Zima by měla být v plném proudu, a zatím nám jaro zaťukalo na dveře a to nejen doma, ale i na horách. Ne jinak tomu bylo i na Deštném, kam jsme za ostatními dorazili v sobotu dopoledne. V 10.00 bylo 6°C. Sluníčko svítilo a na sjezdovce Marta II. vykukovaly travnaté plochy. Sjezdovka Marta I. byla v provozu a kupodivu i se sněhem, tak jsme neodolaly – tedy já a děvčata a lyžovaly jsme jako o závod. Vleky a lanovka jezdily poloprázdné, takže nikdo nemusel čekat. Jen ten dojezd k lanovce připomínal vodní lyžování, navíc to maličko zhouplo, takže nejeden šikula se i vykoupal.

Po lyžování přišlo na řadu grilování. Tom připravil báječná kuřecí stehýnka a Vašek griloval plátky. Na plotýnce grilu jsme svařili vínko a bylo nám dobře. Děti si roztopily ohýnek a všichni jsme si to užívali. Byl to super odpočinkový víkend.

Celý víkend byl bezva, jen sněhové zpravodajství na internetu neodpovídalo skutečnosti. Někteří ale lyžovali jako o život na dvou sjezdovkách, které byly v provozu.

Cestou domů jsme s Břeťou a Soňou ještě navštívili i Šerlišský mlýn, kde jsme ale v době okolo 12 hod polední nezaparkovali, sjezdovka však vypadala lépe než v Deštné.

Pak jsme prožili adrenalinovou jízdu přes Luisino údolí (cesta nahoru i dolů byla totálně zledovatělá) a Zdobnici do Říček, kde jsme byli překvapeni množstvím sněhu, krásnou novou čtyřsedačkou a žádnými frontami. Také na horním parkovišti by se dalo zaparkovat - je zdarma, ale museli bychom najet k večeru po odjezdu aut s lyžaři.

Dole je sice značka zákaz vjezdu- parkoviště obsazeno, ale ta je přibitá napevno a nikdo ji nerespektuje a horní parkoviště bez omezení funguje.

Co nejdřív ahoj Lenka a Standa

Břeťa napsal: Jak jsme chtěli jet domů přes Orlické Záhoří
Jenom doplním, že se Doktorovi vydali při cestě domů na jih, my na sever. Jejich směr byl zjevně správnější, my jsme domů přes Orlické Záhoří nedojeli. Nechci přehánět, ale cesta Luisiným údolím byla proti té naší sólové docela procházka: po 2 km nepříliš pohodové jízdy jednokolejnou ledovatkou jsme totiž nejdřív dojeli nějakého loudala - ne moc optimálně, ale to ještě šlo. Setkání s protijedoucím autem však znamenalo konec, nastalo složité vyhýbání. Znovurozjetí probíhalo tak, že kola dopředu, auto dozadu. V osobáku za námi to vzdali, po pěti minutách manévrů se jim podařilo otočit. My jsme se vraceli rovněž, ale pozpátku, couvali jsme 1,5 km krokem přes dvě serpentýny. Vycházel jsem z toho, že když jsme se nahoru vyškrábali se dvěma koly v záběru, musí dolu čtyři kola brzdit bezpečně, to se potvrdilo. Vyjet ze stopy by ale znamenalo konec, sněhové bariéry půl metru od kolejí žádné manévrování nedovolily (pokud by ovšem koleje k takové akci pustily přední kola ven). Takže 100% soustředění, v zatáčkách dobře pomáhala ruční brzda - když už měly zadní kola tendenci vyběhnout z kolejí, ručka je zastavila a kola sklouzla poslušně zpátky do mělkých kolejí. Ani se nedivím, že se to Soně moc nelíbilo, ale ujištění, že se jedná o chtěný pohyb ji uklidnilo, je opravdu statečná. Abych to zkrátil: pár set metrů před suchou silnicí, kratičká chvilka pozornosti odvedené na auto, co nám jelo zespodu vstříc a už jsme byli mimo koleje. Co teď? Za tři výlety do Alp nic a nyní nezbylo, než v parném předjaří, v Čechách potupně vytáhnout několik let staré, zato netknuté řetězy ze Sukorad. Naštěstí premiéra nazouvání řetězů proběhla bez problémů velmi rychle, prodejce a instruktor Jirka Fleischhans má u mě panáka. Bylo to potřeba, dvě auta nad námi, několik dole, to na klidu moc nepřidá. Pak už vše v pohodě, vrátili jsme se do první serpentýny, chvilka manévrování se zadkem v závěji a už jsme sjížděli tentokrát popředku bezpečně dolů. Po cestě ještě několik přátelských frází s rádobyprotijedoucími řidiči, které jsme také vyškolili v couvání na ledě.
Co dodat? Když člověk opravdu chce, může si zkomplikovat úplně každou cestu. Soňa se domnívá, že jsem nezvolil nejvhodnější návratovou trasu domů. Já už ale vím, že jsem zbabělec: kdybych se nebál řetězů a nasadil je hned nahoře, mohli jsme vidět Orlické Záhoří!