Morbihanský záliv jsme obkroužili až na jeho východní konec do Port Navalo, kde byla pěkná pláž a přístav. Sem mířily lodě z druhého břehu zátoky. Vítr k večeru hodně zesílil, vytvořily se velké vlny a přepravní loď plující z protější strany se mohutně kývala. Vítr zřejmě nikomu nevadil, ani místním rybářům, kteří na molu lovili s velkými pruty.

Cestovní deník


Předmluva:

Protože zde na fóru ještě příliš příspěvků nemáme, rozhodli jsme se přispět se svou troškou do mlýna. Jezdíme již mnoho let - věkem 50+, duchem snad o generaci méně. Poslední tři roky to bylo s VW T4 California - Maďarsko, Toskánsko, Monako, Azurové pobřeží, Provence a vloni Normandie a Bretaň. Protože se moje milovaná polovička v tom ráda rochní a vždy mne po večerech místo odpočinku trápila tím, že mne zkoušela z toho, co všechno jsme ten den viděli, abychom to nezapomněli než dojedeme domů, přivítal jsem s úlevou její nápad, že si to tentokrát po večerech bude zapisovat a že to možná dá pro zájemce na internet. Nakonec to trvalo téměř půl roku, ale výsledek máte před sebou.

Pokud máte dost sil, pusťte se do toho - obsáhlost textu i fotek odpovídá délce vzniku, ale možná bude někomu inspirací - letos jsem na fóru viděl poměrně dost úvah o návštěvě Bretaně a když jsme jeli my, příliš použitelných textů jsme nenašli.

Pokud text dočtete, tak pochopíte, proč jezdíme sami (vražedné tempo, se kterým málokdo udrží krok) a v tak malém autě - všude se dostaneme, jízdní vlastnosti jak osobák, ráhno ve výšce 2m u pláže není žádný problém, jen ta hygiena není 100%. Ale blýská se na časy, VW T4 jsme vyměnili letos za VW T5 s jasnou představou jak dál. Ale o tom zase příště.

Na závěr pár technických údajů - Najeto 5360 Km, průměrná spotřeba 6,8l nafty.

V přesvědčení z Provence, že Francie je pro karavanisty země zaslíbená nás Bretaň ještě utvrdila. Pro mne je zatím Bretaň po Skotsku hned na druhém místě a to ještě váhám, jestli to nepřehodnotím - pozvolna se zažírá pod kůži a když člověk odjíždí, je mu těžko, jako když něco důležitého ztrácí.

Teď už předávám slovo své ženě přezývané Hankajanka a to, co budete číst dál, je její práce. Na mne zbyly jen korektury a duševní podpora. Fotky v textu jsou v malém rozlišení, takže pokud se chcete pokochat krásami Bretaně, prohlédněte si je v naší fotogalerii.

(Mekie)



Vyrážíme.



Jezdíváme s manželem po Evropě malým obytným vozem Volkswagen Transporter, typ California (busík) a letos jsme se vydali do Bretaně.

Před cestou jsem hledala na internetu nějaké cestopisné informace a narazila jsem na několik zajímavých cestovních deníků. Osobní postřehy a pocity lidí, kteří daná místa navštívili byly pro nás přínosnější než knižní průvodce. A tak jsem se rozhodla přispět vlastními zkušenostmi také.



1. den 15. 7. 2010 sobota

Vyrážíme z ČR. Abychom ušetřili za drahé francouzské dálniční poplatky, tak jsme jeli přes Německo a Belgii a spíme na německo- belgických hranicích blízko Aachenu.



2. den 16. 7. 2010 neděle

Dopoledne jsme projeli Belgii a poblíž francouzského města Cambrai jsme vyjeli z dálnice. Na GPS jsme nastavili město Amiens. Chtěli jsme jet po státovce, ale protože Mirek vyřadil z výběru GPS dálnice, tak nás "Božka" překvapila výběrem okresních cest. GPS je sice značka Garmin, ale i říkáme ji Božka, někdy i nadáváme „ty Božko bláznivá". Obvykle nám tyhle její přehmaty nevadí, protože si můžeme prohlédnout krajinu a život místních lidí.

Okresní cesty a jejich okolí bylo moc pěkné, hlavně architektura. Motali jsme se kolem kanálu St. Quentin a Somme, po líbezné krajině s kouzelnými vesničkami z cihlových domků. Po cestě jsme narazili na řadu malých hřbitovů z 1. světové války s přidruženými pomníky v řeckém stylu. Hrůzy války tu na nás dýchaly na každém kroku.

Amiens rodné město spisovatele Julese Verna, leží 100 km severně od Paříže. Narazili jsme na nádhernou a velkolepou katedrálu Panny Marie - Notre-Dame d'Amiens v gotickém slohu. Je největší gotickou katedrálou ve Francii a je zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO. Její délka je 145 m a výška 112 m, oblouky vnitřní klenby měří 42,3 m. Údajně vznikla především kvůli hlavě Jan Křtitele přivezené z neúspěšné křižácké výpravy. Začali ji stavět ve 13. století, po požáru, který zničil původní románskou kapli roku 1981.

Po prohlídce katedrály jsme ještě prošli historickým centrem města a Mirek mi koupil sešit na psaní deníku. Byla tady příjemná atmosféra, pěkně se dívalo na koupající se děti v dětském bazénu s pláží na ulici. Vynechali jsme čtvrť St. Lew (Malé Benátky) a rodný dům Julese Verna, o kterých jsme se dozvěděli až později a spěchali na normandské pobřeží do městečka Le Tréport, které jsem si vyhlédla na mapě.

Město Amiens bylo obýváno již před příchodem Římanů galským kmenem Albianů. Římané potom vybudovali město Samarobriva (galský-most přes řeku Somme). V době kolem začátku letopočtu se jednalo o jedno z nejdůležitějších římských měst v Galii. Roku 54-53 př. n.l. zde trávil během svých bojů jednu zimu Julius Caesar. Právě v tomto městě se roku 338 sv. Martin podělil s chudákem o polovinu svého oděvu a v roce 287 zde bylo zřízeno biskupství. Ve středověku byl Amiens světoznámý pro své textilie. Roku 1802 byl na radnici v Amiens uzavřen mír mezi Anglií a Francií. Za první i druhé světové války bylo město z velké části zničeno.



La Tréport je krásné městečko na pobřeží Normandie. Bývalo i oblíbené místo Viktora Huga. Dodnes je prý populární přímořské letovisko pařížanů. Nachází se na Alabastrovém pobřeží v ústí řeky Bresly, která odděluje Normandii od Pikardie. Nádherné Alabastrové pobřeží se táhne podél kanálu La Manche právě od ústí Bresly až k ústí Seiny a tvoří pobřeží 140km skalní křídové stěny tzv. Falaisy. Moře vymývá křídu, která barví vodu do mléčného odstínu. A tak vzniká na pobřeží kouzelná "přírodní architektura" oblouky, věže a portály. Atmosféra Horní Normandie je tajemná a dokresluje ji nestálé počasí, které se mění několikrát za den. Od moře vane stálý vítr a slunečné počasí se sem prý vůbec nehodí.

Rozvoj města La Tréport nastal r. 1056 při založení opatství benediktinů. Za druhé světové války byl rozbombardován a dnes je známý svým sklářským průmyslem.

Přijeli jsme kolem 19 hod. do pěkného zálivu, ve kterém byl přístav a oblázková pláž. Zátoka je lemována 110 m vysokými bílými vápencovými útesy. Zaparkovali jsme na jejím jižním konci, hned před pláží. Bylo tam ještě rušno a ve vodě se koupalo pár lidí. Na trampolíně skákaly děti zavěšené v popruzích a dělali přemety, končil koncert šansonové zpěvačky. No krásná atmosféra lázeňského městečka. Moře bylo poměrně klidné, ale než jsem se převlékla do plavek, tak vlny narostly do metrové výšky. Voda byla příjemně chladivá, ale ne tak moc, aby mě odradila. První letošní koupání v moři! Nádhera! Odliv postupoval a odhaloval stále více barevných oblázků.

Prošli jsme se po promenádě a vyrazili městskými ulicemi nahoru do kopce prohlédnout si kostelík sv. Jacquese ze 16. století a La Tréport z výšky. Na sousední skály vedla lanovka zubačka, ale už byla zavřená. Je z ní údajně výhled na celé údolí. Po lehké večeři - slané palačince galates jsme se vydali hledat nocleh. Zajeli jsme do vnitrozemí a našli klidné místo mezi poli nad městečkem Criel sur Mer. Romantický večer plný očekávání: Mirek čte v průvodci o tom jak zemi v 8. století n.l. obsadil kmen Vikingů- Normanů a já píšu deník. Popíjíme červené vínko a do toho nám poprchává mírný deštík.



Fotogalerie 2.dne je na http://www.caravan24.cz/userphotogallery.php?album_id=4656



3. den 17.7. 2010 sobota

Sedím zabalená do spacáku v rozkládacím křesílku nad útesy v blízkosti Cap´d Antifer. Pijeme s Mirkem Becherovku, čaj s medem a vzpomínáme na dnešní pohnutý den. Ale od počátku.

Ráno jsme se vzbudili po propršené noci do slunečného rána a vrátili jsme se z polí k pobřeží. Dojeli jsme do městečka Criel sur Mer. Paradox byl ten, že jsme se večer docela namáhali hledáním noclehu někde v polích a v Criel sur Mer jsme objevili hned na pláži parkoviště plné karavanů. Tak jsme aspoň udělali dobrou zkušenost, že u moře nemusíme vždy do kempu jako v Provence. Na jednu noc nám to ani nestojí za to. Z Crielu jsme dojeli až pod městečko Etrétat a to tím stylem, že jsme se toulali okreskama podél pobřeží. Vesničky, které byly průjezdné jsme všechny projeli a prozkoumali. Navštívili jsme i některé slepě končící. Všechny jsou opravdu půvabné. Například jsme projeli St. Martin, kde bylo taky moc pěkné parkování karavanů hned za pláží. (Přes den to bylo zadarmo, na noc se platili 4 eura, protože tam byly záchody a umývárny) a pěkné městečko Belleville sur Mer .

Dieppe je velký romantický přístav známý prvním vyloděním spojenců během 2. svět války v roce 1942. Vylodění nebylo úspěšné a zahynulo při něm téměř tisíc Kanaďanů a Britů. Dieppe má necelých 30 tis. obyvatel a je údajně nejstarším francouzským lázeňským městem.

Po zaparkování jsme prošli dlouhou ulicí s trhy. Kochali jsme se zejména nabídkou čerstvých ryb a mušlí. Byli tady pro nás neobvyklí platýzi i malí žraloci. Dieppe je kulinářským městem s údajně vždy čerstvými plody moře.

V přístavu byl právě odliv. Rozdíl poklesu hladiny byl krásně vidět, plovoucí pontony klesaly společně s loděmi o několik metrů níže. Zde, na rozdíl od některých exkluzivních přístavů byly pouze lodě místních rybářů a tak měl přístav opravdu domácí autentickou atmosféru. Kolem krásná promenáda plná kavárniček a obchůdků, nad přístavem útesy s kostelíčkem.. hned bych tu bydlela. Taky tu prý bydlel Oscar Wilde. Ale pařížané sem prý moc nejezdí, snad že je tu studené moře.







Nedaleko Dieppe jsme projeli krásnou vesničku Vargenville s cihlovými domky a zalesněnými zahradami anglického stylu až k pobřeží. Tam se na zeleném ostrohu rozkládal romantický námořní hřbitov s kostelíkem. Podle staré pověsti ze 13. století drží kostelík na ostrohu díky přízni svatého Valéry. Má romantickou atmosféru minulých století s prolínajícím se románským a gotickým slohem. Pyšní se dřevěným stropem a krásnými vitrážemi od kubistického malíře jménem Georges Braque.

Po romantické zastávce jsme se vydali dále po pobřeží, projeli jsme Quierbeville s pěkným kempem za pláží a dojeli do Saint Valery en Caux. Je to krásný přístav s řadou exkluzivních lodí. Chtěli jsme se vykoupat na městské pláží, ale plavčík nás všechny vyhnal z vody- zřejmě kvůli člunu, který tam sbíral utržené bójky. Když jsem zklamaně usedla na ručník, tak na nás začal mluvit náš soused. Ale pochopil, že neumíme francouzsky, tak nám anglicky řekl, že se můžeme vykoupat na druhém konci pláže - přímo nad vysokými křídovými útesy. Tam bylo koupání povoleno a bylo nádherné. Voda byla příjemně chladná s pěknými vlnami. Kamínky na pláži byly vcelku ostré a na zpáteční cestě nás docela dost píchali do nohou. No hlavně, že jsme měli v autě boty do vody.

Po kafíčku ve městě jsme se vydali podél pobřeží přes půvabné městečko Veulettes, kde byla pěkná pláž a za ní opět parkoviště karavanů s poplatkem 4 eura na noc. Okolní útesy Pettites Daeles zvěčnil na svých obrazech Monet. Bylo po 18 hodině a ještě se tu koupalo několik lidí. V tuto dobu slunce stále hřeje a do toho fouká osvěžující větřík od oceánu.

Fécamp je malé přístavní město a bývalé hlavní sídlo vévodství Normandie. Leží u nejvyšších útesů v Normandii. Bílá křídová skaliska na pobřeží dosahují výšky až 126 m. Je vystavěno v dlouhém úzkém údolí mezi skálami při ústí řeky Fécamp. Město bylo dosud je významným přístavem pro lov tresek. Přístav a mořské lázně se prý těší značné oblibě jako rodinné letovisko. Na obrovské městské pláži bylo opravdu rušno a pobíhalo tam hodně dětí. Jednu krásnou černošskou holčičku jsem si vyfotila. U plavčíků visela cedule s teplotou moře 18 Ć a 25 Ć vzduchu. Známé poutní místo prý vzniklo na základě události, kdy tady moře vyplavilo v 7. století na břeh kmen stromu s kapkami Kristovy krve. Normanští vévodové tu postavili opevněný hrad a podnítili také vznik benediktinského opatství. Mniši smísili na počátku 16. století z několika rostlin „lékařský elixír" a tak vznikl Bénédictine - dnes světově rozšířený digestiv - likér, který se pije po jídle.

V jedné z mnoha kavárenských zahrádek jsme si dali kávu a pokochali se veselou a slunečnou atmosférou. Poté jsme se rozhodli, že se ještě kousek posuneme podél pobřeží, protože bylo moc pěkně a teplo.

Před 21 hodinou jsme dojeli do známého letoviska Etrétatu.

Je to městečko vychvalované ve všech průvodcích i reklamách cestovních kanceláří. Malovalo je i okolí řada impresionistů. A reklamy opravdu nelhaly. Po dlouhém hledání parkovacího místa jsme museli zaparkovat zpátky před městem. Už na městské pláži jsme byli okouzleni skalní architekturou místních vápencových skal. Večerní slunce bylo ostré a tvořilo dlouhé stíny, tak jsme udělali plno krásných fotek. Vystoupali jsme na útesy Falaise´d Aval a z nich byly nádherné výhledy na městečko i na rozeklané útesy. Vedle cesty bylo golfové hřiště, které jsme chtěli obejít a dostat se oklikou na parkoviště, kde jsme měli auto. To se nakonec snadno povedlo, ale po cestě jsme zažili šokující příhodu. Naproti nám vedl jeden muž hlasitě naříkající ženu. Byla tak zoufalá až srdce usedalo.. Kousek za nimi stál u skály mladík a hned nám začal něco vzrušeně povídat. Naznačili jsme, že neumíme francouzsky a tak nám jednoduchou angličtinou řekl, že před chvílí skočila z této skály dcera této naříkající ženy. Na otázku proč, řekl že byla smutná. A opravdu, pod skálou leželo nehybné tělo a kolem chodili 2 muži v červených vestách a neoprénech.. Už bylo vše marné. Samozřejmě, že jsme byli s Mirkem šokování a po cestě jsme se bavili o tom, co může dohnat dceru, aby skočila před svou matkou ze skály.. přitom cesta nahoru byla dost namáhavá, několik kilometrů dlouhá a já si myslím, že by ji depresivní člověk nezvládl..







Spěchali jsme z místa činu a cesta kolem golfového hřiště utekla rychle. Našli jsme na parkovišti auto a pryč z místa činu. Slunce začalo zapadat a my jsme hledali místo k přespání.

Už pár kilometrů pod Etétatem nás zavedla cedulka s obrázkem karavanu a nápisem Route du Phare až k majáku na pobřeží, kde bylo vyhrazené místo pro parkování a táboření.

Místo je přímo u skály nad mořem a je moc hezké. Je tu s námi asi 7 dalších aut, tedy obytných aut a karavanů. Od moře fouká silný vítr, tak snad tu v noci nezmrzneme. Je právě 11.30hod a já píšu s čelovkou v křesílku před busíkem. Tu "zimu" zaháníme panákem Becherovky.





Fotogalerie 3. dne http://www.caravan24.cz/userphotogallery.php?album_id=4668





4. den 18.7. 2010 neděle

Ráno na Cap´d Antifer. Noc byla tajuplná a hrůzostrašná, z busíku jsem viděla krásně zářící Velký vůz nad mořem, kolem se míhaly padající hvězdy a oblohou brázdil kužel světla z majáku. V noci jsem vzbudila Mirka strašným řevem - někdo mě ve snu škrtil. V dalším snu jsem zase zabila krásného hada tak, že jsem ho shodila s ramene na zem.

Ale teď máme ranní siestu - sedíme v křesílkách, pijeme ranní kávičku a díváme se na moře. Je po 9 hodině a jsme první ze všech karavanistů, kteří vylezli z auta ven. Kolem lítají racci a řvou. Je to celé moc romantické.

Honfleuer je přístavní městečko impresionistů jižně pod ústím Seiny a krásným mostem Du Normandia. Přes Honfleuer vedla již v 11. století významná trasa pro zboží z Rouenu do Anglie. V současnosti je městečko známé především díky své malebné architektuře. Domy ze dřeva a břidlice inspirovaly řadu malířů (Gustava Courbeta, Claude Moneta a Johana Jongkinda). Atmosféra je tady rušná, řada obchůdků, restaurací, hudby, dárkového zboží, kytek a všeho. Pro Mirka je to příliš komerční a tak jsme se vydali na procházku po promenádě kolem pobřeží. Výhled byl na město Le Havre a most Normandie. Po cestě byly zajímavé zdymadla, ale jinak na pláži pouze blátěný odliv.

Pobřeží pod Honfluerem se nazývá Cóte Fleurie - Kvetoucí pobřeží. Oblast městeček Deauville-Trouville-Cabourg je luxusní lázeňská oblast pro pařížskou honoraci, která vznikla jako projekt pod patronátem císařství za Napoleona III.

Projet se tudy dalo obtížně, protože v městech byl velký provoz. V Trouville jsme zahlédli dlouhou písečnou pláž hustě posetou lidmi. My jsme zastavili v městečku Blonville, kde bylo relativně málo lidí. Silnice vedla těsně kolem pláže a od pláže ji dělila řada krásných historických vilek. Tady jsme se koupali, slunili a nakonec i usnuli. Vzbudil nás rychlý příliv a tak jsme museli pobrat věci, aby nám je nevzala voda.



Po cestě jsme se ještě stavili v městečku Houlgate na kafíčko a limonádu. Tady byla taky moc pěkná písečná pláž se světlým jemným pískem, ale byla přeplněná lidmi. Houlgate je městečko v údolí mezi řekami Seinou a Orne. Tamní pláž prý okouzlila prince Napolenona, carevnu Alexandru Fjodorovnu, na prázdniny sem jezdil Claude Debussy a Émile Zola. Promenáda a domky jsou typické pro architekturu 19. století. Krásné městečko, ale na náš vkus momentálně přelidněné.




K večeru jsme dojeli na poloostrov Cotentin, kde se vylodila spojenecká vojska v červnu 1944. Zastavili jsme v obci Hermanvill sur Mer, kde byla jedna z pláží vylodění. Viděli jsme upoutávky na pláže spojenců: Utah, Omaha, Juno, Sword, Gold Beach a také muzeum vylodění v Arromanches. Je zde řada hřbitovů památníků a křížů. Pláže tady nejsou nic moc. Jsou pokryté řasami a voda je tu chladnější než na Cóte Fleurie. Cotentin ztratil onu dramatičnost Severní Normandie i lázeňskou atmosféru Cóte Fleurie. Krajina i domky jsou podobné těm našim. Trochu mi to svým rázem připomínalo Jižní Čechy. Krásné cihlové domky zmizely.

Myslím, že turistický ruch je tady rozvinutý jenom díky historii 2. světové války a na krásy Horní Normandie se zapomíná. Celý poloostrov jsme neprojeli, ale co jsme viděli mě moc nezaujalo. Je to rovná placka se zemědělskými usedlostmi. To severní část Normandie byla daleko krásnější.

Večer jsme přijeli do St. Germani La plage na druhém konci polostrova a usídlili jsme se na obecním parkovišti u pláže, kde už stálo asi 10 karavanů. Všichni na nás koukali jako vždycky - co že to máme za malý obytný autíčko, když ostatní si vezou s sebou celej bejvák.

Tohle místo jsme si vyhlídli na mapě, poté co se nám nelíbil původně vyhlídnutý Port Bail. Ten leží u zátoky, která byla zrovna v odlivu - tudíž plná trávy a po vodě ani památky. V průvodci píšou, že východní blok poloostrova Cotentin je posetý malými zátokami. Ale představovala jsem si je poněkud jinak - ne jako louky (po odlivu) plné trávy. I v St. Germani La plage byl velký odliv a písečná pláž se změnila na zabahněné pobřeží plné řas.

Ráno už postávalo kolem nájezdu do moře plno lidí s loděma, čekalo na příliv a povídali si, přestože podle místní informační tabule měl být příliv až v poledne.



Fotogalerie 4.dne http://www.caravan24.cz/userphotogallery.php?album_id=4669





5.den 19. 7. 2010 pondělí

Ze St. Germain la Plage jsme se vydali podél východního pobřeží Cotentinu. Podle GPS jsme jeli podél pobřežních mořských zátok, kde byla opět pouze vymletá koryta pokrytá pískem, bahnem a místy trávou. Na té se pásly ovce.

Po cestě jsme navštívili letiště před Grenville. Byl to Aeoroclub de Grenville s dráhou kolmou na moře. Měli tu hornoplošník pro paragány a řadu dolnoplošníků Robinů se zalomenými křídly. Ty jsme tu už viděli poněkolikáté. Zřejmě je to výhoda pro zdejší větrné povětří.

Grenville je starý korzárský přístav, který proslavil v minulém století módní návrhář Christian Dior. Stojí tady jeho krásný dům, který se dá navštívit.

My jsme vystoupali po pěší stezce kolem skal, kde jsme se kochali pohledem na přístav a doky. Z přístavu dýchala pracovní atmosféra místních rybářů. Na zemi se povalovaly klece na mušle a různé pracovní pomůcky, které jsme ani neznali. V crepérii jsme si dali crepes a kávičku a potom se vydali směrem na vesničku Genéts, kde je podle průvodce pěkný výhled na St. Michel. Vesničku jsme našli, ale ta zajížďka ani nestála za to, protože St. Michel byl v oparu a stejné výhledy se nám později naskýtaly i z jiných míst z pevniny. Výhoda byla pouze ta, že jsme mohli St. Michel vyfotit společně s pasoucími se krávami.

Le Mont-Saint-Michel je hora na poloostrově s klášterem a patří k druhému nej-navštěvovanějšímu místu (po Eifelovce) ve Francii. Dříve to byl ostrov s klášterem. Poté, co se při ročním množství 3 miliónů návštěvníků utopilo několik lidí, tak byl udělán na ostrov násep.



Ten však způsobuje při přílivu usazování stále většího množství bahna. Nyní se to Francouzi snaží nějak napravit. Vypracovali projekt, který se snaží pomocí lávky udělat zase ze St. Michel ostrov.



V předkřesťanských dobách zde byl pouze skalnatý kužel zvaný Hrobová hora - Mont tombe. Podle keltské mytologiie byla hora jedním z mořských hrobů, kam odcházely duše zemřelých.

Legenda z 8. století vypráví o sv. Auberovi - biskupu z Avranches, kterému se zjevil archanděl Michael a přikázal mu, aby zde postavil kapli. O 200 let později v roce 966 daroval Richard I. (vévoda z Normandie),kapli bene-diktínským mnichům, kteří tu založili opatství, poutní místo a významné vzdělanostní centrum západní Evropy. Benediktinští mniši byli také válečníci. Během stoleté války mezi Anglií a Francií, byl Le Mont St. Michel jediným místem v Normandii, které odolalo náporu Angličanů. Ti se ho snažili třikrát marně dobýt.

V časech francouzské revoluce bylo opatství zrušeno a stalo se vězením. A v roce 1966 bylo opatství symbolicky navráceno benediktinům. Komunita benediktínů zůstavá v opatství až do roku 2001. Nyní je opatství majetkem státu a sídlí zde Mnišská bratrstva Jeruzalém. Viděli jsme v klášterních budovách několik sestřiček v modrém oblečení. Roku 1979 se dostal St. Michel na seznam světového kulturního dědictví - UNESCO.

My jsme zaparkovali ve městě a šli pěšky podél řeky k St. Michel. Po cestě nás zastavil roztomilý francouzský děda, který nám horlivě něco vyprávěl. Sice jsme mu říkali, že neumíme francouzsky, ale on nedbal. Ale zato byl moc milý. Po cestě jsme udělali pár krásných fotek. Komplex působí opravdu velkolepě a z hradeb je krásný výhled. Zrovna byl odliv, takže se kolem dokola - kam oko dohlédlo rozprostíral mokrý písek. Vstupné do interiérů církevních staveb stojí 8,5 Euro (a místní parkoviště 4 Euro). My jsme vše vcelku rychle proběhli za dvě hodiny, ale strávit se tady dá mnohem více času. Někteří lidé posedávali i v zahradách mezi klášterními stavbami. Hlavní katedrála je velkolepá, pochází z 11.-16. století a má prvky románské i gotické architektury. Další budovy byly gotické, ale i staršího data. Bylo zde pěkné atrium a výhledy na nekonečný písek bez moře. Lidí tady bylo opravdu hodně, snad všech národnosti, ale všichni byli neobyčejně ohleduplní.



Ze st. Michel jsme odjížděli kolem 18 hodiny a ještě jsme stihli příjemné koupání v Saint Malo. Voda byla studenější než v Normandii a přestože byl odliv, tak byla čistá. Po koupeli jsme obešli městské hradby.

Saint Malo je již bretaňské korzárské město, které bylo původně ostrovem. Dnes je spojené s pevninou dvěma hrázemi. V průvodci píšou, že procházka po jeho hradbách patří k vrcholům každé návštěvy Bretaně. A to mohu potvrdit. Město má dokonalé granitové opevnění, za kterým se tyčí honosné čedičové domy rejdařů. Na hradbách jsou velká děla s dobrým plachetnice jsou zrestaurované do perfektního stavu. Krásné pokoukáníčko. Z hradeb je cítit duch dálek a dobrodružství. Vždyť šlo v 17. a 18. století o klíčový francouzský přístav, jak pro obchodní lodě, tak pro korzárství. Korzáři nebyli piráti. Měli povolení od krále napadnout, zajmout nepřátelskou obchodní loď a ponechat si válečnou kořist. A tak město bohatlo korzárstvím, obchodem, který zásoboval kolonizátory v Nové zemi, ale také rybolovem až u břehů Kanady. Kanadu ostatně objevil v roce 1535 místní rodák, námořní kapitán Jacques Cartier. Izolované a snadno bránitelné St-Malo si vždy zuřivě udržovalo nezávislost. V době náboženských válek 16. století tu dokonce 4 roky fungovala samostatná republika.








S prohlídkou jsme skončili ve 21.30 hod a protože je tady dlouho světlo, tak jsme ještě projeli městečko Dinard, které leží na druhém konci zátoky, naproti St. Malo. V průvodci píšou, že je to krásné lázeňské město, ale záleží na vkusu. Pro nás bylo až příliš luxusní. Máme rádi spíše autentickou domácí atmosféru. Dinard je také známý přílivovou elektrárnou. Ta se nachází pod mostem, který spojuje Dinard se St. Malo.



Dnešní putování jsme zakončili ve vesnici St. Lunaire na obecním parkovišti vedle sportovního areálu. Opět, jako téměř vždy bylo parkoviště se záchody a umývárnou. Parkujeme tu společně s několika karavany. Sedíme na dřevěné lavici popíjíme vínko a já píšu dojmy dnešního dne.





Fotogalerie 5. dne je na http://www.caravan24.cz/userphotogallery.php?album_id=4671















6. den 20. 7. 2010 úterý

St. Lunaire je pěkné městečko s pěknou pláží v zátoce a pak další pláží za zátokou. V té první zátoce jsme se nasnídali. Koupili jsme si bagetku - tentokráte pro změnu tmavou. Ale stejně byla uvnitř světlá. Ale byla výborná. Mirek pravil že mi chutná proto, že takovým stylem peču :-) cestou na Cap Fréhel jsme se marně snažili sehnat mapu Bretaně. Místo toho jsme v jednom obchoďáku koupili krásné modré hrníčky s mořským motivem. Posléze jsme zjistili, že jsou Made in Poland.












Cap Fréhel je údajně nejkrásnější mys v Bretani - mys na kterém je nádherná přírodní rezervace ptáků a vřesovišť "Landes de Cap Fréhel". A podle místních obyvatel je to nejkrásnější místo na světě. Nachází se v severní Bretagni na pobřeží Côte d´Emeraude (Smaragdové pobřeží). Mys je tvořen obrovskými strmými útesy z růžových a okrových pískovců a na nich roste fialově kvetoucí vřes a žlutá kručinka. Je tady pěkný maják i s restaurací.

Když jsme přijížděli k majáku na mysu, tak tam vybírali 10 Eur za parkování. Mirek prohlásil, že se asi zbláznili a tak jsme se vrátili asi 100 metrů zpět, kde bylo pěkné přírodní parkoviště. Ukázalo se, že je to výborný výchozí bod k procházce nad útesy mysu. Procházeli jsme cestičkami uvnitř kvetoucího vřesoviště. Naskýtaly se nám úchvatné pohledy na zpěněný příliv, na okolní ostrůvky a pevnost Fort La Latte. Byla to romantika sama.

Až jsme se pokochali výhledy na moře, tak jsme popojeli kousek dál na jih. Byly tady nádherné písčité pláže a u první z nich jsme zaparkovali. Koupačka tady byl suprová. Bomba, bomba. Velké vlny, výhled na Cap Fréhel a studená voda. Dokonce se vylouplo slunce z oparu a vrcholil příliv. Většinou se všichni jen tak cákali u břehu, ale my jsme měli s Mirkem oblečený spodek od neoprénu a tak jsme si vln a vody užili dosyta. Taky se na nás někteří dívali s úsměvem - jako co že to máme na sobě.



V krásné zátoce přístavu Pleneuf- Val - André jsme si dali kafíčko a koupili konečně mapu Bretaně. Měli jsme v úmyslu přespat na mysu Ponte de Minard. Když jsme tam dojeli, tak bylo už 20hod, ale protože pršelo a nám se ještě nechtělo spát, tak jsme se ještě rozhodli, že dojedeme do Paimpolu. Před Paimolem je krásné opatství Abbe de Beauport. Přestože pršelo, tak jsme si vše prohlédli. Kostelíček byl sice zamčený, ale dovnitř bylo vidět, protože měl jen obvodové zdivo a místo vrat byly jen kované mříže. Uvnitř kostelu rostlo plno hortenzií a v opatství byl velké stromy, údajně staré 800 let. My jsme se pod ně schovávali před deštěm. Opatství bylo založeno roku 1202 a bylo zrušeno za francouzské revoluce. Odsud prý vandrovali poutníci do Compostely. Hledali jsme tedy po okolí moře, ale žádné jsme nenašli. Zato jsme našli creperii. Tak jsme si zašli na crepes, no nakonec nás zlákaly mušle. Dali jsme si je ve výborné sýrové polévce s bagetou a hranolkami.





Večerní Paimpol byl sice deštivý, ale s výbornou náladou. V přístavu hrála kapela a spousta lidí tančilo i přes hustý déšť. Kapelu tvořili dva chlapi a jedna krásná černošská zpěvačka. Jmenovala se Kalamity Jane. Měla taky krásný indiánský oblečení, ale zpívala falešně :-) Nikomu to zřejmě nevadilo. Atmosféra byla příjemná a Mirek mě musel odtud násilím odtrhával, abychom ještě našli nějaké spaní. Paimpol je ještě funkčním rybářským přístavem. Je proslavený výpravami za lovem tresek k Islandu v 19. a na počátku 20. století. Námořníci odtud vyplouvali na půl roku a mnozí z nich se už prý nevrátili.

Spaní jsme hledali pod dojmy minulých dní kolem pláží u moře. Ale to byla velká chyba. Vyjeli jsme podle GPS k pobřeží, ale bloudili jsme po tmě asi hodinu mezi domky, abychom nakonec zjistili, že jsme na hustě zabydleném poloostrově, který byl snad součástí Paimpolu. Nakonec jsme se utrmácení rozhodli, že nastavíme GPS směrem na Perros-Guirec a pojedeme po státovce dokud nenarazíme na odpočívadlo. To se opravdu po pár kilometrech podařilo. Našli jsme slušné odpočívadlo s lavičkami a Mirek vzápětí usnul. Byla už totiž půlnoc.



Fotogalerie 6.dne je na http://www.caravan24.cz/userphotogallery.php?album_id=4672



7.den 21.7. 2010 středa

Ráno hned do Perros Guirec. V pekařství jsme koupili výborný mandlový croasany a posnídali v zátoce, kde byl přístav. Kafíčko, sundat kola a jedeme na výlet kolem Cote de granit Rose - Růžového pobřeží. Těším se na oblé růžové skály na pobřeží, které jsou tak všude vychvalované. Hned za přístavem byla pěkná pláž Trestingel a poté co jsme vyjeli kopeček, tak jsme se dostali na takzvanou celnickou stezku. Vine se podél pobřeží a jsou z ní krásné výhledy na moře. Ale po pár stech metrech jsme zjistili, že na kole se po stezce nesmí jezdit, tak jsme zbytek dotlačili a některé části vynechali. V městečku Ploumarnach nás zaujal komfortní čtyř-hvězdičkový kemp, a tak jsme si ho trochu na kole projeli. Uvnitř byl poset růžovými balvany- stejnými jako na pláži. Kemp byl moc pěkně vybavený sportovními hřišti a měl krytý bazén. Jedna noc tam stále v rozmezí od 30-40 Euro. Za Ploumarnachem byla nádherná zátoka St. Guirec. Je z obou stran uzavřena oněmi krásnými červenými kameny. Po cestě jsme si zajeli na pěkný ostrov Ile Grande. Byl silnicí propojený s pevninou. Navštívili jsme tady pěkný kamenný kostelíček a kavárničku. Původně jsme se chtěli vykoupat a dát si něco na pláži, ale byl hrozný vítr a na konci ostrova byl pouze opuštěný přístav. Vedle něj byla sice pěkná pláž s kempem, ale na koupání bylo dost zima.

Další městečko Trégastel mělo kolem hlavní promenády několik písečných pláží opět kombinace písku a velkých balvanů. Také jsme tam narazili na pěkný krytý bazén. Není divu, že si ho tam postavili, jestli je tam pořád takové počasí jako dnes. Pár lidí se sice vyskytovalo na pláži, ale na rozdíl od bazénu se v moři nikdo nekoupal. Foukal studený vítr a sluníčko vysvitlo zpod mraků jen občas. Na kola to bylo sice fajn, ale na koupání v moři opravdu ne.

Poslední městečko, kam jsme dojeli byl Trébeurden. V něm dlouhatánská bílá pláž a na ní právě přistávalo několik paraglidistů v tandemu s dětmi. Některé z nich byly mentálně postižené. Odsud jsme se chtěli vrátit do Perros-Guirec vnitrozemím přes Pleumer-Bodou, ale odbočku, která byla vidět na mapě jsme nenašli a tak jsme se ptali policajtů. Ti nás poslali zpět přes Penvern. Odtud jsme si mákli do kopečka státovkou plnou aut až do Pleumer-Bodou. Zato jsme si potom užili krásný sjezd z kraje města Peros-Guirec až do přístavu, kde byl zaparkovaný busík. Najeli jsme od rána přesně 60 km. Celé pobřeží Coté de granit Rose bylo opravdu kouzelné a za ten výlet stálo.

Večer jsme dojeli do Roscofu - městečka na konci světa v oblasti Finistré. Našli jsme kousek od centra parkoviště s čistou umývárnou a záchody u muzea Mathurina Méheuta a francouzského námořnictva. Vedle nás parkoval Megan a večer k němu přišel párek francouzů i s kolama a anglicky nám říkali, že jsou pařížané a jedou z výletu po Anglii. Přišli si zkontrolovat auto a šli se ubytovat do kempu. Večer jsme se ještě prošli po městečku, dali si vínko v Baru Pub a hajdy na kutě.



Fotogalerie 7. dne je na http://www.caravan24.cz/userphotogallery.php?album_id=4674



8.den 22.7. 2010 čtvrtek

K snídaní míchaná vajíčka s hermelínem a k tomu čerstvá francouzská bageta. Písničky Zuzany Navarové udělají i ráno na parkovišti romantickým. Když jsme vstali, tak pěkně svítilo sluníčko, ale za chvíli už zase poprchávalo a všude bylo mokro po nočním dešti. No, blázinec, počasí se tu mění z chvilky na chvilku. Je tu právě 16 stupňů, počasí se stále víc a víc kazí a nám se do toho větru a deště moc nechce, ale nakonec se přeci jen vydáme na cyklistickou objížďku okolí. Roscof je přístavní město, ze kterého míří lodě do Anglie a k nedalekému ostrovu Ile de Batz.

V historickém centru vede do moře dlouhý most pro pěší a končí nikde - tedy ve vzduchu. Večer jsme ho prošli a došli jsme k závěru, že slouží nebo spíš sloužil při přílivu k nasedání do lodí. Při odlivu bylo moře daleko a dno úplně odhalené. Trčelo tu spousta skalisek, na kterých bylo několik majáků. Velké lodě a trajekty z Roscoffu plují do Plymouthu, Rosslare a Corku, ale přístav pro tyto velké lodě je až za městem.

Na kole jsme si město projeli, prohlédli kostelík a na břehu moře jsem na odhaleném dně uviděla plno mušlí a řas. Objevila jsem tam pod kamenem bonanzu. 6 krásných jakubských mušlí - tedy jen obaly. Mirek vždycky v těchto situacích zvedá oči ve sloup, ale já byla nadšená. Umyla jsem si je, dala do taštičky v kole a vozila je potom celý den. Nakonec z nich byly doma pěkné dárečky. Potom jsme se vydali směrem na Pointe de Perharidy. Je to mys jižně od Roskoffu. Na jeho konci byl pěkný les a nemocnice. Dříve to bylo sanatorium pro nemocné tuberkulózou. Na kole jsme si město projeli, prohlédli kostelík a na břehu moře jsem na odhaleném dně uviděla plno mušlí a řas.

Vrátný nás bez problému pustil přes areál na pláž. Na parkovišti u nemocnice byla u každého parkovacího místa cedulka se jménem lékaře. Za nemocnicí byl zase les nebo snad prales, protože to nebylo udržované - byly tam popadané stromy a vyhořelý domek. Ale působilo to romanticky. Za lesem v zátoce byly přivázané loďky a já se mezi nimi i přes tu zimu vykoupala. Už jsem měla absťák, protože to včera to nešlo - naštěstí jsem měla s sebou neoprénové kalhoty. Po návratu do Roscofu byl už příliv a lodě neležely na blátě. Hned to byl hezčí pohled.

Odpoledne jsme se vydali směrem na jih. Ještě jsme po cestě nakoukli do přístavu na ty velké trajekty co připluly z Anglie a zařadili se do kolony turistů jedoucích z lodí do vnitrozemí. Všude tu bylo plno všelijakých karavanů, a my jsme museli důkladně, hlavně ty menší (hlavně Volkswageny) prozkoumat i zevnitř, protože hledáme inspiraci pro trochu komfortnější variantu busíku.

Saint-Pol-de-Leon je městečko jižně od Roscofu. Tady jsme si prohlédli gotickou katedrálu Notre Dame a malý kostelík s velkou věží. Na rušné hlavní ulici jsme si dali kafe a ochutnali místní specialitu cidre, což je zkvašený jablečný mošt. Chutnal dobře, něco mezi naším moštem a burčákem.

K večeru jsme dojeli na polostrov Crozon, kde jsme plánovali přespat. Crozon je údajně "jazyk v zobáku galského kohouta", tedy střední výběžek Bretaňského poloostrova s členitým skalnatým pobřežím a surfařskými plážemi.



Nejdříve jsme si prohlédli Pointe de Touliguet. Moc pěkné místo, ovšem jako všechny mysy tady v Bretani - skály, vřesoviště, maják. Pod ním krásná zátoka a naproti ní jsme objevili prostor pro parkování karavanů. Nebyl nijak označený, ale uviděli jsme ho z kopečka nad ním, kde jsme se procházeli. Byla tam pěkně vysekaná tráva a místa k parkování byly pěkně oddělené zelení ze stromů a keřů. Byli jsme tady druzí v pořadí, tak jsme si vybrali místečko na kraji nad útesem s výhledem na protilehlou západní zátoku.

Po večeři jsme se šli ještě vykoupat do té větší písčité východní zátoky. Vlny byly velké a jako dělané pro surfaření. Koupání bylo super adrenalinové. Než se mi podařilo vlny podplavat a dostat se za příboj, tak mě párkrát smetly po dně. Ještě, že jsem měla na sobě neoprén. Tentokrát jsem si vzala i horní část. Večer jsme byli v zátoce úplně sami.

Sotva jsme v busíku trochu oschli, tak Mirek, že zase půjdeme na tu pláž pod námi fotit západ slunce. Dolů vedla taková šílená uzounká stezka, skrytá ve vysoké trávě. Naštěstí tam byly přibyty úvazky ze sítě. Tak teď sedím na kameni a píšu, Mirek zase fotí západ slunce. Moc se mu to nedaří, protože na obzoru v dálce končí pevnina brestského zálivu a slunce se halí do oparu.



Fotogalerie 8.dne je na http://www.caravan24.cz/userphotogallery.php?album_id=4677







9. den 23. 7. 2010 pátek





Ráno nad zálivem je pošmourné a větrné. Z pelíšku se mi nechce, je 16 stupňů. Večer tady bylo 20 stupňů a vypadalo to, že si oproti Roscoffu polepšíme. Ale nakonec tahle oblast Crozonu patří stále do Finisteré - oblasti konce světa. Ke snídani Müsli s jogurtem a na kafíčko do městečka Camaret sur Mer.

Je to historický přístav se starými loděmi a rozpadlými vraky rybářských lodí. Přístaviště uzavírá dlouhá kamenná hráz, na níž byla r. 1653 postavena kaple Rocamadour v románském stylu. Na stropě má zavěšené makety lodí, je tady expozice historických fotek městečka a okolí. Camaret býval častou obětí Angličanů, Holanďanů i Španělů a proto prý nechal architekt Vauban na konci 17. století vybudovat systém opevnění, který chránil město i Bretskou rejdu.







Do současnosti se zachoval tzv. Vaubanův hrad - masivní třípatrová budova s věží a střílnami. Uvnitř je muzeum námořnictví, ale tam jsme nešli. Zaparkovali jsme znovu na kraji městečka u menhirů Lagatjar (volně přístupných) a pokračovali jsme na Cap de Pen-hire (v překladu mys koňská hlava), který je považován ze jeden nejkrásnější v Bretani. Šli jsme po červené- nad útesy s výhledem na včerejší Pointe de Toulinguet s koupací zátokou.

Zdejší skaliska jsou pevná a mají kolmé stěny ve výšce až 55 metrů, zátoky jsou úzce a hluboko a zařezané do skal, krásné výhledy jsou dolů na zpěněné moře a kolem nás kvete opět fialový vřes se žlutou kručinkou. Po cestě vidíme Musee memorial - Muzeum památníku bitvy o Atlantik, několik bunkrů atlantického valu vojenské opevnění z druhé světové války. Mají zde vystavené miny, dělo, kotvy a vlají tady vlajky francouzská, americká, kanadská a taky německá. Na konci mysu stojí velký žulový kříž- je to pomník padlým Bretoňcům. U kříže jsme potkali českou rodinku a nechali jsme se od nich tady vyfotit. Manželé s dětmi tady bydleli v kempu a jezdili po výletech na kole.

Zpátky jsme šli po silnici. Po cestě jsme narazili na parkoviště, kde se dalo přespávat i s karavany a přívěsy. Většina karavanů tady byla francouzských. Byl odsud pěkný výhled, ale hodně větrno. Další stání pro karavany bylo na kraji města u menhirů Lagatjar. Dalo se tam načepovat vodu (100l/ 2Eura), ale na náš vkus stály karavany dost natěsno. Takže možností pro karavanisty je v této lokalitě hodně. Od odpočívadel a stání až po několikahvězdičkové kempy. Frantíci jsou v tomhle boží, nemají potřebu všechno zpoplatnit, kupodivu ani v blízkostí pláží. Trochu horší jsme to měli v loni v Provence, tam jsme u moře museli do kempů.

Z Ponte Penhiru jsme ještě objeli poloostrov a mys Pina des Espagnols, ze kterého je přímý výhled na Brest. Na radu české rodinky jsme nejeli na kole. A opravdu, po cestě jsme nic neviděli jen vysokou trávu a kapradí. Na mapě jsou sice vyznačené pěkné vyhlídky, ale ve skutečnosti jsou úplně zarostlé vysokým porostem. Navíc byl všude kolem zakázaný vojenský prostor. Na mysu byl Brest opravdu pěkně vidět. Také jsme si tam prošli bunkr, ve kterém bylo vojenské muzeum. Odsud byl zřejmě chráněn vjezd do brestské zátoky. Měli tady hodně informací k opevnění a způsobům obrany, ale vše bohužel jen ve francouzštině.


V Crozonu jsme šli do místního ateliéru a prodejny foťáků a domluvili se s místní prodavačkou, že nám stáhne fotky z karty na CD. Byla už úplně plná. Ta paní na nás mluvila zprvu pouze francouzsky, ale poté co udělala a prohlídla si naše fotky, tak vyměkla a začala se nás anglicky ptát na podrobnosti naší cesty. Čekáním na CD jsme strávili dvě hodiny a v Crozonu nás nic nezaujalo. Ono by to tak nevadilo, kdyby nám to ta paní řekla rovnou, jak jí to bude dlouho trvat - šli bychom se někam podívat nebo vykoupat. Ale byli jsme tam 3x a vždy nás poslala ještě pryč. A nakonec jsme ještě museli počkat až si tam povykládá s dalším zákazníkem. Jejich debata nebrala konce a oba byli úplně v klidu. Ne nadarmo píšou v průvodcích, že frantíci dělají všechno 2x déle, protože si u toho musí popovídat. Nám už tekly nervy, ale museli jsme vydržet.

Když jsme se po parných odpoledních hodinách v Crozonu konečně dostali na pláž v Morgatu, tak už bylo 18.30 hod a bylo celkem chladno. Tak jsme se aspoň brouzdali ve studené vodě. Pláž se vstupem do vody se svažovala velmi mírně, tak jsme museli jít dlouhou dobu, než jsme se aspoň trochu namočili. Zato tady bylo plno pěkných mušliček. Vždycky jich nasbírám plno a potom musím polovinu vyhodit, jinak bychom je neuvezli.

Morgat je luxusní lázeňské město, prý snobárna Angličanů, kteří si tu udělali v chudší Bretani letní sídlo.

Další cestu jsme zvolil přes Douarnenez do Audierne. V Douarnenez jsme jen nakoukli do průmyslového přístavu, kde kotvila zrekonstruovaná historická plachetnice se třemi stěžni. Ostatní cesty měli ve městě zahrazděné, protože se tam konala zrovna nějaká slavnost. Nocleh jsme našli hned u přístavu za Audierne ve vesnici Santa Evette za dunami u potápěčského centra na Pointe de Lervily



Fotogalerie 9.dne je na http://www.caravan24.cz/userphotogallery.php?album_id=4680



10.den 24. 7. 2011 sobota



Ráno bylo 16 stupňů a docela pěkně. Vyrazili jsme na kolech na Pointe du Raz jeden z jeden z nejzápadnějších částí Francie a nejkrásnějších mysů v Bretagni (Bretonci opět přirozeně tvrdí, že na světě). Je neblaze proslulý ztroskotáním mnoha lodí ještě v době, kdy tu nestál maják.







Výlet jsme začali stezkou podél pobřeží, ale brzy jsme zjistili, že není pro cyklistiku povolená. Tak jsme se vrátili na silnici. Po cestě jsme si občas zajeli na cyklistickou stezku Vedla nás kolem krásných kamenných domečků s rozkvetlými hortenziemi. Mezi nimi byly krásné výhledy na moře. Vyplácala jsem tady spousty fotek. Focení nás trochu zdržovalo a aby to nebylo málo, tak jsme ještě narazili u cesty na antikvariát, kde měli úžasný starý krámy od starožitností a uměleckých předmětů až po kýče. Po chvíli brblání a přesvědčování Mirka jsem nakoupila pár dárků (např. železné klepátko, skleněné globusy), které pak s námi jezdily celý den v kabelce na kole. Jasně, že většinu toho táhl Mirek.







Poite du Raz byl krásnej jako zatím všechny mysy co jsme doposud viděli. Byl pěkně zakončený ostrůvkem s majákem "Ar Men" a dalším ostrovem Ile de Sein. Prostor mezi nimi je neblaze proslulý ztroskotáním mnoha lodí s rybáři ještě v době, kdy tu maják nestál.

Na jejich památku je tady postavena socha P. Marie s dítětem v ruce, ke kterému natahuje ruce topící se námořník.

Ostrůvkům u pobřeží říkali Keltové "Brána do podsvětí" a podle nich se zde nacházel konec světa Penn Ar Bed. Na bárce zde pohřbívali své keltské duchovní - druidy, které převáželi ze severního Zálivu mrtvých - Baie des Trepasse.

V zátoce zemřelých byl malý hotýlek, kde jsme si dali kafíčko a sendvič a poté jsme vyrazili směrem na Duarnenez. Cesta byl příjemná, kopečky nebyly moc prudké, docela jsem si to užívala. Jen se ztratily ty krásné výhledy. Ale po cestě se dalo na nějaký mys nebo pobřeží lehce dojet. V dědince Beuzec cap Sizun jsme narazili na surfařskou svatbu. Odehrávala se v typickém kamenném bretaňském kostelíku za všeobecného bujarého veselí. Svatebčané udělali novomanželům ze surfů bránu a přidělali na záď jejich auta surf a koště.

Kostel mohutně zvoní, dětičky skáčou kolem kalvárie a nevěsta se všemi líbe. Je to moc romantické, ale my už jsme museli spěchat, protože začínalo pršet. Tak jsme se nakonec vrátili do Audiernské zátoky.

Po sprše a večeři jsme vyrazili ještě nakoupit do Carrefouru v Plouhinci a pak dál. Po cestě jsme se marně snažili u dvou čerpacích stanic natankovat naftu, ale nepovedlo se nám to, protože je mají na karty a naše české karty to nebralo. Po několika marných pokusech jsme narazili na ceduli, že automat bere jen karty francouzské.

Večer jsme dojeli do oblasti Pays bigoudene. Je to přírodní rezervace a větrná krajina beze stromů. Jen pláže, tráva a duny. Parkování karavanů a kempování tady bylo zakázané, proto jsme po nějaké době hledání vyjeli na státovku a přespali na pěkném chráněném odpočívadle. Ráno jsme se sem zase vrátili.



Fotogalerie 10. dne je na http://www.caravan24.cz/userphotogallery.php?album_id=4681



11. den 25. 7. 2010 neděle

Ráno jsme si projeli nížinu Pays bigoudene na polostrově západně od Pont ĺ Abbe. Po cestě jsme viděli několik zajímavých menhirů. Jeden u vesničky Kérugou, další v Penmarchu.

V Eckmmühlu jsme vylezli na 65metrů vysoký maják " Les Phares de Penmarc´h". Vyšlapala jsem ho cvičně bez přestávky s jógovým dechem, 4 schody nádech, 4 schody výdech a nahoře už jen po dvou schodech. Krásný výhled, jen já ty rovinky zrovna moc nemusím. Ale zátoky tady jsou prý nejpříjemnější na surfování ve Francii a mírné podnebí je tu celý rok.

Nádherný je přístav v Guilvinci, kde mě nadchly doky s obrovskými loděmi v opravě. Guilvinec je proslulý lovem langust a údajně patří k nejznámějším přístavům ve Francii.

Odpoledne konečně vysvitlo po dvou dnech sluníčko, nebe bylo bez mráčků a tak jsme zakotvili na pláži za vesničkou Lechiagat. Krásná písečná pláž, azurové moře jako na Jadranu, jen ten vítr fouká studený. Opalování super, ale voda jako led. Proto se všichni jen tak cákají na břehu. Naštěstí máme neoprény, ale i v nich to bylo studený. Výjimkou byl jeden kluk co v klidu šnorchloval a pak jedna paní, která statečně a dlouho plavala kraula. Jinak po surfařích ani památka. Zahlédli jsme tady jednu malou plachetničku pro dva a jeden windsurfing. V 17 hodin jsme se sbalili a vydali kolem pobřeží do Quimperu. Po cestě jsme ještě navštívili kostelík v Pont ĺ Abbe a skoukli přes záliv poloostrov Ille Tudy, kde dříve vládly ženy, protože jim muži odplouvali na půl roku na lov sardinek. Vypadalo to krásně jako Benátky, ale spěchali jsme do Quimperu a nechtěli se zdržovat.



Quimper . Nádhera. Byl tady zrovna festival keltské hudby. Mraky lidí (někteří v krojích), plno stánků s cetkami a jídlem. A hlavně velká bretaňská kapela dudáků a bubeníků.





Hráli jako bozi. Potom se vydali na pochod historickým městem a my s nimi. Hudba se rozléhala po městě a silné melodie byly prodchnuté keltskou minulostí. Šla jsem za nimi jako uhranutá. Mirek říkal, že na mě muzikanti působili jako krysaři. Snažil se mě nalákat do nádherné obrovské katedrály Saint Corentin (je jedna ze tří nejstarších v Bretani), ale nepovedlo se mu to. Já ale nelituju. Byl to fascinující zážitek.







Další hudba byla ve velkém stanu hned vedle katedrály. Tady se jedlo, klábosilo a tančilo. Převážně krojovaní lidé tančili ve dvojicích a potom v kruhu bretaňské národní tance. Ty zvláštní kroky jsem úplně nepochopila, ale bylo to úžasný. K jídlu jsme si koupili zapečené brambory se šunkou a červené víno. Taky jsem si vybrala od Mirka k brzkým narozeninám zlatý přívěšek - keltský znak - triskelion.

Quimper jsme opustili v dobré náladě kolem 21.hodiny a vydali se směrem na Concarneau. Spíme ještě s jedním karavanem na odpočívadle u lesa.



Fotogalerie 11. dne je na http://www.caravan24.cz/userphotogallery.php?album_id=4682







12. den 26. 7. 2010 pondělí