Na vrcholu dle našeho názoru panuje již vichřice a vše co je lehčí odlétá směrem do neznáma. Radši beru našeho malého knírače do náruče, aby se z něho náhodou nestal nějaký pták. Rychle foto a pryč než mi ulítne i těch pár chlupů na hlavě.

S „Poláčkem“ za krásami Slovenska - září 2020

            (Fotogalerie pod článkem)

  Letos to měla být naše 1. dovolená v Norsku, ale vzhledem k situaci ve světě k tomu nedošlo.  Vyvstala otázka, čím to adekvátně nahradit. Napadlo nás Slovensko jako blízká země, kde se domluvíme a mají tam krásné hory.

   Norskem bychom byli určitě nadšeni, ale Slovensko nás doslova uchvátilo. Takhle nadšeni jsme již dlouho nebyli.

   Odjíždíme 23.8.2020 za krásného počasí a ploužíme se po D1 (samé práce) a kousek za Zlínem ještě týž den překračujeme hranice se Slovenskem. Spíme na dálnici asi 30 km před Žilinou.

   Kolem 9. hod. dorážíme do Malé Fatry konkrétně do poloprázdného kempu Belá kousek před obcí Terchová , kde platíme 13 EU za dvě osoby a psa (karta CCI). Z kempu je nádherný panoramatický výhled na Malou Fatru. Kemp je čistý a krásně udržovaný, kupujeme si žetony do sprchy za 50 centů, zakempujeme a vyrážíme na první výlet. Karavánek zůstává v kempu a autem zaparkujeme v dopoledních hodinách na již plném parkovišti pod lanovkou na Chleb.

    Vzápětí po zaplacení 22 EU (zpáteční) za dvě osoby a psa nasedáme sami do kabinky a ta nás během krátké chvíle doveze na konečnou kousek pod Snilovským sedlem. Z kabinky je impozantní výhled do údolí pod námi, kde se pár osob drápe do kopce a to takovým tempem, že než tam dorazí dávno zapadne slunce.

    Na planině se do nás opře silný vítr a dá nám jasně najevo, kdo je tady pánem. My máme jasno, zatáčíme doprava směrem na Velký Kriváň s výškou 1709 m a za slunečného počasí se prodíráme kamenitou cestou a každou chvíli se zastavujeme a obdivujeme přírodní scenérii těchto hor.

   Na vrcholu dle našeho názoru panuje již vichřice a vše co je lehčí odlétá směrem do neznáma. Radši beru našeho malého knírače do náruče, aby se z něho náhodou nestal nějaký pták. Rychle foto a pryč než mi ulítne i těch pár chlupů na hlavě.

Zpět jdeme směrem na Malý Kriváň po úzkém hřebenu a poté se stáčíme dolů a jdeme spodní cestou k lanovce. Zdá se to snadné, ale celý výšlap trvá i s odpočinkem něco kolem 5. hod.

    Dolů jedeme s jedním starším slovenským horalem, kterého potěšilo, že se nám na Slovensku líbí a vypráví nám historii pomalu celého Slovenska, včetně Jánošíka, který má v Terchové velikou sochu. Po vystoupení z lanovky se srdečně loučíme, horal s pomocí hole odchází, jak nám řekl na slivovicu a my jedeme do kempu.

    Unaveni pochodem a hlavně čerstvým vzduchem jdeme brzo spát a ráno se probouzíme opět do slunečného dne. V kempu jsou skoro samí Češi, pár Němců. Je zde celoroční provoz vzhledem k blízkým sjezdovkám - v zimě jsou využity hlavně vytápěné chatky.

   Dnes si dáme proslulé Jánošíkové diery. Kolem 9. hod. jsme již na ještě prázdném parkovišti (5 EU) a vyrážíme údolím Dierového potoka. Začínají první dřevěné mostíky, poté železné žebříky a lávky. Všude kolem zurčí, bublá a pění dravý potok. Jde se v hlubokém kaňonu, kde jen občas vyjukne slunce. Všude dokresluje zvláštní atmosféru bujná vegetace. Po asi 2 hod. dorážíme za první úsek k salaši pod Poludňovou skalou, kde si dáváme kafčo s vynikající domácí parenou buchtou. Ta nám tak zachutnala, že jsme chtěli další, ale museli bychom čekat půl hodiny na další várku, což nám časově nevyhovovalo. Do dneška toho litujeme.

  Vyrážíme na druhý úsek a po chvíli potkáváme našince z Východních Čech, kteří se vrací s malým kokříkem a zrazují nás od dalšího výstupu. Chvíli váháme a pak vyrážíme dál, co nás může ještě překvapit?! Na prvním železném žebříku beru psa do náruče jako doposud a lezu, po chvíli to končí a jde se přes vodu po mokré skále několik metrů nad zemí. Naštěstí jsou zde řetězy, kterých se jednou rukou přidržuji a druhou pevně svírám psa. Ten si je vědom nebezpečí a sedí strnule, ačkoliv jindy sebou neustále mele. Občas mi uklouzne noha po mokré skále, ale držím řetěz pevně a to tak, že se mi po chvíli otiskne do dlaně.

  Co se budu dále rozepisovat, hrdě hlásím, že jsme to bez újmy zvládli a pokračovali na Malý Rozsutec, kde je výstup na vyhlídku, která spíše připomíná ferratu. Po krátké debatě jsme výlez nakonec vzdali a spolu s dalšími výletníky chvíli bloudili kolem Rozsutce (nějaký šibal otočil turistickou značku) a šli hroznou zarostlou cestou dolů směr parkoviště. Tam jsme nakoupili gorbáčikové nítě a oštěpok.

   V kempu jsme to spláchli Šarišem a nacpali se haluškami. Pokecali s cestovateli z různých koutů obou států a prohlíželi navzájem své bydlíky. Všichni byli překvapeni uspořádáním Poláčka navzdory hendikepu jeho velikosti.

   Další den balíme a jedeme směr Slovenský ráj, konkrétně kemp Podlesok  u Hrabušic (16 EU noc). Opět veliký čistý, poloprázdný a opět plno Čechů. Tento kemp má obrovskou výhodu, že leží přímo u turistických atrakcí a v dosahu cca 30 km Vysokých Tater a Spišského hradu.

   Což využíváme a po dobrém obědě v jedné z jejich restaurací vyrážíme tentokrát bez psa (po poradě s pracovníkem v informacích)   do proslulé soutěsky Suchá Belá. Jde se několik stovek metrů korytem stejnojmenného potoka, takže to chce nepromokavé boty, protože si je určitě namočíte a pak začíná výstup po strmých žebřících, stoupačkách, řetězech a železných skobách a to vše prolité vodou z různých vodopádů a peřejích. Tak tohle bych se psem opravdu nedal. Hodně lidí se korytem zase vrací zpět, protože pochopí, že je to nad jejich síly. Před námi se pokoušel vylézt jeden místní pár a po pár metrech to vzdali. Žena lezla napřed a pán ji ze spodu tlačil. V polovině zjistili, že to nedají a začali se sunout dolu a s nimi dalších pět lidí, co byli pod nimi.

   Po několika hodinách jsme dosáhli vrcholu a zpět to bylo ještě 5 km, které jsme zvládli za hodinku a rychle vyvenčit psa. Zase v kempu plno pokeců a předváděček a poté hajat. Druhý den nás čeká další náročná stezka.

   Proslulé Hrdlo Hornádu – šli jsme lehčí část kvůli Dastymu, který opět vzorně spolupracoval a ani se nehnul při různých výstupech. Odpočívali jsme na Kláštorské lúke, kde jsme se posilnili Plzní, místní pivo neměli. To byl problém celého Slovenska, všude v obchodech a restaurací naše piva, jejich minimálně. Dále jsme pokračovali údolím potoka na Malý Kysel, kde jsme se prodírali vodou a bujnou vegetací.

    Ještě upozorním, že všude na vás kouká z reklam a plakátů medvěd a má ho ve znaku i kemp. Údajně je jích v lesích velké množství a vyprávějí se o nich různé historky a jak se zachovat, když na ně narazíte. Ve stoupání ke Galtské cestě, kde se sbíhají trasy ze Suché Belé a Malého Kyselu jsme zaslechli několikáté zabručení, což nás vyvedlo z konceptu a podezřívavě jsme se rozhlíželi, zda někde nějakého huňáče nespatříme. Bylo nám divné, že Dasty nijak nereaguje, víme totiž co dokáže, když zavětří kance. Po chvíli přišlo vysvětlení a to přímo z mého žaludku - hlady dával o sobě vědět.

     Na vrcholu křižovatky všech tras byla půjčovna kol, kde za 7 EU si člověk mohl přímo do kempu sjet  cca 6 km. Moje drahá polovička toho využila a my s Dastíkem šlapali ve vedru po šotolinové cestě a uhýbali cyklistům, kterým se také nechtělo pěškovat. Po 1,5 hod. jsme také dorazili a nacpali se tak, že jsme se váleli před karavanem na sluníčku a nebyli se schopni ani hnout.

   Abychom odlehčili našim unaveným nohám, tak další den jsme si prohlédli Spišský hrad (14 EU) vzdálený 25 km. V tom největším vedru jsme se chladili v útrobách starodávných ruin, obdivovali výhled z věže na okolní krajinu a mučírnu, či starodávné kanóny. Jak jsme se dozvěděli od kastelána, tak žádné zdejší exponáty nebyly součástí historie hradu, ale byli sem v rámci turismu dovezeny a uloženy, aby byl hrad atraktivnější. Dle potřeb se historie upravuje jako skoro všude.

     Nejvíce jsme se těšili na nádvoří hradu, které obývá početná syslí kolonie. Roztomilá zvířátka se pohybovala všude v okolní trávě a vůbec si nelámala hlavu z přítomnosti člověka natož psa. V případě narušení jejich bezpečné zóny zalítla do jedné z mnoha děr. Odjíždíme v odpoledních hodinách, kdy se tam valí spousta turistů a parkoviště je narvané – vyplatí se si přivstat.

   A poslední výlet z ráje jak jinak Vysoké Tatry. Takže další den přímo ze Starého Smokovce jedeme zubačkou na Hrebienok a dáme si štreku kolem vodopádů Velkého Studeného Potoka přímo pod Lomnický Štít. Zase panuje vedro, každou chvíli se svlažujeme ve studeném potoce. Na Rainerově chatě se osvěžujeme plzeňským pivem a vystoupáme k Obrovskému vodopádu, kde se tlačíme v proudu turistů - ač je září, je zde plno. Holt jsou to Vysoké Tatry, s tím se musí počítat.

   Kdyby nebylo takové vedro tak to natáhneme až na Skalnaté pleso, ale vzhledem k vyplazenému jazyku našeho pejska a obtížnosti terénu, kdy skákal z jednoho kamene na druhý jsme to vzdali a vraceli se zpět na Hrebienok horní cestou. U stánku  jsme se marně dožadovali místní zmrzliny, měli jen naší z Opočna a jen čokoládovou a to za  1,50 EU – moc nám nechutnala.

  Zpět opět zubačkou (obě cesty celkem za 18 EU), parkoviště 5 EU a jedeme zpět do kempu zanechávajíc za sebou rozpálené Tatry. Chladíme se klimoškou, což je na září obdivuhodné. U kempu si zase dáváme místní specialitu a to halušky zapékané v taštičce – moc nám chutnalo.

    Navzdory příznivé  předpovědi počasí se v noci přihnali silné bouřky a blesky bičovaly až do ranních hodin temnou oblohu. Po rozednění začal úklid kolem stanů, kde byly po kempu rozházené různé sluneční stříšky.  Balíme, loučíme se se sousedy a vyrážíme směr Dunajec.

Celou cestu do Pieninského národního parku nám poprchávalo. To, že jsme u polských hranic prozrazovaly nápisy v Polštině. Po příjezdu do kempu Červený Kláštor v majetku Státních lesů nás překvapila recepční, která se nás zeptala zda nám nevadí, že zde budeme sami, protože všechny obytky dnes odjíždí. Samozřejmě nám to nevadilo a zabrali jsme si za 10 EU za noc celou koupelnu pro sebe. V odpoledních hodinách veškerý personál (recepční a uklízečka) odešly domů a večer po setmění vše utichlo a bylo slyšet jen šumění protékajícího Dunajce.

    Druhý den v dopoledních hodinách jsme se přepravili autem do nástupní stanice pro pltě vzdálené cca 2 km. U kempu bylo nástupiště v mimosezónní době zrušené. Za 28 EU jsme se vecpali na jeden vor spolu s německou výpravou. Dostali jsme jednoho studenta, který uměl německy, aspoň jsme si to mysleli. Výklad byl perfektní napřed Slovensky a poté Německy. Až do doby, kdy jsme se sním začali bavit o všem možném a Němci se přidali. A byl v koncích, měl naučený plavební mustr a nic jiného neuměl. Najednou se stala z mé manželky tlumočnice a plavba pokračovala ve veselém duchu. Po 1,5 hod. jsme dorazili do cíle a pro voraře začala náročná práce. Vor rozebrat, naložit, odvést na místo startu a opět ho složit.

     Odmítli jsme možnost pohodlného svezení a mašírovali podél Dunajce proti proudu zpět do kempu. A z jiného pohledu jsme obdivovali rozeklané údolí a tekoucí řeku, která v této době měla nejnižší hloubku 40 cm a nejvyšší 12 m. A vlastně jsme tím venčili našeho obranáře, který celou plavbu za 2 EU prospal.

     Po další noci a rozlučce s personálem odjíždíme směr Zemplínská Šírava. Za námi kemp již zavírali. Po 12. hod. jsme na Šíravě a k našemu úžasu jsou kempy zavřené. Na doporučení místních zajíždíme ke 5 km vzdálenému Vinianskému jezeru, kde je sice také kemp zavřený, ale dá se na divoko využívat (soc, a WC jsou zavřené). Tak jsme se zde aspoň vykoupali a frčíme nahoru do Vihorlatu a to do kempu Sniny.

   Tady jsou jen Češi a od majitele se dozvídáme, že nebýt nás, tak to dávno zavřel. Platíme 14 EU a zjišťujeme, že majitel je zároveň i hospodský a uklízeč umývárek a údržbář. Jelikož se chceme  podívat k Mořskému oku a nechce se nám celý Vihorlat objíždět, poradil nám, jak se tam dostat pěšky, ale zabere to celý den. Takže následující den jedeme do Zemplínských Hamrů vzdálených 8 km a odtud pěšky přes Sninský kámen, kde je vyhlídka na celý Vihorlat.

    Byla to velice náročná cesta, chvíli připomínala horolezecký výstup na Himaláje, akorát, že bylo horko. Nahoře na vyhlídce jsme snědli a vypili skoro vše, co jsme sebou měli  a utěšovali jsme se, že si u oka dáme u stánku něco na zub. Samozřejmě  u Mořského oka byl stánek zavřený a my dole u vody pod stromem dojídali poslední zbytky sušenek, což vyrušilo nad námi veverku, která nás s podivným mlaskáním  pozorovala. Dasty se samozřejmě divil, proč se také z jezera nenapijeme, když voda je tak dobrá a radši si jen omýváme obličej.

   Zpáteční cestu jsme zvolili jinou, pro nás pohodlnější, aspoň jsme si to mysleli. Po několika km poskakování po balvanech jsme snili po nějaké schůdné cestě, což se nám pochopitelně nesplnilo. Utrmáceni jsme v pozdních odpoledních hodinách dorazili do Sniny, kde jsme se pořádně nadlábli haluškami zapečené v bramboráku se zeleninou.

     Další den bude odpočinkový a to u Beňaninského lomu. Ze Sniny objíždíme Vihorlat kolem Ukrajiny a dojíždíme po 30 km k lomu. Před námi se otevírá lom s průzračnou vodou obklopený vysokými skalami.

Takže skráceně - koupačka v teplé čisté vodě a procházka krásnou krajinou lemovanou loukami a hájkami.. Poté samozřejmě oběd zase ve Snině a hurá do kempu.

   Ráno se loučíme jak s českými cestovateli, tak s majitelem a  zakempujeme u Vinianského jezera. Máme prázdné WC a plné nádrže s vodou a hlavně nově zabudovaný 100 w solár, takže můžeme trávit na divoko spoustu dní a zavřené umývárky nám nevadí.

      Užíváme naplno slunečného dne, plaveme v teplém jezeře, procházíme se po okolí a na závěr dne si dáme místní specialitu – velký obložený langoš a k tomu po dlouhé době Šariš. Slováci přišli obhlédnout náš karavan a my jejich obytku, kterou si dělali sami – ještě nám dlouho  chvála rezonuje v uších. Na noc většina obytek a karavanů zmizí, končí víkend a musí na rozdíl od nás důchodců do práce.  

     Ani se nám odsud nechce, ale vyrážíme dále přes Košice do Slovenského krasu, kemp Gombasek kousek pod Rožňavou. Přímo v kempu je Gombaská jeskyně, ale pondělí je zavírací den. Majitel chce za noc 22 EU, což nám vyráží dech. Není zde na WC ani papír a každou chvíli nejde elektřina, takže do umývárky jen s baterkou. Chtěli jsme zde spát dvě noci, ale zkracujeme na jednu a rychle vyrážíme do 40 km vzdálené Zádielskej doliny, kde podnikáme túru a ze shora obdivujeme tento kaňon a jeho bílé skály. Nacházíme zde plno hub, takže k večeři je smaženice.

    Další den jedeme přes Horehronie a mezi Nízkými Tatrami a Velkou Fatrou až jsme opět v oblíbeném kempu Malé Fatry Belá. Po cestě jsme dokoupili domácí sýry a vyšli si na rozhlednu v Terchové. Potulujeme se po okolí a dáváme si v restauraci grilovaný oštěpok a kupujeme suvenýry Jánošíková piva. Jaké je doma překvapení, když zjistíme, že pivo je vyrobené v Česku.

Začíná nám docházet, že nás Slováci brzy zařadí mezi nežádoucí, tak balíme kotvy a jedeme domů. Po pár dnech se pro Čechy hranice zavírá.

   Rekapitulace:

  Slovensko plně nahradilo  zapovězené Norsko, cítili jsme se tam jako doma, všude přátelská atmosféra, levno a hlavně žádná slovní bariéra - krásná příroda a hezké počasí, co více si přát.  Roomster s Poláčkem opět bez problémů, solár fungoval skvělě, na elektriku jsme nebyli vůbec připojeni. Slovensko za 1 *, příští rok tam určitě na pár dní pojedeme znovu. A zde nakonec slíbená fotogalerie:

.https://444888.rajce.idnes.cz/Slovensko_2020/