Kontrola na polské straně jen vizuální (fotka v pasu vůči reálnému obličeji). Na běloruské hranici to bylo o poznání zajímavější. Všichni cestující museli vystoupit z autobusu, vzít si své zavazadlo a přejít do budovy celnice.

0. den (6. 8. 2018)
Výprava začíná odchodem v 7.15 hod. z baráku. V centru Liberce jsem si uvědomil, že nemám sluneční brýle. Už nebyl čas se pro ně vracet, takže bez nich popř. si je někde dokoupit. Vlak do Harrachova odjíždí z Liberce v 8.40 hodin. Ještě v tuto chvíli nemám sjednané ubytování v Grodně. Ve vlaku není WIFI, takže rezervovat pobyt nelze. První přestup mne čeká ve Szklárské Porebě Gorné na vlak TLK Rozewie, který mě dopraví do Jelenie Gory. Na přestup mám 10 minut, což je dostatek času. Překvapilo mne chladno, které ještě na nádraží v Porebě bylo (okolo 13°C). Polský vlak směr Jelenia Gora je vcelku plný. Odjíždí včas. V Jelenie Goře mám cca 1.5 hodiny, než mi pojede vlak IC Orzeszkowa do Bialystoku (přes celé Polsko). Nádraží není nikterak veliké, takže orientace je poměrně snadná. Jdu se tedy pěšky podívat směrem do centra, abych neseděl celou dobu jen na nádraží. Je už poměrně teplo cca 30°C na slunci.

Do samého centra jsem ani nedošel, protože již uběhla necelá polovina volného času. Na nádraží přijdu okolo 12.55 hodin a vlak už stojí připravený u nástupiště. Nastoupím do příslušného vagónu a sednu si na své vyhrazené místo. Ihned vytáhnu laptop, abych si sjednal nocleh v Grodně. WIFI je vždy jen na 15 minut a poté se musím opět přihlásit, aby fungovala dalších 15 minut. Ve 13.21 hodin se vlak směr Bialystok dává do pohybu. Během hledání ubytování občas kouknu z okna na ubíhající krajinu (vesměs samá rovina). Během cesty se nic zvláštního neděje mimo toho, že jsem si před Waršavou uvědomil, že mě čeká ještě dlouhá cesta a mám v PET láhvi asi 2 dcl vody. Přemýšlel jsem, co s tím. Najednou vlak zastavil na nádraží Waršawa central. Nějakým zázrakem mě trklo, zkusit se podívat, jak dlouho bude vlak ve stanici stát, a jestliže by to bylo trochu déle, tak zkusit jít někam narychlo pití koupit. Zeptal jsem se nějaké polky vedle mne sedící a ta mi řekla, že vlak zde bude čekat 13 minut. Řekl jsem si, že do toho.

Vyběhl jsem z vlaku jen s peněženkou a jal se rychle najít nějaký stánek. Situace byla horší v tom, že jsem se na nádraží špatně orientoval a žádný průšvih jsem si nemohl dovolit (ujel by mi vlak i s věcmi a to by byl konec mojí výpravy). Všude je neuvěřitelné množství lidí. Vběhl jsem do centrálního průchodu a doběhl až na jeho konec. Neustále jsem se otáčel, abych si zapamatoval nějaké záchytné body, abych se uměl vrátit do správného vlaku. Odbočil jsem a octl jsem se v hale, kde se prodávaly lístky apod. Vypadalo to, že by zde mohl nějaký obchůdek být. Po chvilce hledání jsem našel malý kiosek. Koupil jsem 2.ltr vodu a pospíchal zpátky do vlaku. Vše jsem zvládl. Vlak vyjel ze stanice a pokračoval směrem na Bialystok. Okolo 16. hodiny mám dohodnuté ubytování (přes Airbnb) v Grodně 3.5km od centra na sídlišti Dzeviatouka 2 v ulici Limoža č.p.9. Spadl mi velký kámen ze srdce, protože tento člověk (Evgenij) uměl dokonce anglicky, což mi hodně usnadnilo vyjednávání. Tomu ovšem předcházela jedna neúspěšná rezervace a ta druhá se zdařila poměrně šťastně, kdy mi Evgenij odepsal, že apartmán je sice již obsazený, ale následně mi nabídl, že mne může ubytovat ještě v jiném svém apartmánu. Souhlasil jsem, byť vzdálenost do centra byla asi 3.5 km. Poté jsem ještě s Evgenijem prohodil několik vět ohledně toho, jestli trefím na sídliště sám nebo jestli pojedu taxíkem apod.

Nabídl mi, že na mne počkají jeho rodiče na autobusovém nádraží v Grodně a to 7. 8. 2018 v 6.15 hod. (běloruského času) a dovezou mne autem na sídliště za 2 Eura. Netušil jsem, jak dobře jsem udělal, že jsem s touto nabídkou souhlasil. Okolo 20. hodiny jsem se s Evgenijem rozloučil s tím, že se trochu prospím, než přijedu do Bialystoku ve 23.20hod. Ve vlaku se moc spát nedalo, ale chvilkama jsem něco naspal, takže bych měl noc nějak bez spánku přečkat, než se ráno dostanu do Grodna resp. do bytu Evgenije. Příjezd do Bialystoku okolo 23.30 hodin. Nějak se mi zhoršila nálada (asi proto, že venku je tma a chladno). Nyní mám čas do 1.30 hodin, než přijede autobus Praha/Minsk od české firmy Comvia. Jdu se tedy podívat, odkud by měl autobus odjíždět, abych měl jistotu, že vím, kde je nástupní místo. Zastávka je ihned vedle vlakového nádraží, takže stačilo 15 minut, abych místo našel. Je něco málo před půlnocí a já jsem dostal hlad. Naproti přes ulici vidím svítit velký nápis McDonald. Rozhodl jsem se koupit si něco malého, protože do Grodna dorazím až po 6. hodině ráno a kdoví, co mne tam čeká. Autobus nepřijel v 1.30hod, ale o 25 minut déle (už jsem svoji výpravu viděl bledě). Se mnou na autobus čekali 2 mladí Bělorusové.

Jeden dost opilý a druhý jen tak trochu. Přijel asi 50 let starý Neoplan od běloruského dopravce OOO Intaks. To jsem nečekal, protože měl jet autobus od firmy Comvia bus. Ukázal jsem řidiči jízdenku a odložil velký batoh do zavazadlového prostoru a šel si sednout do autobusu. Zde všichni spali, protože zde byl neuvěřitelně vydýchaný vzduch a příjemné teplo. Během 20 minut jsem také spal. Okolo 4.30 hod. autobus přijel na hranice Kužnica Bialystocka/Bruzgy. Kontrola na polské straně jen vizuální (fotka v pasu vůči reálnému obličeji). Na běloruské hranici to bylo o poznání zajímavější. Všichni cestující museli vystoupit z autobusu, vzít si své zavazadlo a přejít do budovy celnice. Zde byl pohovor u okénka a poté kontrola bagážnika (jen pro vybrané jedince - úplně všechno vyházet). Neštěstí jsem nebyl mezi vyvolenými. Nutno podotknout, že v autobusu jsem byl jediný z ČR. Hraniční procedura trvala celkem asi 1 hod. a 30 minut. Pro úplnost dodám, že běloruský kamion od firmy Rudolf Riegler III zvládl celou hraniční proceduru na obou stranách za 1 hodinu. V 5.10 hod. (běloruského času (o hodinu více vůči Polsku)) autobus projel hraniční přechod. Silnice do Grodna nic moc kvality (drncá to, houpe to, povrch je chvílemi horší pak zas o malinko lepší…).

1. den (7. 8. 2018)

Autobus přijíždí do Grodna. Zpoždění je zatím 15 minut. První zastávka je na vlakovém nádraží. Řidič vystoupí z autobusu a pomalou chůzí jde do 30m vzdáleného stánku předat nějaké papíry. Jde hodně ležérně. Ve mně narůstá nervozita, protože touto dobou jsem měl již být na autobusovém nádraží, kde na mne čekají Evgenijovi rodiče. Mám zevrubný vizuální popis jeho matky. Doufám, že podobných lidí tam nebude víc. Autobus stojí již 15 minut (zpoždění je tudíž asi 30 minut) a řidič stále něco vyjednává u okénka. Z autobusu sleduji auta, mikro-autobusy (maršutky), trolejbusy (přesně takové, jaké byly k vidění v kresleném seriálu „Jen počkej zajíci“), autobusy a nákladní auta brázdící tamní silnice. Vidím asi 50 let starou maršutku a zanedlouho další, následně nákladní GAZ, který byl rokem výroby srovnatelně s maršutkou. Začíná se mě zmocňovat divný pocit, jestli jsem tímto mým zájezdem "nepřestřelil", a jestli to náhodou nebude spíš průšvih a spousta trablů k tomu.

Připadám si hodně divně. S téměř 35. minutovým zpožděním vyráží autobus směrem k autobusovému nádraží. Doslova a do písmene trnu hrůzou, jestli na mne Evgenijovi rodiče ještě vůbec budou čekat. Po 10. minutách jízdy autobus zastavuje a já se začínám koukat po nástupišti č. 1, kde autobus zastavil a mám tam sraz s Evgenijovými rodiči. Vystupuji z autobusu a ihned je poznávám. Popis seděl dokonale. Samozřejmě anglicky neumějí, jeho matka je polská přistěhovalkyně a otec rodilý Bělorus. Po pozdravení se s oběma mě vedou k autu. Dohoda je směsicí polštiny, češtiny a ruštiny (kterou rozhodně neovládám). Telefonují  Evgenijovi, že jsem dorazil a že jsem v pořádku (dochází mi až nyní, že o mě měli asi starost, a proto čekali tak dlouho, dokud autobus nepřijede). S Evgenijem ráno po telefonu prohodím pár slov a dohodneme se, že mi jeho rodiče pomohou vyměnit Eura za nové Běloruské rubly (BYN) v nějaké směnárně. Odjíždím tedy s nimi starým BMW (o hodnotě na CZK asi za 40 000kč ) a po chvilce jízdy zastavujeme opět na vlakovém nádraží. Jde se mnou jen Evgenijův otec. Vystoupáme do 1. patra budovy nádraží a v 1. patře se nachází směnárna. Stojím před okénkem a Evgenijův otec mi řekne, ať si zde vyměním peníze. Za přepážkou se usmívá mladá tmavovlasá slečna.

Vyměnil jsem si 60 Euro a dostal jsem 136.8 nových běloruských rublů (BYN). Ihned mi Evgenijův otec ukáže, ať si peníze dobře uložím a ať nikdo neví, kam si dávám peněženku. Naznačuje mi, abych byl opatrný na peníze. Nepůsobí to zrovna uklidňujícím dojmem. Vrátíme se cestou k autu. Nasedáme do auta a odvážejí mne do panelákového bytu na sídlišti Dzieviatouka 2 ulice Limoža 9. Vzdálenost je cca 3.5 km z centra. Po vystoupení na sídlišti mi paní ukazuje na byt v 5. patře staršího paneláku, který má pod okny modré obložení a říká "...tam Váša komnata, ten s nebieským kolorem....". Pokyvuji hlavou, že rozumím. Vstup do paneláku přes RFID čtečku (u spodních dveří). Po vstupu se mě opět zmocní divný pocit z "vůně", která se tam rozlévala. Směs plísně a zatuchlosti. Nikde na zdech však žádná plíseň není. Pod schody vidím necky - další překvápko (taková běžná paneláková věc…). Vyjedeme starým výtahem do 5. patra, paní vystoupí a odemkne byt a pokyne, ať vstoupím. Byt má kuchyň, předsíň, obývák, koupelnu, záchod a lodžii. Je hezký a udržovaný, byť třeba podlaha malinko vrže nebo dveře nejdou dobře dovřít. Paní mi vše ukáže a vysvětlí (co na tom, že rozumím jen třeba 60% věcí, které mi popisuje (vysvětluje většinou polsky)). I tak jsem jí i jejímu manželovi moc vděčný, protože mi asi pomáhají víc, než musejí. Nakonec se mnou sepíše ještě jakési " přihlášení cizince k pobytu v Bělorusku". K tomu chce (k mému úžasu i originál zdravotního pojištění).

Naštěstí jsem si ještě v ČR udělal barevnou kopii originálu pojištění, Originální potvrzení totiž skončilo na běloruském velvyslanectví v Praze a už mi nebylo vráceno. Paní řekne, že přihlášku na místní milici doručí ona sama. Poděkoval jsem, že mne toho ušetřila. Poté mi ještě z okna ukázala autobusovou zastávku. Rozloučili jsme se a paní ještě ve dveřích praví: "Do centra goroda 4 stacje avtobusom numer 17". Pokyvuji hlavou, že rozumím. Její manžel mi ještě ukáže, abych se po jejich odchodu zamkl. Rozloučili jsme se a dveře se zabouchly. Já se chystal vysprchovat a ulehnout - byl jsem hodně unavený. Usnul jsem ihned a spal jsem do 12.15 hod. (tedy zhruba 2.5 hodiny). Po probuzení jsem si řekl, že se musím jít do města najíst. Venku bylo teplo (cca 30°C), takže jsem šel v bermudech a tílku a na zádech batoh. Šel jsem pěšky. Trvalo to skoro 40 minut dojít do centra. Neustále jsem se snažil zapamatovat si nějaká záchytná místa, abych se dokázal poté i vrátit zpět. Důležitý záchytný bod byl drátěný stožár, který jsem viděl z okna pronajatého bytu na západní straně. Tento drátěný stožár byl v některých okamžicích vidět i z centra města. Po chvilkovém toulání po městě jsem dostal hlad. Jal jsem se tedy hledat nějakou restauraci (jídelnu).

Buď jsem chodil špatnými ulicemi, anebo jsem byl v nějaké divné odlehlé části města, ale restauraci jsem nějak nemohl najít. Co se mi však povedlo = ztratit se. Ale totálně. Budovy byly poměrně vysoké, nikam jsem neměl výhled, takže hladový a ztracený. Pokoušel jsem se ptát lidí. Nějaká mladá slečna se usmála a na otázku, zda umí mluvit anglicky, odpověděla, že umí jen rusky a pokračovala chůzí dál. U dalších mladých lidí byla situace obdobná. Nezbývalo než vytáhnout mojí ruštinu (asi 30 slovíček a 5 naučených vět). Trochu jsem si polepšil, protože evidentně pochopili, nač se ptám, ale pro jistotu jsem jim nerozuměl, protože mluvili poměrně rychle, ač jsem jim na začátku řekl, že jsem Čech. V jedné odbočce měl zaparkované auto policista a zřejmě si do této vedlejší ulice z hlavní silnice v centru namátkou vybíral ke kontrole nějaká vozidla. Rozhodl jsem jej z této činnosti vyrušit a "zpestřit" mu odpoledne. Chvilku jsem si dodával odvahy a poté přistoupil a zeptal se: "Zdrávs tvuj Tě, já Čech, Kak ja papasť na avtovakazal "? Evidentně mi rozuměl a začal si rukou hladit bradu, protože zřejmě netušil, jak mi to má vysvětlit. Zeptal jsem se, jestli můžeme mluvit anglicky. Odpověděl, že umí jen malinko. Poté vzal chytrý mob. telefon napsal tam několik vět rusky a dal to přeložit do angličtiny. Překlad byl tragický, slovosled neseděl a z těch několika vět jsem pochopil alespoň směr, kudy mám jít. Poděkoval jsem a vykročil. Po chvilkovém bloudění jsem přišel na velké náměstí, kde už jsem jednou byl, ale přišel jsem tam z jiného směru. Octl jsem se asi na jednom z hlavních náměstí v Grodně. Měl jsem již slušný hlad a uviděl jsem nápis „hotel Něman“. Zavítal jsem a vstoupil dovnitř. Evidentně jeden z lepších hotelů (vcelku na úrovni). Z celkového počtu cca 30. míst k sezení byla obsazena asi jen 4 místa, nepočítaje v to asi 5 lidí sedících na zastřešené prosklené terase. Usedl jsem na místo a po chvilce přišel číšník. Vysvětlil jsem mu, že jsem z Čech a zeptal se, jestli můžeme mluvit anglicky. Souhlasil a donesl i jídelní lístek v angličtině. Vybral jsem si boršč, špagety a pivo (z pivovaru Lida). Polévka mě vysloveně překvapila - výborná. Druhé jídlo holé špagety jen s trochou sýra (holt blbě jsem si objednal).

Měl jsem velký hlad, takže i špagety byly dobré (chyběla jen nějaká omáčka...). Celková útrata byla 8.11 BYN (91.50kč), což byla hodně rozumná cena. Vyšel jsem ven a vydal jsem se úplně neznámým směrem, abych z tohoto města viděl co nejvíce. Neuplynulo dlouho a opět jsem se ztratil a nedokázal se vrátit na nějaké známé místo. Opět jsem se pokoušel ptát místních (nejdřív vždy anglicky a následně poté rusky). Ihned první na ráně byl člověk ve vojenské uniformě. Vysvětlil mi cestu takovým způsobem a tak rychle, že jsem byl zmatený ještě víc a vůbec jsem nevěděl, kam mám jít. Po chvilce jsem potkal dva mladé kluky, kteří uměli malinko anglicky a poradili mi, kudy na avtovakzal. Cesta trvala dobře 30 minut. Bylo již okolo 17. hodiny a byl jsem unavený. Rozhodl jsem se jít pěšky do mého panelákového bytu. Cestou jsem si koupil večeři (plátkový sýr z Brestu, 1/2 krájeného chleba a 1.5 ltr. kvasu (nápoj z kvašeného chleba s 1.5% alkoholu hodně zvláštní a netradiční chuti)). Šel jsem ulicí Maxima Gorkého k oné drátěné věži (vzhled trochu připomínal Eifelovu věž). Došel jsem na kruhový objezd před touto věží a dal se vpravo. Šel jsem dále ulicí Dubko asi 30 minut a po obou stranách panelák na paneláku a občas nějaká menší samoobsluha.

Po příchodu domů jsem se najedl, a protože bylo ještě světlo, vykoukl jsem z okna ven. Na malém prostranství před panelákem posedávaly 4 ženy okolo 50 let věku a prodávaly jablka, maliny a ještě nějaké další produkty. Zřejmě ze své zahrádky. Usedl jsem k laptopu a jal se naplánovat další den a také prohodit několik vět s Evgenijem. Doporučil mi koupit si běloruskou SIM kartu, abych se mohl lépe s místními dokomunikovat. Navrhl mi operátora MTS. Po půl hodině jsem se šel osprchovat a vyčistit zuby. Bylo po 20. hodině a ještě jsem vykoukl z okna. Ony 4 ženy tam stále seděly a prodávaly své produkty a dost si také povídaly s kolemjdoucími. Já jsem ještě prohodil na chatu pár slov s Evgenijem a rozhodl se jít spát. Opět jsem vykoukl z okna (ze zvědavosti) a ženy se již pomalu balily. Bylo 21.20 hodin. Byl jsem rozhodnut počkat u okna, dokud zcela neodejdou. Než jsem usnul, vrtalo mi hlavou, kolik běloruských rublů asi mohou za celé odpoledne svým prodejem vydělat (že jim to stojí za to celé strávené odpoledne). To jsem ještě nevěděl, co mne v této zemi čeká a co ještě uvidím. Poté jsem již tvrdě usnul.

2. den (8. 8. 2018)

Probouzím se v 5.30 hod, když mi zazvoní budík v mobilu. Vyspal jsem se perfektně. Vykoukl jsem z okna ven. Ulice téměř liduprázdné. Sem tam nějaký člověk šel po chodníku (zřejmě do práce). Čekal jsem, že okolo 5.30 hod. budou sídlištěm proudit místní lidé, kteří půjdou na 6. hodinu na autobus do práce. Očekávání se nevyplnilo. Co mě však zarazilo, bylo, že prostranství před mým panelákem ráno v 5.40 hod. uklízel nějaký důchodce. Nejdříve vybral z velkých betonových květináčů odpadky (obaly od nanuků, PET láhve, papíry apod.) a poté se jal celý plac (10x15m) zamést koštětem. Byl oblečen dost skromně (staré, ale čisté věci). Posnídal jsem několik sladkých koláčů a kávu. Dnes jsem si dodal odvahy a rozhodl se, jet do centra města autobusem. Po snídani jsem si připravil věci, koukl do map, abych rámcově věděl záchytné body na mé cestě. Okolo 7.30 hod. jsem vyšel z bytu na zastávku. Autobus měl jet podle jízdního řádu za 10 minut.

Připravil jsem si drobné, protože jsem věděl, že si lístek budu kupovat u řidiče. Na zastávce stálo již mnoho lidí. Paní, co vypadala jako letuška (v uniformě), dále pak mladé slečny (kdoví kam pak asi jedou? - na brigádu vydělat si nějaké peníze? ... kdo ví), pak také početná skupina pracujících lidí a také důchodci. Sledoval jsem příchod jednoho důchodce na zastávku. Šel o berlích. Po příchodu na zastávku se pozdravil s ostatními důchodci, všichni si podali ruce a objali se. Působilo to na mne, jako kdyby se 10 let neviděli, avšak vsadím se, že následující den by vypadalo jejich přivítání stejně. Prostě asi jen starší generace poznamenaná jinou výchovou a uznávající jiné hodnoty. Vesměs všichni se ráno usmívali. Bylo příjemné slunné ráno a teploty byli již v tuto dobu okolo 20°C ve stínu. Autobus č. 17 přijel na zastávku. Nastoupil jsem předními dveřmi a pozdravil staršího řidiče: "Zdrávs tvuj tě" a plynně jsem pokračoval: "Mogu já zakupit aďiň biljet do centra goroda?" Vylovil ze staré kožené brašny malý lísteček (asi 3 x 6 cm) podal mi jej. Zaplatil jsem 55 kopějek (asi 5kč). Vrátil mi beze zbytku peníze a něco na mě rusky promluvil a ukázal směrem dozadu do autobusu. Nechápal jsem ani slovo. Udělal několik kroků doprostřed autobusu a postavil se vedle paní, která měla okolo 55 let. Řidič mě sledoval ve zpětném zrcátku a něco na mě hlasitě promluvil. Celý autobus na mě koukal a já nechápal, co se děje. Poté se autobus se rozjel.

Přemýšlel jsem, co mi mohl řidič chtít. Po chvilce zastavuje v následující stanici (u oné drátěné věže). Několik lidí nastoupí a ihned si buď sednou, nebo stojí a drží se nějakého držadla. Starší paní na mě divně kouká a ukazuje na můj lístek. Stále nechápu. Ukazuje na kovovou krabičku upevněnou u bočního skla. Koukám na onu krabičku a napadlo mě OZNAČIT SI LÍSTEK. No jo, jenže jak. Nikoho jsem neviděl, jak označoval jízdenku. Vůbec netuším, jak na to. Autobus zastavil na další zastávce a paní na mě opět kouká a ukazuje na strojek. Netuším, kudy lístek vložit. Přistoupí tedy ke mně, vezme lístek z mojí ruky a vloží jej z boku do strojku a pak stiskne kovovou páčku směrem dolů a lístek vytáhne. Vrátí mi jej a já se na ni usměji a poděkuji: "spasiba bolšoj", ona odpoví: "pažalosta". Oběhlo asi půl minuty a autobus zastavil na křižovatce na semaforu. Někdo mi zezadu zaklepe na rameno. Dost jsem se lekl, protože v tomto městě nikoho nemůžu znát. Otočím se a přede mnou stojí paní s visačkou kontrola (v běloruštině) s připevněnou kamerou na kapse u košile.

Ztuhl jsem jako už dlouho ne. Srdce se ve mně snad zastavilo. Ukážu lístek a revizorka si jej vezme do ruky a pečlivě zkontroluje. Vrátí mi jej se slovy: "spasiba" a já odpovím: "pažalosta" a jde kontrolovat dalšího pasažéra. Otočím se na paní, která mi pomohla s označením lístku (stojí ihned vedle mne) a kouknu jí do očí a ještě jednou poděkuji. Usmála se. Nejsem si jist, jestli si o mně myslí, že jsem cizinec nebo snad jen mentálně postižený (retardovaný) poloviční blázen. Měl bych taky vystoupit, jenže kolik vůbec uplynulo zastávek? Naštěstí jel autobus trasou, kterou jsem šel včera domů, takže zhruba poznávám, kde jsem. Na následující zastávce jsem se rozhodl vystoupit. Rozloučil jsem se s paní a opustil autobus. Měl jsem namířeno na zimní stadion v Grodně. Chtěl jsem si tam zakoupit dres místního hokejového klubu. Po příchodu k zimáku hledám nějaký vchod. Našel jsem takový malý boční a vlezl dovnitř. Octl jsem se na recepci a dál jít nešlo, protože turniket. Na recepci starší vrátný na mne spustí něco jako "co potřebuji". Potřeboval bych mluvit anglicky, jenže on umí jen bělorusky. Z boční kanceláře vyjde člověk v nažehlené košili a kouká na mne. Spustí na mne bělorusky a já mu anglicky odpovím, že bych chtěl koupit hokejový dres Němanu Grodno. Nerozumí, ale pozve mě k sobě do kanceláře. Snažím se alespoň trochu polsky a vypadalo to, že snad i chápe. Něco se mě bělorusky zeptá a já pokrčím rameny.

Vezme telefon a někam volá (napadlo mne asi tlumočníkovi nebo tak něco). Bohužel to nedopadne a zavěsí sluchátko. Po chvilce přemýšlení vezme chytrý mob. tel. a řekne mi, ať na diktafon anglicky řeknu, co chci. Řeknu tedy: "I would like to buy hockey dress (jersey) of Neman Grodno". Přečte si překlad a ihned ukazuje, že půjdeme z jeho kanceláře pryč. Procházíme útrobami stadionu a dovede mne ke stánku, kde se prodávají věci pro fanoušky. Visí tam i dresy (v bílé a červené barvě). Prodavač mi ochotně sundá obě verze a vybral jsem si bílou variantu. Chtěl jsem velikost L, ale tu bohužel neměli, takže jsem musel vzít za vděk velikostí M. Mezi tím, co si zkouším dres, prodavač prohodí několik slov s manažerem. Následně se mne zeptal, jestli znám "chokejopvý klub Komjeta Brno". Odpovím polsky: "Tak, to jest adin z nášich nejlepších týmov v Čechii ". Uznale pokýval hlavou. Dres stál 45 BYN (okolo 520kč). Poděkuji a odcházím ze stadionu přes vedle se rozkládající fotbalové hřiště, kde právě probíhá fotbalový trénink mládežníků. Opouštím zimák a mířím směrem do ZOO-logické zahrady. Cesta trvá asi 30 minut. Vstup stojí 5 BYN. Po prohlídce, která mi zabrala asi 90 minut, jsem měl solidní hlad. Nad pokladnou byla restaurace, kterou jsem se rozhodl vyzkoušet. Anglicky z personálu nikdo nemluvil. Přinesli mi jídelní lístek a koukám, co bych si tak dal.

No a další vtípek na sebe nenechal dlouho čekat. Jídelní lístek byl v písmu malé psací azbuky, takže jsem rozeznal slovo "sup" (polévka) a víc nic. Přemýšlel jsem, co s tím, koho se zeptat nebo něco. Nedokázal jsem nic rozumného vymyslet, a tak jsem ukázal obsluhující servírce prstem v jídelním lístku nějaký řádek a čekal jsem, čím mě překvapí. Po chvilce paní přinesla pivo a fialovou polévku. Měl jsem hlad, takže jsem se do toho ihned pustil. Polévka byla studená, ale to je asi takový druh. Nicméně chutnala bezvadně (trochu na sladko) a byla osvěžující. Po chvilce přinesli i druhé jídlo (kuřecí stehno s bramborami a oblohou). Vše bylo chuťově velmi dobré. Za celý oběd jsem platil asi 11 BYN (cca 130kč). Po obědě jsem se rozhodl navštívit Kaložský park (jihozápadně od centra). Šel jsem pěšky a cesta mi zabrala asi 45 minut. Cestou jsem koupil lístek na maršutku Grodno/Narač na následující den (stál 24BYN). Když jsem si ukládal lístek na maršutku (v budově avtovakzalu), přišel ke mně člověk a vztáhl ke mně ruku, že by chtěl peníze. Měl jsem v tu chvíli vybalený notebook, v ruce peněženku na zádech batoh a v ruce doklady a itinerář pro další cestu. Vzhledově vypadal, že by mi byl schopen něco bez problémů ukrást (urostlý, chudě oblečený a v podnapilém stavu). Řekl jsem, že peníze nemám, že platím kartou. Pokýval hlavou a odešel. Vcelku jsem si oddechl. Ostatní v hale našemu rozhovoru přihlíželi v očekávání, co z toho vzejde. Poté jsem zamířil do obchodu mobilního operátora MTS koupit si běloruskou SIM kartu (téměř na autobusovém nádraží). Zde mne čekalo velké překvapení. Bylo okolo 15. hodiny a všude kolem velká spousta lidí i v obchodě mobilního operátora. Zmáčknu na vyvolávacím terminálu nějaké číslo a vyčkám, až na mne přijde řada. Po 2 minutách jdu na řadu. Oznámím člověku za přepážkou, že jsem z České republiky, a jestli bychom mohli mluvit v angličtině. Odpověděl: „Yes, we can. I have no problem with this“.

Po chvilkovém vyjednávání mám běloruskou SIM kartu s neomezenými daty a několika předplacenými SMS a několika volnými minutami na volání. Celé to stálo 8.11 BYN (asi 90kč).  Opouštím obchod a během další cesty jsem si všiml okolo jedoucího vozu pohřební služby. Měl tmavě šedou barvu. „Vida“ řekl jsem si, „tak i běloruského pohřebáka jsem zahlédl.“ Poté již jsem dorazil k onomu parku, kde byl zhruba uprostřed vysoký pomník. Vcelku hezký, uklizený park. Za tímto parkem (nad řekou Něman) byl hezký kostel Saint Boris and Gleb. Bylo okolo 16. hodiny a na kostelíku pracovali zedníci, kteří opravovali základy. Poměrně hezké místo s výhledem na řeku Něman ihned pode mnou. Po prohlídce parku jsem se rozhodl jít domů, protože jsem to měl minimálně hodinu (spíš ale víc) pěší chůzí. Šel jsem opět ulicí Dzeržinského, kde jsem objevil samoobsluhu Rublevskiy. Řekl jsem si, že si zde musím nakoupit něco k večeři. Koupil jsem si sýr, chleba, pivo a neodolal jsem, abych si nekoupil nanuk. Vše jsem zaplatil a šel si sníst nanuk před samoobsluhu na lavičku. Rozbalím jej a papír hodím do koše. Rozhlédnu se a vedle obchodu stojí velká budova, kde skládá nějaké produkty nákladní auto Munch & Militzer.

Říkám si v duchu, co tato německá firma tady v Bělorusku pohledává? Otočím se a koukám na mladá běloruská děvčata chodící po chodníku a sleduji zároveň také provoz na přilehlé silnici. Fascinují mne staré rozhrkané maršutky, které převážejí lidi (zřejmě z práce na okrajová sídliště), dále pak nákladní vozy značky MAZ nebo Kamaz. Z nanuku už mám jen půl, když ze samoobsluhy vystoupí nádherná Běloruska. Kouknu jí přímo do očí a ona se na mne usměje. Usměju se též. Po chvilce opět mladá slečna, která jde nakupovat, se na mne opět usměje, než vejde do samoobsluhy. V mysli si říkám, že tu mají hodně sympatická usměvavá děvčata. Dojedl jsem nanuk a šel jsem vyhodit klacek do koše. Po odhození se podívám do tmavých vstupních dveří samoobsluhy, ve kterých se vše odráží a dovnitř není vidět. Koukám na sebe a najednou si všimnu, že moje modré tílko je vcelku solidně ušpiněné od nanuku (čokoláda a vanilka). Teď plně chápu ty úsměvy děvčat. Vypadal jsem jako 5. letý kluk, který neumí sníst nanuk, aniž by se u toho neumazal. Okamžitě jsem otevřel láhev s perlivou vodou a začal tílko čistit. Ještě, že mne tu nikdo nezná, říkal jsem si. Domů jsem přišel řádně unavený po celém dni. Začal jsem přes Airbnb vyřizovat ubytování na další den a to na Narači. Nebylo mnoho na výběr a ihned první pokus se vydařil. Slečna Anna odsouhlasila, že mi na 2 dny pronajme byt.

Oznámil jsem vše Evgenijovi. Poprosil mne, až zítra ráno opustím byt, abych nechal klíč uvnitř bytu na stole a vstupní dveře zvenku zajistil. Bylo okolo 20.30 hod. a vzpomněl jsem si, že bych se mohl podívat z okna, jestli i dnes před panelákem prodávají ty ženy své domácí produkty. Ano, ženy tam opět seděly a povídaly mezi sebou případně s kolemjdoucími. Jdu se osprchovat a jdu spát. Ráno musím vstát v 5.30 hod. najíst se, sbalit si všechny věci a v 7.40 hod být na autobusáku, odkud mi odjíždí maršutka. Jsem hodně unavený a zároveň jsem rád, že jsem to v této zemi "rozdýchal" a zvykl si na zdejší poměry. Hodně mi pomohl Evgenij a jeho rodiče. Jsem mu za to hodně vděčný. Není to sice o tolik jiné než v ČR, ale některé věci tu fungují trochu odlišněji. Jinak v obchodech jsou plné regály všeho, nač si člověk z bohatšího západu vzpomene. K dostání je i české pivo (Budvar 44 kč za 12%, Krušovice, Žatecký Gus). Pivo z dovozu je dražší, než to místní z pivovaru Lida, které stojí okolo 22 kč (v průměru).

3. den (9. 8. 2018)

Probouzím se po 5. hodině. Když mi zazvoní budík v mobilu. Vyspal jsem se opět výborně. Počasí vypadalo perfektně. Opět jsem vykoukl ven z okna a na ulici nebylo živé duše. Dnes mě čekal přesun na Narač. Maršutka odjíždí v 7.40 hodin z autobusáku. Musím se nasnídat sbalit si celý můj 75 litrový batoh. Rozhodl jsem se jít do centra pěšky, takže jsem musel vycházet malinko po 6. hodině. Cestu jsem znal dokonale, takže zbývalo jen, aby se nestal nějaký fatální průšvih. Opustil jsem byt a klíč nechal dle dohody v obýváku na stole. Před panelákem opět starší muž zametal prostranství před panelákem. V 6.15 hodin bylo na ulicích jen málo lidí. Na autobusák jsem dorazil v 7.10 hodin. Tam už bylo docela dost lidí. Postavím se na stanoviště č. 1, odkud má odjíždět můj maršut. Po chvilce čekání si mne vyhlídne místní opilec, který je už v tuto ranní hodinu "jak prut" (jako že opilý). Chtěl po mně peníze. Odpověděl jsem, že nerozumím, že jsem cizinec. Pochopil a udělal výmluvné gesto pravou rukou (třel o sebe palec a ukazováček) a dodal "děngy" a to už by pochopil i člověk např. z Hondurasu, že mu mám dát peníze. Ukázal jsem mu platební kartu a řekl, že hotovost nemám. Zakroutil hlavou, že rozumí.

Poté se zeptal, odkud jsem. Když jsem mu odpověděl, tak mě obejmul a začal mi cosi vyprávět, že jako voják sloužil v ČR v Mostě. Všiml jsem si, že neměl mnoho zubů a ty, které měl, byly hodně černé (zkažené). Neudělalo se mi úplně dobře, tím spíš, že to z něho neuvěřitelně táhlo. Ještě chvilku mi tam povídal a pak odešel. No a to už mi přijela maršutka. Řidič mi naložil batoh do zadní části a já si nastoupil. Lístek ani nechtěl vidět. Cestovalo nás celkem asi 16 lidí (1 místo zůstalo volné). Na Narač měla maršutka přijet v 13.15 hod., cesta byla 340 km dlouhá. Vedle mne sedící mladý člověk uměl malinko anglicky a někde okolo vesnice Ashmyany mi ukázal na mobilu přeloženou větu, že bych měl zanedlouho vidět běloruskou jadernou elektrárnu Ostroveč (Astravets). Za krátko poté jsme se rozloučili a on vystoupil. Bylo to někde 10 km. za vesnicí Ashmyany – nevím přesně. Něco jsem skutečně z maršutky zahlédl. Spíš mě však zaujal běloruský venkov. Všechny domy na vesnicích byly staré a některé v dost špatném stavu. Všude na vesnicích byly před školami na silnici zpomalovací retardéry. Mnohdy jsem nechápal proč, protože silnice byly dost rozbité, takže rychle se jezdit moc nedalo. Řidič maršutky se s jízdou moc nemazlil. Jel na doraz, co to šlo.

Z cesty snad jen dva zážitky, a to když řidič ve 100km/hod. vymetl díru na silnici takovým způsobem, že jsem na sedadle vyskočil a dal si ránu do hlavy o odkládací polici nade mnou. Byla to tak nečekaná rána, že jsem se nestihl vůbec připravit. Druhá zajímavá věc pro mne byla, jak lidé na vesnici přepravovali pomocí maršutky nákup někomu jinému do další vesnice. Oznámili jen řidiči, kam to má odvézt a ten už přesně věděl, kde má zastavit, aby si nákup někdo převzal a on obdržel nějaký finanční obnos za tuto službu. Několikrát mne zaujal běloruský hřbitov podél silnice. Většinou umístěný před (za) vesnici. Jednotlivé hroby byly "nalepené" doslova a do písmene jeden na druhém. Během cesty napíšu zprávu Anně, že přijedu maršutkou na autobusák. Odepíše jen lakonicky: "OK". Je 13.15 hod a vystupuji na Narači na autobusovém nádraží. Řidič mi jde otevřít zadní dveře, abych si vyzvedl batoh. Maršutka zde končí. Poděkuji mu, za jeho službu (dělají to tak místní lidé mimo to, že za jízdu samozřejmě zaplatí). Hodím batoh na záda a v tom přistoupí ke mně 2 ženy (okolo 55 let) a na kartonu mají fixou napsané moje jméno. Nechápal jsem, co se děje. Obě ženy se mi představí a já jim. Jedna z nich je matkou Anny a druhá je její kamarádka. Přišly mne vyzvednout a doprovodit mne do bytu. Paní mi řekne: "Můžeš mluvit česky, já od Sněžky, já budu rozumět".

Jsem hodně překvapený, jako už dlouho ne. Čeho se tady ještě nedočkám (uprostřed Běloruska). Mluvíme spolu všichni 3 polsky. Sem tam něčemu nerozumím, ale to je v pohodě. Dovedou mne do pronajatého bytu, kde si odložím velký batoh. Ukáží mi poštovní schránku, kam mám vhodit klíč, až budu odjíždět. Nyní jdeme k jezeru a ochotně mi ukáží místní policejní stanici, hotely, obchodní domy, kde si mohu nakoupit potraviny a také nějaké restaurace. Paní povídá: "Tady tanie restaurace a u ozera dragá restauracia ". Poté se jí zeptám, jestli se mnou sepíší přihlášení cizince k pobytu. Odpoví mi, že na 2 dny strávené na Narači to nemá cenu. Poté, co mi vše ukáží, tak se rozloučíme. Už si funguji sám. Naračské jezero bylo nádherné a hlavně velké. Na plážích není úplně plno. Je nádherný teplý den. Pláže jsou jen na určitých místech. Jinde je rákos nebo stromy. Krajina má podobný ráz, jako okolí Máchova jezera, Vykoupu se, chvilku poležím na pláži a k večeru odejdu. Nakoupím nějaké potraviny v Eurooptu (mají zde téměř vše, na co si vzpomenu) a jdu si do bytu. Vybalím věci, vykoupu se (teplá voda teče, až když ji nechám odpustit asi tak 5 minut - no jo Bělorusko vody je tady asi dostatek…). Napíši email domů, že zatím ještě žiju. Povlíknu si lehkou deku, vyčistím si zuby a jdu spát. Jsem po celém dni k smrti utahaný. Usnu téměř okamžitě, protože do bytu nesvítí žádné pouliční osvětlení.

4. den (10. 8. 2018)

Probouzím se okolo 5.30 hodin sám o sebe, protože venku už svítá. Bude opět teplý den. Nasnídám se a plánuji, co s dnešním dnem. Vrtá mi hlavou to přihlášení na cizinecké policii ohledně mého pobytu a také si budu muset zajistit ubytování na Braslawi, kam bych měl zítra po obědě odjet v rámci mého dalšího cestování. Zapnu laptop a zkusím vyhledat nějaké ubytování okolo braslawských jezer. Nabízí se Sergej Jorenko. Bohužel komunikuje jen rusky nebo polsky, takže to bude trnité. Nicméně jdu do toho (není jiná možnost) a posílám požadavek na ubytování. Dále pak řeším záležitost s přihlášením mého pobytu. Pokouším se do běloruštiny přeložit větu, že jsem ČR a že bych se chtěl zaregistrovat v místě pobytu.

Z překladače dostávám jakýsi krkolomný překlad. Jsem rozhodnut se ráno dobrovolně stavit na milici a registrovat se, ačkoliv tuším, že to nebude nejjednodušší akce. Opustím byt a jdu směrem k jezeru (milice je při cestě). Cesta trvá asi 20 minut. Je 8.20 hodin a stojím před objektem, kde sídlí místní policie (milice). Koukám s nedůvěrou na objekt a vidím, že na dvoře stojí hlouček policistů a povídají si (někteří při tom kouří). Dodám si odvahy a otevřu branku. Okamžitě se na mne upřou pohledy policistů v uniformách. Pozdravím a pravím: "Zdrávs tvuj tě, já čech, je chaču zdělat zděs rehistracju žicharstva". Mám v ruce připravený pas a adresu místního bydliště jakož i zahraniční zdravotní pojištění. Oslovený policista mi evidentně rozuměl a odpověděl, že zde není migrační oddělení a že budu muset do asi 20 km vzdáleného Myadzielu. Poděkoval jsem a v duchu si řekl, že na to nemám čas a nikam nepojedu. Odešel jsem věnovat se svému programu. Vydal jsem se po pobřeží jezera směrem na Myadziel. Šel jsem pěšky. Cestou jsem potkával spoustu lidí procházejících se po pobřeží. Asi po 2 km se zastavím u výletního střediska. Sednu si na lavičku a jen tak hledím na jezero.

Za nedlouho odkudsi přišla nádherná žena okolo 40 let věku. Převlékla se a jala se opalovat. Byl na ní nádherný pohled. Ležela ode mne asi 20 metrů. Ani hubená, ani tlustá, tak akorát, blond vlasy. Sleduji chvilkami jezero, chvilkami ji. Nádherný relax, nebýt toho, že okolo kroužilo několik černých krkavců (nebo havranů). Protože se pomalu blížil čas oběda, tak jsem se zvedl a šel tou samou cestou zpět do centra vesnice (městečka), do "tanie" restaurace (veřejná levná restaurace se 4 druhy jídla). Přišel jsem tam okolo 12.30 hodin. Nevěděl jsem, jak to zde chodí, tak jsem musel chvilku počkat, abych to od někoho okoukal. Po chvilce přišel nějaký mladý muž a objednal si jídlo. Vyrazil jsem ihned za ním a pokusil se udělat totéž. Ve vitríně byl salát, tak jsem si jej vzal na tác. Polévka byla ve várnici, tak jsem jen řekl: "adin sup" a potom už jsem nevěděl. Byl jsem v koncích. Obsluhující mladé holky anglicky neuměly. Mluvily na mne asi rusky. Rozuměl jsem jen slovu "kurčák". Kývl jsem tedy, že ano, ačkoliv jsem vůbec netušil, co budu jíst. Holky mi tedy nandaly kuře s bramborem a oblohou. Poté jsem si vzal ještě sklenici s čajem a za toto vše zaplatil 4.5 BYN (48 kč) jo holt "tanie restauracja". Vyrazil jsem poté na hlavní pláž, kde již bylo několik lidí, kteří se opalovali a koupali. Rozložil jsem ručník a sledoval okolí a slunil se. Po chvilce jsem se rozhodl jít se vykoupat. Voda byla příjemná (odhadem 22°C). Jezero bylo mělké.

Asi okolo 14. hodiny přišla parta nějakých mladých kluků a začala si na pláži cosi připravovat. Vyklubal se z toho zvláštní sport, kdy na nohou měli připevněné krátké surfovací prkno a rukama si přidržovali křídlo (jako u paraglajdu). Výsledkem bylo, že tito borci za větrného počasí, které to odpoledne panovalo, brázdili vcelku slušně rychle na hladině sem a tam. Když jsem se šel to odpoledne koupat již po několikáté, tak po návratu jsem si málem lehl na svůj ručník, pod kterým se právě „opalovala“ užovka. Koukal jí zpod ručníku jen hlavička. Dost jsem se polekal a ještě jsem stačil instinktivně upravit rovnováhu někam do boku, abych ji nezalehl. K večeru jsem se sbalil a šel se kouknout po pobřeží také na druhou stranu. Bylo zde mnoho sanatorií, soukromých hotelů a apartmánů pro rekreaci Bělorusů. Byl příjemný večer, a proto jsem se po pobřeží netoulal sám. Potkal jsem mnoho mladých děvčat a chlapců i starších párů. Neskutečné hezký teplý večer. V jednom místě jsem se zastavil a koukal přes celé jezero na druhou stranu, kde svítilo několik malých světýlek. Vzdálenost na druhou stranu byla okolo 7 km. Ponořil jsem se do jakéhosi snění a vzpomněl jsem si na "RVP". Už dlouho jsem nezažil takto vysněný, hezký a klidný čas. Bylo mi fantasticky (v tu chvíli mi bylo neskutečně lehko a příjemně).  Nevím přesně, kolik času jsem tomu snění "dal", ale protože se již smrákalo, vydal jsem se na cestu domů. Přemýšlel jsem, jestli si nedat na pláži u stánku pivo. Mladých lidí sedících na venkovních lavičkách tam bylo poměrně dost, takže bych se třeba mohl s někým líp seznámit. Protože mi však Alivarnija (ruské pivo) moc nechutnala, šel jsem raději do bytu. Přišel jsem ve 21.30 hodin (ještě bylo světlo). Převlékl jsem se do spacího úboru a zalehl. Usnul jsem během krátké chvilky.

5. den (11. 8. 2018)

Vstávám lehce po 5. hodině. Venku již svítí slunce a podle předpovědi bude opět teplý den. Po snídani musím ihned ověřit ubytování na Braslawi a začínám plánovat dnešní dopoledne, protože ve 12.50 hod odjíždím z Narače na Braslaw s přestupem v městečku Glubokaje. První těžkost tohoto dne - Andrej mi zatím nepotvrdil ubytování. Rozhodnu se přes Airbnb  poslat mu ještě zprávu, abych jej popohnal. Dopoledne se jdu vykoupat do jezera (naposledy) a poté nakoupit nějaké potraviny do obchodního domu Evroopt. Krátce po 11. hodině jdu do „tanie“ restaurace na oběd. Oběd jsem opět odhadl, že jsem na něco ukázal a to mi bylo dáno na talíř. Najedl jsem se opět zhruba za cenu 4.5 BYN. Poté si jdu sbalit batoh a připravit se na přesun. Po chvíli mi přišla potvrzující SMS o ubytování na Braslawi. Oddechl jsem si. Z přestupu v Glubokaji mám trochu strach ani nevím proč. Po opuštění bytu vložím klíč od vstupních bytových dveří do poštovní schránky na chodbě. Cestou na autobusák (vzdáleno asi 500m) jsem ještě potkal děvče, které mi dávalo v restauraci jídlo. Mile se na mne usmála a já na ni. Najednou mi problesklo hlavou, že jsem při platbě v levné restauraci nechal jen malé spropitné (po oba dny). Protože jsem si v tu chvíli uvědomil, že platy těchto děvčat budou asi dost nízké, bylo mi tak nějak trapně. Neomluvila to ani myšlenka, že jsem z ciziny a že nemohu tušit, co mě ještě v této zemi může čekat a proto jsem s penězi hospodařil opatrněji.

Přišel jsem na avtovakzal o 20 minut dříve a sledoval jsem tamní ruch. Bylo zde vcelku živo. V 12.50 hod. nastupuji do maršutky a se mnou asi 10 dalších lidí. Řidič letmo zkontroloval můj lístek (cena 6.50 BYN). V Myadzielu do maršutky nastoupila neskutečně hezká tmavovlasá slečna. Opravdu nádherné děvče. Cestou se nic zajímavého nedělo až někde kousek před obcí Pastavy se stalo něco poměrně nepříjemného, ale ve zdejší zemi asi častá věc. Seděl jsem ihned za řidičem, takže jsem měl krásný výhled na silnici i na okolní krajinu. Na jedné z delších rovinek mezi lesy vpředu, v dálce zahlédnu na silnici zajíce, jak běží v protisměru směrem k naší maršutce. O kousek dál za ním jelo auto. Zajíc sprintoval, seč mu síly stačily. Když byl od naší maršutky vzdálen asi 30 metrů, tak si vzpomněl, že odbočí ze silnice na louku vedle silnice. Bohužel však odbočil vlevo (přes druhý pruh - ten náš) a v tu chvíli jsem jen uslyšel tupou ránu o podvozek (nárazník). Řidič se ani nesnažil o žádný vyhýbací manévr, protože vezl zhruba 14 lidí a mohl by se z toho vyklubat ještě větší problém. Holt zajíc to měl za sebou. V následující vesnici jen řidič zastavil a šel zkontrolovat škodu vzniklou touto událostí.  Je mi jasné, že takováto příhoda je v této zemi poměrně častá. Hodně lesů a luk a zřejmě i spousta zvěře. Poté následoval příjezd do obce Pastavy.

Řidič ohlásil, že odjezd bude za 5 minut. Hezká dívka vystoupila. Já jsem si jen řekl: "Škoda.", protože jsem ji měl šanci sledovat v řidičově vnitřním zpětném zrcátku. Limit 5. minut uběhl jak voda, řidič nastoupil a rozjel se směrem na Glubokaje. Po zhruba 10. minutách se vymotal z městečka a najel na nějakou silnici 1. třídy. Najednou mu zazvonil chytrý mobilní telefon. Vytáhl jej z kapsy a chvilku poslouchal, co mu někdo říká. Ukončil hovor a hlasitě zanadával. Poté maršutku otočil a jel zpět. Netušil jsem, co se děje. Po opětovném příjezdu na autobusák nastoupila ona hezká dívka do maršutky a s řidičem se ihned začala dohadovat. Pochopil jsem, že řidič oznámil, že pojede v nějaký čas a tento čas o minutu nedodržel a ta dívka přišla zpět přesně, když měl řidič odjíždět. Po chvilkové hádce se pokračovalo v cestování. Zajímavé bylo, že maršutka měla uvnitř televizi a řidič sledoval během řízení nějaký film. V Pastavy nastoupilo několik starších žen v jakýchsi krojích (asi jely z bohoslužby nebo z pohřbu, kdo ví a hlavně obtěžkány taškami s nákupem). Sledoval jsem spíš ubíhající krajinu, než cokoliv jiného. Ale nešlo si nevšimnout, že tyto starší babky sledují onen americký film, kde se krví a střelbou rozhodně nešetřilo. Překvapilo mne to. Mě ten film přišel nezajímavý, bez nápadu (americká limonáda), ale babky jej sledovaly dost bedlivě, což bych vůbec nečekal. Cestou mě překvapil snad jedině kombajn značky John Deere, který kousek za Pastavy sekal na poli. Cestou do Glubokají se již nic zvláštního nestalo. V Glubokajích vystoupila i ta hezká slečna. Já jsem měl cca 2.5 hodiny na přestup, takže jsem se rozhodl podívat se někam kousek za městečko.

Po 15 minutách chůze jsem přišel k malému jezírku, kde na druhém břehu byl hezký kostelík. Nastavil jsem si budík a šel odpočívat (lehl jsem si na břeh jezera). Relax trval 2 hodiny a poté jsem se musel opět vrátit na autobusák na maršutku Minsk/Braslaw. Cestou jsem u jednoho nevzhledného baráku našel 100 rublovou bankovku. Uložil jsem si ji a měl dobrý pocit, protože v přepočtu na české koruny to bylo 1300 kč. Na nádraží jsem přišel o chvilku dřív a začal hledat stanoviště, odkud bych měl cestovat. Nadešel čas, kdy by měl přijet můj spoj avšak zatím nic. Po zhruba 10 minutovém čekání konečně maršutka dorazila. Na skle cedule, kde nahoře byl nápis Braslaw a pod ním Minsk (oboje v azbuce). Řidič vystoupil a automaticky otevřel zadní dveře, kde byla uložena zavazadla. Ukázal, ať tam dám batoh a nastoupil si. Lístek za 5.85 BYN vidět vůbec nechtěl. Nastoupilo nás celkem 4 lidi. Našel jsem si jedno z několika mála volných míst a sedl si. Po 5 minutách se pokračovalo v jízdě. Sleduji ubíhající krajinu. Po cca 10 minutách mi přijde divné, že jedu tou samou cestou, kterou jsem do Glubokají přijel. V tu chvíli mě napadlo, že musím něco udělat, protože je asi zaděláno na velký průšvih (jedu špatným směrem). Stoupl si a šel uličkou k řidičovi. Ukázal jsem mu můj lístek. Podíval se na něj a zhluboka vydechl. Okamžitě začal prudce brzdit. Popadl svůj mobilní telefon a začal někam volat. Pochopil jsem, že jsem nastoupil do nesprávné maršutky. Nebylo mi psychicky zrovna nejlíp. Bylo již po 18. hodině a já jsem si začal zpracovávat náhradní scénář. Kde vůbec přespím, když rezervaci mám na Braslawi a místo toho jsem svou hloupostí uvízl o 100 km jinde? Řidič právě ukončil hovor. Otočil maršutku a bez jediného slova jel zpět na autobusák. Uvažoval jsem, co a jak dál. Najednou řidič prudce zabrzdil, protože jsme byli na místě. Šel mi dozadu otevřít, abych si vzal batoh a rukou mi ukázal na vedle stojící maršutku a dodal: "…to váš maršut...". Okamžitě jsem vyndal hotovost a dal jsem mu 10 BYN (moc nechtěl, ale dal jsem mu je do ruky a řekl "spasiba balšoj a das vidanja" a potřásl mu vděčně rukou). Přestoupil jsem do druhé maršutky. Řidič správné maršutky se jen usmíval, protože já jsem byl orosený až na čele a on asi pochopil, že jsem turista a asi i věděl, co se přihodilo. Tato maršutka už ledasco pamatovala, protože zde vše vrzalo, náprava se ozývala na každé nerovnosti.

Na to, jakou vzdálenost to má zvládnout, tak pohodlí nic moc. Přišlo mi, jak kdybych jel Škodou 1203 na pionýrský tábor vzdálený asi tak 40km . Ve skutečnosti jsem byl rád, že konečně jedu tím správným směrem. V maršutce cestovalo asi jen 10 lidí. Cestou se po mě začal již shánět Andrej. Napsal jsem mu, že v 19.30 hod. sraz na autobusáku. Přijel pro mne a dopravil mne až do baráku a nic za to nechtěl. Komunikace nic moc. Jen polsky a to ještě hodně kostrbatě. Po příjezdu mi ukázal barák (jednoduchý barák v zástavbě připomínající zahrádkářskou kolonii) a představil mi gazdu (hospodáře), jehož jméno si už nepamatuji. Byl to možná jeho otec - nevím. Ten uměl ovšem jen bělorusky. Byl 2m vysoký, urostlý v holinách. Měl jsem z něj dost respekt, protože vypadal jako vesnický pobuda (takový neotesaný chasník - ruce jako lopaty…). Musím ovšem říct, že po chvilce už to bylo lepší. Ukázal mi lednici a řekl, že co tam najdu, tak můžu sníst. Odpověděl jsem, že mám své jídlo a poděkoval mu za nabídku. Začal jsem se sám sebe ptát, jestli ten člověk tu bydlí trvale, a já s ním tady budu po 2 dny žít, nebo jestli mi celý barák nechají a odjedou. Naštěstí oba večer odjeli, tak