V úterý 29.7. padlo rozhodnutí, že druhý den večer jedeme, jen ještě ve středu dopoledne nebylo jasné, zda Lišákovy pracovní povinnosti dovolí týdenní dovolenou nebo půjde jen o prodloužený víkend. Když pak už bylo jasné, že jedeme až do čtvrtka následujícího týden, volal Lišák znovu, že tentokrát není jisté, zda vyrazíme ještě dnes. Prostě klasika.

Nakonec jsme ve středu vyrazili a už jsme nevěděli jen kam. Ale jeli jsme na jih a vzhledem k tomu, že jsme se u Táboráků stavovali za účelem zapůjčení odrazové cedule na kola na zadním nosiči, která je povinná v Itálii, pochopila jsem, že se můžeme octnout i tam. Posezení u Táboráků bylo příjemné a povzbuzeni kávou jsme vyrazili na další cestu.

Pravidelně mě při delších cestách přepadá chuť na obložené bagety u pumpy, pravidelně si je kupuji a pravidelně po nich zvracím. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Zvracela jsme už před Linzem, na parkovišti Asfinag, které je jinak pro přespání příjemné.

Ve čtvrtek ráno jsme se rozhodli strávit den u německého jezera Chimsee, které nás před 3 lety příliš nenadchlo, ale tentokrát splnilo svůj účel. Zaplatili jsme denní poplatek za parkování u kempu a celý den strávili na pláži. Utopení dětí nehrozilo, ještě 10m od břehu měl dospělý člověk vody po kolena. Jen se trochu hůř plavalo. Navečer jsme vyrazili do Schwazu před Innsbruckem. Stellplatz jsme našli dobře, takřka v centru města a po večeři jsme se ještě vydali na obhlídku středověkého městečka.

Protože jsme ho chtěli vidět ještě jednou za denního světla, šli jsme na obhlídku v pátek dopoledne znovu. Městečko je to příjemné. Po obědě padlo rozhodnutí navštívit naše známé, ke kterým jsme jezdili do kempu na Gardě. Cesta po dálnici ubíhala rychle, do žádných kolon jsme se naštěstí nedostali. Do Rivy na severu jezera Garda jsme dojeli večer, dali rychlou véču a vyrazili do centra dění. Riva je střediskem se vším všudy a tak odevšad duněla hudba, všude kupa lidí a podnapilé německé mládeže. Brzy jsme se uchýlili do klidu naší obytky. Chlapci usnuli, my za blýskání a bouření chvilku poseděli venku a pak pěkně rychle prchli, když se přihnala pěkná vichřice s lijákem. Fakt jsme měli strach a myslím, že byl oprávněný, když jsme po bouři viděli jezero, které na stplz napršelo.

V sobotu ráno jsme se přesunuli několik málo kilometru do Brenzone k již zmiňovaným známým, bouřlivě se s nimi po 4 letech přivítali a vyrazili na kola podél jezera. Itálie, bohužel, vůči cyklistům není tak přátelská a tak jsme značnou část cesty museli absolvovat po jediné silnici kolem jezera, což v italském provozu nebylo zrovna příjemné. Ale přežili jsme. Cestu jsme si zpestřovali zmrzlinovými a ovocnými zastávkami a koupáním v jezeře. Večer jsme poseděli se známými, v rámci jejich možností, přeci jen tam jsou v práci a šli do hajan.

Pro nedělní ráno, tedy spíš poledne, jsme zvolili přesun na cca 100km západně vzdálené jezero Lago d´Iseo, které nás vyloženě nadchlo. Zdaleka není tak turisticky exponované a má své zvláštní kouzlo, nejen díky neuvěřitelně vysokému ostrovu Monte Isola, který se v relativně malém jezeře nachází. Rychle jsme vyrazili na kola kolem jezera, což jsme ovšem změnili na trajekt na ostrov v naději, že na ostrově bude menší provoz. Byl. A v místech, kde jsme jeli my, nebyl takřka žádný. Už na lodi, když jsem viděla ohromnou homoli s kostelem na vrchu, naivně jsem avizovala, že tam nejedu. Jela jsem. Tedy jela. Tlačila. Kopec jako s odpuštěním kráva, vedro, žhnoucí slunce. Chvílema jsem pletla nohama a jet fakt nemohla, protože jsem se i s kolem kácela. Až ke kostelu jsme nakonec nedojeli, jednak to prostě nebylo v našich silách a jednak byla jízda na kole v posledním úseku zakázána. Prošli jsme alespoň vesničku Cure a občerstvili se v místním konzumu. Po nesrovnatelně kratším sjezdu, proti výšlapu nahoru, jsme se vydali ještě kolem ostrova z druhé strany, takže jsme ho ve finále v podstatě objeli kolem dokola. Večer jsme pak na stplzu strávili v příjemné společnosti německých sousedů, se kterými jsme se velmi nasmáli.

V pondělí ráno už jsme se pomalu chtěli začít vracet k domovu a tak jsme jeli impozantním Passo di´Tonale, lyžařským střediskem, ve kterém v tomto čase zoufale chyběli lidi. Dále pak Údolím slunce (Val di Sole), které je významnou pěstitelskou oblastí jablečné odrudy Golden Delicius. A pak ještě Passem di Mendola až do Dolomit. Tam jsme měli v plánu přespat na stplzu v Brunicu, který se nám ovšem ani trochu nezamlouval, jednalo se totiž o parkoviště u silnice a tak jsme se přesunuli až téměř k rakouským hranicím.

V úterý ráno jsme neodolali a zajeli do nitra Dolomit. Tam jsme v Misurině objevili další stplz, který je pro výšlap do hor mnohem vhodnější. Čas nás ovšem tlačil a tak jsme museli dál. Navečer jsme dorazili do vesničky Weissenbach u rakouského Liezenu, kde jsme zůstali na stplzu u restaurace. Tam jsme byli úplně sami. Abychom celý den neseděli jen v autě, vydali jsme se ještě na výšlap na nejbližší kopec, ale vzhledem k pokročilé hodině se nám nepodařilo ani opustit pásmo lesa.

Ve středu ráno jsme po k cyklistům přátelských cyklostezkách vyjeli nejdřív zpět směrem, odkud jsme předchozí den přijeli, ale protože se nám nepodařilo cyklostezku najít, otočili jsme to směrem opačným, na Liezen a dojeli až do cca 25 km vzdáleného Admontu. S různými zajížďkami jsme najeli dobrých 60km a měli toho fakt dost. Ale jízda to byla příjemná, většinou mimo silnice. Po návratu na stplz jsme se ještě přesunuli znovu za Linz na parkoviště Asfinag, tentokrát, bohužel, ve směru do Čech.

Dalo by se napsat, že kde jsme cestu zahájili jsme ji i zakončili a to u Táboráků. Za 8 dnů jsme najeli takřka 2000 km, projeli 3 evropské země, poznali města, jezera i hory a každý den tak byli na jiném místě.

Hned bychom jeli zas.