Když jsme na parkovištích venčili našeho obranáře malého knírače, tak okukovali náš karavan a divili se, že psovi taháme za autem jeho boudu. A jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že v jeho boudě spíme s ním.

S Poláčkem do Portugalska 2019

Hned na začátku upozorňuji, kdo chce přeskočit psaní, tak na konci článku je odkaz na fotodokumentaci.

    Tak uběhl 1 rok od dovolené v Albánii a po době příprav nastal očekávaný odjezd do Portugalska. 4 dny před odjezdem si žena usmyslila, že si nechá vytrhnout nehet na pravé ruce a oddálila náš odjezd o 4 dny (spadl ji květináč na ruku a se zavázanou a bolestivou rukou toho člověk moc nezabalí).

     Konečně v srpnu vyrážíme - pro štěstí jsem poplival Romýka, aby dobře jel a pak jsem 10 min. drhnul vnitřek palubky (zapomněl jsem, že jsem mlsal čokoládu).

    Cesta vesele ubíhala z Děčína až na hranici za Chebem, kde jsme si v motorestu dali smažáka a teprve poté měla cesta nějaký náboj, začali nám totiž trávicí problémy, které jsme ještě další dva dny zaháněli pomocí živočišného uhlí.

    Po německé dálnici jsme si to pálili 100 km/hod., občas nás chytil deštík. Před Francií jsme natankovali na dálnici a protáčeli se nám panenky rychleji než stojan benzínové pumpy - 1,66 Eur. a přespali na jejich parkovišti.

   Jelikož bylo pondělí, tak jsme se žlutých vest neobávali, ale bedlivě jsme sledovali silnici, zde se někde nevynoří nějaký arabský terorista s kalašnikovem a neudělá si z nás terč. Jediný kdo nám věnoval pozornost byli Frantíci s jejich monstrózními autokaravany (jezdí jich tam požehnaně).

  Když jsme na parkovištích venčili našeho obranáře malého knírače, tak okukovali náš karavan a divili se, že psovi taháme za autem jeho boudu. A jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že v jeho boudě spíme s ním.

   Ve Vichy jsem zápasil na benzínce se stojanem, po chvíli jsem pochopil, že se platí předem a pak se teprve tankuje (složité počítání, kolik se toho do nádrže vejde). Ve Francii je s benzínkou docela problém, na můj vkus je jich málo a většina buď automat (jehož systém jsem nepochopil) nebo předplacená a nebo ve večerních hodinách zavřená.

  Spali jsme sami v horách na parkovišti někde před Aurillac u čisté říčky, která nám posloužila jako koupelna. Ještě týž den jsme dorazili k řece Vezére a navštívili ve skalách rytířské muzeum a Cromaňonce opodál (docela se mi podobali). Spali jsme na divoko kousek od parkoviště na volném place přímo u řeky s dalšími cestovateli.

  Další den jsme dorazili k největší duně v Evropě pod Bordeaux a nenapadlo nás nic lepšího než v tom největším vedru šplhat nahoru. Písek rozpálený do běla, s každým jedním krokem jsme o dva sklouzli níž, psa v náručí a plno věcí s sebou, skoro kolmá stěna písku nad námi. Po nějaké době se nám podařilo dostat nahoru a začal boj o vodu. Psí oči vyhrály a nám se dlouhou dobu lepil jazyk na suché patro.

  Ale stálo to za to, výhled byl impozantní na všechny strany. Takže nafilmováno a hurá k autu. Dolů jsme běželi jak antilopy, písek pálil a slunce žhnulo a nikde kouska stínu až dole borovice, kde nás pozorovali návštěvníci kempu a divili se, že to neobejdem a nejdem po cestě.

  Na spaní jsme se přesunuli o pár km na Stellplatz, kde chtěl po nás automat 25 Eu za noc, ignorovali jsme ho jako většina ostatních a po dovádění v moři pokračovali druhý den na jezero Du Lack, kde jsme si v kempu odpočinuli (v kempech jsme zásadně platili kartou ACSI a ušetřili spoustu peněz). Jezero bylo celé mělké, v půli jsem se vacel pěšky zpět, plavat nešlo.

  Další den v kempu Marina v Mimizan, kde jsme strávili dva dny ježděním na vlnách v teplém Atlantiku.

  Tak a vydáváme se do Pyrenejí, konkrétně do Panticosa významného lyžařského střediska, kde si chceme udělat výlet lanovkou na Hoz De Java. Počasí nádherné. Zaparkováni u lanovky na parkovišti pro obytňáky a letmý pohled nám prozradil, že si namažeme nohy Alpou a vyrážíme po svých.

  Jsme zvyklí, že u nás lanovky jezdí po celý rok, bohužel ne ve Španělsku. Po 4 hod. výstupu se nám naskýtá úžasný panoramatický pohled na ostatní vrcholy pyrenejských hor, což umocňuje majestátný orel, který krouží nad našimi hlavami. Dolu už to jde snadněji po strmých svazích sjezdovek. V noci je zde chladněji, ale zachumláni do teplých spacáků nám to nevadí.

  Další den vyrážíme směr Avila přes Segoviu. Dorážíme tam kolem 18:00 hod., ale času dost, stmívá se zde kolem 21:30 hod. Ubytujeme se přímo pod hradbami na parkovišti pro obytňáky, je jich zde dost, ale stále málo na to, aby to zaplnily.

  Natěšeni vyrážíme do historické Avily, sotva projdem hradbami dýchne na nás středověká atmosféra - úzké uličky vyzdobené vlajkami erbů. Jsme fascinováni touto nádherou, všude proudí davy turistů přesto, že je září. Vyrážíme i na večerní procházku, kdy je to vše nasvícené a ještě více vykresluje krásy tohoto starobylého městečka. Druhý den si to procházíme ještě jednou (na hradby nemůžem, pes tam nesmí a je horko), nevadí natáčíme vše shora dronem.

  V poledne odjíždíme směr Portugalsko v 39C na Badajoz, kde překračujeme hranici. Ve Španělsku je poměrně levný benzín (jako u nás), ale oproti Francii horší kvality, spotřeba je zde skoro o 1l vyšší. Jak ve Francii, tak Španělsku je výborná kvalita všech silnic, což bude platit i pro Portugalsko (vyjma Itálie, ale o tom později).

  Ten samý den přijíždíme večer do kempu Melides (nebere ACSI karty). Nenašli jsme nikde spaní a za tmy nechci riskovat, že zapadnem někde v písku (bylo ho zde všude podél cest požehnaně).

  V kempu slyšíme pochvalná slova na naši adresu, jsme zde za hvězdy, zvedají palec a říkají super Čeko. Asi moc našinců zde nevidí. Kemp je poloprázdný - bez elektriky a poplatku za psa (neviděli ho) platíme 33 Eu, což je hodně, ale nechávají nás zde celý den, můžeme odjet až navečer.

  Poté se přesouváme na volné parkoviště nad útesem kousek nad Carrapateira. Přímo nad oceánem a plážemi parkujeme spolu s dalšími obytňáky, místa je všude dost. Jsou tady i WC a tekoucí voda a stánky s občerstvením, kde mi dokonce za 4,50 Eu udělali vegetariánský hamburger - výborný.

  Tři dny ježdění na vlnách a blbnutí se psem na pláži i ve vodě. Jeden den vytáhli z vln menšího delfína (asi zraněný), zabalili ho do ručníků a polévali vodou, poté pro něho přijelo vozidlo a odvezlo ho. Nabízel jsem ji, ať mu dají umělé dýchání, ale nikdo mě neposlouchal, asi proto, že neumějí česky.

  Ještě týž den mě vlna vyhodila přímo na skalisko a v pravé noze jsem ucítil ostré bodnutí. Dokulhal jsem se na břeh a na noze jsem měl dva palce, rychle to nateklo a sakra bolelo. Žena byla bledší než já, ne kvůli mé bolesti, ale při představě, že by musela řídit karavan domů. Takže na noc urinový zábal a za týden bylo po problému (zlomenina se nepotvrdila). Tady se nám na divoko asi nejvíce líbilo.

  Po 4 dnech hurá na nejzápadnější výběžek pevninské Evropy. Jako správní mastňáci focení a poté návštěva pevnosti v Sagres, kde nás večer místní policie vyhnala z parkoviště, bylo zde hodně obytek - přespali jsme v nedalekém lesíku na skvělém parkovišti.

  Po snídani jsme vyrazili do kempu Ama De Pera, kde jsme strávili úžasných 5 dní a podnikali výlety na proslulé pláže Algarve, kam by jsme se jinak s karavanem nedostali (zákaz vjezdu na úzké uličky s obytkami).

  Skrze jeskyně jsme vstupovali do čistého oceánu a váleli se na vyhřátém písku a obdivovali krásu skalních útvarů. Pravčických bran tu bylo opravdu požehnaně. Všude byl zákaz vstupu se psy, ale nikdo to nedodržoval a plavčíkům to nevadilo. Po příjezdu do kempu jsme využívali ještě bazén, v kterém jsme byli pomalu sami. Kemp byl v půli září poloprázdný.

  Další den se přesouváme na divoké parkoviště pod borovicemi těsně za Quartiera spolu s dalšími obytňáky. Je zde luxusní parkování ve stínu borovic a se spoustou místa kolem. Trávíme zde 3 dny, Atlantik 23C a slunečno. Lovím zde velké mušle, ale viditelnost ve vlnách je bídná.

  Při procházce se psem jsem narazil na zralé plody opuncie, které si občas kupujem v Kauflandu a chutnají skvěle. Neodolal jsem, jednu utrhl a zakousl se do ní. Jak to dál stručně posat. 2 hod. jsem s pomocí mé drahé polovičky odstraňovali z mých rukou , jazyka a rtů malé zapíchané jehličky (proklínal jsem mé chuťové buňky), úplně čistý jsem byl až po 2 dnech. Poté jsem kolem opunciích procházel velkým obloukem. V místním supráči doplňujeme zásoby a vyrážíme do Španělska směr Ronda.

  Obloukem se vyhýbáme Seville a odpoledne přijíždíme do Rondy, která stojí na skalnim převisu. S karavanem jsme nuceni zaparkovat na konci města na benzínce, jinde to neni možné (plno turistů). Pěšky procházíme úzkými uličkami až na vyhlídku, kde je krásný výhled do propasti pod sebou a na celé okolí. Se shora ženě ukazuji dole nádherné místo kam zajedeme a odkud vše natočím dronem. Ta mě od tohoto záměru odrazovala, nezdálo se jí to zajíždět dolů s karavanem - kéž bych ji poslechl.

  Navigace ukazovala, že z dolního parkoviště můžeme dále pokračovat cestou a napojíme se na hlavní o kus dále. Už když jsme zabočili do úzké a prudké uličky dlážděné velkými žulovými kostkami a projížděli první ostrou zatáčkou jsem pochopil, že to byla kardinální chyba, ale navenek jsem nedal nic najevo (třeba nějak projedeme).

  To že neprojedeme jsem pochopil, když jsme asi po 3 km dorazili na malé parkovišťátko, kde se pomalu neotočilo osobní auto a cesta tam navzdory navigaci končila. Stála zde dvě vozidla, která ihned po našem příjezdu rychle odjela (čekali komplikace a měli pravdu).

  Žena vylezla, aby mi navigovala a po nějaké době se mi podařilo s karavanem otočit (dodnes nevím jak). Filmovat odmítla, byla celá rozhozená (škoda mohly být parádní záběry). Opilý mým úspěchem jsem se rozjel a zůstal stát před první zatáčkou. Přední kola na kočičích hlavách prokluzovala (spád byl opravdu velký) a začalo mě to smýkat ze strany na stranu. Zkoušel jsem se rozjet znovu a znovu (žena se snažila tlačit auto) až mě smradlavá spojka donutila toho nechat.

  Od manželky jsem to schytal parádně, už to vypadalo, že zde strávíme zbytek dovolené, když se zde z čista jasna objevila omladina na čtyřech buginách. Vyskákali a pomáhali tlačit auto i karavan, vše marné. Jednoho napadla spásná myšlenka, dva naskočili na přední kapotu a zatížili obě hnací kola, která karavan nadlehčovala.

  V tu ránu jsem měl z Romýka SUV 4x4 a vystřelil jako raketa i s fešáky na kapotě. Hnal jsem to až nahoru celé 3km nestaraje se o ženu. Ta nakonec přifrčela s ostatními na čtyřkolkách, vyměnili jsme si osazenstvo, moc jsme děkovali a vzájemným máváním se rozloučili a pokračovali dále.

  Spali jsme kousek za Rondou na parkovišti motorestu. V noci začalo pršet a to vydrželo i druhý den při projíždění horami směrem na Gibraltar, přidala se i mlha, takže výhled bídný. Až dole v nížině se rozjasnilo a my do Gibraltaru přijíždíme dopoledne ve vedru. Najíždíme spolu s dalšími auty do uličky, která vede na obrovské parkoviště, kde nás kasíruje zaměstnanec s brašničkou za 20 Eu na celý den. Jaké je naše překvapení, když dojíždíme za obloukem k závoře a vymačkáváme lístek. Pochopili jsme, že jsme všichni naletěli. Po výběrčím ani vidu ani slechu, vypařil se jako hrabě Monte Christo.

  Po překročení hranic, kde nás mávnutím ruky propouští, aniž by se na nás Angláni vůbec podívali. Nasedáme do autobusu, který projíždí moderním městem na konečnou u lanovky , která vede na vrchol hřebenu přímo mezi opice.

  Samozřejmě se psem nás do lanovky nevezmou, nám to nevadí využíváme služeb soukromých průvodců.

  Za 35 E pro jednoho nasedáme do Transitu pro 9 osob a po zaplnění vyrážíme. Řidič byl Španěl, který nám spisovnou angličtinou podával informace, takže mu bylo rozumět.

  Navštívili jsme různými barvami nasvícenou jeskyni (pes byl vždy v autě s klimou), opice by na něj okamžitě zaútočili. Jsou zde dvě tlupy Makaků, kteří si hlídají své teritorium a trpí jen návštěvníky, protože z nich něco mají. Jsou drzí, skáčou na vozidla, loudí, běhají po střeše a když nic nedostanou zlostně na kapotu zabouchají. Jakmile někdo vytáhne něco z kapsy, stačí kapesník, už je má i na hlavě, co kdyby to bylo něco k snědku. Všichni se s nimi fotíme.

  Na hřebenu je vidět z jedné strany Atlantik a z druhé Středozemní moře. Je vidět až do Maroka, ale tam jsme nedohlédli, v dálce byl mlžný opar. Zastavovali jsme na různých místech a obdivovali výhled na přístav, samotné město (bydlí zde samá smetánka), tak i na letiště.

  Zpět z výletu opět místním autobusem, přechod na parkoviště a plni dojmu platíme za parkování 14E. Gibraltar nás vyšel na 110 Eu, ale stálo to zato. Na Španělské straně kousek od skály se koupeme v teplém moři a večeříme a o pár km dále spíme na parkovišti přímo u moře.

  Následující den odjíždíme směr Sierra Nevada na Granadu, chceme se dostat na druhou nejvyšší horu Velete. Ubytujeme se v kempu Las Lomas v horách asi 30km od Velete. Poloprázdný rodinný kempík s bazénem a krásnou vyhlídkou do údolí přehrady.

  Druhý den odjíždíme na Velete, kde opět zjišťujeme, že žádná lanovka nejezdí. Parkoviště leží ve výšce 2500 m, takže pěšky výškově cca 1000 m. Ušli jsme pár kroků od auta a zjistili, že ve vichřici, která zde řádila se na vrchol nedostanem. Sjeli o něco níže a udělali si výlet v okolí, aspoň něco.

  Odpoledne dorazil do kempu český autobus s cyklisty, kteří putují po Španělsku i se svým kuchařem. Takže jsme si konečně s někým pokecali, až nás vytrhlo volání - nástup na guláš. Druhý den jsme se s nimi rozloučili, oni jeli nějakou horskou trasu na kole a my jeli krásnými horami podél Almérie a projížděli španělskou pouštní oblastí.

  Sekli jsme sebou za Carrucha na volném place Vera Playa, kde bylo zaparkováno několik obytňáků a všude kolem velký prázdný plac. Od Anglánů jsme se dozvěděli, že jsou zde již druhou sezónu na zimu a hrozně se jim tam líbí. Rozhlédli jsme se kolem a snažili jsme se najít nějaký záchytný bod, který by nás přitáhl sem trávit zimu, nic takového jsme nenašli. Všude ještě pozůstatky záplav, které zde řádily, docela to bylo i cítit bažinou. Na pláži bagr nakládal na nákladní auta bahno a zpět dávali písek. Vydrželi jsme zde akorát odpoledne a noc a ráno jeli dále.

  Asi zde muselo pěkně lejt, protože známky záplav byly ještě dlouhou dobu při pobřeží. Nakonec jsme se dostali na písečnou kosu ve tvaru hokejky za Vinaros, nikde jinde jsme nenašli vhodné místo, samé hotely a rekreační objekty. Tady konečně pusto a jako nám, tak to vyhovovalo ještě dalším obytňákům. Můžete zde jet několik km po pevném písku, široká je cca 200m. Takže jsme si zde pořádně odpočinuli. Při odjezdu jsme obdivovali hejno plameňáků, kteří zde opodál žijí.

  Další den zakotvujeme v kempu Vendrell Platja u stejnojmeného města. Je přímo u moře - plno Němců, Holanďanů a Britů, tráví zde celou zimu. Většinou sedí u obytňáků a čtou si, večer koukají na televizi, u vody jsme je nikdy neviděli - bohulibá činnost. Vyrážíme druhý den na světoznámý Monserrat, cca 80 km odsud.

  Přijíždíme za husté mlhy, která se naštěstí v poledne rozplyne na skoro plné parkoviště přímo nahoře. Pěšky vyrážíme a z mlhy začínají vystupovat konjuktury slavného kláštera. Samí turisti s foťáky se proplétají uličkami a ucpávají celé okolí. My jsme se prodrali k zubačce (17 Eu pro oba), která nás vyvezla na vrchol, kde se rozjasnilo a naskytla se krásná scenérie okolí kláštera. Stezkou jsme se asi po 1,5 hod. dostali opět dolů a zpět na parkoviště. Celý den parkování za 6.50 Eu nám přišlo rozumné. Při našem odjezdu sahala fronta aut ještě 2 km před parkovištěm.

  Další den přijíždíme do kempu Internacionál v Palamos, kde se týden "válíme" (v uvozovkách) u moře. Potápíme se, plaveme, sluníme se a podnikáme výlety v okolí. V celém kempu je nás 10 karavanů, jinak nikdo. Jsou zde 3 umývárky, takže jednu jsme si zabrali pro sebe. Večer absolutní klid a po dvou dnech se známe i s personálem. V neděli na konci září končí kemp a my všichni s ním. Kousek za kempem je Stellplatz za 13 Eu bez elektriky na sluníčku a je narvaný. V kempu nikdo a je i z elektrikou za 16 Eu. V hotelech již nikdo není a vše se začíná zavírat - nejvyšší čas vyrazit dále.

  Takže zastavujeme ve Francii u Cyprian plage, kde strávíme celý den u moře a spíme u kanálu asi 30 km od Sété. Na plážích na kose u Sété jsou všude zábrany výškou jen pro osobní auta a na parkovištích ještě parkovací automaty. Před 17 lety jsme zde byli nadivoko, bohužel těchto míst neustále všude ubývá.

  Takže dorážíme k řece Ardeche k Pork de Ark (Pravčická brána). Řeka čistá a teplá a je to zážitek si proplavat pod bránou. Všude spousta jeskyní, jako pračlověk bych si toto místo také vybral. Spíme na parkovišti přímo u brány spolu s dalšími návštěvníky. Další den koupačka a poté odjezd na vrchol kaňonu a z vyhlídek sledovat točitá zákoutí, kde projíždí plno kánoí. Spíme sami v horách na parkovišti, v noci nás zaskočila pořádná bouřka. Ozvěna hromu rezonovala mezi vrcholky hor a zesilovala zvukový projev.

  V poledne přijíždíme do rodinného poloprázdného kempu Manaysse u městečka Mousiers S. Marie u Verdonu (14 Eu), kde se zabydlíme. Večer si prohlížíme toto starobylé městečko z úzkými uličkami plné obchůdků se suvenýry a další den podnikáme túru kolem vrcholek hor, je zde hodně stezek. A konečně další den projíždíme celý Grand kaňon, který se podobá hodně kaňonu Ardeche. Odpoledne si zapůjčujeme šlapadlo na 2 hod. za 40 Eu a podnikáme výlet přímo z jezera do kaňonu. Jezero průzračné, voda 23C, uvnitř kaňonu kalná voda po deštích. Je zde plno šlapadel, navzájem se zdravíme a máváme na sebe. Je to úžasné se zdravit s cizími lidmi, doma nás kolikrát nepozdraví ani sousedi.

  Za tři dny vyrážíme směr Cuneo v Itálii a to přes hory. Itálie nás hodně zklamala, silnice ve špatném stavu, budovy už ne tak hezky upravené a docela nepořádek po cestě. Spali jsme u zavřeného motorestu a další den dojíždíme na L. di Gardu a to do kempu La Ca (14 Eu). Úplně narvaný, bylo zde jen jedno volné místo, které jsme ihned zabrali. Sjíždělo se dolů z prudkého srázu, ale ubezpečili nás, že karavany vytahují nahoru čtyřkolkou.

  Začali mně trochu bolet záda, přesto lezu do jezera a zaplavu si, fouká studený vítr (nebyl to dobrý nápad). Celou noc nám prší a počasí je přes den na střídačku. Jako zpestření naší dovolené se zde objevují cestovatelé z Brna a máme si s kým povídat. Okukujeme si navzájem naše spací místnůstky, u nich pojízdná a vyměňujeme si cestovatelské zkušenosti. Jak krásné po dlouhé době slyšet jazyk, kterému rozumím. Jestli to čtete, tak vás zdravím, bylo to super.

  Po třech dnech vyrážíme domů (za 10 Eu nám vytáhli karavan) a přátelé pokračují po cestě v Itálii. Jedeme přes Udine směr Salzburg a to po dálnici, protože mě bolí záda a nemohu najít vhodnou pozici za volantem. Na platebním terminálu trochu šachujeme, protože nám to nechce vzít platební kartu. Nakonec házíme do automatu všechny drobné mince 32 Eu a po chvíli jsme v Rakousku, zastávka pro vinětu a tankujeme benzín mimo dálnici, je o 9 Kč levnější.

  Spíme na parkovišti u Flachau, večer i v noci leje jako z konve a jsou 2C (vzpomínáme na teplé dny na jihu a to nás aspoň trochu zahřeje). Rakousko přefrčíme rychle, tempomat nastaven na 120 km, kroutím se jako žížala a chci být již v ČR. Zastávka v naší oblíbené destinaci Suchdol nad Lužnicí, kde spíme na pozemku u tety a další den pro mou bolest v zádech odjíždíme domů do Děčína.

Rekapitulace:

Najeto 8721 km, skoro 2 měsíce pryč, průměrná spotřeba 9l. Nejvíc za 11,5l (horský úsek) a nejméně za 7,5l (překvapivě v Rakousku - super benzín). Náklady cca 60 000 Kč (doma za 2 měsíce by byla také nějaká útrata). Roomster i karavan na jedničku, žádný problém. Karavan zřejmě přetížen 640 kg pohotovostní, celková 750 Kg, takže doložnost 110 kg - 10+5+2kg bomby+lehádko, umyvadélka apod. v předním boxu. Dále 2x10l kanystr s vodou v koupelně, narvaná lednička a plné skříňky oblečení a nádobí, jakožto i věci v sedačkách. V kufru auta přepravky s jídlem a plno dalších věcí. V rakvi potápěčská výstroj, sedačky, zimní věci apod.

Dovolená se nám velice líbila, viděli jsme spousty věcí a zažili dobrodružství. Teď začínám stříhat natočené filmy (150 G, zvláště z dronu jsou povedené a budu vyrábět dokument z naší dovolené. A na závěr slíbená fotogalerie.

https://444888.rajce.idnes.cz/S_polackem_do_Portugalska/#