aneb jak se Lišákovi splnil sen.
Nastal den D a hodina H a Lišákovi se splnil vytoužený sen a vyrazili jsme směr Rakousko. Cesta byla dobrá, ikdyž jsem měla neodbytný pocit, že rakouská část uběhla mnohem rychleji, než ta česká.

Nastal den D a hodina H a Lišákovi se splnil vytoužený sen a vyrazili jsme směr Rakousko. Cesta byla dobrá, ikdyž jsem měla neodbytný pocit, že rakouská část uběhla mnohem rychleji, než ta česká. Konec byl trochu nevydařený, ve Gmündenu jsme asi hodinu hledali doporučený stellplatz a domorodci z obytných zón, které jsme všechny projeli, nás asi proklínali. Ale nakonec jsme našli, nameldovali se u pana domácího, přesunuli spící děti do postýlek, uvařili grog na zahřátí, přečetli několik málo stránek z rozečtené knihy a usnuli taky.

Sobotní ráno bylo jako malované, obloha vymetená, jen trochu chladněji. Vyrazili jsme víc do hor a rozhodli se pro horní Gosauské jezero s vidinou, že je to dostatečně vysoko a dorazíme tam akorát na poledne a tak si tam užijeme něco sluníčka. Velké bylo naše překvapení, když jsme byli na místě a slunko nevidět. Nějak jsme si neuvědomili, že jezero je natolik zaříznuté do štítů hor, že se tam nízké zimní slunko prostě dostat nemůže. Ale nevzdali jsme se a vydali se na procházku. Nutno říct, že byla opravdu zima, kterou umocňovalo zamrzlé jezero, zmrzlé vodopády, no prostě všechno zmrzlé. Vydrželi jsme asi hodinku venku a honem zpátky do auta a rozmýšleli jsme kde se ohřát.

Přes Gosau, kde byla všechna parkoviště beznadějně obsazená a svahy posety lyžaři jsme se ubírali zpět na Gmünden s tím, že uhneme směr Wolfangsee, kde je krajina víc plochá a o slunko tam jistě nouze nebude. Cestou ovšem Lišák prožil aha zážitek a vzpomněl si na horský hotel nad Goisern Bad, Predigstuhl a už jsme se šplhali vzhůru. Cesta byla zajímavá, prudce vzhůru a v krajích zmrazky. Zato nahoře bylo překrásně. Roztomilý svah rodinného typu, s malou pomou a mírnou sjezdovkou, kde Teletubies vyzývaly k obloučkům a provedly malé lyžaře brankou Ziel, hracím domkem pro nelyžující prťata, venkovním posezením a nejvýš potom horským hotelem. Počasí bylo takřka jarní, budny rozepnuté, čepice sundané. Vlastík se usilovně věnoval bobování, Štěpán šťourání se smrkovými šiškami ve sněhu, já slunění a Lišák si lámal hlavu, jak sjedeme po těch zmrazcích dolů.

I vydal se na obhlídku a za půl hodiny už jsem ho viděla u auta, jak nasazuje řetězy. Byli jsme tam s nimi jediní a budili jsme notnou pozornost. Když jsme se dostatečně vyslunili a Lišák maje nasazené řetězy mírně pookřál, vydali jsme se na plouživou cestu dolů. Za asi čtvrtou krizovou zatáčkou, ve které byly ještě zmrazky, jsme řetězy sundali a dál se opatrně sunuli po suché silnici. Cestou zpět do Gmündenu jsme obhlídli ještě další doporučený stellplatz v Ebensee a hrnuli se dál. Ve Gmündenu to s parkováním vypadalo bídně, chtěli jsme si projít centrum a když už jsme se chtěli točit, že tedy musíme zaparkovat někde dál od centra, zahlédli jsme na poslední chvíli volná místa přímo na náměstí. Působili jsme tam poněkud nepatřičně, ale to nám nevadilo. Gmünden je roztomilé městečko na břehu jezera s mnoha tradičními rakouskými kavárnami na pobřežní proměnádě. Do jedné jsme také zavítali a bylo to moc příjemné. No a asi v 9 hodin jsme se vydali zpět na "náš" stellplatz, kde jsme strávili větrnou noc na neděli.

Neděle byla velmi větrná, musím se přiznat, že chvílemi jsem se bála, že se s námi auto převrhne, jak se kymácelo v poryvech větru a tak jsme kolem 11. vyrazili na cestu k domovu. Tu znepříjemňoval ještě déšt, který se v oblasti Šumavy proměnil ve sníh. Ale šťastně jsme dojeli.

Na závěr bych chtěla zmínit ještě dvě zajímavá setkání. To první bylo na svahu Predigstuhlu, kde se se mnou dala do řeči maminka chlapečka stejně starého se Štěpánem. Maminka byla původem z Indonésie, v Rakousku žije 6 let, provdala se tam a před tím cestovala po světě, prý přednášela na různých univerzitách, což se mi trochu nechtělo jí věřit. Ale byla neuvěřitelně milá a přátelská a roztomile se nad vším hroutila, jak je to v Evropě drahé, za co všechno se musí platit, že to u nich v Indonésii ... Zvažuje, že se tam s manželem za čas vrátí. Druhé setkání bylo méně přátelské, ale o to komičtější. Proběhlo ve zmiňované kavárně ve Gmündenu a bylo také s mezinárodním manželským párem, kdy on byl také rakušan a ona slovenka. To jsme pochopili díky dětem, které mezi sebou mluvili střídavě německy a střídavě slovensky a tatínek byl o mnoho starší nez maminka. Ale rakušan. Maminka nebyla ani trochu ráda, že se přes děti přátelíme a ještě česky a pro jistotu nepromluvila slovo slovensky, s námi dokonce vůbec, ani německy (a že Lišák umí). Rakušan byl v pohodě.

Tak to jsme všechno za ty 3 dny zažili.
FOTOGRAFIE ZDE!