Účastníci: Vláda a  Vlasta 

Při psaní nepoužívám ani průvodce Lonel Planet ani jiného psaného rádce, proto neuvádím přesné míry a váhy, vzdálenost, letopočty atd. čerpám jen ze zkušeností získaných cestou.

Uběhlo 8 měsíců od naší poslední cesty „kolem světa“ a už se balíme na další putování po vzdálených končinách. Účelově si vybíráme poměrně vzdálené destinace, protože člověk nikdy neví, kdy mu zdraví neumožní sedět 12 hodin v letadle a na stáří si pak budeme muset vybírat místa v kratším odstupu od rodné vísky.

         Volba tentokrát padla na Jižní Afriku. Jednak jsme se tady již dlouho chystali a jednak nám to přišlo jako vhodné z pohledu neustále se zhoršujících bezpečnostních rizik. Ani dnes není JAR destinací, kde byste klidně mohli usnout u cesty. Spíše naopak. Všude jsem se dočetl o nesčetných opatřeních, kterých se máme držet. Toto míníme respektovat, a proto doufáme, že se ve zdraví a se svým původně odváženým majetkem vrátíme. No co, kdo se bojí, nesmí do Afriky, a kdo si myslí, že bude umět být ostražitý, kdo bude respektovat doporučení nebrat stopaře, nechat bez povšimnutí na cestě ležící malé dítě, kdo nebude chodit do míst, která nejsou pro bílé určená, ten ať pomalu balí a vyrazí za námi.

 

Neděle 7.11.2010

Ranní taxi nás doveze na nádraží a pak už Pendolinem hurá do Prahy, Protože neustále vštěpuji svým dcerám, že na letišti se má být s dostatečným předstihem, tak i my jsme v Praze o 3 hodiny dříve, než nastane čas boardingu.

Let jak do Londýna, tak i do Kapského města proběhly bez mimořádných události. Dokonce se nám kolem půlnoci, po „vydatné večeři“ podařilo usnout a vzbudili jsme se až ráno na snídani. Let nám tak mimořádně rychle uběhl a navíc jsme přistáli v Kapském městě ( pondělí 8.11.-) dokonale vyspaní a odpočatí. Míříme do půjčovny aut, kde máme rezervovaný auto střední velikosti. Ale ouha, jeden z největších operátorů s půjčovnami aut na světě, společnost HERTZ, pro nás nemá připravený vůz, který jsme si zarezervovali a dají nám WW Polo. Velikost by mi ani tak nevadila, ale obsah motoru je pouze 1,4 litrů a obávám se v horách, že bychom se plazili jako želvy.  Nenechali jsme se odbýt a tak nám navrhli, že nám objednaný vůz přivezou na místo našeho ubytování nejpozději do dvou dní. Ale tomu ani já, ani oni nevěříme. Nicméně na tuto hru přistupujeme a vyrážíme do centra Cape Town, kde máme zarezervováno ubytování v apartmanu. Je to tady moc pěkné. Uklízeno, krásně moderně vybaveno vším, co člověk potřebuje k životu. Dokonce i pračka, ale na tu řada asi nepřijde, vždyť jsme teď přijeli. Prostě dvoupokojový byteček s kompletně vybavenou kuchyní, obyváčkem s plazmou a ložnička jako cumel. Na večeři vyrážíme do přístavní čtvrti Waterfront, která je podle rad na recepci tou nejbezpečnější čtvrtí ve městě, kam se smí dokonce i po setmění. Pravidlo č.1 zní – nechoďte ven po setmění. No a tady to prý lze. Je to prostě velmi střežené území, tak aby cizinci mohli užívat i nočního života. Je tady plno značkových butiků,  restaurací a barů a tak i my do jednoho, který nám doporučuje Lonely Planet, zamíříme.

 

Úterý 9-11.2010

Ranní obloha nevěstí nic dobrého. Je zataženo, venku tak 18 st., a jsme na vážkách pro jaký program se za této situace rozhodnout. Nakonec volíme logickou variantu s putováním po nejjižněji položeném poloostrově na africkém kontinentu s cílem na Mysu dobré naděje. Druhá varianta v podobě návštěvy Stolové hory nepřichází v úvahu, protože to musí být skutečně pěkně, aby byl výhled a taky bezvětří, aby jezdila lanovka.

Vyrážíme po východním pobřeží Kapského poloostrova a jako mávnutím čarovného proutku se počasí mění a sluníčko vítězí nad lží a nenávisti, Navštívíme první národní park (NP) a kupujeme si tkz. Goldenpass, se kterým budeme mít napříště všude volný vstup do NP. Je to sice ranec, ale věřím, že stačíme navštívit tolik parků, aby se to vyplatilo. Tím prvním je NP Boulders, kde průvodce slibuje stovky malých afrických tučňáčku. Vyrážíme na pláž, kde jsou vybudovány dřevěné lávky, po kterých se chodí a tučňáčci si vedou svůj život metr pod vámi. Nebylo jich sice stovky, ale i ty desítky byly neskutečně roztomilé

 

Pokračujeme dále na jih a už se nikde příliš nezdržujeme a ocitáme se v NP Cape of good hope – Mys Dobré Naděje.

Je to zvláštní pocit ocitnout se na nejjižnějším bodě afrického kontinentu, kdy jen pár stovek km vás dělí od Arktidy. Navíc se na jih blížíte typickou náhorní plošinou a to i přesto, že jste ve výšce pár metrů nad mořem. Je to způsobeno vytrvalými větry, které v minulosti zapříčinily stovky námořních nehod. Dokonce se zde píše, že za odlivu můžete vidět vraky ztroskotaných lodí. Nás to štěstí nepotkalo, byl příliv. Kocháme se drsnou přírodou, vítr tentokrát není vůbec, nebo jen minimálně.

 

Nahoru k majáku jede zubačka, ale my si to dáme peškom, abychom si více vychutnali tu atmosféru, ty nekonečné výhledy na drsné pobřeží. Zajímavý je i pocit, že se ocitáte na místě, kde se spojuje atlantický a indický oceán. Průvodce píše, že teplotní rozdíl mezi oběma je více než 15 stupňů. My to nezkoušeli, ale s tím, že má mít indický oceán o 15 st. více, jsme smíření, protože právě v něm bychom se rádi také vykoupali.

Když se nabažíme, tak pokračujeme, tentokrát po západním pobřeží zpět na sever. Jedeme po pobřeží a jedna zátoka střídá druhou. Cesta je mnohde zasekána přímo do skály a za každým rohem vás čeká jiný druh pláže.

Jedno mají společně – zvou vás ke koupání, ale zas takové vedro není a navíc břehy omývá atlantický oceán a ten je jak jsem psal hodně, ale hodně ledový. V jedné takový zátoce objevujeme šipku k farmě, která nabízí i jídlo. Sedáme si ke stolu na terase, která je umístěna na zahradě farmy, dáváme si skvělého steaka a Vlasťule mušle na víně.

Kávička završí náš pocit dokonalého výletu.

 

 

Středa 10.11.

Ráno jak z katalogu Čedoku. Obloha blankytně modrá, bezvětří a to nám napovídá, že nastal čas navštívit Stolovou horu, která se tyčí přímo nad Kapským městem do výšky 1100 metrů n.m. Vystojíme si asi dvouhodinovou frontu, ale nakonec se kabinkovou lanovkou, která je zcela bez sloupů (stejně jako na Lomnický štít) dostaneme nahoru.

Popisovat výhled na město, nebo na opačné straně na drsné pobřeží nebudu. To bych se utopil v superlativech a tomu se chci vyhnout. Prostě pěkné a basta. Fotky by snad mohly alespoň trošku vystihnout tu  pohodu a atmosféru.

 

Protože se na nás Hertz vykašlal, přesně jak jsme očekávali, tak se sami vydáváme zpět na letiště, abychom si vytrucovali výměnu auta. Nakonec, když pochopili, že se nás jen tak nezbaví, tak nám dali auto větší, silnější, automat. No prostě o dvě kategorie vyšší klasu, než jsme měli zarezervovanou. Ale to je jejich problém. Automat se tu určitě bude hodit a taky pohodlí je v něm mnohem větší. Měníme tedy VW za Chevrolet a začínáme balit, protože zítra vyrazíme na 3 týdenní putování po východním pobřeží Jihoafrické republiky. Po pobřeží plném pláží, skalnatých útesů, plném národních parků s nespočetným množstvím zvěře. Ale o tom až později.

 

Čtvrtek 11.-11.2010

Vyrážíme směr Hermanus, což je vyhlášená destinace na pozorování velryb přímo ze břehu. Sezona sice pozvolna končí, ale měli jsme štěstí jak na počasí, tak i na přítomnost velryb v této zátoce. Dokonce jsme pozorovali skupinku 6 veleryb, která se rochnila přímo u břehu. Nebyly sice tak dovádivé jako velryby na Hawai, ale nakonec se mi podařil vyfotit i pověstnou, potápějící se, ocasní ploutev.

 

Člověk by se na ně mohl dívat do nekonečna, ale po třech hodinách jsem zavelel k odchodu.  Pokračujeme v jízdě a odpoledne dorazíme do městečka Swellendam kde si necháme poradit průvodcem a vyhledám GPSkou nádherné ubytování – Roosje Van de Kaap, ve stylu a s atmosférou Provence. Jen levandule tu chyběla, jinak vše bylo zcela autentické. Pokojík s retro nábytkem, výbavou a atmosférou.

Na večeři jsme šli taky tady a byl to skutečný zážitek. Dal jsem si steak ze pštrosa a Vlastule rybu. Oba jsem se olizovali ještě po osprchování. Sklenka Chardonay udělala tečku z příjemným dnem.

Pátek 12.11. 2010

Dnešek je zasvěcený přejezdu na Garden Route. Jde o turisticky atraktivní oblast, oblast, kam míří spousta turistů, kteří přijedou do JARu jen na pár dní, a nechce se jim cestovat na velké vzdálenosti. Zajedou 500 km z Cape Townu a jsou u atraktivního pobřeží indického oceánu a také mají na dosah rezervace se zvířaty, jako jsou lvi, gepardi, sloni, hroši atd. Tady my ale nemíříme. Nestojíme o zvěř v uzavřené ohradě, krmenou z misky. Skováme si tyto zážitky na rezervace, kde žijí sice taky v ohradě, ale za to si musí krmi zajistit sami. Garden Route je velmi atraktivní z hlediska infrastruktury, která je tu na cestovní ruch zaměřena. Spousta hotelů, spousta restauraci, ve kterých hraje živá africká hudba. Je tu ale i spousta atraktivních pohledů na divoké moře, na laguny, úžasné pláže. Příroda by měla být v příštích dnech hodně drsná a krásná.

Mossel bay nás přímo zklamalo. Uvádějí ho jako vstupní bránu do Garden Route, ale bylo to obyč přímořské městečko, takové ospalé, čekající na plnou sezonu. Raději pokračujeme v cestě dále a končíme v městečku George. Cestou jsme narazili na stádo pštrosů, kteří jsou neuvěřitelně fotogeničtí

V George je to jako jedna velká obchodní zóna, samé markety na různé domácí potřeby, sport, golf atd. Jeli jsme po hlavní třídě asi 3 km a obchody nekončily. Bože, tady dlouho nevydržíme. Průvodce nám poradil, vyjet si jen tak za město do hor a absolvovat netradiční cestu do místního průsmyku cestou starou cca 200 let. Hned za Georgem odbočujeme z hlavní cesty a vjíždíme na prašnou cestu, která nejeví známky asfaltu a zdá se, že čím dál tím se její kvalita bude zhoršovat. Hned na začátku potkáváme dvě želvy o průměru 50-60 cm, jak si jedna před druhou hájí své teritorium. Zastavujeme, fotíme, ale želvám jsme zcela ukradeni.

Pokračujeme v cestě nahoru, zcela určitě bychom se s protijedoucím autem nevyhli jen tak, a museli bychom hledat vhodné místo pro míjenou. Naštěstí nic v protisměru nejede a tak můžeme volně zastavovat, kdekoliv se nám zachce.

Pohled na původní cestu při našem návratu po moderní silnici a z nadhledu :

 

Výhledy jsou úžasné a k dokonalému zážitku chybí jen lepší počasí. Obloha je zatažena, ale na stranu druhou při pohledu k moři, nad kterým je jasno, to vytváří strašidelnou kulisu.

Ještě strašidelněji na nás působí zezadu se blížící dodávka plná černoušků a tak si jen říkáme, zda to nejsou naše poslední kilometry před přepadením, oloupením, znásilněním apod. Nakonec je pouštím před sebe a tvářím se jako by nic. Uff. Cesta míří přímo do oblak, občas je zasekaná přímo do skály a ze strany svahu je asi metrová zítka. Je to hodně zvláštní si představit, jak zde před pár několika desítkami roků tahaly muly těžké povozy, jak museli černoši podkládat kola, odhazovat spadlé balvany.

Nakonec se nám podařilo bez újmy dosáhnout vrcholu a ocitáme se v nejvyšším bodě naší dnešní cesty ve vesničce pojmenované po staviteli oné cesty. Jeho jméno se mi vypařilo z hlavy a nebudu si vymýšlet. Tady neodoláme šipkám, která nás vedou do horského „hotelu“.

Nikdo nikde, ne tak hosté. Nicméně na zápraží přichází bílý muž, horal, vybízí náš k zasednutí ke stolu, že prý právě dopekli domácí koláč. Dáváme kafíčko, porci domácího koláče s tvarohovým pudinkem, kocháme se krásnými výhledy.

Nabízí nám i ubytování, ale paradoxně v ceně vyšší, než je dole v turistické zóně. Zajímavé na tomto hotelu je, že jednotlivé pokoje se nabízejí v samostatných budovách, které historicky kopírují své někdejší využití. A tak nám nabídl spát v šatlavě, na poště, nebo třeba ve staré škole. Asi bychom do toho šli, ale obloha se znovu zatahuje, začíná pršet a tak nějak nás mrazí při pomyšlení, co bychom dělali, kdyby trakaře začaly padat. A tak se raději vracíme do civilizace. To ale ještě netušíme, že ubytování, které si nakonec vybereme, bude jedno z nejhorších, které jsme si za dobu našeho cestování vybrali. Vypadalo to hodně atraktivně, chaty byly postaveny ve stylu rondavel, což jsou kruhové stavby s doškovou střechou a tak nás to nadchlo, že budeme ve stylovém ubytku.

Ale ouha, při zběžné úvodní prohlídce jsme si nevšimli, jak je tam všude tak nějak ušmudlaně, člověk aby se bál na zem bosou nohou stoupnout. No a vrcholem byla úzká, měkká postel. Ráno jsme byli oba rozlámaní a hlavně nevyspalí, protože při pohybu jednoho, nadskočil i druhý. Prostě to bylo asi ubytování pro místní, takové klasické public a my jen hloupě naletěli. Nejsme zvyklí ani na Hilton, ale ani na takovou nepohodu, špínu. Ještě že tu nežila s námi alespoň žádná havět.

Na závěr dnešního dne ještě jedna krásná černošská holčička.

 

Sobota 13.11.2010

Nejsem příliš pověrčivý, ale třináctku jsem nikdy nemiloval. Snad to dnes všechno dobře přečkáme. Vyrážíme po snídani směr Knysna, což je něco podobného jako je na azurovém pobřeží Monte Carlo. Prostě kdo jede na Garden Route, musí také do Knysny. Městečko leží na břehu velké mořské laguny, obklopené hornatou krajinou. Všude samé rezidence, chaty a hotýlky. Před příjezdem do městečka ještě navštívíme místo s kostelíkem z přelomu 18. a 19. st., který si tu nechal vystavět anglicky gubernátor, jako vzpomínku na rodnou Anglii.

Pak už vjíždíme do mekky turistického ruchu městečka Knysna (čti Knajsna). Všude plno kaváren, v přístavu také spousta obchodů a restauraci. Když jsem se zmínil, že městečko stojí na břehu obrovské mořské laguny, tak jsem zapomněl podotknout, že jsou zde i velké farmy na ústřice. Ústřice tím pádem vévodí všem jídelním lístkům a říká se : „Kdo byl v Knysna a nedal si ústřice, ten jako by tu nebyl.“ No, abych si příliš nevymýšlel, tak já si je skutečně nedal. Nějak mi ty plody moře nepřirostly k srdci, i když jsem jich pár už také zkusil. Měl jsem škeble v zeleninové omáčce, škeble na víně a dokonce jsem zblajznul i pravé francouzské šneky, ale do ústřic jsem se nepustil. Trošku si to vyčítám, ale nenašel jsem drive na ten počin. Zato Vlasta, ta miluje všechno, co v moři vyrostlo, a tvrdí, že jediné co zatím z plodů moře nesnědla, byly žraločí ploutve, které ji v Japonsku objednal pan Shimano na společné večeři. Polévka z oněch žraločích ploutví je to nej nej pro japonce a nesníst to, by znamenalo pro Vlastu konec v kariéry u firmy Shimano a tak tak dlouho s jídlem otálela, odváděla od sebe pozornost, až si pozorná obsluha všimla jejího problému a nenápadně porci odnesli. To, že pak dlouho nevyšli z kuchyně, protože baštili Vlastinu porci, je už jiná historka. No a tak jsem si na večeři objednal svůj oblíbený steak a Vlastule pořádnou mísu ústřic. Pokapat citronem a srrrrk. No nevím, jestli ještě dnes bude nějaká pusa na dobrou noc, ale tvrdí, že tím, že se chovají v bezprostřední blízkosti, nehrozí, že by byly zkažené a zároveň nemají žádný rybu připomínající zápach.

Ještě před večeří vyrážíme na pobřeží indického oceánu a to do ústí, kudy proudí moře do oné laguny.

Ubytovali jsem se dnes v krásném ubytku, zhruba 5 km za městem s ještě krásnějším výhledem na lagunu a okolní hory. Je to velmi kvalitní resort a tak se snad dnes pořádně vyspíme

 

Neděle 14.11.2010

Dnes se vydávám do NP Tsitsikami. Je to 70 km dlouhý úsek pobřeží, vyznačující se džunglí, skalisky a hlavně pak pobřežím s obrovským vlnobitím.

Udělali jsme si krátkou asi hodinovou procházku džungli, až k visutému mostu.

 

 

Celé pobřeží skutečně fascinuje svou drsností, panenskostí a dá se na něm sedět hodiny. Poslouchat hukot vln a pozorovat nespoutanost vlnobití.

Odpoledne vyrážíme na 200 km dlouhý přesun na naše první safari.

Pondělí  15.11.2010

            A je tady den našeho prvního safari. Na národní park ADDO Elephant jsme se moc těšili. Jednak jde o první větší kontakt se zvířaty a jednak sloni jako takoví budí respekt sami o sobě a nám se skutečně v jejich pozorování mimořádně dařilo. Vyrazili jsem brzy ráno, což je pro nás 9.00 hodin. Sluníčko si pro dnešek naordinovalo vydatnou dávku. Už při snídani na terase bylo 26 st, a přes den se pak teplota vyšplhala někde k tropickým výším.

Nemáme zkušenost, zda je to dobře, nebo špatně. A tak si vybíráme pozitivní přístup a věříme, že v tom vedru se alespoň zvířata budou scházet u napajedel. Na stranu druhou se možná budou skovávat ve stínu, ale s tím my nic nenaděláme.

Viděli jsme toho skutečně hodně. Hned po vjezdu do rezervace jsem udělal zásadní chybu. Ikdyž  jsme x-krát četl, že se za žádných okolností nesmí vylézt ven z auta, tak jsem hned při prvním zpozorování skupinky slonů zastavil a vyšel před auto, jako by se v tom vedru nechumelilo. No prostě pako, hned se k nám sjely okolní auta a poučovali. Já si připadal jako osel a mohli si mě proto taky vyfotit do své sbírky zvířat. Fakt slibuji, že už to víckrát neudělám.

Podlehli jsme i „panice“ když jsme se dozvěděli, že o pár kilometrů dále spatřil někdo lvice. Hned jsme tam fičeli, ale to už byla asi situace úplně jiná, nebo se prostě jen rodinka skovala hlouběji do buše. Z toho plyne pro nás další ponaučení, pokračovat v cestování po parku bez zbytečných obratů, vráceček a užívat si momentální náhody. Ale nejde o náhodu. Zvěře je tu skutečně hodně, a tak hned po pár stech metrech pozorujeme antilopu ušatou.

Krasavice stála u cesty a nechala se ze dvou metrů fotit jako Tereza Maxová.

 

Po pár další stovkách metrů se nám prošel před autem divočák. Těch jsme stejně jako antilop viděli po celý den celkem hodně, ale nejvíce bylo skutečně slonů a to nám vůbec nevadilo. Fotek máme stovky, to bude večer třídění. Už to slyším :“nééé, to nemazej, to je krásné, néééé to taky ne“. 

 

Zastavili jsme u napajedla a tam se skutečně rochnili, bahnili. Bláto je jejich jedinou ochranou před sluncem a daleko lépe se jim pod tou vrstvou drží jejich tělesná teplota.

 

 

No řekněte, nepodařil se mi unikátní snímek těch krásných zeber. Není to žádná fotomontáž, prostě se jen tak postavily  a hleděly na mě jako bych byl něčím zajímavý.

 

Na a pak si sloni řekli, že udělají „celní prohlídku“. Normálka si to mašírovali přes cestu, matka hlídala svým tělem, aby malý drobek mohl v poho přes cestu. Všimněte si, že auto před námi pohotově zařadilo pro jistotu zpátečku, ale jinak byli odvážni.

 

Narazili jsem na stáda o různém počtu, ale nakonec se nám na odlehlých místech podařilo spatřit i statného samce, kterého samice vyženou ze stáda a oni pak žijou jako samotáři. Krasavec, že ?

 

 

Když už jsme v podstatě vyjížděli z parku, tak se nám povedl kapitální úlovek. Jedeme si to takhle silnici v lokalitě, kde už žádní turisté nebývají, prostě jsme bloumali na nejodlehlejších místech a najednou spatříme před sebou ve stínu u cesty matku lvici se dvěma malýma šklebákama.

Schválně jsem to fotil přes zpětné zrcátko, aby bylo zřejmé, že jsme byli hodně blízko. Nakonec ani to nestačilo a popojel jsem tak na 3 metry. Bylo takové vedro, že ani brvou nehli, ale lvice byla v neustálem střehu.

---

---