... Jeli jsme dvě posádky, každá obsahující jednu tchýni a jednoho tchána. Naši dědici se vzali a tedy z nás udělali příbuzné … Teď mne tak napadá, že vlastně za celou tu cestu můžou ti haranti …

Člověk míní, soudruh Život mění! Jak jsem zde byl již před časem předestřel, letní dovolená 2010 měla být ve znamení cesty na sever. V plánu bylo Norsko. Norsko suchou cestou – tedy bez trajektů, po mostech. Naplánováno bylo, ale onen soudruh nám dal ránu pod pás. A hnedle bylo všechno úplně jinak. Jediné, co zůstalo, byla touha cestovat na sever. Tak jsme se zamysleli, dali hlavy do hromady a nakonec se vše naplánovalo a vyjelo se. Kam? No přeci na sever! Ale po „druhé straně“ – tedy pobaltskými republikami. Tato alternativa byla zvolena jednak z důvodů časových, a jednak z důvodů finančních. Nebudu rozebírat. Prostě stálo to za to!

Ale k věci. Po vedrech, které jsme si tady doma užili, už jsme se všichni viděli v chládku na severu. Takový byl předpoklad! Ale! Předpoklad se splnil takříkajíc napůl! V chládku jsme byli, ale doma bylo po našem odjezdu něco podobného „božímu dopuštění“! Přívalové deště, bouřky, povodně. Tomu jsme úspěšně ujeli, respektive jsme to táhli za sebou. Projeli jsme Varšavou a dvě hodiny po nás byla pod vodou. Prostě jak se říká „.. blbý mají štěstí …“!

Nehodlám se tady rozepisovat s itinerářem, i když by mohl být pro někoho docela zajímavým námětem na cestování. Obrátím svojí pozornost na klíčové body našeho cestování. Jeli jsme dvě posádky, každá obsahující jednu tchýni a jednoho tchána. Naši dědici se vzali a tedy z nás udělali příbuzné …  Teď mne tak napadá, že vlastně za celou tu cestu můžou ti haranti …

Jeli jsme dvěma vozy. „Hatiťárnou“ a "spolutcháni" jejich dodávečkou.

Bylo to zajímavé hned od začátku. Odjezd byl zvolen na čtvrtek večer. Naplánovali jsme si cestu tak, abychom přejeli Polsko „jedním vrzem“. Tedy přesunout se někam k Polským hranicím, tam přechroupnout a za ranního kuropění „táhnout na sever“. Místo na nocování bylo vybráno, sraz na místě byl stanoven na 20. hodinu. Ovšem pozor! V tu dobu se v Brně ještě prováděly „hatiťácké manévry“ spočívající v dovybavování potřebného. Jak jinak (jako vždy) – vraceli jsme se celkem třikrát! Tedy odjezd byl posunut cca o 3,5 až 4 hodiny. Souřadnice sedly, našli jsme se krátce před půlnocí na daném místě. Vzali jsme kolektivně „schlaftruňk“ a zalezli do spacáků s tím, že ráno se v 7 vyrazí.

Nemohl jsem dospat. V 6 už jsem bral ranní cígo. V autě nehulím – tedy venku. Obcházel jsem hatiťárnu a najednou mi něco bylo divného. Koukám – pravá zadní vnější prázdná.  S pomyšlením, že to tedy pěkně začíná jsem hupnul do montérek a jal jsem se ohledávat místo činu za účelem zjištění příčiny. Byla prozaická! Na vnější gumu mi v servise dali na ventilek kolínko, by se dala guma nafouknout. Jenže! Jenže to kolínko se povolilo, otočilo a způsobilo únik vzduchu. Oprava – brnkačka (to jsem si myslel). Otočíš do správné polohy, dotáhneš a nafoukneš. První dvě operace bez problému, ale nafouknout čím?  Rezervu se mi tahat nechtělo, tak jsem začal shánět kompresor. Našel. O pár domů dál v dědině. Tam jsem se s bydlíkem doplazil krokem v naději, že tu prázdnou gumu neurvu od disků, bo – bezdušovka. Podařilo se. Nasadila se hadice, pustil kompresor a za chvíli? Za chvíli rána jako z děla! Guma OK, kompresor taky, ale hadice na sračku. Holt byla přemístěna k majiteli i s kompresorem ještě za dřevního režimu. Nebo, že by soudruzi v NDR udělali někde chybu? Nicméně jsem naznal, že na dojetí k pumpě už tam je dost a plášť by spadnout neměl. Dyk je to tuplák …

Tak jsme vyrazili. První pumpa byla v Polsku, kompresor nebyl. U další taky ne, pak se to podařilo nafučet u nějaké pumpy na 2,8 z potřebných 4,75. A to už jsem byl notně nervní … Jelo se dál – od pumpy k pumpě. Nakonec se to podařilo dofouknout něco málo přes 4 a bylo. Pustil jsem to z hlavy. Polsko jsme přejeli, za námi se táhly děsně vyhlížející mračna, před kterými jsme prchali. Po cestě jsme chytli mlhu – tak jsem zapnul mlhovky a zapomněl jsem je vypnout. Jak jinak – polským polišům se to nelíbilo, ale ukecal jsem to na domluvu. Po zdrženích dofukováním a handrkováním s policajtama jsme dorazili do Litvy do vytipovaného kempu. Bylo něco málo před půlnocí. Vrata zavřená, nikde nikdo. Tak jsme se rozbalili vedle cesty před kempem, otevřeli flašku a dali nějakej dlabenec. O půlnoci přišel „děžurnyj mužik“ s tím, že nám otevře a pustí nás dovnitř. Byl poslán někam. Tak jsme ušetřili za kempovné.

Druhý den se jelo dál. Celkem bez problémů, od města k městu. Tedy po městech, kde bylo co vidět. Při jedné z „rauchpauz“ jsem si všimnul, že se zase „ten prokletej ventilek“ povolil! Zase se ta potvora pootočila a způsobila únik média, jak by asi řekl odborník. Tak se zase jelo od pumpy k pumpě, ale situace byla daleko horší! Kompresorů bylo daleko méně než v Polsku, a když se konečně nějaký našel, tak zase netlačil. Zlatá Avia! Ta měla kompresor! Zbytek cesty se odehrával ve znamení sledování tlaku v oné inkriminované gumě.

Nutno podotknout, že v pobaltských republikách je zpevněných cest jako u nás šafránu. Možná i tam, ale šafrán jsme nehledali. Hledaly se kompresory. Pravda, při tak obrovských vzdálenostech to není žádná sranda budovat kvalitní silniční síť. Tak si to hoši trochu zjednodušili. Prostě se položí jeden asfaltový pruh na šířku finišeru, který je k dispozici a po obou stranách se to projede buldozedrem. Pokud jedeš na silnici sám, je to paráda. Když se ale něco „řítí“ do protisměru – hup, pravou stranou do stopy po „buldou-seru“ a levou půlkou pěkně po asfaltíku. Je to na pevné nervy. Pro nás „inostrance“ určitě, domorodci jsou natolik zběhlí, že ani neubírají plyn. No a tady se zrodil další problémek. Pravá strana vozu trpěla otřesy více, jak strana levá … (nemluvím o politice ..!). Problémek na sebe nenechal dlouho čekat. Bylo jenom otázkou času, kdy se někde něco utřepe. Stalo se tak. Utřepala se mlhovka. Mlhovka, celá plastová, osazená v celoplastovém nárazníku a uchycená ocelovými samořeznými šrouby. Kterejsi vůl kdysi byl pravil. Že plasty nahradí železo! Nesmysl! Proč tam tady nebyly také plastové šrouby? No – jedu si takhle po tom jejich slavném asfaltu a slyším pravidelné cvakání. Cvakání závislé svojí frekvencí na rychlosti jízdy. Bylo mi skoro jasné, že jsem lapnul defekt. Zastavil, ohledal, nic nenašel. Jel dál, znovu slyšel, znovu zastavil a znovu nic nenašel. Tedy našel – zase se ten blbej ventilek pootočil a byl na hraně disku. Usoudil jsem, že to cvakání, bylo klepání ventilku o disk. Jak jinak – vnější guma byla zase bachratá. Tak se zase hledal nějaký ten kompresor. Domů to bylo cca 2150 km. Jelo se zase jako dříve – od pumpy k pumpě. Dovolenou si kazit nenechám. No a když jsme se vrátili domů, tak jsem druhý den mazal do servisu jim „omlátit o hlavu ten blbej ventilek“. Chlapíček naznal, že je fakt blbej. Odmontoval ho. Vypustil tedy vnější gumu s tím, že auto tu chvilku postojí na té vnitřní. A ejhle! Iveco si keclo na ráfky. Ta zadní byla prázdná. Tedy až tady jsem si uvědomil, že ve své zaslepenosti v hlídání vnějšího kola, jsem mazal těch cca 2150 km na defektu! To su vůl, co? Nicméně se nic nestalo. Guma přežila a dokonce se našel i ten vytřepanej samořeznej šroub z mlhovky. Byl v té vnitřní pneumatice. Ale už bez celé hlavy s podložkou. Po té zůstal v gumě jenom vylisovaný otisk.

Dneska už mám problémek s kompresorem vyřešen. Sehnal jsem malinkej kompresor, na 220V, utáhne mi ho centrála, vozím s sebou obé a je vystaráno.

Nicméně v nadpise citované jsem popisem technických zajímavostí naší cesty poněkud opomenul. Tedy nyní trochu cestopisu.

Pobaltí je krásné! Pobaltí je jiné, jak příroda, na kterou jsme doma zvyklí! Mnohokráte jsem si vzpomněl na ruské ilustrované bajky, kterými mne zásobovala základní organizace Revolučního Odborového Hnutí v tátově zaměstnání. Dříve narození si jistě pamatují ... Kýčovité obrázky se zvířátkama, hejna muchomůrek s červenobílými klobouky, sem tam nějaký ten hříbek ... prostě idylka. Tak to tam je! Fakt! Skoro všude to tam tak je!

Ze začátku jsme byli uneseni a pokřikovali jsme po sobě: "... jé vidíš to hejno muchomůrek?" ... "a ty hříbky" ... "ten březový hájek" ... a furt dokola! Navigace byla pravila, že máme jet 328 km rovně a pak zahnout doleva. A fakt! 328 km se jelo jedním březovým lesíkem plných hejn muchomůrek, hřibů a ostatních "lesních produktů". Šly z toho oči kolem! Né z té krásy, ale z toho množství! A furt a furt a furt to samý! Hrůza! Nenávidím muchomůrky a od té doby mám obavy, že mi ani hříbky moc chutnat nebudou, neboť ve mne vždy asi budou evokovat těch nekonečných 328 kilometrů! Takové je vnitrozemí Litvy. Nakonec jsme se dočkali a dojeli na pobřeží. A tam to bylo něco podobného - úplně vlevo moře, uprostřed ten ouzkej pruh asfaltu s po stranách vybuldozerovanými "jízdními pruhy" a úplně vpravo zase les s muchomůrkama a hříbkama, ale pozor změna - les ne již březový, ale borový!

Docela mne pobavilo, když jsem dojel k dopravní značce "Pozor prudké stoupání" a na něm vyznačené stoupání 5%. No jasně! Čemu se divím, když nejvyšší hora tam má necelých 400 metrů, že? A tak jsme jeli a jeli a jeli. Po trase Waršava, Suvalki, Meteliai, Kaunas, Klaipéda, Liepaja, Riga, Parnu, Tallin, a nejvíce na severu cílové místo Kunda, dále pak do Narvy a podél Čudského jezera na jih, Tartu, Rezekne, Daugavpils, Vilnius, Bialystok, Radom, Krakow a domů. Bylo to krásné, poučné, přiměřeně dlouhé a ne moc často opakovatelné.

Na všech místech v pobaltí, která jsme navštívili je doposud zjevně partna ruská anexe. Místní obyvatelstvo má rádo dřívější usurpátory asi stejně jako my. Starší generace vládne bukvičkami azbuky, ale je nutno nejdříve jasně dát najevo, že jsme češi a ne rusové. Pak jsou domorodci velice pohostinní a lze konverzovat "pa růsky".

Výsledné dojmy jsou opravdu pozitivní - byli jsme v Kundě! Mezi Litvou a Lotyšskem jsem moc velký rozdíl nepostřehnul. Sever Estonska je pravý opak. Tam už civilizace přeplavala přes moře z Finska ...

Howgh!