Tak tu máme jaro!!! Tedy alespoň dle otevřených bran Gigantu, počasí zatím jaksi pokulhává.

Kdo viděl Gigant naposledy na podzim loňského roku, řekne si, jaká brána. Ale vězte, že brána opravdu stojí, plot je mezi brigádnickými sloupky natažený a i jiné mnohé změny Gigant zaznamenal. Některé křoví zmizlo, nová pláž naopak přibyla, no však uvidíte sami, až zavítáte.

V pátek jsme dorazili mezi posledními, jako obvykle, oheň už hořel, buřty se pekly a tak jsme se bez okolků připojili. Zavítaly mezi nás dvě nové posádky a po zimě vyrazili Pavel a Lenka, tak bylo mnoho o čem povídat. Brzy nás od ohně zahnal déšť a to vcelku vytrvalý a vydatný a tak jsme se museli přesunout k Machajdům do předstanu a zahřívat se jejich přímotopem a i jinak. Únava z pracovního týdne vykonala své a tak jsem šla před půlnocí spáta a myslím, že ani ostatní dlouho neponocovali.

Do rána se počasí příliš neumoudřilo, ale znechutit jsme se nenechali. Děti vytrvale pobývaly venku a my v podstatě také. Po obědě byla naplánovaná vycházka do cca 3 km vzdáleného, nově otevřeného motorestu v obci Stéblová. A tak jsme ve dvě vyrazili, cesta vedla převážně lesy, které krásně kvetly a voněly. Po hodině a něco málo jsme dorazili do zmíňovaného motorestu a musím říct, že byl pěkný. Nový, moderní, jednoduchý, s motorkářsky zaměřenou výzdobou. Jednoduchá byla ovšem i obsluha. Jeden číšník, dvě roštěnky za barem a korba na baru, která se z něho nezvedla. Z důvodu nedostatku místa jsme se museli rozdělit k několika stolům, já se Štěpánem, Mílou a Lachoutama jsme zasedli přímo u baru.

Co by se zdálo býti výhodou, bylo právě naopak. Když už i hosté, kteří přišli po nás, měli pití na stolech a my stále čekali na jídelní lístek a pozornost číšníka, poptal se Míla, zda by nás mohli obsloužit. Nutno také dodat, že to už se chtěl několikrát zvednout a s hrdostí Štíru vůastmé odejít středem. Osudovou chybou se ukázalo odskočit si. Právě v těch 5 minutách byl náš stůl obsloužen a tak mi nezbylo než zas chvilku vyčkávat. Když už mi to přišlo dlouhé, dovolila jsem si sama podat jídelní lístek. Pravda, mnoho toho nenabízel, ale protože jsem skromná, kávu jsem si vybrala. A zase jsem čekala, lístek jsem vyzývavě držela nad hlavou. A ono stále nic. A tak jsem šla na bar, zda bych si mohla objednat kávu a jedna z roštěnek mi mile a s přidrzlým úsměvem sdělila, že budu muset počkat, až na mě přijde řada a to už na mě bylo moc.

Roštěnku jsem častovala nelichotivými poznámkami, až jsem se dozvěděla, že jestli se mi něco nelíbí, tak můžu jít. A to už na mě bylo teprve moc, popadla jsem Štěpána, Vlastík zůstal s Vlastou v obytce a začala se sbírat k odchodu, když v tom se do toho vložila dosud nezúčastněná korba, tak jsem ho poslala kamsi a hrdě odkráčela středem. Myslím, že jsem dost hulákala a dost se divím, že mě zbytek skupiny neslyšel. Cestu zpět domů jsem našla, v obytce jsem si uvařila svoji kávu a ještě jsem si k ní dala indiána. V motorestu žádné moučníky a dezerty neměli. Večer se pak Lišák ujal přikládání na oheň a tak bylo teplo a pohoda, hrálo se a zpívalo, Míla ugriloval výtečná křidélka. Pět jsem jich zbodla.

Ani nedělní ráno nepřineslo slibované oteplení a slunečno. V plánu byla návštěva jezdectví ve vedlejší vsi, Starých Ždánicích. Původně jsem chtěla tuto atrakci vynechat, ale Síma na mě naléhala, až jsem podlehla a rozhodně nelituji. Jednak sami majitelé jezdectví byli velmi zajímaví a sympatičtí lidé a potom ta švanda. Když majitel shlédl Mílu, vyvedl ze stáje toho nejvyššího a nejširšího koně. Míla se na něj vyškrábal, Machajda a Lachout s většími obtížemi také a náramně jsme se bavili. Na koni jsem nikdy neseděla, tak jsem využila příležitosti. Lidi, to zvíře je neskutečně veliké a tohle bylo i široké, myslela jsem, že se na něj vyhoupnu jako laňka a hrabala jsem se na něj jak stará bába.

Majitel mi pomáhal a když už jsem byla nahoře, tak mi povídá, že mi chtěl jen pomoct, ne mě tam strkat. Sprosťák jeden! Udržet se na tý kobyle taky nebylo tak jednoduché, pořád se kolíbala ze strany na stranu, objela jsem dvě kola po dvoře a nohy mě pekelně bolely. Z koně už to šlo líp. Dětičky se také vozily, na jiném, na menším a se sedlem, dospěláci měli jen madla. Myslím, že návštěva jezdectví měla velký úspěch. Odpoledne odjeli první Pavel a Lenka, měli ještě nějaké rodinné povinnosti a zbytku se tak nějak nechtělo, tak jsme ještě postávali a povídali.

Zahájení sezóny na Gigantu se vydařilo, kéž by se tak vydařila celá sezóna nejen tam!

FOTOGALERIE ZDE ZDE ZDE