Napsat cestopis o Turecku není pro mne snadné

Napsat cestopis o Turecku není pro mne snadné ze dvou důvodů, za prvé nejsem spisovatel, za druhé 2 vynikající články zde už byly, od Karla a od Ivana, tak se spíše zaměřím na praktické zážitky, které by snad mohly pomoci dalším kolegům při cestě do Turecka.

Na první pohled pošetilý nápad vyjet v neděli odpoledne se během cesty ukazuje jako správný, dálnice jsou volné, bez kamiónů, a tak bez problémů večer dojíždíme na maďarsko-srbské hranice a nocujeme.

Ráno 5.9. vjíždíme na srbskou celnici, policista aktivně kontroluje koupelnu, garáž a evidentně všechna místa, kde bychom mohli pašovat osoby z EU do Srbska. Škoda , že jsme to netušili dříve, mohli jsme nějakého občana EU za příspěvek na dovolenou nelegálně vyvézt ven.

Srbské dálnice nejsou v dobrém stavu, často se projíždí při stavbě a opravách do protisměru a za to chtějí hladoví Srbové platit. U jedné mýtné brány požadují poplatek za nákladní auto, po důrazném smlouvání je nám přidělen tarif pro osobní auto s nákladním přívěsem, u další taxman nevěří , že náš camp váží 3,5 t,vyžaduje OTP a ukazuje na číslo 3700, což jsou otáčky motoru při max. točivém momentu. Nakonec to uhádáme, platíme 3,50 EUR a za trest dostáváme zpět 0,50 EUR snad v jednocentových mincích. Nevadí, schováme je pro ně na zpáteční cestu. Přejezd do Bulharska probíhá celkem bez problémů, kupujeme týdenní známku za 5,-EUR a vyrážíme na dálnici kvality podobné naší D1. Sofii hodláme objet po okruhu, v našich představách jako v jiných evropských městech. Realita nás však probudí, okruh tvoří rozbitá okresní silnice, po dvou kilometrech odmítám dál ničit auto a odbočujeme vpravo, přímo přes centrum. Nemáme plán města, navigace nás vytrvale vyzývá k otáčení, tak pokračujeme stylem slunce musí svítit na pravou tvář a počítej do tisíce.

V Bulharsku si připadáme jako ve skanzenu komunismu, mnoho policejních stanovišť s kontrolami řidičů, každé druhé auto Žiguli, nápisy v azbuce dotváří kolorit. Radši jedeme dál. Zhruba u Plovdivu nás navigace žene z dálnice vpravo, mapa hovoří o tom, že máme jet dál po dálnici až na turecké hranice. Zastavuji na hrbaté hliněné krajnici, kterou by ani nevětší optimista nemohl nazvat odstavným pruhem a rozhodujeme co dál . Během minuty je tu bdělá bulharská policie, z žigulíku s modrými majáky vystupují muži zákona nasazují čepice rozměrů středně velkého umyvadla. První z nich divoce mává rukama nad hlavou a křičí non stop, non stop. Druhý je rozumnější, vysvětluje, že dálnice na mapě ve skutečnosti neexistuje, na otázku kudy na Istanbul, ukazuje někam do tmy. Inu země kde zítra znamená již včera. Dále absolvujeme cestu 80 km temnými vesnicemi po rozbité silnici a s láskou vzpomínáme na naši D1. Poslední kilometry bulharského území jsou ověnčeny špinavými prodejními stánky, kde bych zastavil jen v případě potřeby nákupu drog nebo pohlavní choroby. Po několika pasových kontrolách, kde už se ztrácíme, zda jsou bulharské nebo turecké, vjíždíme do nového, osvětleného prostoru turecké celnice. Vzhledem k tomu, že už je půlnoc , po dohodě s celníkem, parkujeme a jdeme spát. Bezpečnější místo na nocování si snad nikdo nemůže představit.

Vyspání do růžova, po snídani vjíždíme do jámy lvové. U prvního okénka celník vyžaduje greencard a vůbec všechny doklady. Snažím se mu vysvětlit, které jsou od campu a které od skútru. S úsměvem mi dává najevo, že on ví nejlépe co dělat. Dobrá. Po zápise do počítače a nezbytných razítcích do pasu mi papíry vrací. Pro jistotu se ptám zda zapsal i skútr. Jaký skútr ? Jste dva? Ano dva, manželka a já. Kdo jede na skútru? Vysvětluji, že skútr je v garáži campu. Vypadá, že se rozpláče. Náhle se mu tvář rozjasňuje. A mohu napsat skútr do pasu manželky? Ano, není problém. Popojedeme dál. Přichází žena v uniformě a anglicky žádá otevřít garáž. Áá motorbike, máte ho zapsaný v pasu? Po deseti minutách je vše v pořádku, další prohlídka je jen formální, pivo, alkohol a další zakázané produkty provážíme bez povšimnutí.

Předem víme od Jirky, že musíme dálnici platit pouze kartou, kupujeme ji na první mýtné bráně. Domluva je mírně problematická, úředník mluví turecky, já česky, ale nakonec se dozvídáme, že na celé Turecko bude vhodný kredit 40 EUR (projeli jsme 20 EUR, asi 1200km , pro porovnání pouze přes Srbsko zpět 23 EUR) Po poledni dojíždíme do Istanbulu, STPL díky Karlovi a Ivanovi nacházíme bez problémů (odsud dvě zprávy jedna špatná, druhá dobrá. Jedna noc zde stojí již 20 EUR, za to WC je zdarma) a vyrážíme pěšky za pamětihodnostmi a na večeři. Jídlo a pivo výborné, cenová relace asi jako v Praze, měníme peníze, turecká lyra vychází zhruba na 10 Kč, ve vnitrozemí je kurz horší.

Další den ( středa 7.9.) trávíme opět v centru Istanbulu, Modrá mešita, Cisterna Basilica, Palác Topkapi, Grand bazar. Popisy památek by vydaly na samostatný článek, tak snad jen foto.

Modrá mešita


Palác Topkapi


Konkubíny v harému jako živé

Ve čtvrtek 8.9. jedem dál. Cílem je černomořské pobřeží, přejíždíme most přes Bospor a náš camp poprvé vjíždí do Asie. Asi 200 km za Istanbulem nás potkává největší " štěstí" naší dovolené. Na konci stoupání řadím ze čtyřky pětku, tu však zařadit nejde, čtyřka zpět také ne. Na odstavném pruhu, zvedám auto na hever (tím originálním to samozřejmě nejde) a společnými silami (manželka za volantem, já pod autem) se daří uvést řazení do částečně funkčního stavu. Camp jede do čtyřky, ale, zvuky, které se ozývají z převodovky signalizují, že daleko nedojedeme. Sjíždíme z dálnice, policie nám ochotně vysvětluje, kde je servis Fiat. Do servisu přijíždíme asi v 17,30. Pracují do 18,00. Ochotně se nám věnují, trochu problém je, že ze cca 40 zaměstnanců německy nemluví nikdo, anglicky jedna účetní, my umíme také jen pár slov. Přichází čas česko-turecké konverzace (slovník prakticky neexistuje), kterou žena koupila před odjezdem. Mezi naprosto nezbytnými frázemi typu -nastoupil jsem do špatného vlaku - a - mohl bych si půjčit vaše noviny - nacházíme i ty nepodstatné jako - náhradní díly, dnes, zítra, ráno, oprava atd.Je nám nabídnuto ubytování v hotelu a náhradní vozidlo-tedy osobní auto. S díky odmítáme a čas trávíme v zázemí servisu, což je zahrada s květinami, vzrostlými stromy a jezírkem s rybičkami. Po rozebrání převodovky zjišťujeme rozsah poškození-pětkové kolo, synchron, řadící vidlička. Trochu mě to uklidnilo, po demontáži poškozených dílů bychom mohli pokračovat bez pátého stupně, ale jsme ujištěni, že díly budou zítra t.j. v sobotu ráno. Skutečně druhý den ráno přijíždí dodávka se všemi potřebnými díly. Pak jde vše ráz na ráz. V poledne je hotovo, následuje pozvání na oběd-odmínutí by byla urážka-rozdáváme české pivo a platíme. Účet činí 980,- TL, což je asi 10.000,- Kč. V českém servisu by nám za to asi stěží otevřeli vrata.


A jedeme dál. Zastavujeme na malém parkovišti u solného jezera. Přijíždí turecká dvojice a zastavuje jen proto, aby nám s úsměvem anglicky vysvětlila, že o tři km dál je camping zdarma. Vůbec jsou Turci vstřícní, ochotní a usměvaví, za celou cestu jsme neměli jedinou nepříjemnost.


Tuz Gölü nás vítá nápisy ve všech světových jazycích včetně japonštiny, čilí prodavači nám vysvětlují, že sůl léčí všechny nemoci a že po ní omládneme. Po půl roce zjišťujeme, že neměli pravdu. Zachováváme se jako správní Češi a jdeme nabrat sůl po vzoru místních na vyschlé jezero zdarma. Máme pocit, že jsme na nekonečné sněhové pláni a chybějí nám běžky. Jen teplota 280C nás vrací do reality.

Odpoledne dojíždíme do Kappadocie, do městečka Göreme, zajíždíme do terasového campingu na nejvyšší místo, kde je úžasný výhled na tufové útvary a celé Göreme. Jelikož camp přesně odpovídá popisu Ivana, ptáme se, zda se na něho nepamatují. Ne, bohužel, sem přijede mnoho turistů. Za 20 minut přichází majitel campu a s úsměvem od ucha k uchu a ochotně sděluje, že si vzpomíná, Ivan ze Slovenska s kamionem tu byl před rokem, dvě noci.



Potkáváme Čechy Honzu a Katku, jedou Turecko opačným směrem než my, do noci si u sklenky vzájemně sdělujeme zážitky. V Göreme je možné si vypůjčit skútr, čtyřkolku nebo najmout horkovzdušný balon. Navštěvujeme jednu půjčovnu čtyřkolek, ale dozvídáme se, že musíme jet jako vláček za vedoucím výpravy. Nic pro nás, zůstáváme u
Večerní pohled na Göreme
vlastního skútru a projíždíme se mezi krásnými útvary. Nikomu to nevadí, ani přírodě. Turci asi nemají žádné ujeté "ochránce" přírody. Navštěvujeme okolní památky, včetně podzemního města ve, kterém bydlelo v dobách ohrožení až 20.000 lidí. Na skútru máme značku CZ a tak u místních vzbuzujeme údiv a otázky, zda jsme tak dalekou cestu absolvovali na motocyklu.


Jak se sem mohlo vejít 20 000 lidí ?


Skalní útvary Cappadocie - ,,kokotov“

Pokračujeme směr Adana, ke Středozemnímu moři a podél pobřeží na Tureckou rivieru. Cesta podél moře je pomalá, jedna zatáčka na druhou, příkré stoupání a klesání už nemohou vyvážit ani krásné výhledy na moře. Náhodná volba na městečko Side, hlídané parkoviště s výhledem na moře. Koupeme se na pláži plné turistických atrakcí, od lehátek po létání na padáku za motorovým člunem, mnoho lidí, prostě turistický průmysl. K dobré večeři hraje reprodukovaná hudba české písničky, dost divné v Turecku. Ráno se jdeme vykoupat, použijeme jedno z mnoha prázdných lehátek, ale to je problém. Přichází jakýsi správce pláže a s otázkou z jakého jsme hotelu. Chvíli dělám, že mu nerozumím, když je vytrvalý říkám, že za 15 minut odejdeme, dostávám vysvětlení, že pláž má svůj řád, hosté s červenými náramky mohou do první řady lehátek, s modrými do druhé řady atd. Pryč odsud, v Turecku je dost pláží volných.

Odpoledne 15.9. dojíždíme do Pamukkale , bereme ubytování v malém campingu s hotelem a bazénem 20TL Ráno jdeme prohlédnout travestinové terasy, po kterých teče voda bohatá na minerály a vytváří krásné sněhobílé útvary. Po cestě vzhůru je možné se koupat v některých jezírkách nebo se osvěžit pod malým vodopádem. Nad kaskádami se rozkládají pozůstatky města Heirapolis z roku 250 p.n.l. Za 25 TL je možné se vykoupat v bazénu Kleopatry s léčivou (to už tu bylo) vodou teplou 34o C, každý ke vstupence dostane klíč ke svému boxu, kam si vloží šaty.Tedy ne každý, Rusové, kterých je v poledne plný bazén, si svoje svršky odloží na velkou hromadu na stůl v restauraci a pověřená bárišňa je hlídá. No, bez komentáře.


Kdo by hádal teplotu vody těsně nad nulou by se o dost zmýlil (26 stupňů)

Jdeme si prohlédnout ruiny města, ke kterým přiléhá krásně upravený park s výhledem na bílé terasy, jezírka a možností občerstvení ve stínu stromů. Odpoledne ruské výpravy kvapně odjíždějí, aby stihly svou All-in večeři v některém hotelu na Tureckém pobřeží, tak máme bazén skoro pro sebe, plaveme mezi zlomky antických sloupů a necháme si masírovat záda jedním z mnoha silných přítoků horké vody. K večeru se vracíme "domů" a zítra jedeme dál.

Silniční doprava v Turecku je kapitolou sama pro sebe, dopravní značky slouží pouze pro okrasu silnic, rychlostní limity se zásadně nedodržují, počet aut jedoucích ve městě vedle sebe je dán pouze jejich šířkou, nikoli jízdními prvky. Na silnicích mimo město je povolena rychlost 90 km/hod., jedu tedy ukázněně 110 km/hod. a předjíždí mě tahač s návěsem 120 km/hod. Všudy přítomné houkání zde neznamená nadávku , ale upozornění např. pozor, předjíždím tě zprava. Nikdo na silnici nikomu nic neoplácí, nedělá neslušná gesta, za celou dovolenou jsme neviděli jedinou nehodu. Silniční síť je většinou kvalitní, hlavní silnice čtyřproudové, na křižovatkách opatřené malým kruhovým objezdem bez přednosti v jízdě na kterém se auto odbočující vlevo "schová" a pak může dokončit odbočování nebo otočit. Dálnice mají zpravidla tři pruhy v každém směru, vzájemné předjíždění kamionů tudíž nevadí, a velmi kvalitní povrch.
Provozu v Turecku se nikdo nemusí bát (ani v Istanbulu), je jen třeba se přizpůsobit tureckému způsobu jízdy. Mohu prohlásit a odpovědností řidiče s praxí 1,5 milionů km, že v Turecku se mi jezdilo lépe než u nás doma.

V sobotu 17.9. zajíždíme do campu Dereli v obci Pamučak, je to krásné místo u moře, stojíme prakticky na pláži (ale ve stínu) 20 m od moře. Kombinujeme koupání s výlety po památkách. Prohlížíme Efes, město založené před 4.000 lety, obdivujeme stavby z doby Římanů, dýchá na nás historie, horko a žízeň. Tu poslední hasíme několika pivy v přilehlé restauraci. Ještě že se v Turecku smí jezdit s 0,5‰ alkoholu. Přichází místní prodavač a nabízí barevnou publikaci o Efesu anglicky, německy, rusky. Pronáším česky neslušnou poznámku o tom, kam si může ruskojazyčný text strčit. Okamžitě zbystří, nejste z Čech? Hned je zpět s knihou v češtině. No nekupte to za 10 TL.


Ranní pohled z koupelny


Večer v rámci jazykových možností komunikujeme se sousedy z Holandska. Jsou asi v našem věku, v důchodu a po Turecku jezdí tak dlouho, jak je to jen bude bavit. Vyjadřují hlubokou lítost nad tím, že my musíme ještě pracovat a že se nám dovolená chýlí ke konci.

Další cesta už má definitivně podobu návratu, směr Canakkale, trajekt přes Dardanelli (35 TL, každých 45 minut) a na Řecké hranice. Pro velký úspěch opakujeme nocování na turecké celnici, tentokrát počítám kontrolní staveniště, jsou čtyři, propojené počítačovou sítí, na druhém už nás vítají - Halo Paul, how are you?

Řeckou hranici projíždíme zelenou zónou pro EU prakticky bez zastavení. Na opuštěných mýtných branách řeckých dálnic visí cedule s nápisem Free zone. Řekové si vyprotestovali a vystávkovali zrušení dálničních poplatků, takže jedeme zdarma. Jen tak přemýšlíme, kdo to za ně zaplatí. Můžeme třikrát hádat.

S cílem posledního koupání dovolené zajíždíme do hezkého městečka Stavros -dvě pláže, malý přístav, několik restaurací, nákupní možnosti, stání pod palmami zdarma - až na jednu maličkost, je bouřka, zima, fouká vítr. Snad to bude zítra lepší. Nebylo. Takže dovolená definitivně končí, už jen cesta přes Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Slovensko domů.




Prožili jsme dovolenou v krásné zemi, poznali ochotné, usměvavé vstřícné lidi, viděli mnoho přírodních krás i architektonických památek.

Ujeli jsme celkem 6.173 km, spotřebu 14,2/na 100 km považuji vzhledem k jízdním průměrům za přiměřenou.

Mnoho míst jsme museli z časových důvodů vynechat, ale to je jen další argument proč se do Turecka brzy vrátit.

Líba a Pavel