Letos jsme na letní výjezd vyjeli až třetího července. Pěkně jsme nechali odplynout hlavní nápor na silnicích v klidu se sbalili a vyrazili až v pondělí. Letošní cestu jsem naplánoval až na konec světa. Tedy ten původně známý konec světa, který lidé považovali za skutečný před objeveným Ameriky. Po té jsme ještě chtěli navštívit Lisabon. Dle mých poznatků je to město, které rozhodně stojí za návštěvu. Jenže to byl původní plán, který se ukázal vzhledem ke kratší délce cesty, než je u nás obvyklé, jako nereálný. Ne že by se nedal za 33 dní splnit, ale jsme na dovolené a ne na dostizích a proto jsem nakonec rozhodl, že nejdál na západ letos dojedeme jen na Gibraltar. Lisabon si necháme na příště, až bude trochu více času. Jde o to, že mě koncem srpna čeká ještě kratší výlet do Norska na ryby a tak se potřebuji do Prahy vrátit dříve a proto jen těch 33 dní. Portugalsko na nás počká, až bude více času.
Beskydy, Bieszczady, jihovýchodní hranice Polska, na styku se Slovenskem a Ukrajinou.
„Tak kam pojedeme letos? Co takhle zase někam na sever, třeba pobaltské republiky, opráším si trochu ruštinu. Tam bude zima a hnusně. „ Takhle začínala naše příprava na letní cestu. Nakonec jsem ženu přesvědčil, že to bude skvělé. Vezmeme si teplejší věci na sebe, hlavně dost plynu na topení a co nám může chybět. Jak myšlenka postupně uzrávala, nadšení rostlo, průvodce sliboval krásné památky a přírodu a tak je jasno, jedeme. Jako vždy si připravuji bodový itinerář, abychom měli jasné cíle, co bychom rádi viděli. Je jich vždy víc než se dá stihnout.
