Historie našeho karavaningu se začala psát v roce 1975

Historie našeho karavaningu se začala psát v roce 1975, kdy jsme s kolegou postavili přívěs podle plánů pana Wenzela z Prostějova, zvaný ponorka. Jeho velkou výhodou byla váha necelých 500 kg, takže s ním neměla problémy ani Škoda 100, či jiné auto té doby. Také jeho aerodynamický tvar a malá výšky díky spouštěcí podlaze měly vliv na solidní spotřebu PHM. Nevýhodou pak ze stejného důvodu (koženková harmonika na systému spouštění podlahy) byla nemožnost používání v zimních měsících. Též jeho netrdiční tvar byl problémem – kdekoli jsme zastavili, přicházeli zájemci o prohlídku přívěsu. Hlavně při cestách po tehdejším NDR. Někdy jsem měl chuť pořídit si klobouk a vybírat vstupné.

V roce 1979 jsme vyrazili na svoji dosud nejdelší dovolenou – tzv. Kavkazký okruh. Za 23 dnů najeto 8 500 km a navštíveno nejvýchodněší místo našeho putování, město Ečmiadzin (50 km od iránských hranic) v Arménii. Při zpáteční cestě se nám v kyjevském kempu Prolisok zalíbily tvary švédských přívěsů Polarwagen. Po návratu jsme s přítelem vyrobili dvě jejich neumělé kopie. Samozřejmě bez tehdy super vybavení, jako např. kotlík ústředního topení na oji s radiátory pod každým oknem. Nám muselo postačit skromnější vybavení!

Ale ani tyto přívěsy nebyly poslední výrobky amatérů. Přišla éra aerodynamičtěších tvarů a tak poslední kousek z garáže byl ze skloněnou přídí a zakulacenými rohy. Poprvé jsme místo vlnkovaných plechů z Kovohutí Rýmařov požili pásový AL plech protažený válci s hezkým profilem. Všechny tyto kostrukce (počínaje „ponorkou“) byly vyrobeny z profilů naohýbaných ocelových plechů 1,3 mm. Při diskuzích s ostatními staviteli přívěsů jsme byli asi vyjímkou, když většina stavěla přívěsy s dřevěnou kostrou. A docela se divili, že přívěsy stejných velikostí jsou s ocelovou kostrou lehčí, než ty dřevěné.
Pak přišlo léto 1989 a my jsme vyměnili s doplatkem fungl novou Ladu za obytnou Avii 30. Vlastně první bydlík vyrobený jinýma než vlastníma rukama. Velkou jeho výhodou byla přídavná nádrž na 400 l, takže akční rádius byl cca 3400 km. Což po „sametu“, když byla nafta na jih a západ od našich hranic podstatně dražší bylo neocenitelné. Vrásky nám vyráběla jeho váha 4,2 tuny způsobená především použitím pozinkovaného plechu na vnější stěny a bytelným nábytkem. Takže v alpských kopcích nás snad předjížděly i koňské povozy! A co teprve, když jsme táhli za sebou námořní plachetnici o váze 2,5 tuny! Ale sloužila věrně 10 let bez vážnější poruchy.

No a po létech pauzy, způsobené rekonstrukcí domu, jsme se k bydlíku vrátili. Dnes používáme postarší Fiat Marlin. Přes jeho nesporné výhody a komfort oproti předešlým karavanům jsme trošku zklamáni jeho spotřebou. Když Avia se svojí hmotností jezdila za 13 – 14 litrů, tak u modernějšího motoru 1,9 TD jsme čekali spotřebu pod 10 litrů. Uklidňuje nás pouze to, že i ostaní majitelé, kteří píší své zkušenosti na Karavan fóru jsou na tom se spotřebou stejně. A určitě to není „těžkou nohou“ řidiče, když se stejným obsahem a skoro stejným výkonem v Octavii 1,9 Tdi jezdí za 4,5 l. Loni jsme nový přírustek do stáje otestovali na kratších trasách po Česku a Moravě, takže letos vyrazíme do světa. A protože jsme zatím neodhalili způsob, jak vkládat obrázky do textu, tak případné zájemce odkazujeme na fotogalerii „Jak jsme začínali“.
Lída a Josef