Zkusím trochu zavzpomínat jak jsem se stal jedním z Vás.

Zastesklo se nám po Norsku a tak jsme tam letos opět vyrazili. Vyčlenili jsme si na to celé prázdniny a vzali jsme to trochu netradičně - přes pobaltské státy a Rusko.

Před několika lety se mi do rukou dostal obrázek silnice se 48 serpentýnami stoupajícími na nejvyšší průsmyk východních Alp Passo dello Stelvio ( 2758 m.n.m.) Tehdy se zrodil plán se po této silnici projet na motorce. Z časových důvodů se stále odkládal až jsem motorku prodal. Tak vznikl šílený nápad vyjet na vrchol na kole. Protože nejsem žádný vášnivý cyklista, přesvědčil jsem skupinu stejně naivních lidiček, kteří vlastní kolo, že je to prima nápad a že vyjet až na vrchol bude jen taková procházka růžovým sadem. V hospodě u zlatavého moku se plánuje naprosto skvěle.

Cesta do sveta

Zažijeme další poměrně vypjatou situací,kdy jsem podcenil tankování a dojel k pumpě patrně pouze na naftové výpary. K pumpě dojíždíme v podvečer a tak za 90 Rb parkujeme v sousedství
na slušném odpočívadle, včetně vody. Pokouším se po několikáté zakoupit automapu , kde by byla trasa na Murmansk, ale bezvýsledně.Neumím si vysvětlit, proč?
Další den po krátké odbočce do malého městečka Segeza,kde kupujeme chleba a několik drobností, platíme kartou a jsme velmi mile překvapeni obsluhou, která nám přeje šťastnou cestu. Kolem poledne vyrážíme do dnešního cíle, kterým je přístav Kem.Výchozí bod na Solovětské ostrovy.

Sny se můžou splnit,když jim půjdete naproti.

Nyní se mi hodí stejný nadpis, ale sekce bude jiná...