Aneb od stanu a Malucha až Alkovně, je to v genech?

Kempovaní mi připadlo od dětství jako ta nejromantičtější věc na světě. Jako dítě mě tím nakazil můj taťka. Večery u táboráku, vůně lesa, ticho, klid ... Kempink se pro mě stal symbolem pohody a štěstí. Už tenkrát jako malá jsem si přála, abych zůstala "kempařem srdcařem" navždy. Tak jistě chápete, že jsem si jen těžko mohla vzít za manžela chlapa, který by tohle v krvi neměl.

Jako studenti jsme spolu nejdřív procestovali půl Evropy. Tehdy s malinkatým Fiatkem 126, známým též jako Maluch. A jak nám bylo krásně, s naším mini Bobkem! Roky plynuly a osud nás zavál až do vzdáleného Frankfurtu nad Mohanem, kde jsme pár let žili a pracovali. No a v Německu se to "bydlíkama" jen hemží. Jezdit s "budkou" nebo s "bydlíkem" mi tehdy připadalo nejdřív spíš trochu snobsky trapné, to víte, dítě z "východní" Evropy ...

Vyzkoušeli jsme dovolené všeho typu, od stanu přes luxusní hotely až po jachtu, až najednou přišel můj manžel s nápadem, což takhle půjčit si taky jako "pravý Němec" bydlík !!! Pochopitelně jsem byla nadšená a tušila, že tohle by tedy mohlo být konečně ono. Naše první a věřte, že dosti drahá cesta vedla po pobřeží severního Španělska. Byl květen, ale přesto celé tři týdny pršelo, když tedy nesněžilo. Na markýzu, koupání ani kempinkový nábytek opravdu nedošlo ani jednou. Ale ani to nás neodradilo. Za rok na to, už více méně rozhodnutí koupit si vlastní, jsme zamířili do půjčovny znovu. Tentokrát jen pro jiný typ, abychom zjistili, co je pro nás nej ... A co myslíte? Lilo celou dobu znovu. Ale jak já říkám, kdo má "bydlíkařské" srdce, toho něco takového prostě nerozhodí.

A tak nastalo hledání našeho miláčka. Večer za večerem jsme "viseli" na internetove burze "mobile.de", mimochodem fakt dobrá stránka... Pomalu jsem se stala expertem, co se tématu týká. Přesto trvalo déle než rok, než jsme našli, co jsme hledali!
31. 12. 2006 jsme konečně koupili našeho KOSMIKA (12 let starý, po německu ale příkladně opečovávaný Ford Transit - Elnagh, alkoven). Řeknu Vám, že od samé radosti jsme nemohli skoro celou noc spát. Hned jsme naplánovali naši doposud nejdelší, tříměsíční cestu po Evropě a štěstím se jen tetelili.... Ještě nikdy jsem neměla pocit, že jsem utratila naše peníze líp!

Mezitím jsme se ale vrátili zpět do Čech, kde nám náhle připadaly podmínky pro náš bláznivý koníček mnohem méně příznivé ... Až s objevením téhle stránky nám svitla znovu naděje, že ani tady nejsme sami a že i tady je pořád co objevovat. Teď zbývá držet palce, aby se můj velký sen splnil a aby moje "bydlíkářské srdce" nenahlodala lenost a pochybnost ve věku středním ani pozdním, min. do té doby, než "nenápadně nakazím" svého nyní dvouletého syna Míšu ...:-)
Spoléhám i na Vás - Eva z Kosmiku 1