Bílé útesy a fronta před restaurací.😉

Den třetí: Étretat

Pořizuji ještě několik obrázků našeho nocoviště zalitého svěžím ranním sluníčkem a vyrážíme. Krásný Rouen opouštíme s nostalgií a těšíme se, co nám Francie ještě nabídne. Dnes chceme vidět bílé útesy a oceán v Étretatu. Máme to asi 90 km, a tak nespěcháme.

Plán je zaparkovat přímo na stellplatzu v Étretatu, odkud je to k útesům doslova jen pár kroků. Bohužel stellplatz je plně obsazen a ještě další obytky čekají, až se uvolní místo. Poučení pro nás je příště přijet dřív, šance by byly vyšší. Ale nebudeme plakat nad rozlitým mlíkem. Čekání jsme vyhodnotili jako zbytečné. Raději volíme záložní plán a hledáme jiné stání, které je trochu dál. Nacházíme je v Le Tilleul. Cesta trvá chvilku, míst mají dost. Je to stání na zelené louce.



Nejprve zvažujeme vyrazit k útesům na kolech, ale nakonec se rozhodneme jít pěšky. Nejsme si totiž jisti, zda bychom kola mohli někde bezpečně nechat. Cesta měří zhruba 4 km. K útesům dorazíme až v podvečer, ale vůbec toho nelitujeme. Slunce je v tuto dobu nejkrásnější a těšíme se, že zachytíme i jeho západ. Bílé útesy jsou nádherné a velmi fotogenické, pořizujeme spoustu krásných snímků. Mnoho obrázků pořídíme i na oblázkové pláži, kde nádherně šumí oceán. Potom vystoupáme k malé kapli Panny Marie Strážné nad útesy a kocháme se úchvatnými výhledy.



Večer se blíží. Chceme se najíst, máme před sebou cestu zpět a potřebujeme se posilnit. Procházíme Etretatem, je to nádherné historické místo. Obdivujeme zachovalé krásné staré domy a hledáme, kde se najíst, nějaký místní street food. Něco malého, levného a dobrého, ale nemůžeme nic najít. U jedné provozovny mám dokonce pocit, s mojí nulovou francouzštinou, že nás místní odrazuje, něco jako “sem nechoďte”. Meli tam hamburgry a pizzu.

Když už to pomalu vzdáváme, všímám si fronty před zavřenou restaurací. Všechno bych čekal, ale frontu ne. Zaskočilo mě to. Řada lidí čekajících, až se otevře. Působilo to na mě bizarně, skoro až neskutečně. Hlavou mi běžely myšlenky typu „Co se to tu děje?“ nebo „Je to vážně tak, jak to vypadá?“. Ano, skutečně fronta. Neměl jsem pocit, že by ve frontě stáli turisté, spíše jsem to odhadoval na místní obyvatele. Rozhodli jsme se zajít dovnitř a ochutnat. Restaurace se ihned zaplnila do posledního místečka. A tak jsme si dali rybu a já klobásu. Obojí bylo výborné a jiné, než na co jsme zvyklí po chuťové stránce. Všechno bylo pečené v krbu. Brambory, klobása i ryba. A chutnalo mi i místní pivo.

Francouzská gastronomie je pro mě nová zkušenost a hlavně velmi příjemný zážitek. Po dobré večeři vyrážíme pořídit další záběry útesů ve večerním sluníčku. Na pláži stojí odstavené a pěkně srovnané plachetnice v zapadajícím slunci, útesy i celé Étretat máme krásně shora a dokonce nám zapózoval i racek.

Jen samotný západ slunce nedopadl tak jak jsme očekávali. Ale i tak jsme byli nadšení.



Pěší cesta zpět nás docela vyčerpala, přece jen jsme byli na nohou skoro celé odpoledne. Ráno je opět slunečné počasí. Načerpám vodu a necháme Étretat za sebou. Míříme k dalším zážitkům.

Fotogalerie zde: