Je tomu již pár let, co „jsem k bydlíkovi přišel“, co „jsem se vetřel“, co „jsem do Kundy jel“, co „jsem kunu v motoru měl“ a teď? Teď "jsem nedojel"!

Je tomu již pár let, co „jsem k bydlíkovi přišel“, co „jsem se vetřel“, co „jsem do Kundy jel“, co „jsem kunu v motoru měl“ a teď? Teď jsem prostě nedojel!
Bydlík už je dávno vytuněný k všestranné spokojenosti, už mu nic nechybí, i s místem jsme se nějak poprali. Prostě se stal nejenom dalším nákladovým střediskem, ale také „členem rodiny“. Mnohé jsme již spolu zažili (viz předchozí články), mnohé pěkné, občas se i něco nepovedlo, ale takový je soudruh Život!

Pominu li nemalé „průběžné spotřební náklady“ na údržbu bydlouše je všechno v cajku. No – v cajku. Až tak zase moc ne, ale bezdomovci takové problémy prostě řešit nemusí …

Byl jsem na technické – bez problémů. Se zimníma gumama. Následně došlo na přezouvání. A ouha! Na zadku se vysypala jedna deska. Opravdu vysypala. No nic – měla nárok – tedy jsme se pustili do brzd. Vzhledem k věku bydlouše padlo rozhodnutí – všechna obložení vyměnit. Při té příležitosti i kvapkalinku. Následně došlo i na olejíček, filtříčky a spoustu hovadinek, co se s tím svezly. Při vyčíslení nákladů se mi protočily bulvy! Nicméně, pokud se na bydlouše chci spolehnout, tak se do něj něco prostě vrazit musí! Vrazil jsem. Vrazil, v domnění, že jsem udělal maximum pro jeho fyzickou kondici.

Haranti se množí skoro geometrickou řadou a vnuků přibývá … „to je koloběh života“, řekl by filozof … Po letošní, né moc vydařené zimě, došlo na jarní výjezdy. Po výše popsaných peripetiích jsme se rozhodli provětrat faldy nejstaršímu dědicovi. Dcera dovezla „balíka“ včetně kola (by ukázal dědkovi, jak se naučil jezdit sám). Trasa naplánována, bydlouš s letníma botičkami, novejma brzdičkama, kvapkalinkou téhož, s novejma filtrama, vygruntovanej a navoněnej, lednice plná, baterky nabitý, dědic přikšírovanej do svého trůmu …

Jenom kopnout do vrtule a hurááá za dobrodružstvím!
Stalo se! Dobrodružství na sebe nedalo dlouho čekat! Kousek za humny (cca 30 km od baráku) začala strory! Kdo znáte na brněnsku Hradčany a pověstné „kočičí hlavy“ na návsi, tak ty se teď opravují. Je tam uzavírka. Objížďka je vedena přes Drásov na Tišnov. Po silnici nevalné kvality a né dostatečně široké na míjení kamiónů. To mi nevadilo. Ale tak si tak jedu, jedu, v páteček odpoledne, po objížďce, blížíme se k Tišnovu. Úzké esíčko do kopce doprava. Podřadím, přidám plyn a začalo se to dusit. Setrvačností jsem vyjel ze zatáčky (aspoň, že tak) a chcíp. Totální mrtvola. Dost blbé místo na kempování …

Co teď? Provoz jako svinja! Bafnul jsem telefon, vylezl ven, vyhnal babu na druhou stranu řídit dopravu. Ale! Řidičák sice má, ale stála tam jako stopařka … pár aut sice zastavila, ale mnozí si podle její gestikulace asi něco mysleli … (to, že mají zastavit se opravdu pochopit nedalo!). Nicméně, po chvilce zastavila dodávka s ukrajincem. Vyskákalo jich 10. A že mně odtlačí! Do kopce! Naivky! Brblal jsem, že to chce lano a vytáhnout. Nacpali mně za volant a že to odtlačí i se mnou. Jak jinak, po odbrždění jsem je málem přejel na couvačku. Nicméně, jejich řidič byl muž činu. Našteloval se přede mně, já vytáhnul laso, přikšírovali jsme bydlouše a za pár minut jsme byli na nedalekém parkovišti. Dostali „na pífo“. A pak to začalo. Kónečně byl čas telefonovat. Kam? No přeci tam, kde měnili palivový filtr. Ještě byli v práci a střízliví. Poslal jsem souřadnice místa nedobrovolného odpočinku. Sehnali novej filtr, vzali do petky naftu na zalití filtru, sehnali auto, co mně utáhne a za hodinku dorazil mechoš s Tuarégem. Dělal jsem si srandu, že to teď chytne. Nechytlo. Nafta tam byla, nikde nic neteklo, že by to přisávalo vzduch se taky nezdálo, ale co poznáš venku v terénu, že? Pro jistotu jsme vyměnili další filtr, zalili naftičkou a nic. Totální mrtvola! Zbylo jediné – dílna! Jak? Na laně, bez posilovačů, v pátek odpoledne 30 km, ale naštěstí v opačném směru kolony. Nicméně, tu druhou jsme záhy vytvořili taky. Kdo zná Hatiťárnu, tak si jistě představí soupravu – Tuareg, lano a Hatiti na konci.

Dojeli jsme v naprosté pohodě a bez problémů. Na dvoře jsem dostal povel cuknout s tím na startér o 2 metry ke zdi, by to nepřekáželo. Odmítnul jsem. Mechoš usednul za kolečko a ta potvora chytla jako nic! Následovala diagnostika. Třeba trpaslíci v PC něco někde najdou. Výsledky ještě nemám. Nicméně na diagnostiku jela Hatiťárna po vlastní ose s vlastním pohonem, ale jenom na volnoběh. Jak se přidá plyn, tak okamžitě chcípne! Tak jsem zvědav, co to bude! Kua!

A výlet pro dědice? Byl! Sice jinak, než byl naplánován, ale byl. Vystěhovali jsme lednici a vše potřebné (vždycky tam něco zůstane – už jsem tam byl 3x a ještě to není všechno) a zvolil se náhradní plán. Paprskovité jednodenní výjezdy z místa trvalého pobytu. Ráno tam a večer zpátky. Na první paprsek jsme přibrali i druhorozeného vnuka. Kluci si to užívali, ale mně furt v hlavě štrachal ten chcípající motor. Vlastně štrachá do teď.

… no a tak jsem nedojel!

Kamil - Hatiti