Celý úsek od sedla Gežov ke Stratenci je asi nejkrásnější z celé trasy. A k tomu skvělé počasí. Lepší už to být nemůže. Prakticky na plochém vrcholu Stratence 1055m n.m., se tyčí tři betonové kříže na paměť smrti 3 vojáků čs.armádního sboru při osvobozovacích bojích II. sv. války. Také je zde přístupná dřevěná rozhledna zr.1969. Dlužno podotknouti, že rozhled je zde skvostný i bez rozhledny.

Původně jsme chtěli vyjet už minulý týden, jenže smutná událost v rodině to zrušila. Tak aspoň vyrážíme následující sobotu 26.října. V pátek to ještě nešlo. Naštěstí máme v pondělí svátek, tak si hor snad užijeme. Předpověď počasí tvrdí, že bude celý víkend pěkně. Celý hřeben Javorníků jsme kdysi šli s kamarády s přespáním pod širákem z Bumbálky až někam k Halenkovu. To už je ovšem drahně let. Tak si chci hřeben po čase trochu připomenout. První den zahajujeme na beskydském Václaváku – Kohútce (GPS N49,29479 E18,23428 + možnost přespání). Počasí a vidina posledního letošního pěkného víkendu opravdu přilákaly na parkoviště množství aut. Než sem člověk dojede těch 180 km, tak je dopoledne pomalu pryč. Nejdříve se tedy posilňujeme, neb nám cestou vyhládlo. Vydáváme se hřebenem na východ. Okolo horské chaty Spartaku a kus dál Portáše. Jsou stále pěkné. Klasické dřevěné stavby. Beton či cement na hory nepatří. Seshora se ještě před tím rozloučíme se sedlem výhledem na horskou chatu Kohútku na protějším kopci. Od Portáše je pěkný výhled na hromadu beskydských vrchů, hřebenů a hřebínků. Viditelnost je slušná.

Za Portášem stále stoupáme z původní výchozí výšky asi 850m na Stolečný vrch do 961m. Odsud se hřeben jen mírně vlní do Frňovského sedla. Postupně řídnou davy, které si udělaly sváteční výlet do restaurací na horském vzduchu, kde jistě i cigareta na kyslíku hoří lépe. Zato nám se v lese objevuje nádhera. To musí člověk vidět vlastníma očima. Ani sebelepší fotoaparát tu zářivou, zlatou barvu vrcholů modřínů nevystihne. Tak svítivé zlato na modrém pozadí se vidí málokdy. Přírodě každopádně sluší. Zatímco okolo projíždí bez zájmu cyklisté, ani někteří výletníci by si té krásy nepovšimli nebýt našeho popocházení s hlavami namířenými kamsi nahoru a vybírání vhodného místa k focení. A to zklamání doma, že fotoaparát tu krásu vidí jinak. Nějak, jakoby lhostejně. Nebo je to místní atmosférou? Cestou potkáváme také hodně pejsků, spokojených s pobytem na čerstvém horském vzduchu. Jak tak jdeme cestou, slyšíme motor auta a pojednou se před námi vynoří zastavující teréňák. Zaklejeme, co to za vandala se zde po horách prohání autem. Jenže k vozu je připnutý vozík s nádobami a dalšími proprietami. K našemu údivu se ukazuje, že se jedná o soukromého majitele lesa s rodinou, co přijeli před zimou ošetřit mladé stromky proti okusu. Netušili jsme, že může v CHKO z české strany a rezervaci ze slovenské (viděli jsme tabuli) být privátní jádro oblasti. Už jsme mu málem vynadali. Trochu se tvářil, jako že on je tu doma a my na návštěvě. Ale rozhovor byl veden oboustranně celkem v pohodě. Chápu, že mu nebylo příjemné, když on tam pracuje a okolo chodí čumilové, co se tu jen flákají. Nicméně se loučíme a lezeme na kótu 976m.

Odtud je to už jen kousek na vrchol Malého Javorníku s výškou 1019m. Výhled odtud je jen omezený. Asi půlhodinu jsme čekali, až si cyklisté odstraní kola z pahorku, aby se mohlo fotit něco jiného, než železo. Bicykly měli rozhozené po celém vršku. Ještě jdeme kousek dál, než se obrátíme nazpět. Z druhé strany máme totiž naplánovanou zítřejší trasu. Scházíme dolů stejnou cestou, kterou jsme přišli. Tentokrát si v pohodě všímáme originálních tvarů a rozložení zejména starých buků. Různě zakřivené tvrdými podmínkami na vrcholu hřebene i torza již odumřelých stromů. Tato jedinečná podívaná nás doprovází celý víkend. Na rozdíl od klasického pěstěného lesa se ve zdejší jedlobukové pralesní změti nenachází pravidelné jednotlivé kmeny, nýbrž stromy rostou vždy ve shlucích, či trsech po pěti, osmi i více jedincích vyrůstajících zdánlivě z jediného hnízda. Před Portášem se znovu kocháme výhledem od „řečnického pultu“ u posezení. Máme ještě čas, tak lezeme podél parkoviště pod Kohútkou nahoru na její vrchol. Na konci parkoviště před moc do přírody nezapadajícím oploceným hřištěm se tyčí dřevěná vyřezávaná a malovaná díla. Přicházíme k horní stanici lanovky s vyhlídkovou plošinou vedle horského hotelu. V šikmých paprscích nízko ležícího slunce je dobře fotografovatelný.

Jen dlouhé stíny narušují jinak jednolitou plochu před ní. Ještě zacházíme kousek dál na druhou stranu kopce, abychom shlédli i panorama opačným západním směrem. V nízkoležícím slunci to však není ideální. Zbývá už jen vrátit se na parkoviště a přesunout se dolů a odjet do Karolinky. Před ní si ještě děláme krátkou procházku okolo zdejší vodní nádrže. Při mé poslední návštěvě Karolinky zde ještě nebyla. Tehdy Karolinka ještě neměla staut města. Ten získala až v r. 1998. Zato jsme tenkrát navštívili jednu z místních skláren. Čas běží a vše se mění. Zůstává v ní však, zejména na severovýchodní straně Karolinky, unikátní soubor lidové architektury 26 roubenek z konce 18. a 19. stol., s původními stodolami, seníky a dalším příslušenstvím. Je to jeden z nejcennějších souborů takových staveb dochovaných na původních místech. Po procházce jdeme povečeřet do pěkné roubené dřevěnice - restaurace Raťkovský šenk (GPS N49,35447 E18,24635), vedle které se dá v klidu a zdarma přespat a kterou si pamatuji z minulých návštěv. Útulný rustikální interiér, klidná relaxační atmosféra s tlumenou hudbou na pozadí a skvělá nevtíravá obsluha výborně zakončila dnešní den. Jen by majitel mohl disponovat lepším pivem než je regionální Radegast. Naštěstí měli aspoň Plzeň.

V neděli ráno vyjíždíme z Karolinky jen na Kasárne. Nahoře nám vaří voda. Inu, 12let staré vozidlo si umínilo, že se mu do kopce nechce. Už včera na Kohútce mělo vodu téměř 120°C. Přičítal jsem to velkému stoupání. Jenže po otevření kapoty nejel ani jeden ventilátor. Zase budu mít práci. Starosti nechávám koňovi, má větší hlavu. Teď si nenechám kazit náladu. Tady nahoře je trochu problém s parkováním. Je tu málo míst. Slovenská strana, kde se nacházíme, však už na začátku osady jediné oficiální parkoviště rozšiřuje. Mimo ně má každá horská chata svoje vlastní soukromé. Jen pro hosty. Zaparkujeme tedy v ústí lesní cesty v jedné zatáčce, kde je dost místa (GPS N49,32744 E18,37382). Mimochodem, po návratu z tůry zde stojí mimo našeho ještě šest aut. Tudíž je to zřejmě bráno jako další, neoficiální parkoviště. Vybaveni na celodenní cestu vyrážíme. Nejdříve na obhlídku Kasární. Všechny zdejší stavby pěkně zapadají do tohoto místa. Původní, nebo rekonstruované, či nové rustikální stavby. Materiál z místních zdrojů - dřevo. Hned horní část skýtá krásné výhledy severním a severozápadním směrem na další části Beskyd. Zde také nalézáme žlutou TZ a jdeme po ní směrem na západ. Tím plánovaně obejdeme vrchol Velkého Javorníku a hned po ránu tak budeme nabírat výšku pozvolněji. V lese, přibližně pod vrcholem Velkého Javorníku, nacházíme krytou studánku „Prales“, jedinou s čerstvou vodou.

Všechny další dále v okolí hřebene jsme nalezli vždy bez vody. Kousek před koncem lesa někdo ze smrků u cesty ponechal asi metrové přírodní „patníky“. Zajímavý nápad využití. Posléze les končí a otevřený travnatý prostor otevírá další nádherné výhledy do modravých dálek. Za sedlem Gežov cesta opět trochu stoupá a po projití krátkého lesíka jsou další výhledy. Dál následuje necelé 2 km pěkný dlouhý, jen velmi mírně zvlněný, hřeben Stracence s výhledy. Celý úsek od sedla Gežov ke Stratenci je asi nejkrásnější z celé trasy. A k tomu skvělé počasí. Lepší už to být nemůže. Prakticky na plochém vrcholu Stratence 1055m n.m., se tyčí tři betonové kříže na paměť smrti 3 vojáků čs.armádního sboru při osvobozovacích bojích II. sv. války. Také je zde přístupná dřevěná rozhledna zr.1969. Dlužno podotknouti, že rozhled je zde skvostný i bez rozhledny. Opodál je pro návštěvníky zbudován krytý přístřešek se stolem a lavicemi, mapa a informační tabule. Ze Stratence pokračujeme přes Bukovinu – asi nejpralesovitější část bukového porostu - nejdříve dolů a pak zase nahoru na konec hřebínku s kótou 991m n.m. Jelikož je už poledne pryč a nám vyhládlo, u zdejšího bokem zastrčeného posezení se posilníme mobilním obědem. Ještě jednou s kopce dolů a nahoru a jsme na Malém Javorníku.

Tentokrát z opačné strany, než včera. Nějací blázni si sem donesli draka, který tu v zarostlém okolí a při silnějším větru nemůže skončit jinak, než v hustém větvoví nejbližšího stromu. Jeho vyplétání z větví už nesledujeme. I sem došel na krátkých nožičkách od Kohútky jorkšírek. Dál to známe, tak otáčíme. Kousek zpátky, nedaleko od rozcestí s modrou je bokem také vyschlý pramen. I v těchto místech se objevuje poděs na krosmotorce, co se řítí blátivou cestou jako přízrak. Kolemjdoucí mu bezmocně spílají, což v řevu motoru a soustředění se na smyky v blátě neslyší. A stejně je mu to jedno. Na hřebenu Stracence se nemůžeme opět do sytosti vynadívat na úchvatné panorama výhledů. V sedle Gežov neodbočujeme na žlutou, kterou jsme od Kasární přišli, ale pokračujeme hlavním hřebenem dál na nejvyšší vrch – Velký Javorník 1071m n.m. Teď se ani nezdá výstup moc náročný, protože převýšení z hřebene není velké. Od Kasární by to bylo víc. Na vrcholku je přímo pořadník na focení u kříže. Trpělivě čekáme, až se předchozí skupiny vystřídají a poslední opustí místo pro naši fotoupomínku. Vůbec nám to nevadí, času dost, sluníčko svítí, je tu příjemně. Využíváme to ke konverzaci s okolními.

Ta je tak přátelská, že nám je dokonce nabízen frťan Wiliamovky z placatice. Wiliamovku neznám a odhalil jsem v ní velmi slušnou hruškovici. Dozvídáme se, že se tu žije stále doslovně československy. Nikdo tu nerozlišuje a nedělí lidi na Slováky a Moraváky. Z nejvyššího kopce už to může jít jen dolů. Ještě kousek průchodu pralesem a na malé vyvýšenině o kilometr dál se otevře výhled na sever přes malé kamenné městečko mužíků. Pak už zase jen dolů, do Kasární. Procházíme okolo, když vidíme, že se před chatou Lyžařského oddílu uvolnilo místo pod velkou tabulí „Soukromý majetek“ (GPS N49,32920 E18,37983). Zastavíme u něj a mudrujeme, zda by se sem dalo auto na noc přemístit. Z chaty vycházející paní to slyší a přátelsky nám říká, že klidně můžeme, protože je majitelka. Ani nám nenabízí nocleh (podle předešlého info od 150,-), v létě bez bufetu. Cedule je jen kvůli hlavní sezoně v zimě. Poděkujeme jí a auto přemístíme. Pak doplníme večerní kalorie a ve zcela tmavé a hluboké černi zatažené bezměsíční noční oblohy klopýtáme potmě napříč pastvinou zalít večeři pivem do horské chaty Fran. Tu nám místní doporučili při družném a velmi přátelském besedování na Velkém Javorníku. Dobře natočené a ošetřené pivečko z černé Hory nám po dnešním výkonu chutnalo. Petr si dal ještě druhou menší večeři. Obsluha byla rovněž výborná. Zejména nás potěšila platba v českých korunách v poctivém přepočtu ze slovenských eur. Chatu můžeme doporučit.

Pondělí, státní svátek.
Dnešní den je dnem odjezdu. Proto jsme si naplánovali kratší výlet, kolem 15km. Z Kasární stoupáme rovnou ke hřebenu silničkou po zelené TZ na Butorky. Zde, na rozdíl od neděle, zatáčíme na druhou stranu hřebene severovýchodním směrem. Celou dobu od Malého Javorníku jsme si včera neuvědomovali, že se stále pohybujeme na území Slovenska. Vzpomeneme si na to až ve stoupání po červené hřebenem na kótu 1031m. Včera i dnes objevujeme vyvrácený starý hraniční kámen a současné zde nejsou. Ani včera od Malého Javorníku směrem ke Kasárnám nebyly. V osadě Kasárne byla značka Slovenské republiky o pěkný kus níže. Ovšem státní hranice je zde lidem úplně lhostejná. Místní neuznávají ani staré, ani nové patníky a kamarádí se s každým přívětivým člověkem. Téměř všechny horské chaty a ubytovny patří Moravákům. Je také zajímavé, proč se historická státní hranice vedoucí kdysi po hřebenu, přesunula mimo hřeben před osadu Kasárne. Do první poloviny 16.stol. patřilo území Moravě. Uhrům (slovenská strana) se však líbilo vymýcené prostranství na Moravské straně a neustále zdejší obyvatele přepadali. Před koncem 16.stol povolili Moravané Uhrům (slovenské straně) dočasně sušit na svém území seno. To se stalo časem pravidlem a posléze si uherská strana toto pravidlo začala vykládat jako nárok na své území. Uherská (slovenská) strana stálými výpady nakonec dosáhla r. 1734 úmluvy o užívání části území. Následně Hitler toto území přisoudil Moravě.

Po válce se hranice vrátila do stavu před Hitlerem, ale ne do stavu ze 16 stol. Některé původní hraničníky z doby 2. světové války zůstaly zachovány. Já jsem si myslel, že téměř vždy vede hranice po přirozených přírodních reliéfech, jako jsou dna údolí, hřebeny hor, či vodních toků. Každopádně mezi Malým Javorníkem a sedlem Pod Lemešnou je tomu jinak. Tolik o historii Kasární. Pokračujeme od výšky 1000 m n.m. už jen mírně zvlněným hřbetem až k rozcestí Sedlo pod Hričovcom. Zde odbočujeme na modrou a ztrácíme výšku asi o 50m. Zdejší úsek tvoří převážně jen divoké buky. Zdejší lesáci pilně pracují na nejnutnější údržbě a pozorujeme velký kolový lesní traktor, jak s námahou vleče hned dva mohutné kmeny starých buků. Odsud stoupáme pralesovitým jedlobukovým lesem s již přidanými smrky zase o 100 výškových metrů na Čemerku. Podle mapy místo výhledu, avšak nic moc výhled. Až na konci, již skoro čistě smrkového lesa, nás čeká výhled na kopečky CHKO Kysuce, slovenské Javorníky a na obzoru hřeben Slovenských Beskyd na hranicích Polska. Viditelnost není ideální, ale spíš je méně světla, protože od rána je zataženo. S pohledem na hodinky se otáčíme nazpět. Před Čemerkou se začíná na nebi objevovat trochu modř, tak zastavujeme k jedněm z posledních výhledů. Sice jen na sousední kopec, ale díky za to. A také se o kus dál potěšíme rozkvetlými ocúny. Při sestupu míjíme na kraji lesa nad Kasárnami studánku. Stejně jako předešlé, také bez vody. V Kasárnách už jen poslední záběry a start od Lyžařské chaty domů.
Fotografie v galerii Javorníky 26-28.10.2013