Cestu jsme si naplánovali na 20. 6. 2015, před koncem prázdnin. Vyměnili jsme si jiné vnoučky a vyrazili. Jede s námi třináctiletá Terezka a desetiletý Adámek. Příprava proběhla dobře, tak jsme vyjeli přesně podle plánu. Naše cesta loni skončila u Trondheimu a letos bychom chtěli dojet až na polární kruh. No uvidíme, jak se bude dařit.

Po druhé v Norsku
Cestu jsme si naplánovali na 20. 6. 2015, před koncem prázdnin. Vyměnili jsme si jiné vnoučky a vyrazili. Jede s námi třináctiletá Terezka a desetiletý Adámek. Příprava proběhla dobře, tak jsme vyjeli přesně podle plánu. Naše cesta loni skončila u Trondheimu a letos bychom chtěli dojet až na polární kruh. No uvidíme, jak se bude dařit.
Jedeme opět přes Polsko, Německo, Dánsko, Švédsko a Norsko. První naše nocování bylo opět v Německu naproti zámku Schwerin. Prošli jsme okolí a celkem unaveni uléháme a jdeme spát. ¬¬

Náš itinerář tentokrát navrhuje navštívit v projíždějících zemích nějakou památku, anebo zajímavost. V Německu čepujeme do plna a jedeme směrem na Dánsko. V 11. 30 projíždíme hlavním městem Kodaň. Je neděle, krásné počasí, jedeme pomalu a také se kocháme tamější atmosférou. Moc pěkné, typicky červené domy, všude hodně lidí, na řece plují výletní lodě. Máme souřadnice /doporučené/, kde bychom mohli zaparkovat a projít se po městě. To se nám nepovedlo, pokračujeme pomalu tam, kam nám to dopravní situace dovolí. Najednou vlevo vidíme královské sídlo. Otáčíme do leva, cekem úzká ulice a před námi veliké náměstí. Zastavujeme. Zdeněk říká, „tudy asi cesta nevede“ a pomalu se chce otáčet. V tom přistoupí k autu muž a anglicky nám říká, že můžeme náměstíčko pomalu projet. Chvíli jsme nevěřili, ale nakonec jsme nastartovali a vyjeli, pomaličku objeli náměstí, kolem nás pochodovala královská garda, lidé si nás fotili a my je, no prostě moc pěkný zážitek na začátek našeho tripu. V Dánsku vládne Markéta II, která mluví šesti jazyky. Její oficiální titul: královna Dánska.
Projeli jsme most pod mořem mezi Dánskem a Švédskem, už to nebyl takový zážitek pro mě jako loni, ale děti si to užívaly a o to více.

Švédskem chceme projet co nejvíce, ať jsme co nejdříve u našeho cíle, chytání ryb. Děti už se nemůžou dočkat. V autě si vyprávíme, posloucháme vtipy, prostě si užíváme naše vnoučky. Věřím, že oni zase nás a je nám moc fajn. Večer parkujeme v ulici u lesa, mezi pěknými domy. Bez problému.
Ráno jedeme dál, celkem do kopce lesem, krásná krajina. Počasí nám také přeje, i když to není jako loni. Ale to vůbec nevadí. Po delší jízdě a sjíždění z kopce Zdeněk vidí před námi stát auta a z dálky si myslel, že je tam nějaký barák, nebo co. Všichni jsme zaostřili zrak, a jak se blížíme, vidíme, že máme červenou. Byl to padací most, na místě kde bychom to vůbec nečekali. Terezka i Adámek vyběhli ven jen v ponožkách a fotili. Pod mostem projížděli lodě a plachetnice. Moc jsme se nasmáli, protože místní lidé to berou jako samozřejmost a určitě na nás hleděli jako na ekzoty. Most sjel dolů a my pokračovali dál. Bylo čas oběda, zastavujeme u jezera Lanban Karibo na odpočívadle a vaříme oběd. Děti zatím venku dovádějí a dělají nějaké záběry. Adámkovi se povedlo stoupnout do h… a dokonce stoupl na první schodek našeho auta. No to byl smrad. Botu si umyl v jezeře a kobereček jsem vyhodila. Poobědvali jsme, děcka uvázáni zalehly na sedadlech a my jedeme na veliké vodopády. Cíl naší cesty je daleký, začíná pršet, Terezka i Adámek spí.
Cesta vedla vysoko do hor, i když prší, je na co koukat Na místo jsme dojeli až o půl deváté večer, unaveni, povečeřeli jsme, dali lahvinku vína a šli spát. Ráno v devět vstáváme, prší jako hrom. Je 23. 7. a já mám svátek, tak snídaně je o trochu slavnostnější. Déšť se trošku utišil, vzali jsme deštníky a vydali se k vodopádu, který byl asi 500m od auta. Švédové říkají, že je to jejich švédská Niagara. Vodopád se nachází nedaleko Are a jmenuje se „TANNFORSEN“, je vysoký 38m a široký 50m.

Ráno vyjíždíme do Norska. Adámek se nemůže dočkat, až chytí nějakou rybu. Je 11. 20 hod. a jsme v Norsku. Cestou ještě navštívíme památník bitvy ve Stiklestadu, kde v roce 1030 padl král Olaf Haraldson, zvaný Svatý. Každým rokem, 29. Července, se tu konají na jeho počest slavnosti a divadelní představení, rekonstruující tuto bitvu. Po prohlídce oběd a asi po 50km zaparkujeme u krásného fjordu a jdeme na to. Letos jme byli vybaveni o trochu lépe, ale to jsme si jenom mysleli. První rybu jsem chytla já, byla to veliká treska. Vytáhnou ji, byla fuška, protože my jsme byli připraveni na makrely a ty podle místních ještě nedopluly, protože je prý zima. Ryba měla asi dvě kila. Adámek poletoval po molu a radostí nevěděl co má dělat. Byli jsme překvapeni, že takové velké ryby chytáme. První den jsme chytli patnáct velkých ryb. Ale nebylo to tak jednoduché, jak to píšu. Také ten den jsme přišli o dvacet třpytek, buď nám je urvaly ryby a hlavně jsme při vytahování háčku z vody skončili v chaluhách a to byl téměř vždy konec. Hlavně Adámek byl v tomhle mistr. Učený z nebe ještě nespadl. Den jsme spokojeni ukončili a šli spát.

Další den nám počasí přeje, jedeme do města Navoje, kde dokupujeme třpytky, ať můžeme chytat, jsou pěkně drahé. Projíždíme obydlenou vesničkou a sjíždíme k fjordu. Pěkné místo na spaní i chytání. Začíná poprchávat, ale zima není. Oblékáme nepromokavé kabáty a natěšení z minulého dne jdeme chytat ryby. Bylo to slabší, ale nemůže být každý den posvícení. Zato Adámek nezklamal, v moři nechal spousty třpytek a byl z toho hodně špatný. Přišel za námi Nor v ruce mněl obrovskou tresku. Bavil se se Zdeňkem a nakonec mu rybu věnoval. Nabízel mu, že nás vezme na člun, více od břehu, že tam jsou ryby. Odmítli jsme slušně, protože nejsme žádní rybáři a určitě chytat na motoráku je něco jiného než ze břehu. A hlavně jsme měli s sebou děti.

Prší, ryb máme celkem dost, tak se vydáváme na polární kruh. Cestou kdybychom našli místo na chytání, tak udice ještě nahodíme. Nic šikovného pro nás jsme nenašli a najednou najíždíme na novou silnici, potom značka tunel 12km dlouhý, ale nevšimli jsme si, že je označen placený, tak jsme za projetí zaplatili 700 Kč, ale nebylo stejně jiné cesty. Otočit, nelze. Dětem se to líbilo a hlavně jsme na výletě. Trošku jsme museli v navigaci hledat, směr Polární kruh dojeli jsme na konec fjordu a trajektem se dostali na druhou stranu. Našli jsme krásné místo na spaní i chytání ryb. Městečko se jmenuje Rana-Nesva. Zůstáváme dva dny. Počasí nám zase přeje.

Je 27. 6. sobota a po snídani vyrážíme na Polární kruh. Sluníčko svítí, krásná krajina a ve 14:30 jsme dojeli na místo. Venku 24C tepla. Kolem sníh, vystupujeme v krátkých rukávech. Vše jsme si prohlédli, nafotili, nakoupili suvenýry, nechali jsme české mince na památku na mohyle a pokračovali dál na sever do městečka Fauske. Bylo to pro nás vlastně nejsevernější místo, kam jsme dojeli. Tam jsme také nocovali, hodnotili den a ráno vyrážíme do Boda.
Prohlídka městečka byla pěkná. Navštívili jsme kostel Domikirke, kde právě probíhaly křtiny malé holčičky, v kostele bylo plno lidí, jako by to byla veliká svatba. Tenhle kostel má jako jeden z mála kostelů samostatně stojící zvonici. V Boda jsme si prohlédli staré město a přístav. Socha v přístavu znázorňuje mytologickou bytost, jakousi mužskou obdobu mořské panny. Osm km od Boda jsme navštívili zámek Lop, jenž byl 17-19století sídlem guvernéra města Bodo. V zámku byl krásně upravený interiér, moc se nám tam líbilo.

Další zajímavé místo, které jsme navštívili Salsstraumen, věhlasný průliv, kde můžete spatřit největší proudy a víry, údajně na světě, které se zde vytvářejí díky přílivu a odlivu. To byl hukot Pohled na tu nádheru a zároveň hrůzu, byl úžasný. Člověk tam pochopil, jak je malinký proti přírodě. Terezka i Adámek fotili selfíčka se všech stran, jako u vytržení. Opravdu silný zážitek. Nocovali jsme u přístaviště Mo. A tak vlastně se pomalu otáčíme zpět na Trodhaim. Protože letos více prší, tak cestou vidíme hodně vodopádů, navštívíme ještě krásné vodopády Formofossen a Trofors.
Velmi zajímavé místo bylo v Stilestad-Bolabua. V okolí jsou na více místech prehistorické skalní kresby, staré 6000 let. Poznávací okruh je asi kilometr dlouhý a vrcholí na skále, ze které je krásná vyhlídka na jezero a ostrovy na něm.
Bolabua-Fomofossen, je místo skalních labyrintů a vodopádů na řece Luru. Cestou vidíme ještě mnoho vodopádů, no prostě nádhera. Nocujeme v Strandvegenu.
Ráno opět prší, jedeme do Trodhaimu. Bez problému jsme zaparkovali, protože v každé uličce je možno parkovat i kempry. Stát tam můžete pět hodin. Navštívili jsme katedrálu Nirados, poutní místo, které se vyrovná španělské Compostele. Ve starém městě jsou domy na kůlech, jako v Benátkách. Přestalo pršet, tak i prohlídka se nám líbí o moc více. Fotíme se na padacím mostě Gamblebybro ,který byl postaven v roce 1861.

Jedeme směr Kristiansund. Prohlídka města, nádherné přístavní město. Právě vyplouvá na moře velká loď. Jedeme po silnici č. 64, mezi Kristiansundem a Molde a najíždíme na Atlantickou cestu. Něco nádherného, silnice, která spojila 8 mosty desítku ostrovů. Velká impozantní stavba v Norsku. Dálnice doslova skáče z ostrůvku na ostrůvek, silnice je klikatá, ale i zprohýbaná i kolmo k zemi. Nedivím se, že tohle místo je druhé nejnavštěvovanější místo v Norsku. To se prostě musí vidět. Cesta je ještě dlouhá, ale že si cestou nahodíme pruty a chytáme ryby, tak nám to utíká. Přejíždíme trajektem do města Bod. Město jsme také prošli, nakoupili zase nějaké pečivo a trajektem se přemístili na druhou stranu fjordu. Ve čtvrtek, 2. 7., jsme zastavili na pěkném místě u mola. Bylo jasně vidět, že jsme na soukromém pozemku, majitel vyšel z chaty, kterou pronajímal turistickým rybářům, dal se s námi do řeči a dovolil nám tam zůstat. To bylo moc fajn, protože jsme chytali z mola, kousek od auta a dokonce dal děckám heslo na wifi. To bylo něco pro ně. Udice šly stranou a už letěly pozdravy do ČR. Zůstali jsme dva dny. Kluci, co měli pronajatou chatku, vyjížděli na moře chytat ryby a my se pachtili u mola. Večer na nás volají a ukazují patnáctikilovou tresku. Ta byla obrovská. Nám darovali tři velké makrely, které jsme si ugrilovali, a byly opravdu moc dobré. Po dvou dnech jsme se rozloučili a jeli dále.

Už se blíží večer a je potřeba najít místo na spaní. U fjordu vidíme chytat rybáře, odbočujeme a není problém zůstat. Byla tam soukromá chatka, pitná voda, dřez na kuchání ryb a nádherný výhled na moře. Začali jsme chytat a Zdeněk chytil obrovskou tresku. Zase nás nabudil a my vytáhli udice. Ryby celkem braly a konečně makrely. Už se stmívalo, přijel další kempr z kterého vyskákalo pět dospělých osob a dva kluci, asi jako Adámek. Čtyři z nich nahodili a za chvíli vyhazují na molo úlovek, ale ne jednu rybu jako my, ale čtyři i pět na jedné udici. No koukali jsme, jako Alenka v říši divů. My už jsme nechytli žádnou rybu. Tak jsme se na to vykašlali a šli spát. Ráno jsme zjistili, že jsou to Litevci a ryby prodávají. Chtěli jsme odjet, a co se nestalo, před naším autem zastavila čtyřkolka, na ní chlapík, a že chce zaplatit za kempování. No nic jiného nám nezbývalo, než zaplatit 200Nk a pak nám popřál hezkou cestu a my mohli odjet. Za celou dobu, vlastně i v loni se nám to nestalo. Právě naopak.

Neděle 5. 7. chceme navštívit Alesund ,město které se nachází mezi třemi ostrovy, propojenými podmořskými tunely. Jízda v každém tunelu byla 5km. Sjíždělo se do tunelů hodně z kopce a vyjíždělo zase do kopce. Zajímavé bylo, že se vůbec nic neplatilo za přejezd. Alesund je také největším rybářským přístavem v Norsku a jedním z největších vývozců solených a sušených ryb. Alesund je světovou raritou secesní architektury. Moc se nám tam líbilo. Na vrchol Aksia ,kde je vyhlídka na celé město a okolní ostrovy, jsme pro únavu nevyšli. Jednalo se o 418 schodů, nebo po silnici. Ale vrch jsme viděli a nafotili ho. Protože je neděle, v kostele jsou zase křtiny. Tentokrát tam bylo více rodin najednou, tak i těch malých dětí bylo více. Dívali jsme se a opravdu to byla slavnostní událost.
Je pondělí, spali jsme u malého rybářského místa Volda. Prší, čekáme až otevřou obchod s rybářskými potřebami. Opět už nemáme na co chytat. Parkujeme v okolí EID, něco jsme ještě nachytali a opět musíme trajektem na druhou stranu fjordu.

Ve středu chceme dojet až do Holmenkollenu. Prší jako hrom. Jsme na místě a čekáme, jestli přestane pršet. Rada zasedla a rozhodnutí znělo, že počkáme do oběda. Opravdu přestalo a my mohli vyjít nahoru na můstek. Děti si opět nakoupili suvenýry a vyjíždíme do Osla. Protože zase prší, nemáme v úmyslu zaparkovat, ale pomalu projíždíme městem a ukazujeme dětem sídlo Haralda, krásnou Operu, a radnici, kde se udělují Nobelovy ceny. Objeli jsme tahle místa třikrát, aby si děti něco zapamatovali, a vyjíždíme z města ven. Cíl už je jeden, dojet v pořádku domů. Vracíme se stejnou cestou, jak jsme do Norska jeli. Střídali jsme se v řízení, Adámek s Terezkou pospávali, cesta byla až do Polska dobrá. V Polsku vidíme nabourané tři polské kamiony, tak jsme prostě instinktivně před cílem naší cesty zpomalili. Domů jsme dojeli v pátek 10. 7. 2015 ve14. 10 hod.

Náš itinerář nebyl naplněn doslova, protože nás krásy Norska někdy zavedly úplně jinam. Cesta byla náročná, ale krásná. Terezce i Adámkovi se to moc líbilo. Adámek si zamlouvá už místo na příští rok. To bychom chtěli prozkoumat zase jinou část Norska. Krajina v Norsku mně učarovala, moc se mi tam líbí. Těm z vás, kdo chtějí Norsko navštívit, mohu jen doporučit. Je dobré si doma vše o Norku nastudovat a vyjet. Doporučuji jet sami, protože jízda je dlouhá a náročná a sledování dalšího auta za vámi není možné. Ale to si musíte sami vyhodnotit, bát se nemusíte, pokud se dorozumíte a umíte hledat v GPS. No a to poslední, není to levná záležitost. Přeji všem cestovatelům, ať jedou kamkoli, krásnou cestu a spoustu zážitků, jako jsme měli my.
Zdenka, Zdeněk, Terezka a Adámek

P. S. V srpnu jsem dostala nabídku od syna, do Chorvatska na jachtu. Nejprve jsem odmítla a potom se mi to rozleželo v hlavě a jela jsem sama, bez manžela. Řekla jsem si, že porovnám cestování na vodě s cestováním na pevnině. Jel s námi také vnuk Zdeněk, který byl s námi loni v Norsku. Ten se věnuje závodně jachtingu a byl moc rád, že jedu s nimi. Nalodili jsme se na ostrově Cres, kde loď parkuje v marině. Byla jsem nadšená, venku vedro, zabydleli jsme se a vyrážíme na moře. Počasí nádherné, koupání na širém moři úžasné, vše ok. Na noc jsme zajeli do zátoky, loď zakotvili na kotvu v moři a celou noc jsem čekala, jestli se neurveme. Syn mě ujišťoval, že je vše ok, že nemám mít strach. Tak jsem neměla. Až jednou večer v devět se udělal vítr, tma, bouře a pršení. No hrůza. Trvalo to do dvou hodin rána. Loď se kymácela nahoru a dolů, dvoumetrové vlny. K ránu se vše utišilo a my jsme konečně usnuli. Moře se uklidnilo, jako by nic. To bylo ze soboty na neděli. V neděli syn telefonuje s manželkou do ČR co jsme prožili, že to byla jen místní bouře, žádné Boro ,nebo Juko. Položil telefon, já se chystám prostírat oběd a najednou déšť, vítr, blesky a hrůza znovu. Bylo to o to horší, že jsme na to viděli. Byly dvě odpoledne. Trvalo to tři hodiny. Zase jsme byli na kotvě a já se jen modlila. Když se déšť uklidnil a bouřka jen v dáli byla slyšet, vytahujeme kotvu a míříme do mariny, která ale byla ještě daleko. Proto jsme museli ještě jednu noc spát na kotvě. Moře ale bylo klidné, a protože jsem byla nevyspalá, tak jsem hned usnula. Ráno místo vln na moři zrcadlo. Přesto jsem řekla, že chci do mariny, tak se vyplulo. Během dne začalo foukat, kluci vytáhli všechny tři plachty, náklon třicet stupňů ,no nádhera. Najednou kolem nás plavou delfíni, zleva a zprava, převalují se a já měla radost jako malá. Plavali s námi hodně dlouho a to byl ten nejkrásnější zážitek z jachty. Tím chci ale říct, že zůstávám u caravaningu, na loď už mě nikdo nedostane. V marině jsme zakotvil, i loď přivázali na čtyři lana a šli do hospody. Ráno jsme jeli autem domů. Ale byl to taky silný zážitek, ale nemusím mít vše, že jo? Tak ještě jednou vám všem přeji plno dobrodružství a zážitků, jako jsem měla já.
Zdraví vás všechny Zdenka, čus, bus, autobus, jak říkají mojí malí vnoučci.

Foto je v galerii "Po druhé v Norsku"