Aneb jak jsme cestovali na Bali.

Je pátek, já od rána nic nestíhám a představa, že budu v 16 hodin na srazu v Praze se ztrácí v nedohlednu. Tomu by nikdo nevěřil, co se vše může stát, když si myslíte, že stíháte v pohodě.

Je pátek, já od rána nic nestíhám a představa, že budu v 16 hodin na srazu v Praze se ztrácí v nedohlednu. Tomu by nikdo nevěřil, co se vše může stát, když si myslíte, že stíháte v pohodě. A když nakonec v sestavě já a Katka a děti Anetka,Simča a Radim směřujeme k Nymburku,kde dvě děti necháváme, netuším, že mám na firmě klíče v karavanu. Případný zloděj se naštěstí nedostavil.

Přesně ve čtyři dorážíme na místo spolu s Bobíkama. Míla už byl na místě a tak jsme již čekali jen na Michala se Stáňou. Během čekání nás navštívil Vlasta Lišákovic. Olga zklamala. Přijel bez buchet. A my se tak těšili. Po půl hodině vyrážíme směr hranice a Bali pláže. Vážení, jedna rada. Nikdy nejezděte první, jinak budete poslouchat hlášky ve stylu, ( nemáš zataženou ruční brzdu?dej si na zadek peřinu, ať Tě mohu zatlačit,co tam s Tou Katkou zase děláš, že se plazíš,a mohl bych pokračovat). Poté, co nám Bobík odbočil pomocí dvou navigací místo na Berlín, na letiště v Drážďanech, jsme pokračovali ve zmenšeném počtu.

Zase jsme se ho nezbavili. Jen měl mikrofon daleko od pusy a dělal, že jede někam jinam. Míla neměl vysílačku, a tak proběhla éterem hláška,(netuším, kdo to byl) Pojďte, budeme ho pomlouvat. Okolo osmé dorážíme na místo. Zabydlíme se a jdeme přesvědčit Mílu, že si koupil dostatečně velké auto. Deset lidí, slovy deset se vejde, pravda, dva musejí stát. A to ještě nakonec dorazil strejda Wolker a bratrancem z Tullamoru. Během večera ale někam odešli. Ráno jsem je nemohl najít.

Ráno před osmou vyrážíme obtěžkáni tažkami směr pokladny. Tak že, pokladna, šatna, nedbalky a Bali. Jen jsme dosedli a začala velkolepá oslava Mílova auta. První, co nás po pár lahvinkách čekalo, byly tobogány. Po pravdě jsem se moc obával těch front. Nerad někde čekám. A jediné, z čeho jsem byl otráven, nebyly fronty, ale mraky schodů. Nahoru a dolů a zase a zase. Modrou jsme kupodivu jeli jen jednou. Komu by voněl volný pád z 30 metrů. Atrakce střídala atrakci a ani jsme se nenadáli a byla noc. Nejdříve nás opustili Bobíci, potom Míla s partou, potom My a nakonec v jednu ráno Majks.

Když jsem se ráno probudil, bylo Mílovo auto nikde. A tak jsme ve třech vyrazili k domovu. V Drážďanech jsem pánům ukázal, že mi jede auto i 130. Bohužel následoval táhlý kopec a já byl rád, že mám na vrcholu osmdesátku. Výborná káva na bývalých hranicích a potom už alou k domovu. Cestou jsme se s Katkou museli s ostatními rozloučit a tak někteří končili v Praze, jen my pokračovali do Nymburku pro děti a alou domů. Co dodat? Kapacitu 100% jsem vůbec nepociťoval. Jedno je jisté, při plném stavu nikoho navíc nepustí. Už jsme jako v Americe.

A slovo na závěr? Byli jsme tu poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Krásné tropy a parta výborných kamarádů= zábava na entou.