Nad horní stanicí gondoly je krásné, free (zadarmo) parkoviště pro karavany. Vyasfaltované, mírně z kopce, ale nic hrozného. Vešlo by se tam dle mého odhadu 30 obytek.

Úvodní slovo

Tento článek je spíše popisný. Navštívili jsme v Bulharsku hezká místa, o která se s vámi chci podělit. Vkládal jsem i odkazy, abyste vše snadno našli, pokud vás to bude zajímat. Teď k článku.

Doufám, že až si tento text budeme číst za rok, vůbec tomu nebudeme věřit, a bude nám to připadat, jako že se to nikdy nestalo. Je červen 2020, touto dobou bychom se již vraceli z jarního výletu do Řecka. Ale my stále trčíme doma, protože se nesmí cestovat. Hranice jsou/byly uzavřeny. I staří (nikoli věkem, ale proslulostí) světoběžnici, které nezastavili ani komunisti, teď sedí doma na zadku a sondují informace, kdy budou moci vyrazit.

Tento covid úvod jsem napsal v červnu 2020. Myslel jsem si, že se situace za rok zlepší. Že ti, co mají konat (a jsou za to dobře placeni), tak budou činit, a život se vrátí ne třeba do původních, ale nějakých normálních kolejí. Jak hluboce jsem se mýlil. Situace se výrazně zhoršila, zejména pak u nás. Cestovat se sice smí, ale je to dost omezené karanténami, testy, kontrolami a vůbec vším možným, na co jsme my, dříve narozeni byli zvyklí, a v co jsme doufali, že už se nikdy nevrátí.

Dnes je 16.března 2021 a já píši článek z Bulharska. Z hor. Nikdy jsem si nemyslel, že budeme jezdit do Polska a do Bulharska na hory, když Alpy jsou tak krásné, a tak blízko. Stalo se, jsme tu. Ujeli jsme těsně před osmnáctým, tentokrát už opravdu „skoro tvrdým“ lockdownem. Náš team (rodina) se chová zodpovědně, v rámci jakéhosi boje přijímáme i nesmysly, ale abychom byli zavření tři týdny v bytě v Brně bez možnosti navštívit rodiče nebo vyrazit někam na výlet, respektive muset u toho objíždět policejní kontroly, to je na nás moc. Ale konec politiky, pojďme k naší cestě, která si myslím, že je zajímavější než nadávaní na vrchnost.

Vybaveni nezbytnými (zpětně viděno skoro zbytečnými) testy jsme vyrazili z Brna směr Sofie. Cesta ubíhala naprosto v pohodě. Nikde žádné kontroly, nikde žádní pohraničníci, prostě nic. Maďaři nám dali samolepku Transit, aby všichni viděli, že jsme vetřelci, jinak nic zásadního. Respektovali jsme, že nesmíme jet na všechny benzinky, ale pouze označené Transit. To nám ovšem nevadí, protože tam Maďaři nemají zas tak nic lákavého, včetně ceny nafty, takže jsme zastavili pouze jednou kvůli dětem. Přejezd Maďarsko-Srbské hranice byl nejhladší za ty roky, co jezdíme do Řecka. Normálně to tam trvá x hodin, tentokrát asi 8 minut.

Večer kolem desáté hodiny jsme vjížděli ze Srbska do Bulharska. Opravdu milý celník (!!! nemyslel jsem si, že to někdy napíšu) se nás zeptal, zda máme testy. Opravdu, zda máme. Nikoli „předložte testy“. Byl jsem v šoku, takže jsem hned řekl, že je máme. Jen se na ně podíval a hned nám je vrátil. Nevím, co by se stalo, kdybychom je neměli, ale z jeho pohledu skoro vypadalo, že by se nestalo nic.

To bylo jedinkrát a naposledy, co jsme je potřebovali. Cestou nikde a následně taky nikde. Ale jsme rád, že je máme, protože děti si ty papíry malují obrázky.

Jedno upozornění pro cestování v Bulharsku. Pozor na policajty hned za hranicemi. Číhají tam asi na cizince a měří rychlost. Důkladně. Jsou tam dlouhé, přehledné rovinky s osmdesátkou a šedesátkou. To omezení je tam jen kvůli měření, jinak žádný význam nemá. Ale je třeba to dodržet, policajti tam stojí pravidelně. Nepříjemné je, když za vámi bliká a troubí kamion, který chce jet rychleji, ale i tehdy udržte nervy na uzdě. Můžete to podpořit zvednutým prostředníčkem z okna (to vás trochu uklidní) a gestem, ať vás ten hrdina předjede.

On zpomalí, ví totiž, že by ho policajti zastavili. Ve vnitrozemí už policajta moc nevidíte a pokud ano, označují se sami jako všude jinde na Balkáně. Prostě ve dne v noci mají zapnuté majáky, i když jedou krokem po opuštěné silnici. Takže hlavně v noci je zdaleka vidíte. Občas jsme ještě viděli měřit hlídky u měst, ale nic velkého. Já tady jezdím pomalu, takže pohoda.

Bansko

Jednoznačně nejznámější středisko, většina Čechů míří právě sem. Jen ve zkratce, o Bansku už se psalo skoro všechno. Vysoké hory, pěkně široké a taky hodně prudké sjezdovky, jeden malý, skoro bych řekl mizerný snowpark. Mírných sjezdovek tady moc nenajdete, takže to není úplně ideální pro rodinky s malými, lyžujícími dětmi. Freeridy jsem viděl krásné, ale my jsme tam měli starý sníh, dopoledne zmrzlý, odpoledne firn.

Nejvyšší bod lanovky je ve výšce 2500 m.n.m. to znamená, že nahoře jezdíte mimo les. Když přijdou mraky, nevidíte nic. Spodní část už je v lese, tam vám mlha nevadí.

Tento skvost najdete zaparkovaný v lese právě v Bansku.

V Bansku se nedá střídat permice, odpoledne ji prodat nebo od někoho koupit. První průchod s cizí permanentkou přes turniket je OK, tam si to systém ověří, a druhý průchod už vám zablokuje. High tech.

Nad horní stanicí gondoly je krásné, free (zadarmo) parkoviště pro karavany. Vyasfaltované, mírně z kopce, ale nic hrozného. Vešlo by se tam dle mého odhadu 30 obytek. Parkoviště využívají i osobáky, kteří se chtějí vyhnout ranní frontě dole na gondole. To je velká výhoda parkování nad gondolou. Každé ráno mezi devátou a desátou hodinou je na gondole neskutečná fronta. Klasická situace ve středisku, kde se všichni návštěvníci nejdříve musí dostat z údolí nahoru jedním vlekem (Kaprun, donedávna Stubai, atd.)

Adresa na parkoviště je: https://goo.gl/maps/qnZQnHqKYa3kC7AN7

Na parkovišti je pěkný signál na telefon (LTE), takže připojení je v pohodě. Sklon parkoviště je k jihu, takže soláry vám budou pumpovat elektriku jako diví. A propos pokud nemáte vysloveně smůlu na počasí, tak v Bulharsku skoro pořád svítí sluníčko. V našem případě prvních čtrnáct dní absolutní azuro s nočními mrazíky, ode dneška hlásí předpověď mraky a každý den sněžení. Zase bude prašan 😊.

V noci je na parkovišti klid. Když jsme tam byli, žádné párty, žádné centrály, absolutní klid. A těch hvězd na nebi! V Čechách věc nevídaná.

V Bansku jsme strávili pouze pár dní. Je to tam pěkné, ale ne pro nás. Jedeme dál.

Borovec

Druhé neznámější středisko. Vrchní část nejvyšší lanovky je ve výšce 2450 m.n.m. Tam už je celkem slušný výhled 😊.

Sjezdovky široké, od mírnějších po pořádné rumpály. Všimněte si počtu lidí na sjezdovce 😊. To je focené někdy kolem jedenácté hodiny.

Freeridy určitě jsou, ale opět jsme měli starý sníh, dopoledne zmrzlý, odpoledne firn. Poměrně brzy v sezoně zavřou určitý počet sjezdovek, zejména černé. Začátkem března už bylo zavřeno minimálně pět sjezdovek nebo jejich částí. Když tam napadne nový sníh, freeridy na nich musí být krásné. Jsou bezpečné, protože to jsou sjezdovky a vždy vás snadno dovedou k vleku, takže žádné šlapání.

Není to středisko nijak veliké, nečekejte celodenní výlety jako na Marmuládě. Poměrně velké mínus je, že Borovec je středisko rozdělené na dvě nespojené poloviny. Tady někde udělali bulharští inženýři chybu. Sice máte jednu permici, ale dostat se z jedné poloviny na druhou je fakt projekt. Nejrychlejší a nejbezpečnější cesta je postaru vzít snowboard do rukou a prostě projít městem pěšky. Je to cca 400 m, ale když táhnete sebe, snowboard, synka a jeho lyže, pěkně se do toho kopečka zapotíte. Ani neexistuje, byť jediný vlek, který by vás tam dovezl. Alespoň na jednu stranu.

Spojovací cesty mezi polovinami existují, ale střídá se tam led s kamením, sníh s nesněhem (čti blátem) a rovinky s mírnými dokopci. Píšu kamení a myslím kamení. Žádný malý kamínek ležící na sněhu, ale poctivý šutr trčící z ledu. Na druhou stranu se nemusíte bát, že byste si o něj zničili skluznici. O takový šutr byste si spíše zlomili špičku. Bulharští soudruzi kameny nesbírají, a to ani na silnici 😊. Cesty tam i zpět jsou více méně podobné. Absolvoval jsem obě cesty a není o co stát. Proto je skoro lepší si vybrat svoji polovinu a tam jezdit. Pokud výlet do druhé poloviny, dobře si to naplánujte ať nejedete za chvíli zpět.

V Borovci je i nejdelší gondola, co jsem kdy jel a tomu odpovídá i sjezdovka i když je právě zakončená pekelnou ledovkou jako jedinou příjezdovou cestou k nástupní stanici. Na gondole občas vyžadují roušky. Asi když přijde někdo ze shora, protože pikolík tam stojí jen někdy. Ale je fakt, že pokud už roušky požadují, tak vám je i dají. Občas se spokojí s vaším šátkem, co máte na krku, občas ne a cpou vám jejich jednoduchou roušku.

My jsme si vybrali tu nižší část. Je více členitá, pořád jezdíte v lese, nejsou tam vůbec žádné fronty a vleky odsýpají. Nesedíte v metrové budce (gondole) dvacet minut a taky tam neprudí s rouškami.

Za nás Borovec super. Moc jsme si ho užili.

Volné parkoviště pro karavany jsme bohužel žádné nenašli. Přes den jsme stáli buď na placeném parkovišti (10 Leva) nebo jsme se lehce nasomrovali k jedné restauraci, kde jsme si koupili kafe a borci nás tam nechali stát tři dny zdarma. Dokonce jsme tam i jednu noc přespali. Jinak jsme spali na nejspodnějším, celkem odlehlém parkovišti zde, kde to teď nikdo neřešil. Nebo jsme zajeli do města Samokov, kde jsme stáli normálně na ulici zde.

Každopádně kovid hodně zamíchal situací ve střediscích. Za normálních okolností by v Borovci byly tuny Anglánů, kteří si Bulharsko oblíbili. Láska Bulharska a UK je vidět i na silnicích. Jezdí tu totiž hodně aut s volantem napravo. Asi sem turisti dojedou, auto tu střelí nebo prokalí a pak letí domů letadlem 😊. Pokud by byla normální sezona, žádné parkoviště by nebylo zadarmo. Na všech parkovištích totiž stojí strážné budky, kde vysloužilí veteráni studené války poctivě vybírají peníze. Žádné spaní ve středisku někde v lese. Všude tu jsou značky. Ale situace je taková, jaká je.

Jinak i teď mimo sezonu čas od času přijede mocipán a zasáhne. V Borovci jsme byli přes státní svátek. Poznali jsme to podle toho, že se tam ve středu navalilo hodně lidí, zejména špatně lyžujících, a že vesnicí jezdil panáček s pickupem a rozdával botičky lidem, co stáli normálně na silnici. Chvíli jsem ho pozoroval, to byl krásně rozjetý business. Auto přijelo, zaparkovalo, za deset minut přijel panáček, nasadil botičku. Majitel se vrátil, zavolal, panáček přijel za dvě minuty, sundal, majitel zaplatil a odjel. Přijel další. A tak se to opakovalo celý den. A druhý ani třetí den nic. Stálo se tam vesele a nikomu to nevadilo.

Pamporovo

Třetí největší středisko v Bulharsku. Myslím, že o něm v ČR skoro nikdo neslyšel. Vycházím z toho, že jsme tady za celou dobu neslyšeli češtinu. A to jsme tu již desátý den.

Pamporovo tvoří vlastně jeden jediný kopec, na který vedou všechny vleky. Takový balkánský Kronplatz 😊. Můžete tedy do terénu vypustit i člověka (přítelkyni) s mizerným orientačním smyslem. Vím, o čem mluvím, jednu takovou v teamu mám 😊. Sjezdovky jsou užší, tak akorát prudké, super pro děti.

Najdete tu jednu prudkou – slalomový svah. V jedné polovině se každý den mrcasí závoďáci. Freeridy jsou super a tentokrát už to můžeme potvrdit, protože padá v kuse už týden.

Ale nejsou to velké freeridové pláně Kaprunu, ale pěkné české průsmyky mezi lesem nebo trasy přímo v lese ala Lysá hora v Rokytnici. Ale i tak se nám to líbí. Další freeridové možnosti jsou i zde zavřené tři černé sjezdovky. Ty bývají ale první ohoblované. Do lesa se místní moc neženou, tam si najdete svoji stopu i hluboko po obědě.

Obzvláště výživné jsou dva freeridy pod lanovkami. Oba začínají moc krásnou, širokou a mírnější pasáží s boulemi a zasněženými pařezy ala Whistler. Pak se průsek zúží a stane se z nich slušný rumpál. Hodně úzký, takže jen zdatnější jezdci si troufnou dělat oblouky. Ostatní smýkají dolů. Dolní pasáž je zase širší. Celkově nic pro princezny zvyklé z horních pasáží Rakouských Alp.

Ve freeridech je třeba si dát pozor na větve. Bulharští soudruzi totiž nesbírají ani kameny ani větve.

Snowpark tu také není, i když místní, kterých jsem se ptal, se rozplývali na parkem, který tu stál zhruba před třemi lety. Prý špička. No, letos bohužel žádná špička. Ale místní freestyleři rozhodně nezahálí a na cestě dolů po středně dlouhé sjezdovce si skočíte z lesa na sjezdovku třeba i dvanáctkrát. Z obou stran, můžete trénovat i switch nájezdy.

Co tu je, a to se nám náramně líbí, je free termální bazének. Zhruba patnáct kilometrů dolů do údolí v obci Bedenski Bani je balkánské termální centrum. Dle mého soudu vybudované v sedmdesátých letech dvacátého století pro místní pracující, od té doby skomírající a chátrající. A na výtoku z tohoto zařízení, těsně u řeky, si místní podnikavci postavili krásný kamenný bazének, tak akorát velký pro jednu partu/rodinu. Lidí tam moc nechodí, pouze o víkendu sem tam někdo.

Teplota vody se reguluje přítokovou rourou. Na vstupu má voda něco kolem šedesáti stupňů, takže v ní nevydržíte. Plný přítok do bazénu ohřeje vodu v bazénu velice rychle. Jezdíme tam skoro každý den a příchod je vždy loterie. Ti, co byli před námi, nechali rouru ve vodě nebo ji vyndali a přítok zastavili? Bude to horké nebo vlažné? Chladnější voda v bazénku není problém, ohřeje se rychle. Problém je spíše, když někdo na odchodu nechá rouru otevřenou na plné kule.

Jednou jsme tam přijeli pozdě večer, vyřizoval jsem e-maily, nejmladší člen našeho teamu Františka spala. Synek s maminkou se šli koupat a když se vrátili, radostně mi oznámili, že rouru dali naplno, abych to měl hezky teplé. Zdržel jsem se u mailu asi třicet minut a pak jsem vyrazil. Tma jako v řiti, já na čele čelovku výkon bludičky a byla slušná kosa. Jen jsem se vysvléknul, ani jsem do vody nesahal. Vždyť tu byli před chvílí, že?

Tak jsem tam vlezl. Kabát zpívá: sotva jsem do ní vlítnul hned zas vylít jsem jak čert! To byl šok, jak když hodí tu žábu do vroucí vody. Ale vyskakujte potmě nahý z kamenného bazénku. Než jsem se vyhrabal, spálil jsem si nohy, břicho i kulky. Chvíli jsem tam okouněl a nadával a pak, že nejsem máslo a že to dám. Tak jsem tam vlezl znovu, domněle osmělený. Ani prd, musel jsem ihned ven a tentokrát už to fakt bolelo. Ve dne bych klidně rouru odstavil a nanosil do bazénku deset kýblů vody z řeky a bylo by. Ale v noci ne. Vzdal jsem to. Nohy jsem si nějak trochu umyl, to musí stačit. V autě jsem byl protivný a sprdnul jsem i spící Fanynku, že spí.

Bazének s termální vodou je zde: https://www.google.cz/maps/place/Bedenski+Bani/@41.7017525,24.5008381,18.85z/data=!4m5!3m4!1s0x14ac601fc9cc9661:0xf226310f20ef98b5!8m2!3d41.7018477!4d24.5025601

Parkování v Pamporovu:

Zde je free parkování u nejnižší sedačky v Stojkite.

https://www.google.cz/maps/place/41%C2%B038’60.0%22N+24%C2%B038’45.8%22E/@41.649997,24.6449699,304m/data=!3m2!1e3!4b1!4m6!3m5!1s0x0:0x0!7e2!8m2!3d41.6499971!4d24.6460469

Parkoviště tvoří tři terasy. Na spodní terase je budka, ale teď to nikdo neřeší, takže spaní zadara. Horní dvě terasy jsou prý zadarmo i přes sezonu. A pozor, u parkoviště jsou tři toiky. A pozor, nové a krásně čisté! To jsem ještě nikdy na svých cestách balkánem neviděl. Tak čisté, že mi nevadí si tam i sednout. Sluníčko celý den.

Ale my parkujeme zde za 10 Leva na den zde: https://www.google.cz/maps/place/ul.+%22Aleko+Konstantinov%22+1+Parking/@41.6379035,24.6825108,15z/data=!4m8!1m2!2m1!1sParkovi%C5%A1t%C4%9B+Pamporovo!3m4!1s0x0:0x815bc800dd6a18eb!8m2!3d41.6379038!4d24.6912645

Jeden den to vypadá na parkovišti takto. A hned druhý den takto.

I když za parkování platíme, moc se nám toto parkoviště líbí. Je to hned u sjezdovky, kterou máme s Přemíkem rádi. Pokud svítí, auto je celý den na sluníčku, moc aut sem nejezdí, takže děti mohou běhat, kde se jim zlíbí. Parking manager nás poslal do toho termálu a navíc mu nevadí, že tu spíme. Tak mu to tu v noci hlídáme.

V Pamporovu se nám líbí nejvíce. Rozhodně k tomu přispívá ten termálek. Mezi Pamporovem a Bedenskou Baňou je hezká vesnice Široka Laka. Taková echt horská vesnička s původním obyvatelstvem. Staré baráčky s kamennými střechami, a mezi mladými frčí jakýsi folklórní zvyk oblékat se do chlupatých kůží a pobíhat po vsi s kravskými zvonci. Tedy, já na to moc nejsem. Mamince se to líbí, mně je to jedno a děti se těch čertů bojí. Alespoň na chvíli je s nimi klid (myslím dětmi).

Bokem do hor je vesnice Gela, kde se narodil Orfeus. My jsme tam strávili několik pěkných odpočinkových dní. Vyrazili jsme na hrad. Tedy spíše zeď na kopci v lese. Je zajímavá tím, že je oproti našim zříceninám asi o tisíc let starší. Pekli jsme buřty, jen tak bloumali a za celý den nikoho nepotkali. Zkrátka je tu hezky.

Co se nám dalšího na Bulharsku líbí?

Lidi – vesměs milí, přející jak už to tak na východě bývá. Na termální bazének jsem se vyptal místního ochránce parkoviště, který nás tam poslal. A než jsme tam poprvé došli, zrovna odtud odjížděly tři auta. všechny nám zastavili a říkali nám o tom bazénku. Lidi nás tu běžně navádí, kdeže můžeme spát, kde rozdělat oheň atd.

Voda – v Bulharsku v horských oblastech mají hezký zvyk (alespoň tak jsem to pochopil), že místo křížků za zemřelé stavějí prameny s vodou jako připomínku. Na pitnou vodu tady doslova narazíte na každém rohu. A je vynikající. Až sem pojedete, V ČR si vezměte vodu pouze na cestu. Tady si dotankujete. Skoro ke všem se dá zajet autem, bývají totiž hned u silnice, takže je nepřehlédnete. Pokud si vezmete třímetrovou hadici, natankujete přímo do nádrže. U Borovce a Banska jsme jich tolik neviděli, kolem Pamporova jsou všude.

Typické místo pro natankování vody – pramen ze zdi.

Naše oblíbené místo s vodou u vesnice Široka Laka, kde se dá v pohodě spát je zde: https://www.google.cz/maps/place/4710+Shiroka+Laka,+Bulharsko/@41.6689903,24.5791318,627m/data=!3m1!1e3!4m5!3m4!1s0x14ac5f64f14abb87:0xa00a014cd0f5ac0!8m2!3d41.6798181!4d24.5803228

Krajina – je divoká, hory jsou vysoké a rozlehlé, údolí hluboká. Můžete vandrovat kam chcete a nikomu to nevadí. Myslím si, že tady budou i medvědi, ale místní tvrdí, že nejsou. Asi nechtějí děsit návštěvníky, když už se sem trmácí.

Spaní v autě – zatím nám nikdo nic neřekl, ať jsme spali, kde jsme spali. Myslím, že bychom mohli spát i na daleko exponovanějších místech, ale přeci jen nejsme takové kobylky. Uvědomujeme si, že jsme tu na návštěvě.

Plyn – Je zde hodně míst, kde vám natankují do vaší bomby LPG (propan-butan). Světe div se, v Bulharsku mají desetikilové bomby stejný závit jako v ČR. A u čerpaček označených Autogas mají redukce, takže vám bomby doplní.

Jedna taková ve Smolyanu je zde: https://www.google.com/maps/place/41%C2%B034’10.3%22N+24%C2%B043’19.6%22E/@41.5695341,24.7199299,17z/data=!3m1!4b1!4m5!3m4!1s0x0:0x0!8m2!3d41.5695341!4d24.7221186?hl=cs-CZ

Pokud chcete čistý propan, musíte do Plovdivu nebo do Sofie. V Plovdivu je firma Toplivo Gas prodávající propan zde, jmenuje se Toplivo Gaz.

Snowkiting v Bulharsku

Draky, trapézy a veškeré vybavení s sebou máme, ale zatím jsme nebyli. Sníh nahoře byl zmrzlý a doteď vlastně nefoukalo. Navíc na většinu spotů se musí šlapat, což s dětmi nelze. Ale teď sníh napadl a lokálové mi ukázali spot u Pamporova, takže motivace je. Necháme se překvapit.

Lyžování v Srbsku

Ještě na jedna věc jsem si vzpomněl. Úplně jsem ji vytěsnil. Na cestě do Bulharska jsme se stavili v Srbsku v lyžařském středisku Kopaonik. Chtěl jsem to vidět. Říkal jsem si, že na cestě zpátky se nám nebude chtít. A kdyby to tam bylo opravdu pěkné, že bych litoval, že tam nezůstaneme déle. Shrnu to rychle. Ne, není to tam pěkné, vlastně možná ano, ale nám se tam rozhodně nelíbilo. Pro nás tam není nic, co by stálo za to, se tam hnát.

Na první pohled je to tu pěkné.

Městečko je ale velmi nelogicky postavené. Když už najdete parkovací místo (samozřejmě placené) blízko sjezdovky (vzdušnou čarou 100 metrů), musíte obejít rozestavěný hotelový komplex, který je tři sta metrů široký. To není mnoho, ale neexistuje tu chodník. Na chodníku totiž stojí auta. Musíte jít po silnici úzké na jedno auto. Auta jezdí jedno za druhým. Všichni hledají místo co nejblíže sjezdovce. Jezdí rychle a každou chvíli vás ostříkne špinavá voda z díry, do které to auto vletělo.

Ráno si nezajdete na záchod, není kam. Parkmistr mě poslal do hotelu, že prý pohoda. Vrátný, starý veterán z Kosovského konfliktu mě vyhnal svinským krokem. Šel jsem na poslední možné místo. U rozestavěného hotelu mají dělníci deset toiek. Všechny až na jednu přetékaly. Neskutečný kentus. A ta jedna nepřetékala jen proto, že tam bylo hned přede dveřmi dlouhodobě zaparkované auto a dělníci s pupky tam neprolezli. To byla moje záchrana. Protáhl jsem se, toiku si umyl a mohl jsem ji použít.

Ale ok, to jsou věci okolo. Co lyžování? Kopaonik je zřejmě jediné srbské středisko a podle toho to tam vypadalo. Neskutečně lidí, neuvěřitelně dlouhé fronty. Řekl bych, že rozhodně delší než ve Špindlu v dobách největší slávy. Sjezdovky celkem OK, ale prostátý čas ve frontách za to nestál. U jediné lanovky byla fronta pouze na pět minut. Tu jsem jezdil celý čas, co na mě vyšlo ježdění. Snowpark hezky reklamovaný na billboardech, v mapkách i na webu a facebooku se taky nekonal. Jeden den a stačilo.

Pokud si ovšem jezdíte na hory masírovat ego, předvádět se se super placatou károu a vymazlenou kočičkou, Kopaonik je přesně pro vás. Koncentrace takových borců tam byla vysoká. Díky nim tam docházelo ke krásným situacím. Placatá kára projížděla po té rozbité cestě kolem toiek, muzika na plné kule, stažená okýnka, on a ona, spokojené úsměvy.

Projeli, nenašli místo, tak odjeli na pět set metrů vzdálené parkoviště mezi tu lůzu. Pak jsem je viděl ještě jednou, jak se vlekli s lyžemi do kopce po té rozbité silnici, uhýbali jiným placatým kárám, které je ostříkávaly. Ksichty protažené až na zem. Kočička sotva klopýtala a borec by se nejraději neviděl. To je lyžování v Srbsku.

Na snowkite by to asi šlo, ale kopec byl ledová hora.

Četl jsem na srbské lyžování chválu, proto jsme tam jeli, ale realita se nám vůbec nelíbila. Možná jsme měli smůlu na lidi, možná byly prázdniny, možná, já nevím. Jen vím, že pokud bude v Evropě sníh jinde, pojedeme jinam. Například do Bulharska :-).

Příště snad článek o kitování v Bulharsku.

Aloha a uvidíme se v jiném časovém pásmu.

Přemek

Autor: BlogMysticstore.cz