Asi trochu dlouhé, ale když už se jednou rozkecám....

      Jsme dva 50+ a karavaningu jsme propadli před cca osmi lety. Do loňského roku jsme jezdili s přívěsem, který jsme na konci roku vyměnili za starší Dethleffs na Fiatu 2,5 D. Do Polska to máme kousek, ale zatím jsme znali jen tržnici v Kudově nebo v Klodsku, kam jsme tak 1-2x ročně zajížděli.

     Dovolenou jsme proto pojali jako poznávací okruh Polskem, který se měl samozřejmě dotknout i pobřeží Baltu. Program cesty a její trasu jsme si připravili především za pomoci knižního průvodce Polskem z vydavatelství IKAR. Řadu informací, tipů a zejména praktických poznatků z cest Polskem jsme čerpali z příspěvků na Caravan24, zejména pak od Lasice, které tímto ještě dodatečně děkujeme. Protože jsme z okresu Rychnov nad Kněžnou, zvolili jsme jako vstupní bod do Polska hraniční přechod v Náchodě, odkud vedla trasa dál na sever přes Kašubsko až do Leby, pokračovala podél pobřeží na Gdaňsk, odtud obloukem do oblasti Mazurských jezer a zpět domů.

     V práci jsme to zapíchli v pátek 17.6.2011 a spolu se svátky 5.7. a 6.7.2011 jsme tak měli k dispozici celkem až 19 dní, protože na cestu jsme se vydali hned v sobotu. Počasí u nás bylo deštivé, prognóza na dny budoucí nic moc.

Den první - sobota

     Z domova jsme vyjeli kolem 10.00 hod. Prvním naším cílem byla Świdnica, starobylé městečko ležící kousek od Walbrzychu. Ve 13. století bylo hlavním městem Świdnického knížectví a razila i vlastní mince. Navigace nás chtěla již v Kudové odklonit vlevo, ale zvolili jsme sice delší, podle mapy ale rovinatější cestu po E67 na Klodsko a dále k Zabkowicím, kde jsme teprve odbočili na silnici č. 382. Cestou nás překvapilo množství stacionárních fotoradarů, které jsou snad ve všech vesnicích po trase. Záhy po odbočení na silnici č. 382, kousek před Dzierzoniówem jsme se začali děsit, že zprávy o hrůzné kvalitě polských silnic nejsou přehnané. Naštěstí po pár kilometrech děravého asfaltu se objevil zase normální potah. V Dzierzoniówě u TESCA jsme si dali první přestávku na oběd a kávu. Ovšem při odjezdu se dostavil šok. Pokus o nastartování skončil příznaky náhlé smrti akumulátoru. Naštěstí s pomocí místního taxikáře, který se nám v motoru ochotně povrtal, byla závada odhalena. Zřejmě díky otřesům a vibracím na zmíněném úseku se mírně uvolnila svorka na akumulátoru. Uklidněni jsme nastartovali a vyrazili dál k našemu cíli. Náš klid ale neměl dlouhého trvání. Téměř všechna protijedoucí auta na nás intenzivně blikala, což nás oba znervóznilo a po prohlášení Dáši, že cítí nějakou spáleninu jsme zastavili, obhlédli a očuchali co se dalo, ale žádnou závadu jsme nenašli. Jen jsme se rozjeli, další varovná blikání a navíc gesta rukou ukazující někam nahoru a naznačující cosi jako „obrať to“. To už jsem si vyložil jako upozornění na nějakou zácpu před námi nebo dokonce varování před nízkým podjezdem. Tak jsem zastavil na nějakém plácku, vytáhl mapu a začal ji studovat, ale nic podezřelého na trase jsem nevyčetl. Jediná možnost – někoho zastavit a zeptat se. Hned druhé auto na mé mávání zastavilo a dvě dámy na můj dotaz, zda je silnice před námi volná a jestli tam projedu s naším obytňákem, udiveně odpověděly, že jistě. Když jsem se zmínil o varování ostatních řidičů a jejich naznačování, že máme obrátit, nám s úsměvem sdělily, že to nás jen varovali před policejní hlídkou, která na trase měří rychlost (čili cosi jako „bacha, vejšky s majákem“). Pak už to bylo v pohodě. Hned zkraje Swidnice jsme po pravé straně narazili na malé parkoviště, kde už stála dvě obytná auta a jedna souprava, všechno Němci. Tak jsme zaparkovali mezi nimi a pěšky vyrazili do centra, vzdáleného asi 500 metrů. První dojem z města teda nic moc, takové trochu ošuntělé. V centru je, z našeho pohledu, přímo ohromný církevní komplex s gotickým kostelem sv. Stanislava a Václava, zřejmě nedávno opravený. Později jsme zjistili, že co do velikosti je to takový polský standard. Nicméně, je to opravdu krásný kostel s bohatě zdobeným a vybaveným interiérem. Uvnitř právě probíhala svatba, tak jsme mohli ocenit i výbornou akustiku (alespoň tedy podle mého hudebního „hluchu“). Asi o 500 metrů dál je nejvýznamnější zdejší památka, tzv. kostel Míru, který byl postaven na paměť vestfálského míru na konci třicetileté války. Je to dřevěný evangelický kostel, největší svého druhu v Evropě, zapsaný na seznamu památek UNESCO v Polsku. Má mít neobvyklý interiér, který jsme bohužel neviděli, neboť v době naší návštěvy byl uzavřen. Jinak se do něho vybírá vstupné. Je na něm bohužel vidět, že na údržbu evangelického kostela zřejmě nejsou k dispozici takové prostředky, jako na kostely katolické. Pak zahrozilo počasí, zatáhlo se a začalo to vypadat na déšť. Urychleně jsme se proto vrátili k autu, pozdravili se se sousedy karavanisty, kteří právě startovali a po kávě jsme vyrazili dál na Wroclaw. Tam jsme dorazili kolem 18.00 hod. Do města jsme vjeli kolem velkého vojenského hřbitova a pokračovali jsme dál na centrum. Parkoviště se nám podařilo najít vedle tržnice v ul. Radosna, což je kolmá ulice vpravo od hlavní ul. Powstancow Slaskich, kousek před historickým centrem. V pohodě jsme zde zaparkovali a za mírného zájmu místních, kteří na přilehlé travnaté ploše venčili své psy, jsme zde strávili i klidnou noc.

Den druhý - neděle

     Ráno jsme sundali kola a vyrazili po cyklostezce do centra. Wroclaw, česky Vratislav, založil v 10. století český kníže Vratislav. Už od roku 1000 to bylo významné polské město, později se stalo součástí českého království, potom spolu s Čechami součástí Habsburské říše a od 18. stol. součástí Pruska. Za druhé světové války byla, stejně jako velká část dalších polských měst, téměř totálně zničena. Dnes je historické centrum, nebo-li Staré město, opraveno, je zde spousta památek, jako v celém Polsku zejména církevních, které stojí za zhlédnutí. Za zmínku stojí např. jezuitský kostel Jména Ježíšova vedle univerzity, který má nádherný interiér. Zajímavostí je rotunda v parku u Odry, ve které je vystaveno Raclawické panoráma, jinak obří plátno zobrazující bitvu u Raclawic v roce 1794, ve které Poláci porazili Rusy. Za rotundou je výhled na řeku Odru a na další kostely a paláce na Tumském ostrově. Na hlavním Trhovém náměstí je krásná radnice, celé je lemované zrekonstruovanými domy, stejně tak přilehlé uličky. Je tu spousta kaváren a restaurací s venkovními zahrádkami. V době naší návštěvy zde probíhaly přípravy na různé koncerty a další akce, které měly být součástí soutěže o získání titulu „Město kultury“. Wroclaw nás skutečně nadchla a určitě si zaslouží věnovat ji více času, než jen jeden půlden. My se sem rozhodně ještě vrátíme.

     Z Wroclavi jsme vyjeli k dalšímu cíli - Rogalinu, což je vesnice kousek před Poznaní. Je tam barokní zámek Raczynských, ve kterém je pobočka Poznaňského muzea. Součástí je i galerie se sbírkou evropského a polského malířství 19. a začátku 20. století.  Samotný zámek je uprostřed rozsáhlého parku. Dorazili jsme tam asi kolem 18.00 hod. Co nás zaujalo je, že přístupová cesta od hlavní brány je dlážděná, ale prostor samotného nádvoří před vstupem do budovy zámku je vysypán silnou vrstvou písku. Asi to bylo kvůli utlumení rachotu kol kočárů, ale jak asi musela a i nyní musí trpět podlaha uvnitř. Zámek byl už samozřejmě zavřený, ale park je o víkendu přístupný až do 20.00 hod. V přední části parku je tzv. Francouzská zahrada s upravenými ozdobnými dřevinami. Na ni navazuje samotný rozsáhlý park, jehož součástí je jeden z největších chráněných dubových porostů v Evropě. A že to teda jsou dubiska. Je mezi nimi i „Český dub“, původně mohutný, nyní uschlý, vykotlaný, ale znovu obrážející (že by symbol?).

     Po odjezdu z Rogalinu jsme začali vyhlížet místo na nocleh. Zadařilo se asi po 5 km, kdy jsme sjeli na polní cestu a zaparkovali cca 100 od silnice, na plácku u kraje lesa. Večer se zvedl silný vítr a v noci trochu pršelo.

Den třetí – pondělí

     Po snídani jsme vyjeli na Poznaň. Počátky Poznaně sahají až do 8. století a již od 10. stol. byla a dosud i je druhým nejvýznamnějším městem polského státu. O Poznani údajně řekl papež Jan Pavel II., že je místem zrození Polska. Zaparkovali jsme na placeném parkovišti (3,- Pzl/hod.) v nějakém dvoře kousek od historického centra. Bylo chladno a zamračeno s deštivými přeháňkami. Sundali jsme kola a opět po cyklostezce jsme vyrazili na prohlídku. Středověkými uličkami s opravenými domy jsme dokličkovali až na Trhové náměstí, nebo-li „Stary rynek“, které tvoří centrum starého města. Před náměstím je plastika dvou kozlíků, kteří jsou symbolem města. Uprostřed náměstí je budova staré renesanční radnice. Její raritou je hodinová věž, na které se vždy v poledne otevřou dvířka, z nich vyjdou dva kozlíci a dvanáctkrát se trknou. Náměstí, domy na něm i v přilehlých uličkách jsou rovněž opraveny. Rušivě působí pouze novodobá budova jakéhosi obchodního centra v těsném sousedství radnice. V Poznani je rovněž nejstarší polský chrám – Poznaňská katedrála, ve které mají hrobky některé významné polské rody a v tzv. Zlaté kapli jsou náhrobky dvou prvních polských králů. Popravdě řečeno, nám se ale jako město víc líbila Wroclav. Možná to ale bylo tím, že všude byla spousta turistů a připadali jsme si jako v Praze na Královské cestě v plné sezóně.

     V době naší návštěvy došlo kousek od centra ke srážce dvou tramvají s tragickými následky. Lítali tam hasiči, spousta sanit a policejních vozů. Pak tam začali najíždět i přenosové vozy různých televizních a rozhlasových štábů a jen jsme čekali, kdy se tam objeví i NOVA. Náhodně jsme se na místo dostali asi po hodině a to ještě stále vyprošťovali řidiče jedné z nich. Ve městě pak v důsledku omezení průjezdnosti vznikla pěkná zácpa, kterou jsme si při odjezdu užili i my. Musím však kvitovat, že polští řidiči byli celkem klidní, nedočkali jsme se žádných vzteklých posunků, když jsme se třeba na poslední chvíli před křižovatkou snažili protlačit do vedlejšího jízdního pruhu a prostě nás pustili.

     Dalším cílem tohoto dne bylo městečko Gniezdno, nebo-li Hvězdno. Je tam obrovská gotická katedrála Nanebevzetí Panny Marie, která stojí na základech dvou kostelů z 10. stol. V té době bylo Gniezdno prvním hlavním městem Polanů. Byla v nich pochována manželka Měška I., Přemyslovna Doubravka a ostatky sv. Vojtěcha, který, jak si pamatujeme z hodin dějepisu, pocházel z rodu Slavníkovců, byl pražským biskupem a uprchl do Polska po vyvraždění rodu Slavníkovců Přemyslovci. Vojtěch potom vykonal misijní cestu do pohanského Pruska, aby je obrátil na víru pravou. Tam o to ale nestáli a zabili ho. Polský král Boleslav I. Chrabrý jeho tělo vykoupil, ale údajně ho musel vyvážit zlatem. Papež potom Vojtěcha prohlásil za svatého. V katedrále byli až do 14. století korunování polští králové. Za zhlédnutí stojí samozřejmě stříbrná rakev sv. Vojtěcha umístěná před oltářem, nad kterou si za 2 až 5 Pzl. můžete rozsvítit světla a dále bronzové dveře katedrály z 12. století, na kterých jsou vytepány výjevy z jeho života. Tyto dveře jsou zakryty a otevře je průvodce za poplatek. Za mírný poplatek je rovněž možné vylézt na jednu z věží. Stojí to za to, je odtud nádherný výhled.

     V cestovním plánu bylo dále město Toruň. Po krátké, monologicky vedené poradě, ale Dáša prohlásila, že kultury a měst už bylo až dost a že by taky ráda ještě letos dojela k moři. Tak zadáváme do navigace další cíl, město Kartuzy. Máme tak před sebou zatím nejdelší úsek dosavadní cesty. Jedeme na Bygoszcz, Czersk, Koscierzynu. Kupodivu, ač projíždíme i vedlejšími silnicemi, je jejich stav až na pár výjimek dobrý. Cestou několikrát míjíme rozestavěné úseky silnic. Krajina není vůbec taková placka, jak jsme si představovali, je docela rozmanitá - kopečky, lesy, pole nebo pastviny. Horší to bylo s hledáním místa na nocleh. V oblasti Kašubska se cesta vlnila většinou lesem, nebo úvozy, odbočky vedly přímo do pole a většinou byly sjízdné tak pro traktor, parkoviště žádná. Navíc se už setmělo. Mezi Koscierzynou a Kartuzy nám navíc začala bláznit navigace, ztrácela se, hlásila nám neexistující odbočky. Naštěstí jsme jeli po jediné silnici na této trase. Těsně před půlnocí jsme dorazili do Kartuz a hned na kraji městečka jsme zaparkovali na malém samostatném parkovišti vedle benzinové pumpy.

Den čtvrtý – úterý

     Ráno po snídani jsem sundal kolo a vyrazil na obhlídku města. Dáša si dala volné dopoledne a lenošila kolem auta a v protějším parku. Kartuzy získaly jméno podle řádu kartuziánů, kteří zde ve 14. stol. založili klášter. Samotné město mne příliš nezaujalo, není nijak výstavné. Je zde regionální muzeum a poměrně dobře vybavené informační centrum v parku před místním kolegiátním kostelem. Vedle informačního centra je rovněž menší parkoviště, kde by se nechalo přespat rozhodně ve větším klidu, než jsme měli my u silnice. Po mém návratu jsme se přesunuli i s autem na malé parkoviště pod městem, mezi Malým a Velkým klášterním jezerem. Tady začíná krátká naučná stezka podél jezera, na jehož břehu je rovněž vybudovaná příjemná odpočinková oblast pro městské obyvatele. Udělali jsme si tam hezkou procházku a došli jsme tak zadem k místnímu kolegiátnímu kostelu, což jsme původně vůbec neměli v plánu. Nelitovali jsme. Opět to je velká a působivá stavba v centru komplexu, jehož součástí je místní, až překvapivě velký hřbitov, který volně přechází v upravený park s květinovými záhony a s památníkem věnovaným papeži Janu Pavlu II. Je zde i samostatná kaple, nově opravený velký dům s nádvořím a parkovištěm (snad fara?) a budovy bývalého kláštera. Kostel prochází rekonstrukcí financované za pomoci příspěvku z fondů EU. Za našeho pobytu v Polsku jsme si vůbec všimli pro nás až překvapivého množství různých akcí, ať již oprav památek výstavby silnic, cyklostezek, objektů sloužících turistice, rozvoji regionů apod., na které čerpají prostředky z nejrůznějších zahraničních fondů. Asi to Poláci umějí lépe než naši politici.

     Odpoledne jsme se začali přesouvat do Chmielna, jakéhosi centra Kašubské oblasti. Na mapě jsem našel zámek v Lapalicích, v lese nad okrajem jezera. Kde je zámek, bude i parkoviště. To jsme si dali. Zámek v lese byl, ale byla to jakási rozestavěná novostavba v zámeckém stylu, ohrazená snad 3 m vysokým betonovým plotem nahoře potaženým ostnatým drátem. Navíc tam žrali komáři a ke všemu vylezl nějaký chlap a koukal na nás, jako kdyby nás chtěl sežrat taky, tak jsme raději vypadli. Před vesnicí Lapalice měli na benzinové pumpě venku vodovod s připojenou hadicí, kde jsme doplnili již povážlivě prázdnou nádrž a pokračovali jsme dál do Chmielna. Tam jsme chvíli uvažovali o tom, že zajedeme do kempu, ale byl zastrčený až někde vzadu, tak jsme nakonec zůstali na terasovitém parkovišti na okraji vesnice, kousek od jezera. Bylo prázdné a později večer jsme pochopili, že slouží k randění místní motorizované mládeže, ale smířili se s námi a vzájemně jsme se nerušili. Po příjezdu jsme vyrazili na obhlídku vesnice. Ve stylovém bufítku na břehu jezera jsme si dali pivko, v místním obchodě doplnili zásoby a večer u auta si ugrilovali výborné polské klobásy.

Den pátý – středa

     V Polsku končil školní rok. Od rána jsme potkávali rodiče s malými dětmi - děti vyšňořené a s kyticemi, později i starší ročníky, rovněž svátečně oblečené. My jsme vyrazili do vesnice, kde je tradiční místní keramická dílná (tedy je jich zde několik). Ta, do které jsme šli, je rodinná, asi 150 let stará. Založil ji rod Neclů a za dobu své existence získala řadu ocenění. Platí se tam drobné vstupné. Současný majitel sice není přímým mužským potomkem, ale z úcty k tradici převzal rodové jméno. Mají tam malé muzeum, ve kterém jsou vzorky původní výroby, fotografie, doklady. Pracují v ní tři lidé včetně majitele. Dva muži zpracovávají hlínu do výrobků, jedna žena je potom zdobí malováním. Majitel nám ukázal průběh celé výroby od hroudy hlíny až po výslednou vázu, její zdobení, malování a vypálení. Nakonec jsme si mohli koupit některý z jejich výrobků tradiční kašubské keramiky.

     Oblasti Kašubska se říká Kašubské Švýcarsko a je zde vyhlášen Kašubský národní park. Je to krajina lesů a jezer. Kašubsko je specifický kulturní region, něco jako u nás Chodsko nebo Slovácko. Je zde spousta menších i velkých jezer, sice ne tak velkých jako na Mazurách, ale rovněž vzájemně propojených kanály a splavných. Viděli jsme tam řadu plachetnic, byť jsme byli jen na okraji jednoho z menších jezer. Jsou zde rovněž cyklostezky a pěší trasy. Terén je tam mírně kopcovitý, pokrytý lesy a loukami, se spoustou kulturních i přírodních zajímavostí. Rozhodně by to stálo za delší pobyt a výlety do okolí, ale nás už to táhlo k moři. Ale nakonec co, vždyť i to pobřeží je součástí Kašubska.

     Z Chmielna jsme vyrazili před polednem. Projeli jsme Leborkem se šíleným provozem a pokračovali dál na Lebu, kam jsme přijeli krátce po poledni. U vjezdu do města je nově otevřené informační středisko s parkovištěm. Tak jsme tam zahnuli a šli nějaké informace získat. Bohužel se tam teprve stěhovali, tak moc materiálů neměli. Vytiskli nám alespoň městský plán Leby a dostali jsme plánky trojměstí Sopoty, Gdyně a Gdaňsk. Také se ptali, odkud jsme a vypadalo to, že jsme je trochu překvapili. Češi tam asi moc nejezdí. Ještě jsme si koupili mapu pobřeží Baltu, ale to až u sousední benzinky.

            Návštěvu Leby jsme zahájili pomalým průjezdem kolem přístavu a zamířili jsme na největší místní lákadlo – Wydmy ruchove, neboli pohyblivé písečné duny. Jejich hranice se údajně posunují až o 10 metrů za rok. Ve vnitrozemí jsou dvě velká jezera. Mezi nimi a Baltem je pruh pobřeží široký mezi cca 300 metry až 1 km. Celá oblast je součástí Slowinského národního parku. Předem musím říct, že to byl nejdražší výlet celého našeho polského putování. Na informačním centru nám řekli, že asi polovinu cesty k wydmám můžeme jet autem, tam je parkoviště a dál se jde pěšky nebo na kole. Zatím co jinde byl poplatek na parkovišti buď paušální, nebo v centrech za 1 hodinu, tady to bylo, pokud si vzpomínám, 3 Pzl za ½ hodiny. Vzhledem k tomu, že k dunám to odsud je ještě asi 5 km …. Tak jsme sundali kola a vyrazili na cestu. Jen jsem se rozjel, tak na mne od nějakých kiosků volala jakási děva, rozuměl jsem „kafe“. Mávl jsem rukou, že nechci a jel jsem dál. Když jsem se ohlédl, neviděl jsem Dášu. Chvíli jsem čekal, a když se neobjevila, tak jsem se kousek vrátil, abych se vzápětí dozvěděl, že ona děva křičela „kassa“ a když jsem ji projel, tak Dášu málem sundala z kola za jízdy a ještě ji za mne pěkně vypucovala. Ani nevím, kolik se tam platilo vstupné. Také tam půjčovali kola (polsky „rowery“), nebo bylo možné si zaplatit jízdu k dunám jakýmsi vláčkem. No, pak už jsme v poklidu jeli. Bylo teplo až horko a potkávali jsme evidentně zničené pěšáky, kteří se pomalu vraceli. Samotná prohlídka dun stála za to. Jen na ně vylézt dalo zabrat a potom se procházet v jemňoučkém písku, všude kolem nic než kopce písku, sem tam trs suché trávy nebo kus trčícího suchého klacku, do toho peroucí slunce. Člověk si tam může připadat jako na Sahaře. No a za dunami konečně moře. Cestou zpět jsem se zastavil v muzeu na bývalém raketovém polygonu německých raket V 1 a V 2 asi na poloviční cestě. Těsně před 16.45 mi prodali vstupenku asi za 14,- Pzl, abych potom zjistil, že zavírají v 17.00 hod. No, on ten čas nakonec stačil, nic moc tam nemají a člověk to za tu chvíli proběhne. Je tam pár kousků exponátů, částečně zvrakovaných a pak několik informačních tabulí a fotografií, vztahujících se k poválečnému polskému vývoji meteorologických raket. Po pravdě řečeno, nedá se to srovnat ani s našimi regionálními muzei. Po návratu jsem se osypal při placení za parkoviště. Potom jsme se dohodli, že tuto noc ještě zůstaneme venku a zítra si najdeme nějaký kemp. Náhledem do mapky Leby jsme vytipovali parkoviště na druhé straně Leby v ul. Nadmorska, vedoucí souběžně s pobřežím na východ. Na konci ulice, před vjezdem do lesa, byly nějaké lázeňské domy nebo léčebny a u nich podél cesty prázdné parkoviště. Tam jsme zajeli a připravili se na přenocování. Po večeři jsme se ještě prošli na konec naší ulice, kde je v lese nějaký kemp, v té době ještě zavřený, a úplně na konci zábavné centrum s lanovou dráhou a dalšími atrakcemi. Cestou zpět jsme to střihli cestičkou přes les k asi 300 m vzdálenému moři a chvíli jsme se brouzdali pískem a příbojem. Potom už jsme se vrátili a zalehli ke spánku.

Den šestý – čtvrtek

            Po snídaní jsme se vrátili k přístavu a ubytovali se v prvním kempu za ním v ul. Turystyczna, myslím, že to byl kemp Morski č. 21. Noc za auto, 2 osoby, elektřinu celkem 74,- Pzl s ukončením pobytu do 10.00 hod. následujícího dne. Nové sociálky, celý den volně k dispozici teplá voda, výlevka vody a WC spolu s možností dotankování čerstvé vody. Kemp je střežený, bez karty nikoho nepustí dovnitř ani na obhlídku před ubytováním. Plocha je rozdělena na sektory. Hlavní okružní cesta a odbočky do sektorů mají asfaltový povrch, na ně navazující cestičky jsou již uježděné v terénu. Obslužný personál se neustále pohybuje uvnitř a všichni jsou vybaveni radiostanicemi. V přiděleném sektoru jsme si našli pěkné místo hned vedle sociálek, sundali kola a vyrazili na obhlídku, jako suchozemci samozřejmě do přístavu. Všude byla spousta lidí, zejména Němců, ale byla slyšet i ruština a samozřejmě polština, viděli jsme i finské auto. Popisovat přístav s rybářskými loděmi, jachtami, replikami starých korábů včetně vikinského nemá smysl, to se musí vidět. Je možné si tam zakoupit vyhlídkovou plavbu na některém z „historických“ korábů, např. s tématem západ slunce na moři, nebo vyjížďku na rychlých člunech. Na každém kroku tam jsou stánky s uzenými nebo smaženými rybami, kterým jsme pochopitelně také neodolali. Postupně jsme se propracovali až na molo, kde to pěkně fičelo. Na přilehlých krásných písečných plážích bylo poměrně dost lidí, někteří odvážlivci se i koupali. Moře bylo k našemu překvapení čisté. Přiznám se, že nám odvaha i přes pálící slunce scházela. Stačilo nám brouzdání příbojem. Holt termály to nejsou. Z přístavu máme první negativní zážitek. V davu lidí mě nějaký šupák ukradl z otevřené brašny na nosiči kola pouzdro na foťák. Naštěstí bylo prázdné, nebyly v něm dokonce ani náhradní baterie. Náladu jsme si spravili výborným gofrem. Potom jsme ještě projeli část centrální ulice – pěší zóny se spoustou nejrůznějších obchodů a obchůdků se vším možným i nemožným, ale nepřetržité davy lidí nejsou náš šálek kávy a tak jsme se pozdě odpoledne vrátili do kempu. Tam zatím přibyli první Češi, které jsme v Polsku potkali, manželé z ostravska s obytným autem. Zaparkovali vedle nás, aniž si všimli české značky a tak byli potom překvapeni češtinou stejně jako my. K večeru jsem se ještě jednou rozjel do přístavu, protože dopoledne jsem si všiml dvou obytných aut, stojících na úrovni konce mola na druhé straně plavebního kanálu, hned u pláže. Zjistil jsem, že se tam jede cestou kolem jachetního přístavu, u kterého je dokonce benzinka Orlen. Za přístavem je vjezd na placené parkoviště, na kterém tato auta stála. Parkoviště má betonový povrch, je placené paušálem v době od 09.00 do 18.00 hod., v noci je volné. Dokonce je pobřežním valem částečně chráněné před větrem. Na pláž to je 50 metrů. Tak inspirace na někdy příště.

     Po návratu do kempu jsem vytáhl Dášu lenošící na sluníčku a na kolech jsme vyrazili na konec naší ulice ústící na pláž. Ta se už začala pomalu vylidňovat, vítr se téměř utišil a tak jsme si to tam užívali. Zaregistrovali jsme tam i další nápad, jak „ušetřit“ za pobyt. Před pláží je malé parkoviště, placené rovněž jen přes den, nyní již volné. Už včera jsme si všimli menšího obytňáku s německou značkou, který stál na odstavné ploše, kousek od vjezdu do našeho kempu. Stál tam i dnes dopoledne, když jsme se ubytovávali. Teď právě zaparkovával na parkovišti u pláže. V předstihu uvádím, že přístí den při našem odjezdu byl opět na té odstavné ploše. Při návratu do kempu nás čekalo překvapení. Na druhé straně ulice, před vjezdem do kempu, byla tři divoká prasata a od lidí loudila pamlsky. Dáša si jich všimla na poslední chvíli, když už byla asi 3 metry od nich a málem ji z toho kleplo.

Den sedmý – pátek

     V noci trochu sprchlo, ráno bylo zataženo a foukal nepříjemný vítr. Po snídani jsme se my i naši sousedé Češi pomalu připravovali na odjezd. Byli jsme trochu rychlejší – naštěstí. Sedl jsem do auta, nastartoval a pomalu vyjížděl z našeho místa na příjezdovou zpevněnou cestičku s vyjetými kolejemi. Když jsem tyto koleje víceméně šikmo přejížděl, musel jsem přidat trochu plynu, abych se přes ně přehoupl. Najednou to ryclo, sedačka mě ujela pod zadkem, motor zhasl a já koukal přes volant do země. Hrklo ve mně jak v pendlovkách. Vylezl jsem z kabiny a koukám, že předek auta se nárazníkem opírá o zem a kola byla až po nápravy v písku. No, naštěstí mám dost dlouhé (nepředpisově) lano, tak soused najel na asfalt, zapřáhl mě a vytáhl. Jámy uprostřed kolejí jsem zaházel, v sanitárním koutku jsme vylili WC, špinavou vodu a načerpali čistou. Potom už jsme podle plánu pokračovali dál na Helský poloostrov.

     Cestu jsme měli naplánovanou přes Jastrzebiu Goru a Rozewie, což je nejsevernější výspa Polska. Začalo poměrně silně pršet a vypadalo to tak na 100 let. Jastrzebia Gora je turistické městečko podobné Lebě. Spousta lidí, spousta krámků a stánků. Pláže jsou od města odděleny pruhem lesa. Stále bylo zataženo, poprchávalo a foukal studený vítr. Přesto nám to nedalo a když jsme kousek za městem narazili na prázdné parkoviště u silnice, od kterého vedla přístupová cestička k pláži, zastavili jsme a vyrazili k moři. Písčitá pláž je zde široká asi 40-50 metrů a táhne se v délce snad několika kilometrů.  Podél pláže zde budují několik metrů vysoký ochranný val, který má zabránit další erozi pobřeží. Přes mizerné počasí se po celém úseku pláže procházela řada lidí. Byli jsme zde asi hodinu, pak jsme se vrátili k autu a pokračovali dál k městečku Rozewie, kde je zpřístupněný maják, polsky „latarnia morska“. Počasí se jako zázrakem zlepšilo, mraky se najednou rozpustily a začalo hřát sluníčko. Po příjezdu do Rozewie jsme zaparkovali na parkovišti pod majákem a vyšlápli si asi 300 metrů k němu. Po zakoupení vstupenky jsme vystoupali až na vrchol věže ke světlu. V jednotlivých podlažích je umístěna expozice týkající se historie zdejšího majáků i majáků obecně. Je to spousta dobových fotografií, dokumentů, různých součástek a výbavy i řada modelů konkrétních majáků z pobřeží Baltu. Z ochozu majáku je potom docela hezký výhled. Ve vedlejší budově je přístupná původní elektrocentrála.

     Po návratu z majáku jsme pokračovali dál na již jen pár kilometrů vzdálené Wladyslawowo, ležící na začátku Helského poloostrova. Na okraji města je na útesech nad mořem několik kempů. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme se rozhodli pokračovat dál. Po pár kilometrech, již na poloostrově, jsme zastavili na parkovišti na břehu Pucké zátoky a s obdivem sledovali rej „kajtařů“. Rojili se na hladině jak hejna barevných motýlů. Jako už v Lebě, i tady nás opět překvapilo, že i poměrně dost daleko od břehu je stále malá hloubka. Možná až 100 metrů od břehu měli vodu tak po pás. Nejprve jsme mysleli, že zůstaneme na noc někde na parkovišti, ale žádné se nám moc nezdálo, všude bylo plno a téměř všude vybírali parkovné. Kempů bylo na pobřeží hned několik, ale všechny doslova narvané. Nakonec jsme dojeli až do Helu v domnění, že snad někde u přístavu místo najdeme. Trochu jsem se tam zamotal do bočních uliček a nechtěl jsem někde uvíznout. Potom jsem zahlédl parkoviště na nějaké zahradě, tak jsem tam zastavil a šel se zeptat na cestu k přístavu. Majitel hned nabídl, že za 30,- Pzl u něho můžeme zůstat 24 hod, budeme mít k dispozici WC s umyvadlem a teplou vodou i elektriku. Bylo už skoro 18.00 hod., tak jsme to vzali. Do přístavu to bylo kousek a do přístavní ulice jen asi 50 metrů, prostě paráda. Zaparkovali jsme a vyrazili na obhlídku. Mohu říci, že tahle část městečka se nám opravdu líbila. Krásně opravené domky, stylová úprava, samé malé krámky, hospůdky, zahrádky. Sice spousta lidí, ale co se dá dělat. Došli jsme i do přístavu a já jsem začal zkoumat, jak funguje „mořská tramvaj“, o které jsem se někde dočetl, že spojuje Hel se Sopotami, Gdyní a Gdaňskem. Opatrně jsem tam Dáše navrhl, že bychom si mohli zítra udělat výlet lodí do Gdyně. Jí totiž chytá mořská nemoc už při pohledu ze břehu na pohupující se pramičku na Pastvinách. Z mola jsem jí ukázal na druhou stranu Pucké zátoky, že do Gdyně to je přece jen kousek, to by mohla zkusit. No, moc se na to netvářila, ale kul jsem železo, dokud bylo žhavé a hned jsem koupil lístky na první zítřejší loď, která odplouvá v 11.00 hod. a pro jistotu hned i zpáteční s odplutím z Gdyně v 16.00 hod. Že prý, co tam budeme tak dlouho dělat a co když jí bude špatně. Námitky zamítnuty a pokračovali jsme v procházce. Město samo není nijak zvláštní. Je zde vojenské muzeum obrany pobřeží a vedle přístavu Muzeum rybářství. Přes celý poloostrov vede podél silnice cyklostezka a jeho značnou část, zejména mezi městečkem Jastarnia a Hel, zabírá vojenský prostor.

Den osmý – sobota

     Ráno se Dáša psychicky připravovala na plavbu do Gdyně. Já jsem zaběhl do městečka vhodit pohledy na poštu a oběhl jsem si i kousek pobřeží až za přístav, kde je staré dělostřelecké postavení pobřežní obrany. Je tam ještě kanón v pancéřové věži. Hned vedle je další uzavřený vojenský prostor.

     Před 11.00 hod. jsme vyrazili do přístavu, aby „mořská tramvaj“ náhodou neodplula bez nás. „Tramvaj“ byla loď katamaránového provedení se třemi palubami jménem AKAT, kterou jsme zastihli ve chvíli, když vplouvala do přístavu. Mohu říci, že jízdní řád (nebo lodní?) dodržovala. Na loď je také možné si sebou vzít za poplatek 4 Pzl jízdní kolo a řada lidí to také využívala. Po rozhlasové instruktáži, ve které jsme se dozvěděli, kde jsou záchranné pásy a co dělat a nedělat v případě nějakých problémů, jsme přesně v 11.00 hod. vypluli. Bylo slunečno, foukal poměrně silný vítr. Uprostřed zátoky dostaly vlny čepičky, ale s lodí to jen občas trošku drclo. Dáše za chvíli otrnulo a tak jsme vyrazili na kávu a „Lody“. Ve 12.00 hod. jsme už vystupovali ve Gdyni. Přistáli jsme na začátku mola, na jehož druhém konci byly dvě lodi – muzea, školní plachetnice Dar Pomorza a torpédoborec Blyskawica. Jejich návštěvu jsme si nemohli nechat ujít, ale bohužel jsme uspěli jen na Daru Pomorza. Byl totiž nějaký svátek a o svátcích je kupodivu muzeum na Blyskawici uzavřeno. I tak to ale byl zážitek. Každý z nás registroval různé detaily ze svého úhlu pohledu. Já spíše ty technické, Dášu zase zaujalo například jednoduché zabezpečení nádobí a dalšího vybavení v kuchyni. Oba jsme usoudili, že velitelé na lodi museli být mrňaví, protože normálně rostlý člověk se do postelí, které byly v důstojnických kabinách, nemůže vejít jinak než jako skrčenec. Mužstvo to mělo jednoduché, ze zavěšené hamaky mohly prostě nohy čouhat ven. V přístavu byla spousta stánků především s regionálními potravinářskými výrobky, na malém pódiu hrála nějaká hudební skupina, ve vedlejší ulici byly atrakce pro děti. V jednom stánku tam ženy v krojích například učily zájemce plést věnce na hlavu z lučních květů a trav. Ještě jsme se také dozvěděli, že zítra v 16.00 hod má být na moři přehlídka vojenského námořnictva a letectva. No, určený čas nám utekl jako nic a to jsme ani neopustili přístav. V 16.00 hod jsme už opět poslouchali známou instruktáž, na kterou ale vzápětí navázalo upozornění, že dnes to dost fouká, uprostřed zálivu jsou větší vlny a tak to trochu víc houpe. Asi 20 minut po vyplutí jsme se rozhodli, že půjdeme na horní palubu na sluníčko. Vstal jsem od stolku a vykročil ke dveřím, abych se vzápětí trefil vedle nich do stěny. Ono se to houpá!!? Jak namazaní jsme si to šněrovali podle stěny a po schodech nahoru, krok tam a půl kroku někam vedle, ale nebyli jsme sami. Teprve na horní palubě jsme podle pohybu zábradlí proti horizontu zjistili, že výkyvy jak příčné, tak podélné, mohou být kolem 1 metru, možná i víc. Ale přežili jsme to v pohodě, mořská nemoc se nedostavila.

     Po návratu domů jsme dolili trochu vody do nádrže, Dáša balila a já jsem šel zaplatit. Musel jsem trochu přesvědčovat domácího, že mě parkovací lístek s vyznačeným časem příjezdu opravdu nedal a že jsem opravdu nepřijel už ve 14.00 hod., jak se pokoušel přesvědčit on mne, ale až kolem 18.00 hod., protože kolem 14.00 hod. jsme obědvali ještě v Rozewii. Nakonec to uznal, zaplatil jsem dohodnutou částku a vyjeli jsme.

     Pohodovou vyhlídkovou jízdou jsme se vraceli zpět k Wladyslawowu a já měl chuť ještě někde zastavit přímo u pláže a zůstat do rána, ale nakonec jsme pokračovali dál po plánované trase na Sopoty a Gdaňsk. Na okraji Gdyně jsem omylem najel asi na dálnici a protože jsem si nebyl jistý, jestli to není placený úsek, tak jsem na prvním výjezdu raději zmizel. Po staré silnici od Gdyně jsme již po setmění dojeli do Sopot, kde jsme původně ani zastavovat nechtěli. Sopoty jsou lázeňské městečko, kam se hlavně v meziválečném období sjížděli největší evropští boháči. Dáše se už moc nechtělo nikde pobíhat, ale nedal jsem jinak. Zaparkovat se nám povedlo za jakýmsi úřadem a odtud jsme se vrátili k hlavní lázeňské ulici Bohaterów Monte Cassina, kterou všichni místní, jak jsme si sami ověřili, nazývají Monciak. Přímo na tuto ulici navazuje nejdelší evropské dřevěné molo, které má asi 500 metrů, po celém obvodu ho lemuje nejdelší lavice v Evropě a jsou na něm bary, cukrárny, obchůdky a podobná zařízení. Celý Monciak je plný kaváren, cukráren, restaurací. Přímo na ulici jsou různí umělci, malíři. My jsme tam viděli maníka, který na požádání ve chvíli vytvořil na papír jakýkoliv obraz pomocí sprejů a byly to opravdu krásné obrazy. Asi uprostřed ulice je tzv. Křivý dům, ve kterém je rovněž nějaká vinárna. Všude bylo plno lidí, zejména mládeže, slyšet zde byly nejrůznější jazyky. Trochu nás překvapilo, že na molo si každý musel v pokladně ve vedlejší budově koupit lístek a s ním teprve mohl projít jedním ze tří jakýchsi turniketů, kde mu ho zkontrolovala biletářka. Při návratu jsme trochu bloudili a chvíli nám trvalo, než jsme našli správnou ulici a naše parkoviště.

     Ze Sopot jsme vyrazili dál na Gdaňsk s tím, že někde přespíme a do města dojedeme až ráno. Nakonec jsme dorazili až tam a pokoušeli jsme se za pomoci plánku získaného v Lebě najít nějaké vhodné parkoviště poblíž středu, ale moc se nám nedařilo. V jedné uličce, když jsem právě studoval plánek, u nás zastavil taxikář, už starší pán a prý kam potřebujeme. Když jsem mu řekl, že sháníme parkoviště na nocleh, tak se nabídl, že nás dovede na jedno kousek od nás. Protáhl nás asi kilometr na nějakou benzinku s tím, že tam nás nechají nebo že můžeme zajet vedle do střeženého parkoviště. Ještě nám popřál nám hezký pobyt a já jsem mu dal za ochotu aspoň dvě plechovky piva. No, parkoviště se nám moc nelíbilo, bylo hned vedle frekventované silnice a ještě ve svahu, ale lepší něco než nic. Pak jsem si ale všiml, že kus pod námi svítí TESCO, tak jsme přejeli na tamní parkoviště a kolem půlnoci zalezli do postelí.

Den devátý – neděle

     Gdaňsk vznikl již někdy v 10. století a od počátku byl významným městem, důležitým centrem obchodu a sídlilo zde mnoho šperkařů, vyhlášených zejména zpracováváním drahokamů a jantaru. Bývalo to nejbohatší město Polska, ale také zde zazněly první výstřely druhé světové války. Je považován za jedno z nejkrásnějších měst severní Evropy.

     Po snídani jsme v klidu prostudovali plánek města a rozhodli jsme se přesunout na parkoviště podél ulice Waly Jagiellonskie, hned vedle točny autobusu.  K našemu překvapení bylo v neděli dokonce neplacené. Hned vedle je podchod po hlavní ulicí WJ směrem k Výšinné bráně (Brama Wyžinna), jednomu z hlavních přístupů do starého města, na kterou navazuje Vězeňská věž a Zlatá brána. Tou se již projde do ulice Dluga, na níž navazuje náměstí Dlugi Targ. Uvnitř brány je velká fotografie této ulice z doby po válce – jedna velká hromada beztvarých sutin. O to působivější je pohled ze stejného místa dnes. Krásné domy, zahrádky před kavárnami, obchůdky. Těžko všechno popisovat, to se prostě musí vidět. Ulicí se dojde až k řece Stará Matlawa, které vede k přístavu a na které se již objevují různé menší lodě. Až sem také zajíždí „mořská tramvaj“ z Helu. Na nábřeží je známý Starý jeřáb, největší středověký přístavní jeřáb v Evropě. Naproti němu, na druhém břehu řeky, je Ústřední námořní muzeum, před kterým je zakotvena loď Soldek, první námořní loď vyrobená po válce v místních loděnicích. Od Starého jeřábu se mohou návštěvníci muzea přepravit přes řeku malým remorkérem. V uličce Mariacka jsou zase soustředěny obchůdky s jantarem, jeden vedle druhého, nepřeberné množství nejrůznějších šperků a jiných výrobků z těchto slz moře. V této části je také kostel Panny Marie, další přímo obří stavba, pocházející ze 14. stol. Popisovat celou jeho výzdobu se nedá, tak jen jedna zajímavost. Uvnitř kostela je orloj z 15. stol., jehož hodiny ukazují celou hodinu, dny, data pohyblivých svátků a fáze měsíce. V poledne se objeví průvod postav, znázorňujících Adama a Evu, apoštoly, Tři krále a Smrt.

     Na Gdaňsk jeden den nestačí a my jsme zde strávili sotva 5 hodin. Prošli jsme jen nepatrný kousek starého města, ale i to v nás stačilo zanechat ohromný dojem. Rozhodně zůstává v seznamu míst, na která se ještě chceme vrátit.

     Z Gdaňska jsme odjeli pozdě odpoledne a zamířili jsme k našemu dalšímu cíli, hradu německých rytířů Malborku. Jeli jsme směrem na Tczew a po krátkém zakufrování se nám podařilo vyhnout dálnici, na kterou nás navigace tvrdošíjně směřovala. Další komplikace s navigací nastala přímo v Tczewu, kde nás navedla přes město k mostu přes Vislu, s  výškou omezenou pod tři metry. Nebyli jsme sami, za námi sem dorazili ještě nějací Němci. Naštěstí se nám podařilo na úzké silnici otočit a po prostudování mapy jsme projeli městem na další křižovatku, odkud jsme už pokračovali v pohodě až do Malborku. Na kraji města jsme ještě před mostem přes řeku Nogat odbočili vlevo a na druhém břehu jsme spatřili HRAD. V ulici je několik parkovišť na soukromých pozemcích a na konci, pod dalším parkovištěm nad řekou, je u rybníka malý kemp. Nocleh 30,- Pzl, v ceně elektřina, WC, celý den sprchy s teplou vodu, možnost doplnění nádrže a možnost zdržet se až do druhého dne do večera. Nad kempem je malé nádraží a u něho další parkoviště, které je zdarma, ale kemp vyhrál. Celý den pralo sluníčko a tak jsme sprchy hned vyzkoušeli. Po úmorném dni to bylo parádní. Potom už jsme jen lenošili a zdravili se s několika dalšími ubytovanými posádkami.

Den desátý – pondělí

     Ráno opět svítilo sluníčko naplno. Před devátou jsme vyrazili k hradu. Už se sem sjížděly autobusové zájezdy i jednotlivá auta. Kromě parkovišť na naší straně jsou i další parkoviště na straně od města i ve vlastním areálu spodního hradu.

     Hrad postupně budoval Řád německých rytířů v průběhu 13. a 14. století. Je to skutečně mohutná pevnost, chráněná několika liniemi hradeb a ještě vnitřně členěná do jednotlivých obranných sektorů, ve své době snad nedobytná. Na konci války Němci udělali z hradu hlavní opěrný bod své obrany v této oblasti a v důsledku toho byl zcela zničen. Jeho stav po válce je dokumentován na vystavených fotografiích. Ještě dnes jsou na zachovalých původních zdech vidět stopy po střelách.

     Nejprve jsme celý areál hradu obešli a teprve potom jsme si zakoupili vstupenky. V pokladně kupodivu uznali ZTP průkazku Dáši a dostali jsme slevu. Vstupné je možné zaplatit i kartou. Hned u pokladny je upozornění, že prohlídka s průvodcem trvá tři hodiny. Jinak je možné si za poplatek u stánku před vchodem do hradu zapůjčit i průvodce elektronického. My jsme vyrazili sólo. Nikde jsme se moc nezdržovali, prakticky jsme jen procházeli vnější prostory hradu a nahlédli jsme do několika přístupných místností. V refektáři a následně ve sklepení jsme měli možnost seznámit se s důmyslným způsobem vytápění některých místností teplým vzduchem. Překvapením pro nás byla i „záchodová věž“, několikapatrová věž, ve které byly soustředěny latríny pro většinu osazenstva hradu, tedy asi mimo šéfů. Bylo možné vystoupat i na mohutnou hradní věž, ale to už jsme vzdali. I tak jsme na hradě strávili více jak čtyři hodiny a měli jsme toho docela dost.

     Po návratu do kempu jsme sebou praštili a odpočívali. Od Poláků, kteří stáli vedle nás, jsme se ještě dozvěděli, že v pondělí je na hradě omezený provoz a většina místností je uzavřena. Tak teda nevím, jak dlouho by trvalo projít skutečně celý hrad.

     Po doplnění vody, sprše a rozloučení s domácím jsme kolem 17.00 hod odjeli směrem na Elblag, odkud jsme chtěli pokračovat k Elblagskému kanálu a tam někde si najít místo na nocleh. V Elblagu jsme ještě doplnili v TESCU zásoby a ve zdejší směnárně tající zásobu zlotých. Při pohledu do mapy nás ale znovu zlákalo moře a tak jsme se rozhodli pozměnit plán a ještě aspoň na jeden den se k němu vrátit. Vytipovali jsme vesnici Suchacz v zálivu Wyslany (od Visly), který se v polovině přejmenovává na záliv Kaliningradský. Na mapě je u ní zakreslen jachetní přístav a tak jsme tam předpokládali i nějakou pláž. Výjezd z Elblagu byl po pěkně mizerné silnici, ale hned za mě