Ten zmetek odnesl i moji oblíbenou kabelku a kosmetickou taštičku s první pomocí a zubním kartáčkem.

Vodní, docela obyčejná pražská ulice, činžáky, hospůdka, budova soudu. Všude zaparkovaná auta a jedno volné místečko, zrovna na bydlíka. Super, ani jsme nedoufali, že zaparkujeme takhle blízko Jiráskova mostu. Vzali jsme naše dva psi a šli se projít, pokochali jsme se pohledem na plovoucí autíčka, labutě a jiná plavidla na Vltavě a vrátili se k autu. Měli jsme ještě naplánovanou večeři na druhém břehu,  psi už toho měli v tom vedru plné kecky a tak jsme je nechali v jejich pelíšcích a šli sami. Večeře nestála za nic, kuchař ve známem music baru se moc nevyznamenal, ale cesta zpět večerní Prahou s pohledem na osvětlené ND, Hradčany a Peřín všechno vynahradila, no co, alespoň jsme se nepřejedli a dobře se nám pojede. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká za překvapení.

Nejprve jsme zjistili, že jsou odemčené dveře do bydlíka. První myšlenku, že jsme nezamkli jsme hned zavrhli, dveře jsme vůbec neotvírali, takže údiv vystřídal šok. NAŠI PSI!!!!!! Malá jorkšírka nás vítala, starší velšice ležela ani se nehýbala, jen smutný pohled. Spadl nám kámen za srdce, hlavně, že tady zůstali psi, co se vlastně stalo? Začali jsme se rozhlížet po té spoušti. Všechny skříňky otevřené, matrace rozházené, alkovna důkladně prohrabaná, deky, polštáře všechno vzhůru nohama. Z potravinové skříňky i z lednice zmizelo jídlo, pánské oblečení bylo taky pryč. Ten zmetek odnesl i moji oblíbenou kabelku, nic v ní nebylo, ale měla jsme ji ráda, taky starý náhradní telefon, Impulsovi už se nedovolají, kosmetickou taštičku s první pomocí a mým zubním kartáčkem. Z palubní desky vyrvané rádio a celá palubka vyházená na podlaze. Až dodatečně jsme zjistili, že zmizel ještě batoh a v něm některé důležité věci, jejichž ztráta dost bolí. Doklady a peníze jsme měli u sebe, také kameru a foťák. Moc si nepomohl, za to co ukradl, nedostane v zastavárně nic, má to nulovou hodnotu.

Při prohlídce auta zvenku jsme zjistili, že se tam dostal bočním oknem bydlíka, křížem vylomil zavírání a potom okno vysunul mírně do boku a otevřel, pokud byl sám, musel být dost mrštný, když se dostal tím oknem dovnitř, ven vylezl dveřma. Plexi naštěstí zůstalo celé, zničené je "jen" zavírání.

Od lidí jsme se dozvěděli, že tam je policie i dvakrát denně, že skoro všichni místní obyvatelé už měli vykradené auto a že ještě nikdy nikoho nechytli.

Ty zmetky nazastaví ani ochranka místního soudu, ani to, že na konci ulice je kamera policie, ani že jsou v autě psi. Dá se proti tomu vůbec bránit, nebo budeme chodit od auta jenom tak daleko, abychom na něj viděli. Hrozně mě vadí, že se nějaký parchant bez ostychu hrabe v mém soukromí, bere do ruky moje věci a ohrožuje moje psi.

Tentokrát měl on i my veliký štěstí, že jsme ho tam nepřistihli, asi by dostal menší trest než my.

Takže přátelé Praha 5, Vodní ulice nikdy, i kdyby tam bylo místo pro deset aut. Marcela