aneb jak jsme málem nejeli nikam

Na víkend počínaje 4.4. se Jarda Procházka neprozřetelně zmínil, že se chystají na Kokořínsko. Síma se této informace hnedle chytla a začala lákat ostatní. Protože jsme vlastní program neměli a nic jiného se nenabízelo a taky to máme kousek, rozhodli jsme se, že pojedeme také. Když si ovšem Lišák ve čtvrtek v noci nechal přistavit k posteli kyblík s tím, že se mu chce zvracet, začala jsem tušit, že náš odjezd je v ohrožení. A taky že byl. K pocitu na zvracení, nakonec ani jednou nezvracel, se přidaly ještě jiné střevní obtíže, v tochu jiné oblasti trávícího traktu a Lišák se v pátek z práce vrátil ještě dopoledne domů a ulehl. Večer sice značně ožil, sežral na co přišel, ale na odjezd se necítil. A tak jsme vyčkávali do soboty.

To už mu bylo lépe a tak jsme vyrazili. Zrovna nedávno jsme někde na výjezdu rozebírali, že vyrazit na víkend v pátek, byť třeba až na noc, rozhodně smysl má, protože vyjíždět až v sobotu je značně zdlouhavé. Potvrzuji. Byť bylo vše připraveno, vyráželo se relazivně brzy, nikde se zbytečně nezdržovalo, dorazili jsme na Kokořín, který máme cca 30km od domu až přad polednem. Procházkovi s Machajdama jsme našli, tedy spíše jejich auta a karavan, protože oni tou dobou již překvapivě byli na procházce, i s Verunkou. A to se ještě asi 5 km přesunovali. Dali jsme oběd a vyrazili na Pokličky, pod kterými jsme stáli. Začínat turisticko-cyklistickou sezónu asi 300 schody na Pokličky rovná se sebevraždě.

Na vrchu jsem myslela, že chcípnu a upadnou mi nohy. Nohy neupadly, já taky nechcípla a tak jsme šlapali dál na Hlavu a Žábu, což jsou skalní útvary připomínající hádejte co? Přírodním tvarům v období romantismu nadšenci trochu pomohli. Z Hlavy a Žáby jsme se Náckovou roklí, kolem rokle Apatyka, která je unikátní vrstvou chladného vzduchu, který má celoročně 13 st., vydali zpět pod Pokličky. Protože Apatyku již známe, museli jsme konstatovat, že v létě je zajímavější. Na parkoviště jsme dorazili jako první, Štěpán ušel neuvěřitelných 5 km a tak jsme vyčkávali příchodu Procházků a Machajdů. Dorazili asi hodinu po nás, bez Jardy a Ivety, kteří si ještě střihli malý okruh a přišli za další hodinu. Na tamním posezení jsme dali malou sváču a přesunuli se pod hrad.

Tam za námi načekaně dorazili ještě Lada a Vendula, na které byla Síma moc zvědavá. Velký byl její údiv, když místo Lady přijel Láďa ... i s holčičkami Aničkou a Františkou, neuvěřitelného věku 2 a 3 let!!! Vendula má můj velký obdiv, to musel být očistec. Láďa nás potom velmi pobavil, když při večerním chladném posezení pravil: "Přikrejem se!!!", šahaje po lahvi hruškovice!!! Machajda chrlil jeden vtípek za druhým, včetně oblíbeného ježka a bylo veselo. S ohledem na počasí se šlo ještě před půlnocí spát a i tak mi dobrou 1/2 hodinu trvalo, než jsem se pod dekou zahřála.

V neděli brzy ráno začalo pršet a pršelo a pršelo a pršelo a přestalo až před chvílí. Procházkovi se vypravili na obhlídku Mělníka, Lada s Vendulou se vydali k domovu a my nakonec kolem druhé odpolední také.

Snad už přijde opravdové jaro!!!