Původně byl letošní cíl prozkoumat Azerbajdžán, avšak do doby naší cesty byly stále uzavřené jeho pozemní a námořní hranice. Dokonce jsme počítali s tím, že kdyby se situace změnila během cesty, operativně bychom vyřídili víza. K tomu však nedošlo, a proto jsme se rozhodli pokračovat na jihovýchod až kam to půjde. Jedeme tedy přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko do Turecka.

Za Edirne se naše cesta stáčí k jihu na Gelibolu a Canakkale, kde jsou zajímavé památky bojů z první světové války. V Canakkale stojí na pobřežním molu jako atrakce rekvizita trojského koně z filmu Troja z roku 2004. Též most přes Dardanely je stavba hodná shlédnutí. Následující den jsme nemohli minout archeologické naleziště Troja. Upřímně řečeno nás zklamalo. Za nemalé vstupné je vidět pár kamenů v trávě. Místní muzeum naštěstí celkový dojem přeci jen zlepšilo, jsou zde shromážděné cenné artefakty.

Odtud pokračujeme podél pobřeží Egejského moře do Babakale, kde si užíváme slané vody a nocujeme těsně u pláže schovaní za zdí přístavního mola. Cestou navštívena archeologická naleziště Alexandria Troas a Smintheion, která sice nemají proslulost Troji, ale jsou zachovalá víc. Dále prozkoumáváme antické město Assos v kopci nad mořem. V roce 400 př. n. l. se z Assosu stalo duchovní centrum Egejského pobřeží. Aristoteles zde založil filozofickou školu. Bohužel zde 2 dny před naším příjezdem uhasili požár, který spálil vegetaci.

Dále pokračujeme směrem na Pergamon. Toto kdysi hlavní město attalského království, město, které dalo jméno pergamenu, bylo založena už v 8. století př. n. l. Pergamon se postupně stal střediskem celé oblasti a okolo roku 190 př. n. l. jeho moc sahala přes téměř polovinu Malé Asie. Tou dobou vznikaly také nejkrásnější budovy ve městě, včetně dodnes zachovaného divadla, vytesaného do skály. Původně jsme chtěli přespat u hráze přehrady Ilica, která je nedaleko města, ale v podvečer nás odtud vystrnadila policie, že se tam prý po nocích schází různé pochybné existence. Tak se přesouváme na kraj města na parkoviště, odkud ráno vycházíme na kopec nad městem, kde se antické místo nachází. Jsme asi jediní, kdo jde pěšky, ostatní jezdí taxíky. Prohlídka opravdu stojí za to. Následně ve starobylých uličkách města koupen oběd a nezbytný čaj.

Po tradičním poobědním odpočinku se přesouváme do Pamukkale neboli v překladu bavlněný hrad, kde na okraji lesa parkujeme na noc. Zdrojem travertinových teras je dešťová voda, která stéká zlomy do velkých hloubek, ohřívá se a stoupá puklinami opět na povrch. Cestou rozpouští okolní vápenec, obohacuje se o vápník a soli, čímž vzniká nová hornina – travertin. Tak vznikaly v průběhu mnoha tisíc let působivé terasy, kaskády a jezírka. A vznikají doposud, pramen je stále aktivní. O pramen se lidé zajímali už v antických dobách a zhruba 250 let př. n. l. zde bylo založeno lázeňské město Hierapolis. které v dobách svého největšího rozkvětu mělo kolem 500 000 obyvatel. Na prohlídku jdeme hned ráno, dokud nedorazí autobusy davy lidí z přímořských letovisek. Bílé travertinové skály a jezírka jsou úchvatné, koupat se v nich nesmí. Ke koupání slouží antický bazén, plavání v něm je však extra zpoplatněno. Vydáváme se též na prohlídku Hierapolis, kam již ve vedru zdaleka tolik lidí nejde. V takových místech si člověk uvědomí, na jaké technické výši byli naši dávní předkové, když dokázali vyprojektovat a vybudovat stavby, které dodnes stojí, zcela precizně opracované mnohatunové bloky kamene, které do sebe přesně zapadají bez pojivové malty, a to se jim o našich dnešních technologiích mohlo jen zdát.

Další den stále držíme jihovýchodní kurs, přičemž zastávkou je jezero Salda se svým bílým pískem a průzračnou vodou, kde je odpočinkový koupací den. Jedná se o kráterové jezero s největší hloubkou 196 m.

Následný den pokračujeme ke Středozemnímu moři. Cestou v horách navštíveno antické město Termessos. Říká se mu město v oblacích, umístěné uprostřed chráněné přírodní rezervace plné skal, bohaté zeleně, vzácných rostlin a nejrůznějších živočichů. Město, které se v dobách starověku těšilo věhlasu jako obchodní centrum kraje. A právě tyto přírodní a geografické podmínky byly zřejmě důvodem, proč se ani tak slavnému válečníkovi, jakým byl Alexandr Veliký, nepodařilo toto jedinečné sídlo dobýt. Pád Termessu nastal až kolem 6. století n. l. po zemětřesení, které zničilo životadárný akvadukt. Po prohlídce odpoledne dorážíme do Antalye. Toto centrum hotelových zájezdů jsme nemohli minout. Koncentrace hotelů je zde opravdu impozantní, až jsme si říkali, že snad rekreanti musí chodit do moře na směny, jelikož na to množství lidí jsou pláže zkrátka malé. Situaci nejspíš zachraňují hotelové bazénové komplexy. Zde nás na parkovišti u pláže přenocovat policie nenechala, říkali, že musíme až tam, kde žádné hotely nejsou.

Od teď se držíme pobřeží Středozemního moře. Navštíveno město Alanya, kde je zatím největší hrad, co jsme viděli, který nechal ve 13. století vybudovat sultán Alaaddin Keykubat. Též se zde všude pěstují banánovníky, jejichž plody místní prodávají u silnice. Fakt jsou chutnější než u nás.

Ale to se již blížíme k nejjižnějšímu bodu pevninského Turecka Anamur Burnu, kde je krásná oblázková pláž. Na východní části města Anamur se nachází mohutný původně středověký hrad Mamure, který střežil vjezd do přístavu. Hrad založili ve 13. století arménští králové Kilíkie. Později jej využívali křižáci při svých výpravách do Svaté země.

Stále kopírujeme pobřeží Středozemního moře, míjíme města Mersin, Adana a dále pobřeží Iskenderunského zálivu, kde se nachází průmyslové město Iskenderun, které dalo zálivu jméno, se svými ocelárnami, cementárnami, přístavy a ropnými terminály. Na celém pobřeží tohoto zálivu je zákaz koupání a ani nás po pravdě nenapadlo, abychom do moře šli. Zde se naše putování otáčí na jih směrem k Sýrii do provincie Hatay, což je starověká Antiochie. Toto území bylo osídleno již v 6. tisíciletí př. n. l. Projíždíme městem Payas, kde je u hradu nejstarší produkční olivovník na světě z roku 1350, na kterém se každoročně urodí průměrně 300 kg oliv. V únoru 2023 utrpěla oblast katastrofální škody v důsledku zemětřesení. Ve městě Antakya bylo nejméně 1200 budov srovnáno se zemí. Celé části města chybí. Zničeny byly historické kostely a mešity, včetně kostela sv. Petra a Pavla. Lidé, kteří přišli o domov, bydlí v provizorních obytných kontejnerech. Velmi zde však staví a opravuje, čehož doprovodným jevem je ruch a obrovská prašnost. Nocujeme v borovicovém lese na vrchu Habib-i Neccar, kde jsou k vidění zbytky Justiniánských hradeb a hradu Arx. Večer nás chtěli vykázat pryč vojáci, ale nedali jsme se.

Následující den jedeme ještě na jih ke městu Samandag, navštívit Vespasiánův a Titův tunel, který patří mezi 3 největší historické vodní tunely na světě. Římský císař Vespasianus, který vládl v letech 69–79 n. l., nařídil vybudovat tunel a kanál, kterým by byly vodní přívaly z hor odkloněny mimo přístav. Stavba pak pokračovala za panování jeho syna Tita (79–81) a dalších jeho následovníků a byla dokončena až ve 2. století n. l. za vlády císaře Antonina Pia. Jména císařů Vespasiana a Tita jsou vytesána u vstupu do prvního vodního tunelu, jméno Antonina Pia pak u tunelu druhého.

Nyní vede naše cesta příhraničím Sýrie dále na východ. Nocovat jezdíme do hor, abychom nikomu nepřekáželi a nebyli na očích. Každou noc nás budí a kontrolují vojáci, kteří přijedou velikým obrněným vozidlem s věží, otočným kulometem, který na nás vždy míří s nočním viděním. Až si děláme legraci, že jim asi vždy zajedeme do takových končin, kam se sami vojáci jezdí na noc „zašít“. Kontrolují, kdo jsme, co tam děláme, proč tam jsme, proč zrovna zde atd. Vždy jich přijde 6 s neprůstřelnými vestami a útočnými puškami. Ze začátku jsou komisní a s kamennými tvářemi, po 15 minutách dialogu pomocí překladačů v telefonu většinou hustá atmosféra opadne, když zjistí, co jsme zač. Dokonce nám pak v jejich obrněném vozidle ukazují, jak vypadáme v jejich nočním vidění, vyfotit nás to však nenechají. Na základě těchto poznatků pak na noc nezatahujeme okna ani kabinu, schválně necháváme prádlo a podobně na přístrojové desce, aby si jen oknem mohli posvítit.

Přijíždíme do města Gaziantep, který je známý už z dob starověku i z dob Chetitské říše. V Byzantské říši nesl název Aintab a bylo to čilé obchodní město. Nyní je centrem pěstování pistácií. V archeologickém muzeu se nacházejí působivé exponáty z neolitu, chetitských a římských dob. Opomenout nesmíme ani muzeum římských mozaik Zeugma. Bohužel proslulá mešita Kurtulus, což je původně arménská katedrála, je v opravě a nepřístupná, taktéž hrad. Pozdní odpoledne jsme strávili ve veliké 6 minaretové mešitě Sahinbey, kde jsme potkali Syrskou studentku, která uměla anglicky. Absolvovali jsme s ní bohoslužbu, kdy nám vše dopodrobna vysvětlila, tak i velmi přátelský a inspirativní rozhovor s místním imámem. Vše bylo zakončené výborným silným iráckým čajem a baklavou. Pochopili jsme, proč místní v tom vedru pořád pijí horký čaj, ono totiž po jeho vypití pak člověku paradoxně není teplo, a tak jsme to praktikovali též.

Překračujeme řeku Eufrat, nemůžeme si odpustit vykoupání a vjíždíme do úrodné planiny Mezopotámie. Mesopotamia neboli, „země mezi řekami“ byla kolébkou civilizace. Zrodily se zde jedny z nejstarších civilizací na Zemi. První sumerské obyvatelstvo se zde objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Město Babylón se rozkládalo přímo na březích Eufratu. Celé biblické dějiny popisují události, jež se odehrály v oblasti Eufratu. Jeden z vůbec nejstarších dochovaných příběhů lidstva, velká potopa, byla podle hypotézy založena na mimořádném vylití Eufratu v rámci pravidelných záplav. Ale to již nás vítá Sanliurfa neboli starověká Edessa, která má tisíciletou historii. Město existovalo už v období Chetitské říše, tedy 13. století př. n. l. Urfa, jak říkají místní, je jedno ze 7 posvátných míst islámu. Narodil se zde a má hrob Abrahám, praotec všech židů i muslimů. Skrze biblický příběh se k němu hlásí i křesťané, takže vlastně všechna monoteistická náboženství. Na nádvoří mešity Halil-ur-Rahmana se nachází poutní místo Balikligöl neboli rybí jezero s posvátnými rybami (kde bůh proměnil oheň na vodu a žhavé uhlíky na ryby), které je obklopeno nádhernými zahradami. Tradiční starověký hrad, který svojí současnou podobu získal za vlády Abbásovců v 9. stol. se opravuje a je nepřístupný. Jedinečnou atmosféru má i zdejší obrovský krytý bazar. Když už se pohybujeme v této oblasti, nemůžeme minout Haran, což je jedno z nejstarších sídlištních aglomerací na naší planetě, je starý více než 6000 let. O městě jsou zmínky už v bibli. Bojovali zde Římané s Parthy, později křižáci. Charakteristické jsou domky uplácané z bláta vypadající jako včelí úly, ve kterých dodnes žijí lidé. Ve městě se také nachází pevnost a ruiny staré harranské univerzity.z 8. století. Dojem nicméně trochu kazí obrovské množství žebrajících dětí.

Udržujeme stále východní kurs a dorážíme do Mardinu. Město leží v hornaté oblasti Kurdistánu, většinu obyvatel tvoří etničtí Kurdové a Arabové. Je vystavěno na svahu vrchu Kasim na skále nad mezopotámskou nížinou. Je plné starých kamenných domů, úzkých a strmých uliček. Často slouží střecha jednoho domu jako terasa jiného, výše položeného domu. Střídají se zde mešity, medresy a kostely. Na předměstí Mardinu se nachází Šafránový klášter založený roku 439, nejstarší nepřetržitě funkční klášter na světě a duchovní centrum asyrské pravoslavné církve. Stará mešita Ulu cami z roku 1176 je další posvátné místo islámu. Uchovává vzácnou relikvii – vous proroka Mohameda. Jelikož se zde jedná se o kurdskou oblast, je to vhodná záminka pro všudypřítomnost armády, která si z nádherného velkého hradu nad městem udělala základnu. V okolí města se ve velkém kontrastu s mezopotámskou rovinou prudce zvedají hory velmi podobné např. stolovým horám v Utahu.

Pokračujeme přes Midyat, kde je unikátní kurdsko-arabsko-jezídská populace do města Hasankeyf na řece Tigris. Město bylo založeno mezopotámskými panovníky již v 18. století př. n. l. Později jej obývali Byzantinci, Arabové, dnes tvoří většinu obyvatel Kurdové. Z historických památek jsou nejvýznamnější zbytky mostu přes Tigris z roku 1116, citadela se zbytky středověkých mešit a paláců. Bohužel po výstavbě přehrady Ilisu na řece Tigris je vše zatopeno. Nový Hasankeyf je postaven na levém břehu řeky s maketami původního mostu a staveb. Je škoda, že originály si lze prohlédnout již jen s potápěčským vybavením. Tentokrát nemáme noční vojenskou prohlídku, jelikož nás v horách u vsi Tütün odchytil imám místní mešity a vzal nás na noc k sobě na zahradu mešity, kde si při čaji rukama nohama a překladačem povídáme.

Pomalu se blížíme k jezeru Van, před tím však vyjíždíme ke kráterovému jezeru Nemrut, mimochodem jednoho z největších na Zemi, které se nachází uvnitř prostoru kráteru stejnojmenného spícího stratovulkánu, který byl naposledy aktivní v roce 1692. Jezero vzniklo při erupci hory Nemrut a nachází se v nadmořské výšce 2.247 m a je hluboké 155 m. Zajímavostí je, že v něm najdeme místa jak s teplou, tak i se studenou vodou. Nocujeme v uprostřed kráteru na vyvýšeném zeleném pahorku. Kolem dokola je prstenec skal kraje kráteru dosahujících ke 3.000 m.

Další den sjíždíme k jezeru Van, což je slané, bezodtoké jezero s maximální hloubkou 457 m v nadmořské výšce 1646 m. Je to jedna z mála vodních ploch světa, jejíž hladina stále stoupá. Za posledních 100 let se zvedla přibližně o 3,5 m. Je to nejzásaditější jezero na světě a při koupání voda velmi nadnáší. Odtud pochází jeden z oblíbených mazlíčků – Vanská kočka. Je pro ni charakteristické, že má každé oko jiné barvy, a především aktivně vyhledává vodu a ráda plave. Po koupání prohlížíme stejnojmenné město na východním břehu jezera s jeho dominantou rozlehlým Vanským hradem. V době od 11. do 7. století př. n. l. se město nazývalo Tušpa a bylo centrem říše Urartu, současníků starověké říše Babylonské a Chetitské, později bylo osídleno hlavně Armény. Chceme nocovat v horách u vsi Aktin, ale přiběhli zcela opilí Kurdové, že máme jet s nimi, kde přespíme a že popijeme. Nebudili moc důvěru, tak jedeme jinam, kde ve 3 hodiny ráno přijeli zase vojáci na již tradiční prohlídku.

Následující cesta nás vede Íránským příhraničím směrem k paláci Ishak Pasa saray, postavený na Hedvábné stezce, na dohled majestátných kuželů Velkého a Malého Araratu. Výstavba paláce trvala 99 let a původně měl 366 místností. Datum dokončení je dáno nápisem umístěným nad portálem do harému, který udává islámský rok 1199, což odpovídá našemu roku 1784–1785. Architektura paláce je směsí osmanských, perských a arménských stavebních stylů. Palác byl postaven na plošině v nadmořské výšce 1.935 m. Celkový zážitek staveb s okolními horami působí velkolepě. Přenocovat lze na parkovišti v místě.

Odtud se vydáváme toulat do hor v okolí pasteveckých vesnic Besler a Meliksah. Je to zcela zapomenutý kraj, místní suší trus na topení. Podařilo se nám najít na noc nádherné uschované místo s překrásným výhledem na oba sopečné kužele Araratu, kde nás ani vojáci nenašli. Vzpomínáme, jak jsme loni obdivovali Ararat z druhé strany z Arménského Jerevanu.

Naše další kroky směřují do bývalého hlavního města království velké Arménie – Ani. Bylo nazýváno městem 1001 kostelů a leželo na Hedvábné stezce. Jeho kostely, paláce či opevnění byly ve své době na vysoké úrovni, ať už z hlediska technického či uměleckého. V dobách největší slávy v městě žilo 100–200 tisíc obyvatel a město tak soupeřilo s Konstantinopolí, Bagdádem či Damaškem. Město bylo často dobýváno, kostely se měnily na mešity a zpět. Roku 1319 ho však definitivně poničilo zemětřesení. Nejzajímavější je katedrála Surp Asdvadzadzin z 10. století. Dodnes je možné si všimnout architektonických prvků, charakteristických pro gotiku, 350 let před zahájením stavby chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

Nyní se již naše cesta otáčí zpět na západ pomalu k domovu. Navštěvujeme město Erzurum v nadmořské výšce 1950 m, se svou citadelou, která sice není nejvyšším místem ve městě, přesto nabízí krásné výhledy na město, jehož počátky se datují do 4. tisíciletí př.n.l. V minulosti těžilo ze strategické polohy na obchodních stezkách vedoucích do Persie, na Kavkaz a do Indie. Současný název je zkomoleninou slov Arz-er-Rum (byzantské panství). Je zde k vidění mnoho památek na dávné arménské obyvatele, mnoho arménských vanků je přestavěno na mešity. Město je základnou pro výpravy do pohoří Kačkar a v jeho blízkosti se nachází jedno z nejvýznamnějších lyžařských středisek.

Následující zastávkou je město Diyarbakir, neoficiální hlavní město kurdského národa, největšího národa na světě, který nemá vlastní stát. Kurdů je podle některých odhadů až 50 milionů. Nejvýznamnější historickou památkou jsou 5,5 km dlouhé masivní hradby kolem celého starého města. Hradby je možné téměř celé obejít a kochat se výhledy na město i na řeku Tigris tekoucí na východní straně hradeb. Město je několik tisíc let. Už ve 3. století př.n.l. byla z černého kamene bazaltu postavena část hradeb, které jsou dnes pro město tak typické. Největší část však byla postavena o 6 století později na popud římského císaře Konstantina II. Úžasné jsou úzké tmavé uličky starého města, které se chaoticky klikatí a není jednoduché se z tohoto labyrintu vymotat. Zážitek stojí za to. Kromě toho, že tu lze poznat ten pravý život místních, opatrně nahlédnout do domácností chudých Kurdů, je také možné vyzkoušet si tu i míru trpělivosti s vtíravými dětmi. Uprostřed těchto uliček se také nachází převážná většina náboženských budov ve městě. Například černobíle pruhovaná mešita Ulu camii nebo kostel Panny Marie ze 3. století či arménský kostel svatého Giragose.

Překročením řeky Eufrat z východu na západ s nezbytným vykoupáním opouštíme Mezopotámii a pokračujeme do hor na vrchol Nemrut Dağ, vysoký 2 134 metrů. Jedná se o jihozápadní výběžek Arménské vysočiny. V oblasti pod vrcholem Nemrut bylo ve 3. - 1. století př.n.l. centrum Kommagenské říše, jednoho z nástupnických států říše Alexandra Makedonského. Nejvýznamnější panovník této říše Antiochos I. nechal v roce 62 př. n. l. přebudovat vrchol hory na 49 metrů vysokou pyramidu, pod kterou je pohřben. Pyramida je zdobena dvěma terasami, na kterých se nachází obří sochy řeckých bohů, heraldických zvířat i samotného Antiocha. Nocujeme pod vrcholem a ráno ve 4 hodiny vyrážíme nahoru na východ slunce. Zážitek překrásný. Stejný nápad mělo více lidí, proto po návratu k autu a po snídani si zhruba v 7 hodin výšlap zopakujeme. Nyní máme celou pyramidu i sochy jen pro sebe a můžeme se nerušeně kochat nádherným výhledem přes Eufrat do Mezopotámie. V okolí hory Nemrut se nachází ještě několik dalších památek na Kommagenskou říši. Například mohyla Antiochovy manželky v místě zvaném Karakuş, antický most Cendere vedoucí přes romantickou soutěsku či ruiny královského hradu Yeni a několik reliéfů v místě zvaném Arsameia, vyobrazující mimo jiné krále Antiocha s Heraklem.

Pokud již pokračujeme severozápadním směrem, nemůžeme nezastavit v rozlehlé oblasti Kappadokie. Název pochází z perského slova Katpatuka, což znamená země krásných koní. Nejstarší stopy lidského osídlení pocházejí z doby kolem roku 6500 př.n.l. Místní krajina je plná hlubokých údolí a kaňonů, skalních homolí, viklanů, věží a dalších prapodivných skalních útvarů. Vzhledem k vlastnostem tufu, který je dobře opracovatelný, se na mnoha skalních útvarech podílel člověk. Lidé v průběhu let vytvořili obrovská podzemní skalní města, mnohdy velmi hluboko, mezi nimiž vedou kilometry chodeb. Každý, kdo toto magické místo navštíví, musí smeknout před úsilím, které tehdejší stavitelé města vynaložili. Podle odhadů historiků ho obývalo přibližně 20 tisíc obyvatel. Jako základnu a nocoviště jsme našli místo na pahorku nad údolím ze kterého ráno vzlétá 100 balonů. Prozkoumat celou oblast může trvat zhruba týden, alespoň máme důvod se sem vrátit. Je však vidět, že je zde značná komerce. Místní se logicky snaží z návštěvnosti vytěžit co nejvíce. Ještě chápeme výlety turistů po oblasti na koních. To tak nějak zapadá. Co však ke kráse místa zapadá méně, jsou kvanta čtyřkolek, které jsou zde k půjčení. Nejenže jsou hlučné, ale silně víří všudypřítomný prach a písek, takže pokud vás jako pěšího mine 50 čtyřkolek 5x po sobě, máte po zážitku z krásného místa.

Pomalu se blížíme zpět k Egejskému moři. Cestou se rádi znovu zastavujeme u jezera Salda a přijíždíme do antického Efezu. Město bylo jedním z velkoměst iónského Řecka v Malé Asii, kteří nám zanechali mimo jiné největší divadlo na světě, do něhož se vešlo až 24 000 diváků. Také zde byly postaveny lázně s prvními krytými toaletami a kanalizací. Měst bylo známé již ve 2. tisíciletí př. n. l. Bohužel vzhledem k proslulosti a tím i množstvím návštěvníků je zde obtížné najít nocoviště.

Tímto se naše letošní poznávačka uzavírá, následuje přesun stejnou trasou přes Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko domů.