Jak si tak cpu, ženy pokuřují, kámoš se pošklebuje,  koukám do křoví, ve kterém se vztekle pokouší jakýsi panáček v bílé polokošili s výložkami sklapnout stativ něčeho, co připomínalo velmi sofistikovaný fotoaparát, aha, uvědomuji si, že jsem postavil karavan přímo před čočku radaru PČR a znemožnil tak pomáhání a ochraně obyvatelstva, no, jen stěží jsem zadržoval smích, to se může podařit jen mně!

Tak se nám to povedlo! Sehnali jsme karavan – sekáč, jak jinak, přece nebudu utrácet za nový, když ani nevím co takové ježdění a kempování s karavanem obnáší. Po převozu domů takové ty formalitky – pojistka, registrace, značka a stojí na dvorku, jen mu najít nějaké pěkné místečko a dostaví se spokojenost – ovšem až do chvíle než jsem začal náš nový přírůstek do rodiny prozkoumávat trochu zevrubněji. Tu je potřeba vyměnit jednu baterii, aha! Tady druhou, no a ty hadice ty tedy také vyměníme. Inu strávil jsem s miláčkem několik týdnů drobných oprav, úprav, čištění a pak to už ta paní co s ní bydlím taky nevydržela a chtěla se na společném díle podepsat rukou nedílnou, vymyslela nové potahy matraček, „závěsíčky“, „zácloničky“ a já nevím co ještě no prostě takové ty babské věci, kterým my muži vůbec nerozumíme, ale jsme tak nějak spokojeni, když kolem nás všechno dýchá čistotou a voní novotou.

No a už se nám blíží datum naší vysněné dovolené u moře v Chorvatsku, celý rok jsme se s kamarády domlouvali, jak s rodinkami vyrazíme, my kvůli tomu koupili karavan, ale tak nějak jsme zůstali jenom dva: on - autokaravan 3,5t, já - přívěs 900kg, dvojka jak vystřižená z komixu, když jsme stáli vedle sebe: on 150kg těla, já nějakých chabých 90kg těla poměr přímo příkladný. Inu, vyrazili jsme, zhruba po 10km jízdy se mi začala vylupovat jakási gumová výplň z hliníkové lišty na hraně karavanu a vlála za mnou jak nudle motorkáři z nosu, nahlásil jsem závadu vpředu jedoucímu kámošovi, zastavili jsme na prvním možném místě a já se snažil tu gumu nacpat zpět na její místo. Jak si tak cpu, ženy pokuřují, kámoš se pošklebuje, koukám do křoví, ve kterém se vztekle pokouší jakýsi panáček v bílé polokošili s výložkami sklapnout stativ něčeho, co připomínalo velmi sofistikovaný fotoaparát, aha, uvědomuji si, že jsem postavil karavan přímo před čočku radaru PČR a znemožnil tak pomáhání a ochraně obyvatelstva, no, jen stěží jsem zadržoval smích, to se může podařit jen mně!

Nikdo netušil, že příhoda s vypadlou výplní a policií tak trochu předurčila ducha, v jakém má proběhnout celá naše dovolená. Další dobrodružství s orgány bylo na Chorvatských hranicích, to když Martinovi, to je ten kámoš, sebral celník pas a odstavil ho, ve chvíli kdy jsem přemýšlel, co po něm budou chtít, jsem odevzdával balíček pasů tomu samému celníkovi a k mému úžasu si strčil můj pas do kapsy k tomu Martinovu. Krev mi tuhla v žilách, no řekněte, kdo jezdí do Chorvatska bez pořádné zásoby českého piva a to na 14 dní? Chvíli jsme postávali, dohadovali se, co po nás asi bude chtít. Během chvíle celník přišel a začal prolézat Martinův vůz. Když nic nenašel ve vnitř, začal se dobývat do garáže, z ní se na něj začaly valit karimatky a nafukovačky jak střeva z otevřené břišní dutiny a tak ji zavřel. S dotazem, jestli si vezeme „sut“ piva přecházel k našemu malému bydlíku, svorně jsme odpovídali, že „jen pár plechovek“. Jen studený pot, který se mi valil po zádech indikoval skutečnost, že moje drahá nastrkala láhve s tvrdší medicínou jako je rum a další, jednotlivě do kolečkových bruslí celé rodiny a ty pěkně vyrovnala do kufru naší milované Octavie, naštěstí ho nenapadlo se tam podívat – nakonec kdo by strkal „sut“ do kufru u osobáku, když má být schovaný někde v kravanu?

Hurá jedeme, už jsme v Chorvatsku a doufáme, že nás už nečeká žádná šikana stran místních celníků nebo policie, kilometry ubíhají a okolo jedenácté se domlouváme, že zastavíme a přechrupnem. Asi 200 kilometrů před cílem se nám nabídlo úplně prázdné parkoviště za benzínkou tedy ne úplně prázdné, stály tam jen dva kamiony, mezi nimiž jsme si našli místečko.

Udělali jsme si hygienu a ulehli ke spánku spravedlivých. To jsme ale ještě nevěděli, že kráva je noční zvíře což jsme se měli dovědět záhy po ulehnutí, v jednom z těch kamionů jich byla celá smečka! A jak jsme zjistili, nejvíc dupou a bučí úderem půlnoci. Tedy kravál, slovo naprosto vystihující děj asi 10 metrů od našich hlav, to byl neskutečný, kupodivu se děti ani nepohnuly a spaly jak andílci – k naší radosti, nechtělo se mi totiž nikam přejíždět. Doufal jsem, že milé kravičky brzy už přestanou strašit, avšak divoký rej kravích strašidel trval až do čtvrté hodiny ranní, kdy s nimi kamion odjel.

Hluboký spánek od čtyř do sedmi mi bohatě stačil, vstali jsme s vidinou blízkého cíle do již přeplněného parkoviště a po snídani vyrazili, Martin se po chvíli odpoutal a jel vyzvednout motorový člun, se kterým jsme měli zažít mnoho krásných dobrodružství – ó jak jsem se mýlil!

Asi tak v půl desáté jsme dorazili do našeho vysněného kempu, po povinnostech na recepci jsme vyrazili hledat naši předem zamluvenou parcelu, kemp Adriatic, musím ho pochválit, má velmi dobře vybavené a snadno přístupné parcely, najel jsem se soupravou na místo a odpojil auto. Ve chvíli, kdy jsme se maminou snažili natočit karavan dle našich představ, nohy se bořili do kamenné drti a pot smáčel zbytky suchého oděvu, k nám jako z nebe přiskočil jakýsi holanďan, říkejme mu třeba Andries, s výkřiky, že zavolá ještě syna. Za přísného dohledu českých turistů sedících naproti přes uličku u svých nájemních chatiček a popíjejících vychlazené plechovkáče, nám holandský otec se synem pomáhali vzpírající se karavan natočit k naší spokojenosti.  To se po krátkém snažení povedlo a tak  mohla být zahájena stavba stanu – byl jsem stoprocentní profík, protože jsem to již jednou doma na zahradě zkoušel. A tak po chvilce a několika boulích na hlavě (trubky stanové konstrukce nevypadají příliš masívně, ale po dopadu na hlavu jsem usoudil, že musí vydržet i slušnou vichřici) předstan stál.

Martin táhnoucí za svým camperem ještě asi sedmimetrový vlek s lodí dorazil s rodinkou zhruba dvě hodiny po nás. Všechna děcka odběhla na pláž a my rodičové jsme začali s výstavbou „tábořiště“ , to se velmi brzy podařilo a tak jsme s Martinem zasedli k prvnímu vychlazenému plechovkáči, vychutnávali krásné první odpoledne a domlouvali se, kdy pustíme loď na vodu, dohoda padla na druhý den.

Ráno, po probuzení na první procházce do sociálek na mě z dáli mával „náš“ holanďan a halekal pozdrav. Když jsem sociálky opouštěl, byly trochu do kopce směrem od nás a od moře, byla naše část kempu jako na dlani a mě zaujal pohled na větve přede mnou stojících borovic, působil to lehký vánek, který s nimi hýbal jako by mě vítaly – to tady včera nebylo, říkal jsem si, ale žádný význam jsem tomu nepřikládal. Posnídali jsme děti s maminami vyhnali na pláž, kvůli tomu tady přece jsme, ne? Vzal jsem Octavii a Martin se pokoušel za ní natočit přívěs s lodí, než bys řekl švec, jako jelen Andries přeskočil z jihu náš sušák na prádlo ze severu se přihnal nad námi kempující němčour, kterému jsme familierně začali říkat Helmut, pomohli nám zapojit loď za auto, no a standardně naši čeští spoludovolenkáři z dáli hlídali, abychom to všechno udělali dobře a možná taky aby se nikomu nic nestalo.

V prostoru určenému ke spouštění lodí na vodu na nás moře již asi nedočkavě čekalo a vítalo nás máváním snad půlmetrových vln, pustili jsme se do práce, šlo to rychle a hladce – kupodivu, protože po chvílí nadskakování s lodí na „vlnkách“ a snaze dostat ji co možná bezpečně na moře k úvazům přišel místní Chorvat Niko a se založenýma rukama, jakoby jen tak, pro sebe říkal: „Dneska není moc dobrý den na spouštění člunu“. Nicméně loďka se již houpala na vodě a my hledali ten nejlepší betonový blok k uvázání, našel jsem jeden a na něj ještě uvázané leželo lano, vypadalo docela čerstvě, ještě nebylo oslizlé, asi se někomu nechtělo ho odvazovat, vzal si jen bójku, a když odjížděl, lano hodil do vody. Máme vyhráno hulákal jsem do stále více se vzdouvajících vln. Loď je uvázaná a my jsme se vydali ke karavanům vypláchnout slanou chuť pivíčkem.

Druhý den jsem startoval na toaletě a to hned několikrát po sobě, řeknu vám, že to nebylo nic moc. Naběhal jsem do deseti dopoledne možná pět km jen mezi parcelou a toaletami, jediné co mě utěšovalo vždy při cestě na onu místnost, že je velmi dobře udržovaná, personál chodil každou hodinu uklízet a doplňovat toaletní papír s desinfekcí do kabinek. Když tlaky trochu polevily, přišlo něco jiného – docela slušná bouřka, ještě, že jsem při stavění předstan řádně ukotvil, když jsem po bouři viděl, co způsobila v okolí, kolik polámaných stanových konstrukcí se začalo kupit u kontejnerů, jímala mě hrůza. No přežili jsme, tak by to chtělo něco na oslavu, zapomněl jsem na „hnačku“ a dal jsem si pivko, ve chvíli, kdy se začaly hlásit vnitřnosti o slovo – nebyla dodržena ochranná lhůta rekonvalescence, se přihnal Helmut a byl věru udýchaný, s pokřikem: „your boat!! your boat  is crashed on the beach!!“ všichni se zvedli včetně mě a utíkali do kotviště, jenže já jsem po několika krocích zůstal s očima vytřeštěnýma stát a polohlasně se omlouval, že fakt teď nemohu pomoct. Svědomí mě hnalo kupředu a tlaky k zemi.

Z vyprávění jsem pochopil, že když byla loď podruhé vázána, mělo moře asi tak 16° a protože to Martin nechtěl už opakovat, rozhodl se, že si koupí silnější lano a že uvážeme loď s pomocí úplatných lidí z „Diving center“. Jak se rozhodl, tak také udělal. Do blízké maríny jsme dojeli koupit nové lano karabinu, bójku a další drobnosti, potřebné k vytvoření dostatečně pevného úvazu. Při nákupu se nám prodávající poškleboval, že Titanic je již potopen a Queen Mary na Jadran nepřipluje, takže co prý chceme vázat.

V kempu jsme chodili jako Pat aMat –Martin s bójkou a já ovázán cca 10m lanem zvící tloušťky jednoho a půl coulu, když jsme vyhlíželi volné kapacity od potápěčů. Ve volné chvíli jsme se zastavili na mole taxi boat, kde nás odchytil Helmut. „Ahoj chlapci, co chcete s tím lanem dělat?“ „Chceme uvázat loď“ díme  a tak jsme se od něj mimo jiné dozvěděli, že je bývalý učitel z námořní akademie v Německu. Naučil nás „dračáka“, dračí smyčku pro neznalé. Zpočátku se asi divil, kdo se to odvažuje s lodí na moře, ale pochopili jsme problematiku zmíněného uzle docela rychle a musím říct, že dodnes jiný nevážu.

Během pár minut se nám podařilo odchytit za 200 kůních kožek, úplatnou potápěčku, která nám uvázala k betonovému bloku přes funglový řetěz nové lano, čímž byla zajištěná, jak jsme doufali, loď až do konce dovolené.

Dny ubíhaly rychleji, než by bylo milé. Zbývaly dva do konce pobytu, do kterých jsme si užívali moře a radovánek, které skýtal člun, výlety, šnorchlování, lyže nebo tahadlo v relativně pěkném počasí. Ale všeho dočasu, jednoho dne zase došly vlny – tak jak to na moři bývá, z ničeho nic. Jako téměř každý den se naše maminy sázely, odkud se vynoří Helmut, něco nás naučí nebo nás před něčím zachrání, nic se nedělo až do chvíle, kdy padla služba kontroly lodi na ně, bylo to pozdě večer, mezi desátou a jedenáctou hodinou, když jsme s Martinem zaslechli jak se vrací z „hlídky“ a dohadují se, která to řekne, že nemohly najít v kotvišti loď na svém místě. Trochu jsem znejistěl a běžel pro klíče od auta, v zápětí už jsme s Martinem jeli ke kotvišti. No a co myslíte? Loď tam nebyla, jen Helmut postával na břehu a vyprávěl něco o tom, jak se místní z potápěčského centra, poté co se znovu utrhla naše loď , vrhli do rozbouřeného moře a uvázali ji někde v současné době mimo dohled vzadu na kotvišti – zas u toho byl Helmut.

Ráno jsme zjistili, že coulové lano nebylo přetržené a i s řetězem, ještě uvázaným na něm, bylo nerozvázané vhozené v lodi. Co se odehrálo, to už nám dnes nikdo nevysvětlí. Loď jsme natáhli na přívěs a dotáhli na parcelu pomalu jsme se začali připravovat na cestu domů.

Nehodlali jsme nic ponechat náhodě a tak nám přikrytí lodi, upevnění nákladu v ní a další trvalo notně dlouho, nicméně posledním grilováním byl konec dovolené důkladně uctěn, neb jsme se dohodli díky počasí, že pojedeme domů o den dříve, v pátek a to dopoledne, abychom se vyhnuli sobotním kolonám. Jak jsme později zjistili, snad všichni dovolenkáři si asi řekli to samé a vyrazili k domovům společně s námi.

Zpočátku cesta ubíhala hladce, po 140 kilometrech jsem do vysílačky Martinovi hlásil, že potřebuji tankovat. Zajeli jsme na první pumpu, já natankoval, ale Martin z fronty od vedlejšího stojanu na mě hvízdal, pomateně mával rukama a vykřikoval: „Nejedu!“. „Jakto?“ ptám se. „No nestartuje to!“ nebudu se rozepisovat o vodopádu různých nepublikovatelných slov a výrazů, které doprovázely odtláčený camper od stojanu na parkoviště. Jako každý „normální“ řidič vozím s sebou multimetr. Zabořil jsem se s ním pod kapotu Fiatu a zjisti, že startovací baterka dává jen 3,5V. „No tím nenastartuješ“ povídám, „chce to novou baterku, a nebo snad to nastartujem kabelama, ale nesmíš potom celou cestu domů chcípat motor“. Startování jsme zkoušeli snad tisíckrát, ale ne a ne aby se motor jen jednou otočil, inu zkoušeli jsme to jen z mé oktávky, kde sice mám 76Ah baterku, ale pořád to i s túrováním motoru nešlo. Startovací kabely, které podle chorvatského prodejce na pumpě a i podle štítku měly být na 140A  zůstaly viset jak sople z nosu.

Tak to nevypadalo dobře, po chvíli jsem však zmerčil jednoho HAKa, jak projíždí mezi spokojeně odpočívajícími turisty. Povídám, nebudeme čekat až zahřmí ( v dálce dost rychle nebe měnilo barvu z šedomodré na olověnou) a tak jsem ho odlovil aby nám pomohl. Zkoušel to, dokonce na to měl takový dóst tlustý kabel, který zapojil do konektoru v nárazníku jeho servisního vozu, ale milý Fiátek opět zdvihl prostředníček a ukázal, že jsme „jedničky“. Pracovník HAKu pokrčil rameny a odkázal nás na nákup baterky někde ve vnitrozemí (nejbližší sjezd asi po 30 km a návrat o dalších 60 zpět a k tomu 30 až sem na benzinku – celkem minimálně 120km plus nějaké pojížďky s hledáním mimo dálnici s nejistým výsledkem, nějak těm Chorvatům nevěřím a nevím proč).

V tu chvíli jsem zmerčil, jak přijíždí nějaký talián se stejným camperem jako má Martin, doběhl jsem k němu a začal angličtinou vysvětlovat, co se nám přihodilo a jestli by byl tak hodný a pomohl nám nastartovat přes kabely kámošova fiata. Nejdřív na mě koukal, jako kdybych mu chtěl vnutit zkažené ryby, ale pak vykoukla ze zadu jeho paní něco si italsky chvíli povídali a mě na Italku velmi pěknou angličtinou řekla, že to nebude problém. Milý talián najel čumákem před našeho „maroda“, po několika vteřinách štrachání v jakési bedně vytáhl startovací kabely – já nejdřív myslel, že to jsou nějací chcíplí úhoři, tak tlusté ty kabely byly! Vše jsme propojili, Martin otočil klíčkem a světe, div se, motor naskočil – žádný prostředníček už se nekonal! Objali jsme se s našimi zachránci, zvesela naskákali do aut a už jsme si to pelášili zase k domovu.

Mezi Karlovacem a Záhřebem naše děti potřebovali čůrat, tak jsem tedy do vysílačky nahlásil naši potřebu, kterou bychom rádi vykonali na nejbližším „odmorišti“. Upozorňovat Martina, aby po dojezdu nechcípal motor, mi přišlo po předchozích stresech v tu chvíli hloupé, ale asi jsem to měl udělat, neb připomínka jeho paní nestačila, no… s tím klíčkem otočil. Dovedu si představit, jaké se rozhostilo ticho v jejich autě. Nebýt stažených okének asi by bylo slyšet i šumění krve díky zvýšenému tlaku jednoho pasažéra ženského pohlaví.  Naštěstí bylo odpočívadlo s velkou benzínovou pumpou a tak jsme doufali, že nedopadneme jako u předešlé, kde měli z baterek jen makety. Hurá mají! Martin koupil baterku a pustil se do výměny, já se mu snažil sekundovat, ale místa pod kapotou bylo poskrovnu a tak jsem se smířil s rolí instrumentáře. To, čemu jsme od moře utíkali nás mělo brzy dohonit, byla to docela brutální bouře, během nejhoršího jsme naskákali do aut, ale ouha, u Fiata nešla vytáhnout okna – ach ten zpropadený komfort! Když nemáte elektriku, veškeré pohodlí je ten tam. Jakmile pominulo to nejhorší Martin vyskočil ven a dotáhl výměnu, ještě ani nedopadla poslední kapka na zem a já slyšel cvrkání dieselu. Takže jedeme!! Už ať tahle dovolená skončí, je předpoklad, že budeme okolo 22. hodiny doma.

To jsem ještě netušil, jak dlouho budeme čekat před poslední mýtnicí (hodinu), před chorvatskou hranicí (další hodinu) a před slovinskou hranicí (už jen tři čtvrtě hodiny). V tom ukrutném zmatku, kdy, jak jsem zjistil, opravdu všichni, kdo byli na dovolené, se v jeden a tentýž okamžik sešli na nějakých deseti kilometrech, jsme se navzájem ztratili. Až když jsem byl asi 10km uvnitř Slovinska jsem Martinovi zavolal mobilem, protože z vysílačky s deklarovaným dosahem 1km, se už po 200 metrech vzdálenosti na dohled bez jakékoliv překážky, ozývalo jen chrochtání. Martin v tu dobu měl čůrací přestávku, řekl mi ať jedem, že nás dojede. Byť jsem jel jen mezi 80-90km/h, nedojel, ale v telefonickém kontaktu jsme byli, takže jsem věděl, že jim auto už normálně funguje – tedy kdykoli potřebují, jim startuje.

Vzhledem k pokročilému času, jsme si už nevolali, abychom nebudili děti, takže další přestávky nebyly už synchronizované, až domů mě už nedohnal. Tak jsme se navzájem rozešli o celou hodinu, my dorazili v 5 ráno a Martin s rodinou v 6. Takže nám celá cesta trvala celých19 -20 hodin. No, prostě se to tak nějak semlelo.