Z Burgosu držíme kurz na západ po neplacené dálnici a u Carrión de los Condés ho měníme na severní. Za Guardem se na obzoru zjevují kopečky. To už je předvoj NP Picos Europa. Předhůří má úplně jiný charakter než čím jsme projížděli. Maličko nám připomíná Skotsko.

28.5. Z Burgosu držíme kurz na západ po neplacené dálnici a u Carrión de los Condés ho měníme na severní. Za Guardem se na obzoru zjevují kopečky. To už je předvoj NP Picos Europa. Předhůří má úplně jiný charakter než čím jsme projížděli. Maličko nám připomíná Skotsko. Kus za plochým sedlem Puerto de Monte Viejo (1433m) už je krajina zase španělská. Za nedlouho jsme v Riaňu u nádherného jezera dlouhým názvem Fuentes Carrionas y Fuente Cobre-Montaňa Paletina. Tady mám na klidném menším P N42,9749 W5,01259 s výhledem na jezero vytipované nocování a naplánované ranní focení. Na vršku se dvěma starými kostelíky a jedním letním, moderním. Inu, čím blíže Santiagu, tím se cesty poutníků sbližují. Na zvonici nejbližšího má hnízdo čáp. Je podvečer, tak už asi spal. Já jsem při detailním průzkumu vzbudil jeho zájem. Vztyčil se a sledoval, zda mu nechci zabrat jeho dům. Je odtud pěkný výhled na jezero i při zapadajícím slunci.

29.5. Ráno odskakujeme na konec dlouhého mostu, odkud je krásný pohled na jezero s pozadím ranním sluncem ozářených kulis vrcholků Picos Europa, ověnčených bílými krajkami sněhu. Nádhera. Tak nějak jsem si to naplánoval. Po focení se jede dál. Už zase úzkou silničkou v jakémsi kaňonu. Následně šplháme do výšky 1609 m n.m. k pěknému sedlu Puerto San Glorio v Sierra Mediana, kde opustíme provincii León a ocitneme se v Kantábrii. Pod námi se krásně vlní pěkná horská silnice v dlouhém 8% sjezdu. Musíme šetřit brzdy, notně odlehčovat motorem a hlavně nespěchat. Nikdy nezapomenu na epizodu z Glossglocknerhochalpenstrasse. Kde jsem za mlada se škodovkou furiantsky sjížděl dolů asi 20km a všechny předjížděl, dokud jsem při jednom dobržďování před zatáčkou nezatlačil na pedál. A nic. Ze všech sil. Sval na noze se mi vyboulil a to bylo vše. Účinnost ruční brzdy všichni jistě znají. A s vyhřátým obložením navíc. Milé brzdové kapalině došla trpělivost a začala vzteky vařit. A bylo to. Naštěstí byl nalevo prostorný plac pro takové případy, kde mohli podobní blázni jakžtakž zastavit.

Za městem Potes dělí silnice zpočátku mělkým údolím NP Picos Europa od menšího Sierra de Peňa Sagra. To se zvolna zúžuje a na obou stranách se objevují vyšší skalnaté kopce. O něco později projíždíme krásným kaňonem La Hermida. Také pěkný kousek. Místy působí přímo velebně. V pohodě si ho vychutnáváme. Po 10 km se skály na obou stranách trochu rozestoupí a z kaňonu zbude jen skalnaté údolí. Až 8km před cílem Poncebos Bridge, po odbočení v Las Arenas, jsme v další úzké skalnaté soutěsce.

Před tunelem, u elektrárny, necelý kilometr od konce kaňonu Cares, zastavujeme na N43,26024 W4,83089. Další možnosti jsou kus dál menší P a také se parkuje na silnici CA-1 směřující na Tielve a Sotres. To je vlastně konec kaňonu Cáres, do kterého zítra vyrazím. A který také byl hlavním cílem této expedice. V podvečer ještě provedu malý průzkum do bočního kaňonu Rio Duje. Vedle vozovky, pod pletivem proti padání kamenů ze skály na silnici, vidím kozu s kůzletem. Jak jste se tam probůh pod to pletivo dostaly? Přikročím blíže, podívat se jak je dostat ven. Najednou hup, a kozaje venku. Proč se tam vedle silnice schovávaly, netuším. Ztrátou soukromí se dávají na pochod po silnici vzhůru. Evidentně mají hodně velký rádius volné pastvy. Nikde ani človíčka, ani chaloupky. Místo človíčků na mně shůry začíná padat voda. Na to nejsem ovšem připraven. Čelem vzad kvapným ústupem zpátky. Stejně jsem promokl. Ještě, že se mám kde usušit a převléci do suchého.

Tak, a ještě štamprli na vysušení vnitřku, a na dobrou noc.
30.5. Úvodem, Ruta del Cáres patří mezi nejkrásnější ve Španělsku a je uznávána i ve světě. Odhaduje se, že NP Picos Europa navštíví dva milionů lidí ročně. Vede cestami vytesanými do skály obklopena horami s výškou přes 2000 metrů, přes několik mostů a tunelů, mezi obcemi Cain v provincii Leon, a Poncebos v Asturii. Délka činí 12,5km, s celkovým sečteným převýšením přibližně 1750m. Nejvyšší bod trasy 770m je asi 3 km od Poncebos. Uvažuje se na ni se 4 hodinami chůze a totéž zpátky. Úžasná cesta po římsách nad propastí. V letech 1916 a 1921 byl vybudován vodní kanál pro napájení vodní elektrárny dole v Poncebos. Později mezi roky 1945 a 1950 byl rozšířen. Terén a nepřístupnost kaňonu značně ztěžoval stavební práce, které vyžadovaly použití dynamitu a lidské práce. Z celkového počtu 500 dělníků, kteří pracovali na prodloužení trasy, jich tady jedenáct zemřelo v důsledku nehod.

Po důkladné snídani v Poncebos Bridge, a nabalení nějaké zásoby na cestu, vyrážím chutě do kaňonu Cáres. Zpočátku se musí projít okolo turistického servisu podél cesty (ubytovací a stravovací objekty). Nejsem tady sám. Ruta del Cáres je pro svou jistou dávku adrenalinu ve Španělsku známá a dosti používaná. Nepříjemné je hned zpočátku lezení do prudšího stoupání. Navíc může někoho znechutit ztráta divoké řeky na dně z očí. Na skalnaté kopce okolo sebe už si oči navykly. Spíš zatím ubírají na optimismu, jestli to za tu námahu vůbec stojí. Musím se přesvědčovat, že ano. Přece ty fotky, co mně na tak dalekou cestu vylákaly, nelžou. Přesto však s nechutí funím pořád výš a výš. Převýšení je určitě slušné, nevím kolik. Člověk to však nedělá kvůli číslům, aby se chlubil, ale aby něco pěkného viděl a zažil, že.
No, prožívám už jakési pocity. Zatím moc libé nejsou. Musím se otočit, abych se potěšil, co už jsem vystoupal. Výhled je pěkný, ale jen dolů. Na bocích stěny kaňonu, zatím ani ne moc úzkého, výhled nikam neposkytují. Před sebou furt jen stoupák. Naštěstí se střídavě předbíhám se čtyřčlennou skupinkou Španělů. Poprvé na sebe, dechu popadajíce zafuníme Ollá, a já Ahoj. Po čase při dalším setkání už si trochu povídáme. Oni španělsky, já česky. Ale jde to. Když je člověk komunikativní, má ruce a prsty, tak to jde.

Španělé jsou velmi přátelští a velmi komunikativní. Ale to už jsem zmiňoval dříve. U nějaké infocedule, pokyvujeme hlavami, a obdivně mručíme v našem esperantu. I s jinými posunky, jako utírání si potu z čela, odplivnutí si s mezinárodním slovíčkem Fuj, a podobně se dá dobře konverzovat. Důležitá je též mimika, úsměvy a tak. Zatímco se takhle střídavě zastavujeme k nabrání dechu, docela to uteče a stoupání už nestoupá. To bude ten třetí kilometr.
Ulehčeně se nožičky rozeběhnou z mírného klesání. Podle internetového grafu je to desetkrát nahoru a dolů, nepočítají-li se menší rozdíly. Pohled do hloubky kaňonu povzbudí svou úchvatností. A skalní římsy bez zábradlí na okraji strmé skály naježí chlupy na zádech, i dech vezmou. Už jsem nějak odvykl lezení po střeše. Teď se o jednoho při pohledu ke dnu málem pokouší závrať. Je to paráda. Člověk leze do takových situací, že asi adrenalin potřebuje. Co nepotřebuje, je cholesterol, co z něj vznikne. I když tou námahou se asi spotřebuje. Rovněž jiné pěkné věci jsou tu na skále k vidění. Tuším, že tyhle bílé kvítky na kamení by mohl být nějaký druh protěže. Ve městě to neuvidíte. Také krása.

V jednom záhybu pod sebou překvapí kanál s modrozelenou vodou. Teprve tady mi dochází, že se jedná o vodu pro tu elektrárnu na konci kaňonu, kde parkujeme. Voda v kanále se má, tady žádné velké převýšení nečeká. Klidně zvolna klesá. Z veliké výšky padá až na konci velkými rourami téměř kolmo do elektrárny (asi na Peltonovo kolo). Tenhle kanál, co se bude celou cestu motat kolem nás, je významné technické dílo. Protéká víc tunely prosekanými ve skále, než venku. Někde teče vedle nás, jinde cesta vede až o stovky metrů výš.

Ale tady už se jde dobře. Žádná nuda. Pořád je na co koukat. A co dělat. Vybalit pončo, schovat pončo. Vybalit pončo, schovat pončo. Každou chvíli mrak se sprškou, vzápětí vystřídaný španělským sluncem. Nejhorší jsou pohledy na dno z okraje skalní římsy. Zvláštní, jak ta hloubka přitahuje. Člověk se musí nohama o okraj římsy silně zapřít, aby ho to nevcuclo dolů. Takovou to má sílu. Průchody tunely ve skále cestu zpestřují a oči si odpočinou. Nalevo vidíme vývěr většího potoka ze stěny kaňonu vodopádem. V jednom místě je asi pětimetrovým můstkem nahrazen kus neexistující římsy. Ten jediný má ovšem zábradlí. Jinde ve skále tunelové podloubí. Přepad z kanálu širokým vodopádem na dno. Přechod mostem přes soutěsku. Nejlepší je závěr. Dlouhý, neosvětlený tunel, kde vám ani baterka nepomůže, protože louže je od stěny ke stěně. Takže dobré boty. Vzápětí jiný vlhký tunel s kapající vodou za krk, ale s okny.

Po návratu mně bylo 25km kozími stezkami málo, jdu si ještě prohlédnout slepou cestu u dna kaňonu. Daleko nedojdu. Brzy mně zastaví obrovské balvany navršené kyklopem tak, že bych je přelézal hodně dlouho. Nehledě na to, že se na cestu odněkud skutálely a kdykoli může další mnohatunový kousek následovat. Tak otáčím.
Ráno se nasměrujeme k moři do San Vicente de Barquera.