když se řekne voda,tak se mu vybaví tak akorát máčení nohou v lavoru

Příběh desperáta.

Vraťme se v paměti na začátek července 2011.U jezera Niegocin, w Strzelcach,jsme se setkali ve velmi početné skupině s našimi českými kolegy. Co jen jsme tam všechno společně prožili!Od plavby výletní lodí,cyklovýletů,dokonce k velmi vzdáleným cílům,objevování mnoha jezer z paluby nafukovacího člunu přes plachtění a samozřejmě pořádání každovečerních ohňů,při kterých jsme tancovali a zpívali.
Jedním slovem- skvělá zábava,na kterou dodnes velmi rádi vzpomínáme.

Uprostřed českých karavanových posádek,přijela jedna rodinka bez nafukovacího člunu.
Byl to moderátor z českého karavanistického fóra Caravan24.cz Čestmír alias Transit,se svou paní Pavlou a synem Čendou. Cest mír se dá volně v polském jazyce vyjádřit jako cesta a mír,čemuž přikládám velký význam.
Představuji Vám tuto velmi sympatickou rodinku ve společnosti mé vyvolené.
Vzájemné sympatie mezi našimi posádkami vedly dále k zapálení Čestmíra a Čendy do plachtění naší plachetnicí,kterou kormidloval náš stálý člen posádky Patrik,syn Agi a Piotra.Patrik má průkaz vůdce malého plavidla a byla to pro něho příležitost k prohloubení svých znalostí a schopností plachtit.Je velmi příjemné mít na palubě tak zručného kormidelníka a k tomu sympatického a všestranně schopného chlapce.Závidím jeho rodičům takového syna.Vím co vím!

Mám dvě dcery-jsou milované,krásné a schopné,ale osud nám syna nedopřál.Nebylo by na škodu mít kromě dcer i syna.Vidíte? Jak jednoduší lze propadnout sentimentu?
Vrátíme se raději na plachetnici.
Patrik kormidloval na otevřené vodě.
Vítr vál tak akorát a tak se v Čestmírovi začala rodit láska k plachtění.
Já jsem přebíral kormidlo jen v kanálech.Hlavně v tom starém Niegociňském,protože je plytký a svými zatáčkami nebezpečný.

Kanál Łuczański patří mezi ty méně nebezpečné.S Patrikem u kormidla jsem měl volné ruce a mohl jsem se o to více věnovat hostům a vykládat jim o krásách mazurských jezer obecně,podrobně o každém z kanálů o jednotlivých jezerech a o Giżycku,jeho tvrzí Boyen a křižáckým zámkem zrekonstruovaném během několika měsíců.Čestmir sice pozorně poslouchal,ale všiml jsem si,že všechny ty šňůrky a plachtoví  ho zajímají víc.
Na něco jsem zapoměl-změnil jsem téma.Rozpovídal jsem se o jezerech,vybavení plachetnice a jeho obsluze,o zásadách  plachtění při různé síle větru a pod vůči větru různými úhly plavby,o funkci plachtoví, o trimování plachet,o způsobu plavby ve vlnách.
Čestmírovy oči zprvu přimhouřené nadmírou světla se začaly měnit,až byly doširoka otevřené z údivu,co vše musí jachtař o plachtění vědět.

Ani v duchu mě nenapadlo,že to nevinné plachtění  po jezeře Kisajnie a zvláště po nádherné Labutí cestě bude mít pro mně tak vážné důsledky.Nepomyslel jsem si,že budu muset ohnout páteř a změnit hned několik svých zásad.A tak jsem trochu lehkomyslně souhlasil s podniknutím této bláznivé plavby.
Až se bojím dál pokračovat.

Pozorně jsem Čestmíra pozoroval.Pravý vodák svým šestým smyslem umí vycítit,jestli začátečníka bude  plachtění bavit.Pozná to i přes to,že dotyčný ještě neměl tu možnost poprat se z živly a když se řekne voda,tak se mu vybaví tak akorát máčení nohou v lavoru.Čestmír byl očividně tím vším co se o plachtění dozvěděl nadšen.
Přes to vše,co už o plachetnicích věděl ho ale stále ještě hodně zajímaly i motorové lodě.Toto mé těšení se mi zanedlouho potvrdilo při jedné z večerních debat při ohni.Nejen Čestmír,ale i ostatní čeští kolegové se při červencovém setkání vyptávali na možnosti pronájmu motorových jachet,jestli je na tyto lodě potřebný průkaz VMP a jaké jsou ceny za jejich pronájem.Byli potěšeni ,když se dozvěděli ,že na lodě které nemohou plout rychleji než 15 km/hod nepotřebují lodní řidičák.
Tehdy jsem si byl jist,že se někteří z nich na Mazury vrátí a budou je chtít poznat z plachetnic,kterou budou statečně sami řídit a při tom pozorovat krásy jezer jen za slastného šplouchání vlnek o příď plachetnice.Bez rachotu lodního motoru a nepohodlí malého prostoru nafukovacího člunu.

Čas plynul,příhoda stíhala příhodu.Toho léta plachtění nebylo z důvodu rychle se měnících povětrnostních podmínek ani trošinku nudné.Na lodi jsme vzpomínali na červencové setkání nad Niegocinem,po kterém mi přišel mail od Čestmíra. Přál si v něm najmout si loď a absolvovat na ní čtyřdenní plavbu po jezerech spolu ještě se třemi svými kolegy.
Věděl jsem,že nevlastní žádný průkaz vůdce malého plavidla,motorových lodí a už vůbec né plachetnic.Přes to jsem našel několik firem nabízejících pronájem motorových lodí a poslal jsem Čestmírovi jejich www stránky.

Schylovalo se k sympatickému setkání.Představoval jsem si svou ve větru rychlou a obratnou plachetnici „Halszkę” vedle  pomalé motorové bárky,oheň na břehu a povídání si při dobrém českém pivu.
Nakonec jsem byl mile překvapen Čestmírovou odpovědí na můj mail,ve které psal,že si nechce pronajmout motorovou loď,ale plachetnici.Co myslíte? Co by si každý jachtař o tomto přání pomyslel?
No to samé co já.Aha! Jsou čtyři.To znamená,že jeden z nich asi umí plachtit.
A tak pod radostnou představou nových příhod a opětovného setkání se sympatickým kolegou z Čech,navrhnul jsem hned několik půjčoven plachetnic a s uspokojením čekal do 1.září,kdy jsme se měli setkat a společně začít zdolávat vody mazurských jezer.

Trochu mě sice zneklidňovala okolnost,že Čestmír nemá žádný průkaz nutný k řízení lodě,sám jsem mu dával informace že na řízení sedmimetrové plachetnice u nich v Polsku žádné papíry nepotřebuje.
Uklidňoval jsem se tím,že v nejhorším případě nechám svou plachetnici Halszkę u mola v Strzelcach a přesednu si v roli kormidelníka na jejich jachtu.Kluci pak budou mít naučnou plavbu spojenou s krátkým plachetním kursem.Bude nás pět.Určitě si vypůjčí velkou plachetnici,vždyť ví že tam musí spát a relaxovat čtyři dny a noci.

Následující Čestmírův mail mě ale úplně vyvedl z rovnováhy.I normoval mě v něm o své rezervaci plachetnice  Sportina 682! Jachtaři vědí o čem je řeč. Je to sice velmi kvalitní plachetnice,ale nízká a těsná.Už vůbec není řeč o tom,že bych se k nim nalodil a plul s nimi.
No nic – pomyslel jsem si,teď už je vše jasné.Mají mezi sebou kormidelníka s průkazem vůdce malého plavidla.
To je nakonec to nejlepší.Oni poplují na své plachetnici a já se svými pejsky zase na té své .

Vyrazili jsme na setkání s Čestmírovou posádkou do Bogaczewa na jezero Boczne.Počasí nám přálo,těšili jsme se na setkání s novými kolegy a na prožití spousty nových příhod.
Čekali nás na mostě: Čech Dalibor, Němec Werner i Řek Janis.
Na Čestmira jsme museli počkat.

Setkání to bylo opravdu radostné. Členové posádky byli sympatičtí pánové,těšícími se na plachtění s takovými,dle Čestmírových slov „ mořskými vlky „ ,jako jsou Halszka a Tadeusz.
Říkají,že jsou moc vděční za to,že budou i když jen povrchně moci poznat krásy mazurských jezer a poprvé v životě postaví svou nohu na palubu plachetnice. ?????
Samozřejmě vědí ,že plachtění v nepříznivých meteorologických podmínkách je až životu nebezpečné,ale přeci s námi jim nic nehrozí!!!
Ty co čteš tyto řádky a myslíš si,že tímto byly všechny pohromy vyčerpány,seš na omylu.

Dorazil Čestmír.Moje první otázka na něj zněla – Jak si představuješ plavbu za těchto podmínek?
Odpověděl s radostí tak upřímnou a úsěvem tak širokým, že do dnes mi nejde do hlavy co způsobilo mou několika minutovou paralýzu.Jestli to bylo tím,jak to řekl,nebo tím, co řekl.
- Poplujeme dvě plachetnice.Já popluji vedle Tebe a Ty mi budeš říkat co mám dělat.
I oba dva moji pejsci Dolly i Holka si v tom úžasu z toho co právě uslyšely sedly na zadek
Každému vodákovi je jasné,že jsem se ocitl v bezvýchodné situaci.Vlastně jedno východisko bylo-na nic nečekat a zmizet tam,kde pepř roste,anebo přestoupit na jejich plachetnici Sportinę a začít regulérní zkrácený kurs plachtění.
Vedle kotvila moje plachetnice „Halszka” s mojí paní Halszką a oběma fenkami na palubě.Dívaly se na mě s nadějí,že je neopustím.
Pro suchozemce to asi není nijak podstatné,ale kdybychom nastalou situaci přirovnali k autoškole,tak se nacházíme v situaci,kdy mně laik prosí,abych ho naučil řídit automobil způsobem,že pojedu druhým autem vedle něho a budu mu přes spuštěné okýnko říkat co má dělat.
Není těžké domyslet důsledky takového způsobu výuky.
Jachting a plachtění není vůbec jednoduché,natož bezpečné.Četnost ohrožení plachetnice roste se vzrůstající silou větru,zvětšujících se vln a rostoucí panice posádky.
V mém rozhodování,jak z této situace ven mi nepomohl ani samotný majitel čártrové firmy.Nechtěl posádce bez jachtařských zkušeností plachetnici půjčit vúbec.Bylo mu jasné že se Čestmírova posádka dříve nebo později utopí,ale o to mu až zase tolik nešlo.Říkal „horší je že nedostanu odškodnění“.Buď pojedu s nimi,nebo plachetnice nebude..

Nechtěl jsem ustoupit a tak jsem namítl.
„ A co kdyby podepsali prohlášení,že zaplatí do posledního groše všechny škody,které způsobí?
Zarazil mě výraz jeho tváře.Byla na ní vidět vděčnost za objevení východiska,které jsem já považoval za šalamounské,on však za mou čirou hloupost.
Od dob zrušení nutnosti mít průkaz VMP na plachetnice do 7mi metrů,zvýšily čártrové firmy své vedlejší příjmy pocházející ze škod způsobených neznalými posádkami těchto plachetnic.
Nedivme se proto my vodáci staré doby,že na jezerech panuje zmatek.
Čestmír prohlášení podepsal,zaplatil kauci a pak už nic nestálo v cestě k dobývání Mazurských vod.To jsem si myslel,ale jen do té doby,než jsem s Halszką vstoupil za účelem provedení inspekce vybavení pronajmuté plachetnice na její palubu.

-Ó matko! Kdo na ní naposled plul! Zalomila Halszka rukama.
Určitě bych i já lomil rukama,anebo bych se nejraději zhroutil celý,nebýt upřeně na mně hledících čtyřech párů očí plných nadějí a důvěry. Ta jejich důvěra,ta je na tom všem nejhorší.
Úplně paralyzuje a překáží ve výběru toho nejracionálnějšího rozhodnutí.
Rozhodl jsem sice neracionálně,v daný okamžik však asi nejlépe – opravíme co půjde a začneme se vstupním školením posádky.

Vyměňovali jsme lano za lanem,provaz za provaz,závlečku za závlečku natahovali jsme provazy a ladili přídavný motor.Po dvou hodinách práce,která měla jednu výhodu,byla totiž výborným prostředkem pro seznámení posádky s výbavou plachetnic,jsme společně dospěli k názoru,že plachetnice je už dostatečně opravena a tím je připravena vyplout a mít přitom naději,že se i vrátí zpět ,do mateřského přístav.

Halszka,nikdy nezapomene zkontrolovat drobnosti,které já s nadhledem přehlížím.Zkontrolovala délku kotvícího lana. Provedla to akorát v průběhu mého školení,kdy jsem vysvětloval posádce proč je nutné mít v mazurských podmínkách kotvící lano délky 30 metrů.
Vyměnili jsme tedy pětimetrový kotvící provázek za pořádné třicetimetrové lano a pokračovali dál ve školení.
Pánové pozorně poslouchali o tom,jak pracuje plachta,jak se nastaví vůči větru,o spolupráci hlavní plachty s kosatkou a o tom k čemu má plachetnice ploutev ( meč ),o předcházení skluzu a o dalších tajích kormidlování plachetnic.
Nejvíce jsem se namluvil o zásadách bezpečnosti,ale všiml jsem si že toto téma posádku zajímá ze všech témat nejméně.
Natrénovali jsme ještě sklopení a postavení hlavního stěžně,vytažení a stažení plachtoví,spuštění a vytažení kormidla a ploutve.
Nakonec přišla ta velká chvíle  –  VYPLOUVÁME!
Z přístavu vyplouváme za pomocí lodního motoru,po sto metrech stavíme stěžeň.
Za každou cenu držte kurz ideálně k větru! – radím.
A opravdu drží.Řeknu Vám stavějí hlavní plachtu k větru lépe než když to cvičili při školení.
Motor STOP a plachetnice vyráží v tichu kupředu přes jezero Boczne na východ.Vane do zad ( mistrál ) a moji plavčíci jsou nadšeni z toho,že to plachtění není zas až tak složité.Co více, baví je několikrát za sebou jdoucí obrat přes záď lodi a způsob jeho kontroly.

Vplouváme na jezero Niegocin. Plujeme na půl větru, jachty zrychlily. Vane dvojka, zatím je bezpečně a těšíme se jako děti – oni  že vůbec plují, my že plují ve správném směru.
Ale s pohodou je to jako se vším co je příjemné – někdy musí skončit.Obyčejně to přijde rychleji než bychom to čekali.
Náhle nebe ze strany Wilkas začalo měnit barvu.Olovnatá šerost se rozprostřela už po celém horizontě.V tu chvíli jsem zavelel „stáhnout plachty,zabezpečit je a položit stěžeň.

Údiv ve tvářích posádky vedlejší lodi svědčil buď o nevědomosti nebezpečí,nebo o heroické odvaze,protože si nemyslím ,že by se tak rychle stali ošlehanými mořskými vlky.
Ten údiv byl částečně na místě. K ústí kanálu Łuczańskiého to bylo ještě tak 3 kilometry a stažení plachet a sklopení stěžně připadalo našim plavčíkům delikátně řečeno,přílíž předčasné.
Nastartovali jsme lodní motory a vypluli.Vítr začal sílit a s ním se začaly zvětšovat i vlny.Pluli jsme na sever a vítr vál ze západu,foukal do boků našich plachetnic tak silně,že bylo těžké udržet kurs.Od kursu nás kromě větru odkláněly i stále větší a větší vlny.
Náhle začal vítr kvílet jako smyslu zbavený a začalo pršet.Pršelo tak hustě,že nebylo vidě na krok.Kolem nás jen samá voda-pod námi,kolem nás i nad námi .
Měníme kurs a plujeme s větrem v zádech ke břehu.Nemohu riskovat vplutí do kanálu při tak velkých vlnách a větru vanoucím z boku.
Moje fantazie mi předkládá hororové obrazy,z kterých jsem se až zapotil.Vplout do kanálu je za těchto podmínek ohromě nebezpečné a vysazení motoru nebo chyba kormidelníka můžou vést ke ztroskotání na betonových krajnicích kanálu.
Najednou,ale běsnění živlu skončilo a slunce zalilo  jezero svým jasem.Najednou se ukázala  nádherná duha.
Obklopilo nás blahé ticho.Halszka mohla konečně vytáhnout fotoaparát a zvěčnit tyto chvíle.Já byl na kluky hrdý. Okamžitě plnili každý můj příkaz,dokonce jsem se o ně na chvilku přestal i bát.Stál jsem na své palubě a s úsměvem pozoroval jejich rozradostněné tváře.
Škodamže Halszka moji tvář nevyfotila, když se mě zeptali proč jsem přikázal položit stěžeň tak brzy před kanálem.

Vysvětlil jsem jim,že tím pádem tuto složitou operaci prováděli ještě na klidné vodě,bez vln a běsnícího větru.Já zase nemusel mít obavy o jejich další osud.Klukům to nakonec došlo.
Teď již je klid a kluci pozorujíce okolí vypluli za mnou na sever kanálem Łuczańskim na jezero Kisajno.
Pluli jsme labutí cestou,mezi mnoha ostrůvky,přírodou pro ně tak nádhernou a novou,až si mezi sebou přestali povídat a na jejich palubě panoval naprostý klid. Plachetnice líně pluly poháněny lodními motory na volnoběh,aby byly co nejméně hlučné a také,aby se pomalou plavbou dalo v těchto končinách plout co nejdéle.
Mířili jsme do zátoky zvané Zimní Kout, je malá a krásná.Tam jsme strávili večer a noc.
Problémy s přistáním u mola byly způsobeny nejen ještě nedostatečnými znalostmi posádky,ale také vodou lodního motoru.který se tvrdohlavě vynořoval z vody vždy,když byl zařazen zpětný chod.
S touto maličkostí si ale naši plavčíci hravě poradili a vadu opravili.
Není se tedy co divit,že nám večeře chutnala jako nikdy před tím.Měli jsme přeci za sebou den bohatý na události a přes všechna nebezpečí zdárně ukončený.
Čestmír vyzařoval zaslouženou pohodu.Vždyť právě on vykonával na Sportinie funkci skipera. U kormidla se pak střídali všichni,proto že každý chtěl mít svůj díl v tom malém kousku radosti.
Čekaly nás vyzvání,o kterých naši hosté neměli ani potuchy a které nás lehce znepokojovaly.Jen naděje na Neptunovu ochranu nám nedovolila ztratit fazónu.
Takový je osud pionýrů.
Emoce z prvního dne plavby pomalu chladly a možná by ochladly úplně,kdyby nebylo mé fantazie.
Rojily se mi v hlavě hrůzné obrazy,zobrazovaly černé mraky nad námi a bílé čepičky vln před námi,nepříjemný hvizd větru a zvuk na cáry se trhajících plachet.V tom všem děsu jsem viděl čtyři postavy na kousku skořepiny zbylé z plachetnice.V jejich očích se zračila jen jedna otázka.Co dělat,abychom přežili?
 Ráno nás vzbudil zpěv ptáků a jiskřivé slunce.Vál příjemný větřík,jako obyčejně ze západu.To mělo dodatečný vliv na mou předtuchu.Abychom bezpečně opustili zátoku Zimní Kout,musíme nabrat kurs na východ a mít při tom vítr v zádech.Je nutno uznat,že takovéto podmínky jsou velmi příznivé pro vyplutí ze zátoky hlavně pro začínající posádky „Nuśki”.
Pohodu při plavbě nám nekazily ani silnější závany větru,ani nad lesem se krčící černé mraky.Nic prostě nic co by mohlo ohrozit dobrou náladu obou posádek.

Pluli jsme po klidné hladině v nádherném okolí jezera Kisajno. U kormidla „Nuśki” pro změnu drží hlídku Dalibor a Werner. Čestmír se zaujetím fotografuje a Juvan, kterého jsme překřtili na  Janise,dělá to co má rád- chytá ryby. Kolegové již přišli na to,že Janis umí výbornou kávu,skvěle se hodí do kolektivu,je výborný vyprávěč a má velkou znalost z různých oborů, ale raději bych ho za kormidlo nepouštěl.
Jak to bývá s talentem – né každý je do tance,né každý do růžence a nebo do studené vody.
Janis různé činnosti spojené s plavbou plachetnice,ale jaksi se mu to nedařilo.On si z toho,ale nic nedělal.Věděl že v jiných činnostech si tento hendikep sto násobně vynahradí.
Janisovo rybaření nebylo ověnčeno úspěchem a já musím přiznat,že ten den nebyly k rybaření dobré podmínky.
Jezero Kisajno přechází na sever od labyrintu ostrůvků  v rozlehlý bazén spojující se z jezerem Dargin.Po levé i pravé straně jsou výběžky,za kterými se jezero Dargin široce rozlévá do kraje.Vítr zde může nerušeně nabírat rychlost a obyčejně vane ze západu.Tvoří při tom často velké vlny.
Toto místo nazývají místní vodáci mazurským trojúhelníkem bermudským,protože se zde nahromadilo nejvíce nebezpečí.Nejhorší z nich jsou skryté kamenné mělčiny.
A právě tam teď plujeme.Vítr trochu zesílil a plavčíci měli příležitost si trochu procvičit ovládání plachetnice. Pluli jsme na půl větru v levém náklonu,plachty zabíraly celou svou plochou a jachty pluly stále rychleji,protože vítr přeskočil z dvojky na trojku.Mé naděje vkládané do šikovné mezinárodní posádky pomalu narůstalo,proto že si vedli čím dále tím lépe.
Pluli jsme vzrůstajícími vlnami jezera Darginu,míjejíce podvodní stynorcké útesy.Vítr už nevál souvisle,ale střídal se v různě silných poryvech,které klonily plachetnice tak,že to vypadalo,jako kdyby plachetnice na vodě tančily.Připomínaly děvčata při tanci.Vzpomněl jsem si,že je takové rčení.Nejhezčí pohled je na tančící děvče,koně v trysku a plachetnici s větrem nadutými plachtami.Naši přátelé se drželi skvěle,pluli za námi a bylo vidět,že si už dovedou s plachetnicí při silných poryvech větru,docela dobře poradit.
Trochu zůstali s „Nuśkou” pozadu, protože se zvýšila rychlost„Halszki”.
Ale obava o jejich osud zvítězila a tak jsme kroužíce dokola na ně počkali až nás doplují na tolik,aby slyšeli instrukce,jak si poradit se sílícími poryvy větru.

A najednou se moje včerejší představy začaly naplňovat.
Náhlý poryv větru byl tak silný a přišel v tak nevhodný moment,že na jakékoliv instrukce už bylo pozdě.
„Nuška” se začala hrozivě naklánět na bok,její plachty to táhlo k vodní hladině a my strnuli v obavách.
Zkušení jachtaři vědí,že je-li plachetnice dobře vyvážena a správně obsluhovaná,tak ve velkém náklonu sama zatáčí po směru větru.Tím dojde k její stabilizaci. O takovém postavení plachetnice se říká,že je návětrná.Je to pozitivní vlastnost na rozdíl od plachetnic závětrných,které usnadňují posádce položit při silném větru plachetnici na bok nebo dnem vzhůru,čemuž říkají hřib.
Teď jsme tedy měli možnost sledovat „Nušku” a její posádku,jak se tímto hrozícím nebezpečím porvou.
Nuśka a její posádka tuto bitvu vyhrála! Vidíme,jak plachetnice natáčí příď po větru a pomalu vyplouvá z náklonu.Teď musí záloha lehce povolit plachty a zmenšit tak nápor větru,potom se pomalu vrátit na kurs plavby.
Je nutné to udělat co nejrychleji a nedopustit,aby příď plachetnice neproťala linii větru.Jestli se to nepodaří,vítr udeří do plachet z druhé strany.Plachty v tom momentě zapůsobí jako zeď,na kterou vítr narazí,čímž má plachetnice velkou šanci přemístit se z horizontální pozice do pozice vertikální,samozřejmě i s celou posádkou.
Plachetnice se zachovala shodně s naším očekáváním,ale dále se akce odvíjela úplně opačně než jsem výše popsal.
Plachetnice přeostřila ,plachta se bleskurychle převalila na druhý bok a kosatka bezúčelně pracovala svou druhou stranou.Plachetnice se převalila na opačný bok a začala znovu zatáčet!Vypadalo to,že se plachta opět převalí kosmickou rychlostí na druhou stranu a přitom uhodí do některé z neopatrných hlav posádky.Nestalo se!
To byl první úspěch.Teď jsem očekával zázrak v podobě návratu plachetnice na kurs,posádka správně zvládla i tento manévr.
Proč jsem to nazval zázrak?Protože co jiného jsem mohl očekávat od vyděšených chlapů,když se to vše seběhlo tak rychle,že jsem nestačil ani přemýšlet natož radit.
A zázrak to teda byl.Werner vymanévroval plachetnici z nebezpečné situace,stabilizoval kurs,dal posádce čas na opětovné zaujetí svých míst a po chvilce rozráželi vlny jako by se nic nestalo.
Když před mostem stáhli plachty a položili stěžeň chtěl jsem jim dodat odvahy.Vždyť přece prožili těžké chvíle.
Ale připlouvajíce k „Nušce” jsme místo vystrašených obličejů našli rozesmáté a oslavující tváře,radostné z pokoření nebezpečných situací.

Kluci si ani trošku neuvědomovali míru nebezpečí ,které právě prožili,ba naopak jeho pokoření jim dodávalo ještě více přesvědčení o tom že jachting je krásný sport a že k úspěchu stačí jen mít odvahu,chtít a – mít poblíž Halszka” vždyť její přítomnost je tohoto úspěchu garantem.
Koukali jsme se s Halszką na sebe a dlouho jsme se nemohli ani pohnout natož ze sebe dostat slovo.A když jsme ho konečně ze sebe dostali,naši kolegové uslyšeli jen :
Jezus Maria!
Své povídání jsem skončil před mostem u ústí do jezera Kirsajty, po napínavém proplutí jezer Kisajno i Dargin. Bylo slunečně a na nebi cumulusy, některé hodně naducané a černé od spodu.Na takové mraky je nutno si dávat pozor.To ony tím,že narůstají až do výšky 8 – 12 km,vysávají teplý vzduch jako vysávač,aby ho po ochlazení vyplivly silou uragánu přímo pod sebe,udeříce při tom o vodní hladinu jako kladivo o kovadlinu.Náraz se rozletí po vodní hladině jako vichřice a za ní následuje prudký liják.Tak se vlastně tvoří lokální bouřky.
Pro jachtaře je to sice nebezpečný,ale přeci jen „denní chleba „.Díky zkušenostem dobře vědí,jak nebezpečí čelit.
Vála silná trojka,přesto jsme stěžeň nestavěli hned,ale až za úzkým průchodem mezi rákosím.
Velmi rád proplouvám tuto dlouhou úžinu pod plachtami a navíc ještě když vítr fouká do zad.Je to pro mě  zábava,každou chvíli křižovat úžinu
Tentokrát jsme,ale měli sebou posádku „Nuśki”, postavení stěžně a vykasání plachet muselo být provedeno pomalu a beze spěchu v závětří,aby potom bylo možno využít bočního větru a hladce vyplout z úžiny na jezero Mamry.
Kluci si vedli dobře.Pluli jsme v lehkém levobočním náklonu na půl větru.“Nuśka” čím dál více zústavala pozadu ,ale s tím jsme si hlavu nelámali. Byly přece výborné podmínky,vymodlené počasí,nádherné jezero  Mamry  a naši plavčíci už věděli co mají dělat.
A kdyby jim přeci jen něco hrozilo,tak jim vždycky můžeme vyslat domluvený signál stáhnout plachty a přejít na plavbu za pomocí motoru.To jsme si mysleli a stále se od ‘Nuśki” vzdalovali.Byli jsme si jisti,že nás vidí a napodobují naše činnosti..
Myšlení má po pravdě kolosální budoucnost.To ale nepřekáží osudu kout pikle a celý proces myšlení v jedné sekundě obrátit v ruiny.

Samozřejmě,že nás to muselo potkat,vždyť už moc dlouho byl klid a pohoda!
Minuli jsme největší ostrov na Mazurech.Ostrov Upałty a otevřela se nám velká zátoka zvaná jezero Przystań. Okolí zátoky je obklopené mořem zeleně,ale také nebem pokrytým černými a hrozivými mraky. Začal sílit vítr.
Sundávámeme plachty,zabezpečíme je a přejdeme na motor,kluci nás uvidí a udělají to samé.Budou tak v bezpečí a společně doplujeme do zátoky v Mamerkach.
Provedli jsme a klidně plujeme čekajíce na posádku„Nuśki”,budou nás následovat?
Čekáme.Vítr stále sílí,Stále čekáme.
Oj! Proč nereagují.Vracíme se!

- Proč jste nespustili plachty?! – ptáme se.
- A proč?Vždyť se tak příjemně pluje – slyšíme odpověď.
- Přece jste nás viděli,že sundáváme plachty a startujeme motor,to byl domluvený signál pro vás!
- Neviděli jsme Vás! Zapovídali jsme se a potom jste se nám mezi těmi všemi plachtami ztratili!
A proč jsme vlastně měli stáhnout plachty?
- Podívejte se před sebe vlevo,vidíte to černé nebe?Za chvíli bude peklo na vodě!
Kluci už pak na nic nečekali a po chvilce už obě plachetnice mířili k Mamerkám.Překáželo jen zvětšující se boční vlnobití a silný boční vítr.Jezero bylo skoro prázdné. Všechny ostatní jachty stačily utéct,jen my a ještě dvě větší zůstaly na jezeře. Ty dvě velké jachty dál pluly pod plachtami v hlubokých náklonech prezentujíce svou okázalost.
Nemám ve zvyku „bručet „ na své podřízené,když už kotvíme v klidné zátoce,debatujíc o prožitých okamžicích.
Kluci byli plni entuziasmu a dělali velké pokroky.Proč tedy kazit dobrou náladu.
Oni měli na programu návštěvu bunkrů Vermachtu a my zase relax při obědě a kávě a pak udicí v ruce,
Před námi byla zpáteční cesta na jezero Dargin a pak se dostat na jeho jižní břeh na Roganty.Je tam dlouhá pěkná písčitá pláž a stanové městečko,které patří mému kamarádovi- panovi Stasiovi.Je tam ohniště a poblíž les ze kterého jsme chtěli donést dříví na oheň.Před pláží je mělčina,je proto nutné vytáhnout ploutev a kormidlo,jinak uvízneme v písku. O tom všem jsem řekl i klukům.
Pluli jsme na jih při pěkném počasí a zapadajícím slunci.Připluli jsme k pláži a včas vyhodili kotvu.Plachetnice se otočila a zůstala stát.Se zájmem jsme pozorovali počínání našich kolegů snažících se vyhrabat z mělčiny.Musím přiznat že pluli ke břehu a najednou byli udivení že se plachetnice asi deset metrů od břehu zastavila.
Dlouho jsme potom probírali zásady a vynikajících vlastností dynamiky uplatněných na lidské tělo při náhlém zastavení plachetnice o písčité dno.
Byl to krásný večer.Nasbírali jsme dříví,večeře u ohně,oblíbené nápoje,vzpomínky,Příhody a plány na další den.
Na památku toho večera jsme se nechali vyfotit.
Byli jsme nedaleko Sztynortu a ráno máme v úmyslu vplout do přístavu.Půjdeme se podívat na palác Lehndorfů a  park s třistaletými duby. Chlapi si vyslechli historii tohoto kusu země a o smutném osudu plukovníka von Lehndorf po jeho účasti na atentátu na Hitlera a důsledky pro celou jeho rodinu až do pátého kolena.
S potěšením jsme sledovali posádku „Nuski”, bezchybné vyplutí na vodní hladinu,křižování až na úroveň ústí  do kanálu Sztynorckiego,jeho proplutí a kotvení v přístavu.
Neudělali nám ostudu,ba naopak i jejich opuštění přístav nemělo chyb.Samozřejmě jsme před tím dopodrobna probrali každou činnost a povinnost každého člena posádky zvlášť.To by mělo přinášet ovoce ,ale né vždy přináší.

Tentokrát vše dopadlo dobře.
Není se co divit.Kluci měli opravdu zajímavý denní program.Byla návštěva paláce,odpočinek,lekce z historie a památeční foto.
Při zpáteční cestě přes Dargin i Kisajno již posádka„Nuśki” bravurně plachtila a všichni měli radost,když předjížděli jednu plachetnici za druhou.
Válo jen lehce,mysleli jsme si „příjemná plavba „,což ale neznamenalo,že je na vodě klid. Když,jak se ví,tam kde je několik plachetnic bude i celá regata.Čím více se vodáci ujišťují,že závodit nebudou,tím více závodí.Tak bylo je a bude a asi to nikdy nikdo nezmění. Naši chlapci si také užívali na vodě a  vychvalovali krásy plachtění,uspokojeni svými nabytými zkušenostmi.Přiznám se i já - jsem na ně pyšný.
Blízko Giżycka nás potkalo překvapení – dohonili jsme skupinu historických plavidel. Kluci je fotili a obdivovali a v nás sílilo přesvědčení,že se určitě budou chtít vrátit.

Před kanálem Łuczańskim jsme sklopili stěžně a za pomocí motorů jsme mířili opět na jezero Niegocin.Tentokrát už mé rady nepotřebovali.Kluci se naučili velmi rychle plachetnic ovládat a nedělalo jim to žádné velké potíže.
Prohlédněte si jejich profesionální obličeje,mají právo být sami se sebou spokojeni.
Dopluli jsme do našeho oblíbeného kempu„Szekla”,tam už na nás čekali přátelé z CamperTeamu.Kimtopy – Krysia i Mareka také nám zatím neznámý,ale jak se ukázalo velmi sympatický Sebastian s celou rodinou.
Co říkat,najednou tu byl další mezinárodní sjezd  – polsko-česko řecko-německý.
Nemusím Vám povídat,že bylo veselo,vždyť tady byla s námi i Krysia.Užívali jsme si smíchu a srandy,tak až jsem si začal myslet,že nám k tomu,aby kemp do rána nespal chybí už jen Hanetka od Papamilů.
Jak jsme naplánovali,tak jsme také udělali.Kluci vyčistili plachetnici a předali ji majiteli ještě v lepším stavu než ji převzali.Opravili mnoho částí vybavení plachetnice a při těchto opravách excelovali hlavně Čestmír a Werner. Dalibor prokázal také svou zručnost..
Loučení bylo opět smutné,mí noví přátelé odjeli,ale do času jejich opětovného návratu budu mít na co vzpomínat. A oni se vrátí.Slíbili,že se vrátí rychleji než si myslím a navíc s vlastními průkazy vůdců malých plavidel.
Věřím jim,protože jsou schopní a plachtění je chytlo u srdíčka.
Né až zase tak hrozná se ukázala lehkovážnost a neobvyklý způsob výuky plachtění se také osvědčil.
Nebojím se říct něco co mi asi nebudete věřit,ale oni čtvrtý den plachtili lépe než většina posádek,které jsme po čas naší plavby na jezerech potkávali.
Fajne chłopaki.
Poslední den jsme strávili na Niegocinie spolu s  Krysią i Markiem.Mluvili jsme samozřejmě nejvíce o vodě.Pro nás to byla příležitost ukázat krásy Mazur ze vodní hladiny.Přesvědčili jsme se,že také Krysia a Marek propadli kouzlu kolébání plachetice,šum větru a plachet.

Bohužel silný vítr plachtění s rodinkou Sebastiana už nedovolil,ale slibuji že v novém roce budeme na Vás s Halszką i „Halszką” čekat.

Rozpovídal jsem se o několika dnech našeho mazurského léta,ale bylo dlouhé a plné příhod.
Vzpomínáme na ně o to více , protože většinu toho času s námi prožívalo mnoho našich starých a nových přátel.
Tak zase na jaře! Zdraví Vás Tadeusz a Halszka z Kamperteamu Polsko