... na jedné z kladek rozvodového řemene byl namotán kuní ocásek, který způsobil přeskočení rozvoďáku ...

Jak jsem kunu v motoru měl …

Po různých peripetiích pracovního, cestovního i rodinného charakteru padlo rozhodnutí, že letošní dovolená proběhne v tuzemsku a to u vody. S ohledem na dříve již napsané o našem „jachtadle“, byly vybrány vhodné destinace u vodních ploch Čech a Moravy. Vlastně Moravy ani tak moc né – spíš Slezska (bych se nedotknul některých lokálních patriotů) …

Trasa byla stanovena . Slezská Harta, Pastviny, Rozkoš a případně, pokud zbude čas tak Nechranice. Vyjely jsme 2 posádky. Hatiti a Roko73. Táhli jsme s sebou dva SmartKaty. Jak jsem již dříve popsal, počátek výjezdů s Hatiťárnou je vždy ve znamení dovybavování chybějícího, několika objezdů bloků přiléhajícíh k domovskému stanovišti (za účelem dovybavení zapomenutého). Prostě klasika. Letos to bylo ještě zajímavější, neb jsem honil termíny v práci a v době, kdy už jsme se měli koupat v pátek na Slezské Hartě, já ještě hroutil výkony v hokně.

Jeli jsme „na divoko“. Už máme sehrané posádky a víme, že když pojedeme spolu, tak máme naprosto všechno, co potřebujeme. Nejedeme spolu přeci poprvé, né? Roman vyjel první – dostal souřadnice vyzkoušeného místa z dřevní doby s tím, že musí zůstat stát nad dělícím pruhem zeleně, by nás povoďáci nevyhnali. V době, kdy já ještě hroutil, přišla mi MMS s textem „už bydlíme“. Jak jinak – pod zeleným pásem, tedy v ochranném pásmu vodního zdroje, jak by to asi definoval příslušných předpisů znalý jedinec. My jsme dorazili krátce před půlnocí. Vědom si toho, že blbě, postavil jsem se tamtéž. Až příjdou – budeme řešit …
V sobotu jsme si postavili plavidélka a pěkně se vyblbli. Neděle proběhla ve stejném duchu. V pondělí ale přijeli povoďáci. Vyhnali nás o 20 m dál – tedy za výše citovanou hranici. Nutno podotknout, že jsme se tam uhnízdili daleko lépe, než v destinaci předešlé. Prostě jsme si užívali. Navázali kontakty s domorodými jachtaři, pokecali, popili – prostě pohoda! Dokonce se i holky povozily na koních – naprostá idylka! Pak jsme se dozvěděli, že v sobotu se chystají v nedaleké Nové Pláni jachtařské závody. Začali jsme uvažovat o své účasti na místním přeboru … Byl pátek odpoledne a já od rána průběžně nasával. Jak se tam přesunout? Jet loděma cca 12 km? Nebo to všechno sbalit a popojet po souši? Vyhrála alternativa b). Na šrot jsem nebyl, ale za volant jsem opravdu nemohl. Tak jsme vymysleli strategický plán spočívající v překombinování jízdních souprav včetně jejich řidičů. Já byl mimo hru. Mimo hru jako řidič, neb o svůj vůdčí list se opravdu připravit nehodlám nechat! Sbaleno bylo, za Hatiťárnu jsme místo nosiče jízdních kol zapřáhli Romanův přívěs s tím, že bude řídit Roman. Kola přišla na jeho tažné vozidlo. Baby ke kolům, chlapi k Hatiťům. Už jsem to tady jednou prezentoval – Hatiťárna s Romanovým přívěsem má rovných 14,5 m. A vyjelo se. Po ujetí cca 300 m po polňačce se ozval „divný zvuk“ a motor začal docela hnusně klapat. Naštěstí už dál cesta po nezpevněné polní cestě byla po rovině. Nemělo cenu zastavovat – co kdybychom se pak už nerozjeli.

Dotáhli jsme to na asfalt na autobusovou zastávku, neboť takové monstrum se nikde jinde odstavit nedalo. A začalo se hledat, co se stalo. Diagnostika motoru ukázala jakýsi piktogram, ke kterému byl v moudré knize popis: „Okamžitě vozidlo odstavte a přivolejte technika!“. Jo! Ale kde ho vzít v takové díře a ještě k tomu v pátek večer? Já jsem propadl panice a pokračoval v ráno zahájené činnosti. Roman se chopil iniciativy. Pár telefonátů a bylo jasno. Našel značkový servis v Opavě. Popsala se jim závada a nadiktoval winkód. Za chvíli volali, že na opravu mají ve skladu náhradní díly a že máme přijet. Ale jak? Jeden řidič na šrot a ženský s velkým vlekem jet nechtěly. Nicméně byly ukecány. Tak se zase přepřáhla souprava, by se Hatiťárně ulehčilo. Plazili jsme se cca 30 km skoro na volnoběh rychlostí přestárlého hřebce těsně před porážkou. Servis jsme našli. Byli nadmíru ochotní. Když jsem viděl, jak mi to rozebírají, nevydržel jsem a načal další flašku. Za chvíli hlásili příčinu závady. Světe zboř se, na jedné z kladek rozvodového řemene byl namotán kuní ocásek, který způsobil přeskočení rozvoďáku o jeden zoubek. Naštěstí jenom o jeden! Jinak by bylo po motoru. Musel jsem to zase zapít. Za necelé 3 hodinky byl motor OK. Zaplatil jsem „kuní útratu“ a jelo se zpátky, že tedy budeme pokračovat na ty závody. Na místo jsme dorazili před půlnocí. S kamarádama jsme něco málo pochlastali a šlo se na kutě s tím, že ráno raníčko postavíme lodě a závodě „jim natrhneme zadele“. Za ranního kuropění jsme ale zjistili, že leje jako z konve a pan Celsius ukazuje na 12. stupeň. Kolektivně jsme se shodli, že zdraví je přednější, než nějaké postávání na nejvyšším stupínku s číslem jedna. Prostě jsme závody bojkotovali a zalezli zpátky do duchen. Chcalo a chcalo až do oběda, kdy ještě ani vítězná loď místního přeboru nebyla v dohledu, neboť jak jest notoricky známo, za deště vůbec, ale vůbec nefouká! Tedy za toho deště vlezlého, vytrvalého a nepřestávajícího. V době, kdy „ráno vstanu a pustím si Zákrutu“ padlo rozhodnutí, že se jede dál. Ale Romanovi přišla jakási pracovní zpráva a musel zavelet k přesunu k místu zdroje příjmů, k chlebodárcům. Tak jsme si „přerozdělili“ naše hračky tak, aby každý měl ve svém to své (nikdy se nám to beze zbytku nepovedlo – vždy jednou něco chybí a druhému zase přebývá). Tak jsme se rozdělili. Velitelka vozu chtěla jet také domů, ale já si stál na svém, že pokračujeme dál ve vytýčeném … Prosadil jsem si to. Jelo se na Pastviny. Do navigace byla navolena „kochačka“, tedy cesta nejkratší, bez dál-nic, po okreskách, případně po nezpevněných komunikacích. To mám rád! To je jízda! To je pastva pro oko! To jsou zážitky! Mnohdy neopakovatelné … (Jednou jsme se na Vysočině octli na polní cestě uprostřed bizoního stáda.)

Po necelých dvou hodinách (cca 80 km) jsme se ocitli na plánovaném místě. V kempu „Šlechtův Palouk“ na Pastvinské přehradě. Píchnul jsem Hatiťárnu ledabyle před recepci, bo stejně za chvíli popojedu někam na plac. Zapomněl jsem otevřené okénko u řidiče. Vrátil jsem se s tím, že jej zavřu. Okénko na elektrický pohon – tedy bez kliky. Strčím klíček do zapalování a nic. Totální mrtvola! Všechno! Celý auto kaput. Fungovala jenom vestavba. V bláhové naději, že jenom klekla baterka, jsem vylovil stočtyřicítku z vestavby, napojil na startovací kábly, ale nic. Vůbec nic. Byl jsem vzteky bez sebe! Chcíplý auto, blbě stojím, už podruhý zdechlina … V tom přišla kočenka z recepce, jestli mi může nějak pomoci. Docela neurvale jsem jí odpověděl, že tedy s tím mi asi moc nepomůže. Naštěstí se nenechala zapudit a začala řešit. Byla pravila, že má strejdu, který dělá v opravně v Žamberku. Zavolala mu, dala mi ho na ucho a domluvili jsme se. Na pondělí, na pracovní den. A co dál? Nedalo se nic dělat. Byli jsme v kempu – naštěstí, sice na asfaltu před recepcí, ale ne na asfaltu někde v pustém lese na „kochací trase“. Obložili jsem bydlíka kuželama, vyvázali čoklíky k zadnímu kolu do stínu a šli jsme k vodě. Dovolenou si kazit nenechám. V neděli jsem si postavil SmartKata a vyrazili jsme proti proudu. Pastviny jsou nádherná přehrádka, ale pro jachting naprosto nevhodná. Vodní plocha je úzká, vysoké zalesněné břehy, samá zátoka a zákruta – idylická vodní plocha, ale vítr tam fackuje každou chvíli odjinud. S velitelkou vozu je to na lodi jako s vorvaněm. Než se přesune na druhý bort, už by zase měl být balast tam, kde byl před chvílí. Vydržel jsem to převalování balastu asi 2 hodiny. Pak jsem jí vysadil a vyrazil sám. To byla jízda! Frglík se mohl zbláznit! Skákal jsem tam jako opice, ale bylo to velice technické a jako nácvik pro středně pokročilé naprosto vynikající trénink. Párktáte se mi podařilo chytit i nějaký ten poryvek, který mne vytáhl z vody a donutil použíti trapézu. Prostě paráda. I pod most jsem se strefil. Chvíli jsem laboroval, ale našel cestu, kde se stěžněm projedu. A podařilo se i s napnutými plachtami. Prostě blbý mají štěstí!

Večer jsem to všechno sbalil a těšil se na příjezd servisního vozidla. Přijelo, jak bylo dohodnuto. Když jsem chlapíčkům popovídal story o kuně, tak první reakce byla, že jsou někde přežraný kabely. To bychom hledali nejméně 14 dní! A byl jsem zase „na kolenách“! Kuwa, co teď?! Jeden z nich byl pravil, že se kouknou po relátkách. A? A hned to první, na které šáhli mělo vypadený káblík. Nasadili a všechno makalo tak, jak má. Zlaté české ruce! Nic nechtěli, že mi příjde faktura. Přišla, uhrazena jest! Byl to zlomeček toho, co nabízela „nonstop servisní služba“, která začínala na min. 10 tisících za odtah, neb na výjezdy nejsou zařízeni. Nehodlám komentovat – pouze konstatuji.

Shrnuto a podtrženo – ta podělaná kuna mi udělala „in memoriam“ hned dva problémy! Při prvním jí byl amputována „oháňka“ a s největší pravděpodobností v marném boji o holý život se tam tak mrskala, až uvolnila z konektoru relátka ten podělaném káblík, který se jízdou zcela vytřepal. Vypadá to, že izolace kabelů jí asi moc nechutnala a nebo jsem na to ještě nepřišel. To ukáže soudruh Čas ….
Velké poděkování patří zaměstnancům kempu „Šlechtův Palouk“ za velmi vstřícný a obětavý přístup k našemu problému, za přátelské přijetí a domáckou atmosféru vytvořenou na „nehostiném asfaltu“ před recepcí. Až nebudete někdo vědět kam jet, jeďte na Šlechtův Palouk! Ale bez kuny! :o)

No a dál? Dál se jelo podle daného itineráře – tedy na Rozkoš, kde už na nás „U Milana“ čekal kamarád. Přijeli jsme tam okolo druhé hodiny odpolední, krásně pofukovalo. Jeden SmartKat už tam byl, druhý jsme postavili a na třetího, co jsme vezli s sebou nebyl kapitán. Tak zůstal ležet pod postelí – ten SmartKat. Vyjeli jsme. K večeru se to pěkně rozfoukalo. Vrátil jsem se pro trapézák. Tak krásně jsem se dlouho nepovozil. Po jednom plováčku, pověšenej do trapézu, stoje na návětrném bortu jsem vjel do „vzduchové díry“ a šup – už jsem tam byl. Plavidlo „hore kokotom“, tedy dolů stěžněm. Prostě jsem se parádně cvaknul. Blbli jsem ještě do večera s tím, že druhý den bude pokračování. Ale soudruh Vítr si vzal asi náhradní volno, bo co – prostě měl „áčko“. Tak se namontoval spalovací motůreček a jelo se na průzkum se „smraďochem“. Ve středu jsme čekali na výše jmenovaného soudruha do oběda. Nedorazil. Asi zůstal i na večeři. Tak jsme se zabalili a jeli domů. Bylo mi to líto. Tak jsem hned jukal na weby, jak tam po našem odjezdu foukalo. Odjeli jsme oprávněně. Úplný zrcadlo.

Tak a to je téměř vyčerpávající popis naší letošní dovolené v duchu „Přehrady v Česku“.

Kamil