Vybavuje se mi věta z Cimrmanovi hry: Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem „Není to ona pověstná polární záře?“

Tak trochu jiné cestování na sever

Už začátkem února se mezi řidiči naší dopravní firmy začalo šuškat: „Hele, má se jet Nordkapp, nevíš, koho tam pošlou? Kolik se bude nakládat aut?" Tak se ptali se jedni. „Nebuď blázen, v zimě, v únoru, vždyť tam umrznete," odrazovali je druzí.

S přibližujícím se datumem odjezdu, přibývalo dobrovolníků, dotazů a nebyla nouze ani o určitou rivalitu. Není divu, šoférů má firma čtyřicet a nákladů bylo jen osm. Do Skandinávie jezdí všichni, na trajektech debaty o tom, kdo byl jak vysoko neberou konce. Ovšem Nordkapp je Nordkapp. Severněji už to nejde. Zkrátka, čím víc na sever, tím lépe.
A tak se Vám v následujících řádcích pokusíme přiblížit zážitky nás , kteří měli to štěstí.

Nejprve si upřesňujeme trasu a místo vykládky. Batsfjord!? Ne Nordkapp!? Listujeme v rejstříku mapy Norska, zjišťujeme, že nepojedeme až na Nordkapp, ale že od něj budeme vzdáleni 80 km vzdušnou čarou vpravo a od Severního pólu je náš cíl jen nepatrně jižněji, asi o 30 km.

Jet v plné sestavě osmy aut, jeden za druhým, by bylo jistě zajímavé, ale rozdílné termíny nakládek a vykládek nás rozdělují na dvojice. Před námi už odjely 4 naložené soupravy a my tvoříme střed. Celou kolonu uzavírají poslední dvě auta.

Sobota - po krátké kontrole vozů, zimní výbavy ( v Norsku je povinných 7 sněhových řetězů), doplnění zásob jídla a ošacení, vyrážíme nakládat do malé vesničky Satalice. Otevíráme návěsy a do jejich útrob nám jeřábem pokládají smontované sendvičové panely, jež budou tvořit střechu obchodního domu v norském rybářském přístavu na pobřeží Barentsova moře..
Po řádném upevnění nákladu nás čeká zaclení v Mladé Boleslavi a pak už vzhůru směr Krkonoše na hraniční přechod Harrachov. Lehce sněží a tak během čekání spekulujeme o tom, jaké počasí bude tam nahoře. Celá hraniční procedůra netrvala ani 20 minut a přísně se tvářící, nepříjemný polský celník nás zvednutím závory důležitě vpouští do krajiny hrbolatých cest a kouřících autobusů. Na trase do 470 km vzdáleného Swinoujscie, přístavu, odkud budeme pokračovat lodí, jsme jako doma. Každou chvilku potkáváme nějaké známé, díky nimž noční tranzit Polskem, s krátkou zastávkou na občerstvení a doplnění nádrží utekl jako voda.

Něděle - nad ránem kolem sedmé hodiny, už před námi mezi budovami přístavního terminálu vykukuje kouřící komín lodi Polonie. Ta nás za sedm hodin plavby přepraví do švédského přístavu Ystad.
Klidná plavba po hladině Baltického moře nám poskytla dostatek času na odpočinek, teplou sprchu a nasycení hladových žaludků specialitami polské kuchyně. Je osm hodin večer, trajekt přiráží k molu. Postupně vyjíždíme z lodi a podrobujeme se kontrole švédských celních orgánů.
Zběžná prohlídka nákladu, zaplacení dálničních poplatků a usměvavá celnička, kroutící hlavou s udiveným výrazem, kam že to jedeme, nám přeje šťastnou cestu. Na palubním počítači nuluji průměrnou rychlost a denní počítadlo kilometrů, hodiny ukazují 20 hodin 30 minut, teploměr -2 °C Přidáváme plyn a kola ukrajují první kilometry po Skandinávii.
Našim dnešním cílem je TRUCKSTOP Ödeshog, ležící na břehu druhého největšího švédského jezera Vättern.
Prvních 140 km z Ystadu k dálnici E 4 vede mírně zvlněnou krajinou Po sněhu ani památky. Optimální podmínky na švédských silnicích s typicky slabým provozem, nás za necelé dvě hodiny posouvají do města Markaryd. Zde se napojujeme na hlavní dopravní tepnu E4 protínající celé Švédsko od Helsinborgu po finskou hranici v Happarandě. Nedělní noc nás unáší dál na sever skrze Jönköping, ve kterém každé dva roky pořádají soutěž krásy kamionů tzv. Nordic Trophy, a přes Husquarnu, proslavenou výrobou kvalitních motorových pil i další zahradní techniky. Teplota pomalu klesá, objevují se první náznaky sněhu a my krátce po půlnoci parkujeme v Ödeshogu. Zatahujeme závěsy, zapínáme topení, jdeme spát.

Pondělí - ospalý hlas vycházející z vysílačky oznamuje 11. hodinu. Po rychlé snídani a nezbytné ranní hygieně odjíždíme. Dálnici E 4 opouštíme, abychom se nejen vyhnuli průjezdu hlavního města Stockholmu, ale abychom si zároveň i zkrátili cestu. Silnice číslo 50 je zpočátku sice trochu úzká a vyhýbání s protijedoucími nákladními vozy je nepříjemné, ale zvolená trasa je o 40 km kratší a navíc i rychlejší, a tak svého rozhodnutí nelitujeme. Pro dnešek máme v plánu přesunout se o 700 km výš k městu Sundsvall. Silnice jsou při jasném počasí a -16°C buď zcela suché, nebo jen se zbytky zledovatělého sněhu. To nám dovoluje dodržovat námi stanovený harmonogram jízdy. Sledujeme zasněženou krajinu, v niž lesnaté úseky střídají zamrzlé hladiny jezer a skalnaté jehličnany porostlé ostrůvky jen dokreslují osobitý ráz krajiny. Zvolna se proplétáme malými vesničkami i velkými městy jako např. Örebro, Fagersta, Avesta, a Sandviken, které jsou známy především svými ocelárnami. Z posledně jmenovaného Sandikenu je to už jen kousek do Gävle, proslulé výrobou vynikající kávy. Naše malá kolona zastavuje na eurostopu GÄVLE BRO. Čistá, uklizené šoférská místnost vybavená sprchou, stolkem se židlemi a pohovkou nám poskytuje veškeré pohodlí a po horké koupeli rádi platíme poplatek za její použití 20 SEK. Máme za sebou 800 km a ještě 1600 km zbývá. Tak neleníme a s chutí pokračujeme v cestě dál. První sněhové vločky ve světelných kuželech reflektorů nás vítají za Sundsvallem. Denní limit jízdy je vyčerpán, spokojeni uleháme ke spánku.

Úterní ráno - náš v 8.30 plánovaný odjezd se o hodinku opozdil a my s ručičkou tachometru zastavenou omezovačem rychlosti na číslovce 90 doháníme ranní prodlevu. Od Fävle už jedeme znovu po silnici E 4, která nás dovede až k cíli dnešní etapy švédsko-finskému hraničnímu přechodu v Happarandě. Venku přituhuje a teplota -25°C nás ve Skelleftee zahnala k prvnímu bezobslužnému stojanu, kde ředíme česko-polskou naftu mrazuodolným produktem skandinávských rafinerií. Zanedlouho nás vyvede z klidu zpráva z dispečinku naší firmy, že skupině jedoucí před námi v noci zamrzlo topení a jedno vozidlo se podařilo zprovoznit až po výměně naftových filtrů a dotankování arktické nafty, v níž i při -30°C nenajdete ani stopu po bílém parafínu. Výměna filtru však nepomáhá na dlouho a nešťastné volvíčko se definitivně zastavuje 1 km před hranicí na kruhovém objezdu. My mezitím pádíme dál na sever, kolem měst Pitea, Lulea a Kalix, kde pro jistotu tankujeme do každé nádrže 20 litrů benzínu a zbytek opět doplňujeme naftou. Ve 20 hodin navigování vysílačkou nacházíme naše dva promrzlé sněhuláky, jak se nahřívají u topení. Není divu. V takovémhle mraze 4 hodiny odvzdušňovali a nakonec jejich úsilí slavilo úspěchy. Auto se podařilo zprovoznit alespoň na část přejezdu do 20 km vzdáleného Volvo servisu v Kemi. Naše skupinka se tak rozrostla o další dvě soupravy. Dojíždíme jen k nedalekému hraničnímu přechodu, kde si motor opravovaného kamionu znovu postavil hlavu. Nezbývá nic jiného, než dojet do Kemi, u servisu odpřáhnout návěsy a se dvěma tahači se vrátit pro nepojízdnou soupravu. Lano máme a vzduch do brzdové soustavy porouchaného vozidla se podařilo dopravit přes hadici na vyfukování prachu, napojenou k uříznutému konci originální hadice na dohušťování pneumatik. Klasika - drát, kombinačky a izolačka opět nezklamaly. Něco málo před půlnocí odpojujeme „maroda" u vrat dílny servisu, vaříme si silný svařák a po dvou hrnečcích padáme do postele jako podťatí.

Středa - mechanici od časného rána pracují na odstranění závady. Mění parafinový filtr a poškozené podávací čerpadlo, aby před obědem mohlo být vše v pořádku a my mohli pokračovat v cestě. Ve Finsku silničáři nesolí, jen pluhují, a silnice pokrývá vrstva uježděného sněhu. Blížíme se k domovu Santa Clause, městu Rovaniemi, ležícím na severním polárním kruhu.
Billboardy kolem cesty odměřují vzdálenost, až konečně rozesmátá tvář chlapíka na saních v červené čapce s bílým lemem oznamuje Napapiiri Polcirkeln, Polarkreis, Artic Circle, Cercle Polajte, neboli Polární kruh.
Zajíždíme na parkoviště, fotíme auta a posléze vstupní bránou tvořenou monumenty vysekanými z ledu vcházíme do Santa Clausova panství. Míjíme rozdělovník s názvy měst a vzdálenostmi, ale Prahu mezi nimi hledáme marně. Tak snad jen pro zajímavost, Londýn 2260 km, New York 6804 km, Singapore 9394 km, Severní pól 2648 km.
Prolézáme spoustu obchůdku s nepřeberným množstvím suvenýrů Na informacích předkládáme cestovní pasy, kde nám stejně jako v ostatních informačních kancelářích ležících na polárním kruhu, vystaví jmenovitý certifikát potvrzující skutečnost, že jsme právě v tu dobu překročili polární kruh. Ukládáme cenný dokument, nakupujeme pohlednice, fotíme si ještě náměstíčko s honosnou budovou Santa Claus Office. Plni dojmů se vracíme k vozům, abychom pokračovali dál směrem k Severnímu pólu.
Finsko, země tisíce jezer, je typické rovinatou krajinou, s kvalitními širokými komunikacemi a slabým provozem. Hluboké lesy po obou stranách silnice střídají zamrzlé pláně, jezera a říčky. Stmívá se a venkovní teplota neúprosně klesá až k -30°C. Kvůli oblakům zvířeného sněhu zvětšujeme rozestupy mezi auty až na jeden kilometr a naše 3 kilometry dlouhá housenka uhání po silnici E 75-4 k soutoku řek Tento a Utsjoki. Právě zde protneme finskou hranici s Norskem.
Náhlý povyk jednoho z našich kolegů v reproduktoru vysílaček nás nejdříve vylekal, ale na druhý pokus jsme porozuměli. „Dívejte se doprava nahoru" naléhal z konce konvoje Aleš. To co se odehrávalo na jasné obloze před námi, byl bezesporu největší zážitek z celé cesty. Nad obzorem se vznášely zelené světelné pruhy, měnící svůj tvar i intenzitu světla. Rychle zastavujeme, chvatem tasíme fotoaparáty, kameru a pokoušíme se tu nádheru zachytit. Vybavuje se mi věta z Cimmermanovi hry: Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem „Není to ona pověstná polární záře?". Od oblohy nemůžeme odtrhnout oči. Obrazce se stále pohybují, na okamžik vypadají jako sloupy, které se po chvíli lámou a ohýbají jako had. Tak takhle vypadá opravdový zázrak?
Neradi obracíme svou pozornost zpátky k vozovce a dáváme se do pohybu. I za jízdy ještě občas vzhlížíme vzhůru a kocháme se výjevy na nebi. Záře se pomalu vytrácí až za městečkem Kaamanen mizí docela. Od té chvíle nám dělají společnost jen jasně svítící hvězdy takřka na dosah ruky. Zastavuje nás až cedule STOP TOLL NORWAY, označující další hraniční přechod a přikázaný směr jízdy na parkoviště. Vybaveni kódy pro vyclení předkládáme dokumenty ke kontrole. Zamračený, respekt budící norský úředník zkoumá důkladně námi předložené celní papíry, listuje v šanonech a k naší velké radosti z nich vytahuje 4 listy faxového papíru s dispozicemi pro vyclení. Po ofocení CMR si nechává otevřít dva návěsy z čela konvoje. V prvním leze až pod střešní konstrukci, do druhého jen nakoukne a zbylé už ho nezajímají. Před odjezdem nám vysvětluje, že cestou zpět je zde třeba se zastavit, a byť i s prázdným kamionem nahlásit průjezd.
Informaci si ukládáme do paměti, fotíme pěkně osvětlený most nad soutokem a jdeme opět do práce. Odjíždíme a k cíli zbývá posledních 180 km. Úzká klikatá zasněžená cesta, označená v mapě zkratkou E 6 ani vzdáleně nepřipomíná mezinárodní silnici. Je 22.00 hodin večer, provoz nulový, jen sem tam potkáváme osobáček.
Až k lanovému mostu přes pstruhovou řeku Tanu, jež ústí do Tanafjordu, kroužíme jednu zatáčku za druhou. Za mostem se odpoutáváme od E 6 a do Batsfjordu nám ukáže cestu žlutou nitkou v mapě zakreslená silnička 890. Čím blíž jsme Severnímu ledovému oceánu, tím se otepluje. Teplota -10°C se zdá být přijatelná. Přibližně 60 km od cíle nás zastavuje závora přes cestu a cedule s vypsanými časy průjezdů konvojů. Do půlnoci schází 10 minut a první pluh podle vývěsky zprůjezdní uzavřenou zavátou silnici až v 7 hodin ráno. Není co řešit - uleháme do peřin.

Čtvrtek - v 6.00 hodin ráno nás budí bušení na kabiny. Zachumlaný norský silničář nám přikazuje nasadit sněhové řetězy. Moc se nám nechce, ale bez nich nás dál nepustí. Odjezd první kolony nestíháme, chybí nasadit dva řetězy, odjíždějí bez nás. Další jede v 08.45 a to je náš čas. Vše je připraveno a my si zpola žertem říkáme: „Děj se vůle boží." Pluh nasazuje hned za závorou vražedné tempo a za okamžik nám mizí, stačí mu jen před námi jedoucí osobní vozy a autobus. Odmítáme riskovat. Tak blízko cíle nechceme skončit v příkopě.
Jasná modrá obloha a vycházející sluníčko postupně osvětluje sněhobílé vrcholky hor. Kam oko dohlédne jen sníh a led. Nikde žádná vegetace, jen nekonečná bílá pláň a vršky přecházející na obzoru v blankytné nebe. Zapnutá kamera položená na poličce u předního okna neklidně poskakuje a snad zachytí tu krásu východu slunce v panenské přírodě. Pluh na nás čeká na návrší. Stíháme udělat pár snímků než nás dojede konec kolony a šofér velí k odjezdu. V polovině silnice „Severního ledového oceánu" si nás u odbočky na Berleväg přebírá druhé silničářské auto. Vyhýbáme se s protijedoucím konvojem. Šípová radlice v předu jedoucího pluhu vyhazuje fontány zvířeného sněhu do výšky několika metrů a bílá sněhová koule nám po pár metrech znovu ujíždí, aby na nás po 10 km na malé vyvýšenince opět počkala. Řidič mává, ať k němu nastoupím do kabiny. Nechápu zprvu proč a šplhám po schůdcích do přístroji nabité kabiny, kde nechybí ani ruční přístroj na měření rychlosti větru. Chechtající se šofér ukazuje někam dopředu mezi masy bílého sněhu a z gestikulace vyplývá, že tam někde v protisměru stojí náš kolega, jenž se pokouší poprázdnu vyškrábat nahoru. Dvě zatáčky, kopeček dolů a už mezi horami vykukuje červené logo naší firmy. Nacvičené pohyby zručného řidiče zapojují tlusté lano vedoucí z háku na špici pluhu do připraveného závěsu českého polárníka. Cvakají uzávěrky diferenciálu a Volvo FM 4x4 na zpátečku bez jediného prohrábnutí vleče zapřaženou soupravu vzhůru. Po odpojení se na úzké silnici opatrně vyhýbáme a šup dolů údolím na jehož druhém vrcholu nám zastavením uvolňuje průjezd náš druhý kolega. Dvě, tři rychlá slova z okénka do okénka, na víc není čas. Nemůžeme blokovat průjezd těm za námi. Pozvolným klesáním projíždíme uzávěru z druhé strany planiny ze směru od Batsfjordu, vztyčeným palcem vzdáváme dík řidiči pluhu a kolem místního letiště přijíždíme k ceduli Batsfjord.
Na křižovatce nás čeká dodávka, vedoucí nás přes celé město do přístavu na spedici, kde nám potvrzují CMR a první dvě auta odjíždějí na vykládku do centra. Zbytek čítající dva šoféry a našeho kamaráda v roli navigátora, kameramana a kuchaře se vydává na obhlídku okolí. Batsfjord s 2000 obyvatel, kteří se dříve živili převážně lovem s zpracováním velryb, je malebné městečko usazené mezi vysoké šedé skály. Dřevěné baráčky rozseté po okolních kopcích na levé straně fjordu lemuje úzký pruh moře s přístavem plným orezlých lodí s ruskými jmény. Na druhé straně mořské vlny omývají skalní masiv táhnoucí se až k obzoru. Bílé zasněžené vršky zvolna přecházejí v šedočernou horninu vystupující z průzračné zelené vody oceánu.
Jsme u cíle. Průměrná rychlost 69 km za hodinu, 3210 km z domova, 2450 km po Skandinávii a 650 km za Polárním kruhem. Dál už je jen nekonečná plocha slané vody a ledu končící po dvou tisících kilometrech Severním pólem. Třeba někdy příště.

Pátek - vykládka jde pomalu. Vyložené soupravy našich kolegů postupně odjíždí a konečně přichází řada i na nás.

Sobota - střecha poskládaná z přivezených panelů je téměř dokončena. Nastal čas loučení. Dopínáme sněhové řetězy na autě i návěsu, polechtáme podtlakovky u dopravní značky Batsfjord a poslušně následujeme pluh čistící závěje. V jeho stopách nabíráme jižní kurs, s cílem Sandviken, místem nakládky zpátečního vytížení. A znovu se mi vybavuje úryvek z Cimmermana: „domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, do prdele to je mi smutno".

Snad se sem na sever ještě někdy podíváme a urazíme těch zbývajících 30 km severně, které nám zbývaly k podstavci s ocelovou maketou zeměkoule značící nejsevernější bod Evropy - Nordkapp. Abychom mohli opravdu a s hrdostí konstatovat: „Severněji už to nejde".

Jirka Báža Bahník

PS: Nordkapp jsme  při další pracovní cestě navštívili v zimně 2006, splnili jsme si tak sen,který nás provázel po celou dobu našich cest po Skandinávii.Nadešel čas pověsit volant na hřebík a začít žít normální život,spát doma v posteli,vidět jak vyrůstají děti,mít možnost věnovat se rodině,sportu a všem věcem na které při tomto povolání nikdy nebyl čas.Není čeho litovat,jen skončila jedna životní etapa a další začíná............