsme už neměli žádnou nepoškozenou rezervu - už dvě jsme museli použít předtím.
Takže Hynek vyslal Františka, aby se poohlédl po okolí a zkusil někde sehnat rezervu za naše kolo. Naděje sice umírá poslední, ale přišlo mi dost nereálné sehnat někde na Slovensku rezervu přesně na naše auto, ještě k tomu v neděli večer. Jenže pokud jde o Františka, nic není nemožné. Takže se klukům podařilo udělat karavan alespoň na chvíli pojízdný a poodjet ze silnice kousek dál na stranu, kde se pak vydali hledat Františka. Ten už ale byl dávno na stopě novému kolu. Místo toho, aby hledal někde za vesnicí vraky, vydal se k nejbližšímu PNEU servisu, který měl samozřejmě v neděli večer zavřeno. Ale Františkovi nedělalo sebemenší problém přemluvit místního pána, aby ho odvezl za majitelem druhého PNEU servisu na druhém konci města, odkud se poté vrátil s rezervou přesně na naši Ponorku. Tohle snad dokáže opravdu jen on.Takže další cestovní překážka byla odstraněna a my se mohli opět dál ubírat směrem k domovu. Nicméně náš sled dopravních potíží ještě zdaleka neskončil. Neujeli jsme moc dlouhou cestu, když jsme ve vesnici Holíč zjistili, že se nám zničil posilovač řízení. Na tuto vesnici si asi budeme dlouho pamatovat. To už se blížila půlnoc, takže bylo velmi dobrodružné shánět na Slovensku v neděli v noci nové součástky do auta. Nicméně pro naše kluky nebylo nic nemožné. Odpojili karavan, kde zůstaly Terky s Františkem, a sami se vydali do vesnice sehnat někoho, kdo by nám to snad vyměnil. Světe div se, za hodnou chvíli přijeli zpátky s jakýmsi mladíkem a opět odjeli. Když se vrátili, byl řemen na autě vyměněn a my mohli pokračovat v cestě. A jak to dokázali? Obcházeli hospody a ptali se po nějakém automechanikovi, kterého tímto způsobem a pár telefonáty nakonec opravdu našli. Nemusíme hádat, že byl jistě nadšen, když se dozvěděl, že místo noční projížďky se svou slečnou se má nějakým bláznivým turistům hrabat v autě, nicméně to udělal a za to jsme mu velmi vděční. Takže jsme měli opraveno a mířili jsme k českým hranicím. Nicméně netrvalo dlouho a my zjistili, že vyměněný řemen na řemenici pumpy prokluzuje a Felda se nám značně přehřívá, takže si to asi až domů hned tak nepofrčí. To už nám zase tak moc vtipné nepřišlo, jelikož bychom všichni velmi rádi také někdy dorazili do naší krásné Prahy. Nicméně autíčko protestovalo, zřejmě už příliš zmoženo stavem ukrajinských silnic. Takže jsme po pár pauzách na ochlazení motoru přejeli české hranice a skončili nedaleko za nimi v Hodoníně na pumpě. Pomalu, ale jistě nás přecházel humor a začali jsme vymýšlet, co teď budeme dělat. Bylo navrhnuto několik možností jako cesta vlakem jednoho z nás (Vládi nebo Hynka), který se posléze z Prahy vrátí pro nás jiným autem a karavan se tu prozatím nechá. Takové návrhy byly však nakonec zamítnuty a zvolili jsme rychlejší a jednodušší možnost. František zavolal tátovi, jestli by nemohl ráno přijet z Prahy svým autem. Ten souhlasil, takže tímto byl večer uzavřen a šlo se spát. Místní řidiči z nás museli mít atrakci, když jsme se vydali přes pumpu vyčistit si zuby. Ale co, to ke správné výpravě přece patří.










PONDĚLÍ 19.8.
Naši kluci nečekali, až dorazí pomoc a opět si pomohli sami. Hned ráno auto rozebrali, vyndali špatnou součástku a vydali se sehnat nějaký servis, kde by měli novou. Mezitím přijel pan Holeček se svým žigulíkem a kluky vyzvedl, takže se vrátili rychleji. Součástku pak namontovali a Felda mohla s chutí vyrazit směr Praha! Takže se nakonec žádné odtahování ani odpojování karavanu nekonalo a my mohli konečně pokračovat dál. Bylo to velmi dobrodružné, neboť jsme byli všichni napnutí, co se rozbije tentokrát a jestli do té Prahy opravdu dorazíme. Kromě pár silničních objížděk nás ale už nic dramatického nečekalo, takže jsme začali věřit, že tam vážně dojedeme. Žigulík jistící nás zezadu se posléze odpojil i s Františkem, míříce také domů. Když jsme se blížili k Praze, neodolali jsme a jako správná Sopka na cestách jsme si pustili Smetanovu Vltavu, kterou jsme naší výpravu elegantně zakončili. Úplně to k tomu vybízelo. Konečně jsme dorazili do Prahy. Dodnes pořádně nevíme, jak to ti naši kluci všechno zvládli. Obdivujeme jejich trpělivost. Všechno vyřešili a všechny nás v pořádku dopravili zpátky domů, i když to kolikrát neměli zrovna jednoduché. Byli jsme prostě dobrý tým, kde každý svým způsobem doplňoval ty ostatní. Byl to krásný pocit, být zase doma, ale myslím, že mi všichni dají za pravdu, když řeknu, že bychom tuhle cestu i se všemi těmi karamboly neměnili za nic na světě. Bylo to krásných jedenáct dní, které jsme si užili naplno a s humorem i při problémech, na které jsme narazili. Přes všechny překážky jsme neztratili optimismus a chuť cestovat, takže jsme se shodli, že si to příští rok zopakujeme, tentokrát však samozřejmě zase na jiné místo.

[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632013.jpg[/img] is not a valid Image.
[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632185.jpg[/img] is not a valid Image.
[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632199.jpg[/img] is not a valid Image.

[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632201.jpg[/img] is not a valid Image.
Puškin - Mukačevo
[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632203.jpg[/img] is not a valid Image.
Cyril a Metoděj - Mukačevo
[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632207.jpg[/img] is not a valid Image.
Po žigulu druhý nejběžnější dopravní prostředek
[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632226.jpg[/img] is not a valid Image.
Dominanta Chustu, zajímavý kontrast proti prašnému náměstí
[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632228.jpg[/img] is not a valid Image.
Zajímavý pomník koločavským rodákům, padlých v sovětské armádě, od druhé svt. války, přes Afghanistán až po současnost. Tvoří ho helmy s napsanými jmény a Beděem
[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632286.jpg[/img] is not a valid Image.
[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632289.jpg[/img] is not a valid Image.
Kostel Svatého ducha a pomíky padlým českým četníkům
[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632319.jpg[/img] is not a valid Image.
[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632320.jpg[/img] is not a valid Image.
[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632357.jpg[/img] is not a valid Image.
Stále ještě netušíme, co nás v následujících hodinách bude čekat, aneb maďarští celníci se již připravují
[img]http://toto15.rajce.idnes.cz/Drang_nach_Osten_aneb_Ukrajinska_operace#589632447.jpg[/img] is not a valid Image.