Třetí zastávka patří městu Vadstena s pochmurným zámkem. Postavil ho král Gustav Vasa a internoval tu svého šíleného syna – kdyby tu ubytoval někoho normálního, tak se ten někdo zblázní do pár týdnů. Severská pochmurná stavba, temná a hrozná, moc tomu nepřidával ani déšť a vlezlý vítr. Zlatým hřebem Vadsteny je ovšem kostel s náhrobkem svaté Birgitty, strašlivě zpustošeným gotickým oltářem (majster Pavel z Levoče by zaplakal) a náhrobkem toho šíleného Magnuse se čtyřmi otylými cherubíny. Náladu nám spraví mile olezlá kavárna, zařízená prastarým nábytkem s výbornými zákusky, a kluci se jdou dorazit do järnvägmusea (železnice). Kousek za Vadstenou najdeme informační centrum, kde pracuje hoch, který když zjistil, odkud že jsme, nadšeně vykládal o svém plánu navštívit Czech republic a považoval to za podobně adrenalinový zážitek jako my norské fjordy… nevyvracela jsem mu to :o) Získali jsme tu pěkný prospekt Götského plavebního kanálu, dalšího místa, které by spolu s ostrovem Visingsö v jezeře Vätern rozhodně stálo za bližší průzkum.

SKANDINÁVIE 2009

Prolog

Délkou, obsažností ani souhrnem faktů tento zápis nikdy nemůže konkurovat grafomanským výlevům jiných cestovatelů ani skandinávskému deníčku z roku 1999. Tehdy jsme na cestách strávili měsíc a do tlustého modrého sešitu škrábali vše, co jsme považovali za vhodné. Náš cestovní styl byl tehdy dobrodružný: Fiat Punťo, kola a stan. Za odměnu nám vyšlo úplně úžasné počasí, kdy Norové a Švédové chodili v kraťasech a tričkách a tvrdili, že něco takového nebylo ve Skandinávii dvacet let.

Mělo to dvě dohry. Tou první byl fakt, že spousty přátel, infikovaných našimi řečmi a zlákaných fotkami s modrou oblohou, se na sever vydalo o rok později… aby se vraceli o týden dřív s šílenou rýmou, zážitky typu déšť-déšť-déšť a přesvědčením, že jsme je my i Skandinávie podvedli.

Druhý výrazný okamžik přišel při čekání na trajekt přes Sognefjord z Ytre Oppedalu do Laviku, kde nás při čekání na trajekt dohnal déšť. I s chleby a paštikou jsme se schovali pod malou stříškou (…no, spíš pod okapem…) a sledovali okolní život, například mladou německou dvojici, která se odběhla schovat do svého obytňáku a za chvíli jsme je viděli za okýnkem, jak si dávají kafe. V suchu a pod střechou.

Občas říkám, že jsem v té chvíli pocítila ohavnou závist, ale asi to nebylo tak příšerné, protože o tom v deníčku není ani slovo. Každopádně jde o důležitý kousek mozaiky důvodů, proč se o několik let později stala členem naší rodiny dodávka Citroën Jumper, kterou během dalších let můj muž přestavěl na velmi pohodlný a plně funkční obytňák přezdívaný Hopkáč. První cesta s ještě rozestavěným polotovarem vedla v létě 2007 na Chebsko a do Krušných hor, v létě 2008 jsme Hopkáče otestovali při dvoutýdenním putování po Slovensku (výsledkem byla knížka Výlety s dětmi na Slovensko), v zimě jsme se několikrát vydali do hor a vyzkoušeli provoz v mrazu. V létě 2009 konečně došlo na splnění několik let dlouhého snu, druhou cestu do Skandinávie, tři týdny plné Norska a Švédska.

Sobota 25.7.

Ranní odjezd směr sever odložen, neb povolilo těsnění nádrže pod podlahou. Po deseti letech se sociální složení naší ulice změnilo, takže náš odjezd už nesledují tak jako kdysi desítky sousedů s mávátky, slavobránami, buchtami a spoustou užitečných postřehů, ale jen soused Jirka s přítelkyní Danou. Zatímco mezi námi probíhá štěkavá komunikace ve stylu: Já: Tak kdy pojedeme? – Víťa: Nevím. – Já: To není odpověď. – Dítě: Kdy pojedeme? – Oba rodiče: Drž zobák. – Víťa: Nekřič na ulici. – Já: A jen ať všichni vidí, že se hádáme! (…a tak podobně), Dana vzletně hovoří o okamžicích, které utužují vztah. No, nevím.

V 18:30 konečně vyjíždíme směr Praha. Vracíme se jen dvakrát. Poprvé je to kvůli šňůře od elektřiny, která zůstala stočená před garáží, podruhé hrají hlavní roli Víťovy brejle. Pro Tomův postelový polštářek se už nevracíme, pár dní před odjezdem jsem mu ušila krásný nový patchworkový polštářek, výsostně určený pro cestování v Hopkáči, a tak je aspoň důvod pro jeho vyzkoušení naostro.

Jedeme.

Kilometry: 270

Nocleh: v Terezíně u hřbitova (flek vyzkoušený při loňské podzimní cestě za krásami vinařské oblasti Čechy kvůli projektu Vinařského fondu, kterou jsme nakonec kvůli neexistenci něčeho fakt zajímavého z větší části věnovali právě památníku Terezín).

Neděle 26.7.

Aspoň ve zkratce bych se měla zmínit o naší zábavě, kdy po cestě sbíráme body. Bodují se světle zelené fabiny, kočky (s výjimkou naší, a řidič je za spatření kočky oceněn bonusovým bodem navíc) a jiné obytňáky. Binec nám v tom dělají podobně exotické vozy jako Hopkáč, tedy dodávky, které se tváří neobytně a nedobytně, ale mají uvnitř vestavbu. Zatímco zpočátku nás sbírání bodů těší a baví jako obvykle, v druhé půlce dovolené zvolna rezignujeme a posléze otráveně konstatujeme, že potkávat padesát bodů za minutu je otrava a nikoho to nebaví zapisovat. Statistika a celkový vítěz bodování tedy nebyl stanoven.

Nevím o nikom, kdo by jásal nad stovky kilometrů dlouhým průjezdem rovinatým a fádním Německem (zvlášť poté, co nás hned za hranicemi vyhmátla policejní hlídka – jen zběžná kontrola dokladů, ale i tak…), takže si cestu zpestřujeme zajížďkou do Saurierparku v obci Kleinwelka (hornolužický Mały Wjelkow) asi 2 km od Bautzenu (www.saurierpark.de).

Jiní cestovatelé to popisují jako záležitost na celý den (no, s menšími dětmi možná), nám stačilo pár hodin – přece jen nás čekala ještě dlouhá cesta. Je to obrovská plocha s různými druhy dinosaurů, hradem ze sítí, prolézačky, občerstvení, zázemí pro kojení a přebalování, dobrá dostupnost kočárkem, možnost zapůjčit si dřevěný vozík pro děti, když už nechtějí chodit. Park nabízí možnost „vyhrabání“ například zubu dinosaura na otevřeném pískovišti nebo práci s hlínou a další. Kromě betonových zvířat tu jsou opravdové lamy a úžasný kocour (bod!!!), Tomovi se nejvíc líbil humanoid – tedy socha, zhotovená na základě vědeckého bádání a zobrazující, jak by možná vypadali lidé, kdyby mezi jejich předky byli dinosauři.

Po Kleinwelce nás čeká předlouhá cesta nekonečnými rovinami směr Rujana. Nevítaným zpestřením je zácpa před Berlínem a posléze ještě horší mnohakilometrová stojící kolona (naštěstí v protisměru) za Berlínem.

Na večerní Rujaně nás vítá přejetá liška a Tomův sugestivní dotaz, kolik asi za svůj život počurala borůvek? (Soukromý vtip, vysvětlení dále v textu.)

Kilometry: 728

Nocleh: na parkovišti v přístavu Sassnitz

Pondělí 27.7.

Na pondělí ráno jsme měli rezervovaný a zaplacený trajekt. Ačkoli rezervace a placení předem nemusím, za tuhle jsem byla ráda. Hlavně proto, že Víťa je schopen (a v minulosti to x-krát udělal) odkládat odjezd tu o půlden, tu o den… a netuším, co by dokázal páchat s vidinou rezervy tří týdnů. Respektive to tuším, proto jsem byla ráda za pevný termín.

Kolem půl sedmé ráno jsme se proto zařadili do fronty a poslali nás do „důstojné řady“ plné alkoven a dalších obytňáků, což Víťa bere jako ocenění své práce a pečlivě fotodokumentuje Hopkáčův úspěch.

Trajekt se tentokrát nejmenuje vynalézavě Sassnitz, ale Trelleborg (co by taky na lince Sassnitz – Trelleborg mělo jezdit?) a nakládání se protahuje díky nákladnímu vlaku a několika zuřivě manévrujícím náklaďákům s přívěsy. Plavba ubíhá ve stylu pobíhání po lodi, hraní Magicu a šití patchworku ve velké lodní kavárně. Z německého ranního slunečna zajíždíme pod podmračenou oblohu nad krajem Skåne, v Trelleborgu dokonce chvíli prší, ale během odpoledne se to vybere.

Švédsko si rozhodně nezaslouží, aby bylo jen zemí, kterou lidé projíždějí co nejrychleji s cílem Norskonorskonorsko, a protože jsme tu už byli a některá místa chceme vidět znovu (a ukázat Tomčovi fakt to nejlepší), po přistání v Trelleborgu se vydáváme směr Ystad. Kousek za ním leží vikingská památka jménem Ales Stenar – na náhorní planině nad mořem je vytyčen z kamenů tvar obří vikingské lodi, ve městečku pod ní stojí mrňavé domečky s doškovými střechami, kameny dlážděnými dvorky a kvetoucími zahrádkami, na přístavním molu si mezi šutry hraje kuna s mláďaty a na břehu stojí rybárna s uzenými rybkami, ňam ňam.

Kilometry: 91

Nocleh: na břehu moře spolu se smečkou dalších obytňáků kousek od Skilinge s výhledem na nedaleký ostrov Bornholm

Úterý 28.7.

Během deseti let se Švédsko změnilo; má nejenom mnohem přívětivější ceny než Norsko (to se tedy nezměnilo), ale i milejší atmosféru, a naučilo se lákat turisty. Informační mapky s vyznačenými pozoruhodnostmi, prospekty, letáčky a dobře vybavená infocentra dokáží profesně protřelé krysy jako my ocenit, a tak hravě vypátráme místo, kde si Víťa plní další železniční sen. Jedná se o úzkokolejku Bosarp – Sankt Olof a výlet typickým švédským venkovem s parní mašinkou. I když zas až tolik toho Švédové asi nenabízí – ačkoli vláček jezdí několikrát každý den, při první jízdě v 11 dopoledne byla fronta tak šílená, že k pokladnám běhal každých pět minut zřízenec, vykřikoval vtipné švédské průpovídky a vždycky mazal připojit další vagon. Překvapuje nás i množství rodin s velmi malými dětmi, které požírají jízdenky (originál papundeklové edmondsonky), vytírají podlahy, olizují okna a týrají své rodiče. Tom je nadšeně sleduje a závidí jim drobné nechutnosti, které si ve svých důstojných devíti letech už jaksi nemůže dovolit.

Pokračujeme na ostrov Öland. Před lety jsme projeli jeho jižní část, tentokrát míříme na sever. I tady jsou vesnice s téměř středomořskou atmosférou, vřesoviště, ovce, runové kameny a desítky větrných mlýnů všech velikostí, ticho a klid. Uniká nám údajně volně přístupná pevnost Solliden, ale protože se nám v hlavách rýsuje plán na další švédské dobrodružství, spojené s výletem na poněkud vzdálenější ostrov Gotland, necháváme si ji v záloze propříště.

Kilometry: 346

Nocleh: rastplatz na Ölandu

Středa 29.7.

Dopoledne jsme obhlédli pobřeží s raukary, prazvláštně tvarovanými pobřežními skalami (mnohem větším množstvím se vytahuje již zmíněný Gotland – nejsem si jistá, jestli je s čím se chlubit, protože hrany kamenů jsou ostré a švihnout sebou znamená rozdrbat si kolena do krve) a odfrčeli na Ölands norra unde (nejsevernější výběžek ostrova), kde jsme vylezli na maják Länge Erik (Länge Jana na jižním konci jsme pokořili minule). V Byxelkroku si několika obratnými manévry ochočím slečnu z informačního centra a přesvědčuju ji, aby nám rezervovala podvečerní trajekt do Oskarshamnu – nechce se nám štrachat skoro 200 km po silnicích k mostu do Kalmaru a zase po pobřeží zpátky.

Odpoledne dojde na slavnou a slibovanou koupel v Baltu (…no… koupel… koupali jsme se a pak podobně jako většina dospělých stáli do půlky lýtek ve vodě a moudře obhlíželi hladinu, zatímco Tom staví pískové hrady…), borůvky a parkování daleko od pláže v lese, kde je auto na autě, protože sem se prý jezdí ráchat celé Švédsko. V Byxlekroku měním Hopkáče v pojízdnou přípravnu baget (a vlezlému zájemci, který se ptá po hamburgrech, ho nabízím za 600 švédských kaček, což je cena trajektu, načež pán odchází s protaženou hubou :o) Trajektem se vracíme na pevninu a já už nikdy nechci vidět město Oskarshamn, kde s námi navigace dost nechutně vtipkovala (například nám na něčem jako dálnici radí „otočte se do protisměru“ a podobně).

Kilometry: 105

Nocleh: travnaté zákoutí u odlehlé silnice mezi Oskarshamnem a Vimmerby

Čtvrtek 30.7.

Strávili jsme hezký den v parku Astrid Lindgrenové v jejím rodném Vimmerby (www.astridlindgrensworld.com). Jedná se o švédskou srdeční záležitost, zábavní park, kde jsou makety míst, kde se její knížky odehrávají, a kde se přes léto hrají divadelní představení. Pro děti je připravena fůra dalších vylomenin – například prolézačky, skluzavky, trasa po neuvěřitelných konstrukcích a povelem „nesmíš šlápnout na zem!“ a další. Posledně jsme tu byli už po sezoně, kdy se sice platí lidsky vysoké vstupné, ale v parku už nebývá ani noha. Teď je tu nohou až moc. Pravda, Toma poněkud drtí fakt, že se tady všechno točí kolem holky, konkrétně Pipi Dlouhé Punčochy, zatímco další postavičky jsou poněkud „upozaděny“, ale zhlédneme i představení na Mattisborgu s loupežnicí Ronjou a báječně uřvaným Matissem, kde děti ve finále bez ohledu na národnost berou had útokem, bratry Lví srdce, navštívíme odminula notně vylepšený domeček s obřím nábytkem (aby dospělí viděli, jak se cítí děti v jejich světě obřích postelí a židlí), projdeme se malým Vimmerby (miniatury zpodobňující Vimmerby takové, jaké bývalo v dobách dětství Astrid Lindgrenové) a Tom se posléze serve s místními hochy o kormidlo na lodi u vily Vilekuly.

Zajeli jsme se podívat i do skutečného Vimmerby, Tom si v informačním centru kupuje švédskou vlajku a my nálepku losa na auto, a já si posléze v místním látkařství vybírám suvenýry – látky na patchwork, které mi budou tenhle výlet připomínat.

Pokračujeme v cestě a míříme do skutečného Bullerbynu (v originále se jmenuje Sevedstorp a moc se o něm nemluví, zjevně už toho vesničané mají plné zuby – nedivím se jim, my to věděli z minula, teď už mu reklamu moc nedělají, aspoň jsem na to nikde nenarazila), jenže tam už nás chytne déšť… a tak zastavíme po pár kilometrech v lese, kašleme na honění kilometrů a hrajeme Osadníky.

Kilometry: 72

Nocleh: v lese za Bullerbynem

Pátek 31.7.

Sice jsme se dohodli, že ráno vstáváme brzy (v plánu je dlouhý přejezd k norským hranicím a já už zapomněla, jak jsou zdejší vzdálenosti obrovské), ale je to vlastně zbytečné – od večera cedí a proprší vlastně většina dne.

První zastávku děláme v obchodě, kde kupujeme kousek faunské uzenky (té nejlepší, té nejlepší), sjötbjullery (místní specialita, kuličky z mletého masa) a růžovou plácačku na mouchy s trollí prackou (ta stará, důležitá to součást Hopkáčovy výbavy, se někde záhadně ztratila).

Druhá zastávka patří středověkému opatství Alvastra, ale déšť nám znemožní procházku k vyhlídkové věži. Prší tak, že Tom dokonce zůstává v autě, ale švédským kočkám to zřejmě nevadí; odchytila jsem tu dva cenné body.

Třetí zastávka patří městu Vadstena s pochmurným zámkem. Postavil ho král Gustav Vasa a internoval tu svého šíleného syna – kdyby tu ubytoval někoho normálního, tak se ten někdo zblázní do pár týdnů. Severská pochmurná stavba, temná a hrozná, moc tomu nepřidával ani déšť a vlezlý vítr. Zlatým hřebem Vadsteny je ovšem kostel s náhrobkem svaté Birgitty, strašlivě zpustošeným gotickým oltářem (majster Pavel z Levoče by zaplakal) a náhrobkem toho šíleného Magnuse se čtyřmi otylými cherubíny. Náladu nám spraví mile olezlá kavárna, zařízená prastarým nábytkem s výbornými zákusky, a kluci se jdou dorazit do järnvägmusea (železnice).

Kousek za Vadstenou najdeme informační centrum, kde pracuje hoch, který když zjistil, odkud že jsme, nadšeně vykládal o svém plánu navštívit Czech republic a považoval to za podobně adrenalinový zážitek jako my norské fjordy… nevyvracela jsem mu to :o) Získali jsme tu pěkný prospekt Götského plavebního kanálu, dalšího místa, které by spolu s ostrovem Visingsö v jezeře Vätern rozhodně stálo za bližší průzkum.

Žel, déšť je tak odporný, že se s tímhle krajem bez větší lítosti loučíme a upalujeme přes Motalu k Örebro a po nudných dálnicích dál ke Kristinehamnu a Karlstadu. Teprve tady, na severní straně jezera Vänern, vyjedeme zpod mraků a zdá se, že déšť necháváme za sebou ve vnitrozemí.

Kilometry: 433

Nocleh: rastplatz ve Värmlandu směrem na Arviku

Sobota 1.8.

Pořád po dálnicích pokračujeme přes Arviku do norského Kongsvingeru. V poledne stojíme na pěkném parkovišti přesně na švédsko-norských hranicích a kluci loví z internetu v informačním centru kešky (připravené informace nedokázal Víťa před odjezdem vydolovat z počítače, který se naštval a definitivně chcípnul – to rozčilení moc nechápu, počítač střečkoval už tak dlouho, že se to přinejmenším dalo čekat).

Údolím Osterdalen podél řeky Glomma pokračujeme dál do Norska. Svítí slunce, po včerejším dešti ani památky. Zastavujeme u mostu s elektrárnou, obhlížíme důstojně širokou řeku a kvůli únavě poměrně brzy hledáme místo k přespání. Nejsme sami, další body vykukují porůznu z kdejaké cesty. Žel, okolí jezera Ossjoen, které jsme zvolili na mapě jako malebně odlehlé, je ve skutečnosti velmi obydlené a tomu odpovídá i stav očesání zdejších borůvek (nakonec z toho byly tři misky, ale byl to boj) a množství krvežíznivých komárů.

Kilometry: 267

Nocleh: v Hedmarku u jezera Ossjoen

Neděle 2.8.

Přes Elverum a Hamar míříme někam, kde to zase trochu známe: k největšímu norskému jezeru Mjøsa, u jehož severního cípu leží olympijské městečko Lillehammer (překlad: Malé Kladívko). U jezera potkáváme první Čechy alias Velrybářskou výpravu; poznají se tak, že mají čistě pánské složení a kromě řidiče jsou v lihu.

Parkujeme u Olympijského stadionu a jdeme se courat po centru, na zmrzlinu, očíhnout památník birkebeinerů s malým Håkonem a podojit bankomat o norské koruny. Kluci si protáhnou cestu až ke skokanským můstkům a loví kešky, pozdě odpoledne pak odjíždíme s malou zastávkou na stadionu Birkebeineren dál Gudbrandsdalenem podél řeky Lågen a v Ringebu odbočujeme k národnímu parku Rondane. Na klikatou vedlejší silnici je sice bydlíkům vjezd zakázán, ale nikdo se s tím moc netrápí, a tak společně s nimi spoustou zatáček šplháme na náhorní planinu Rondane.

Podnikám soukromou cestu s hůlkami mezi fůrou chatiček a ovcí na nedaleký vrcholek, odkud se otvírá fantastický kruhový rozhled… a zdálky probleskují zasněžené štíty Jotunheimenu.

Kilometry: 226

Nocleh: na rozhraní krajů Hedmark a Oppland, na opuštěném místě u jezer vysoko v horách

Pondělí 3.8.

Ráno je zataženo a prší. Dopoledne věnujeme pátrání po údajně největším norském kaňonu Jutulhogget, který jsme našli pouze na informační mapě u místních parkovišť s nejasným určením, že se nachází ve čtverci D5. Naši průvodci tenhle kraj přehlížejí a nakonec s pomocí jedné přesnější mapy zjišťujeme, že kaňon leží o údolí dál, v Osterdalenu. Mizerné počasí a mlha ovšem jakémukoliv výletu brání.

Pokračujeme k Dovrefejllu, mezi tmavými svahy v mlze marně hledáme Snøhettu, která se nám minule naopak ukázala v celé kráse, a pokračujeme údolím řeky Driva k obřím vodním hrncům v soutěsce Magalaupet. Cestou nás lákají různé plakáty a vývěsky na místní atrakci, pižmoně.

V Oppdalu se řeka prudce stáčí k západu a posléze se vlévá do Sundalsfjordu. Kousek před fjordem obědváme na velmi milém, dobře vybaveném rastplatzu, a pokračujeme do městečka Sundalsroa. Tady si Víťa povšimne nevelké cedule, která hlásí, že silnice do Kristiansundu je mimo provoz. Vracíme se do města a marně hledáme informační centrum, kde by nám řekli co je to za lumpárnu. Informační služby nakonec poskytne mladičká prodavačka malin, která nám prozradí, že kdesi dál je silnice zavalená kamením a musí se to objíždět jinudy. Kudy neví.

Mapa v jednom z prospektů nás bezpečně provede bludištěm několika větších a menších fjordů, placeným tunelem za městem Molde a po pobřeží až k volnému moři a Atlantické cestě. Oblíbená a hojně navštěvovaná silnice už není placená a dojeli jsme sem za pěkného podvečera. Tom nabírá suvenýr – slanou vodu z Atlantiku, já na jednom z opuštěnějších ostrůvků málem šlápla do hodně chcíplýho racka a Víťa nám vybral na spaní príma flek podle tipu zkušenějších karavanistů.

Kilometry: 341

Nocleh: na ostrově uprostřed Atlantické cesty

Úterý 4.8.

O jeskyni Trollkirka – „kostel trollů“ v horském masivu Sandnestindan se informace různí. U silnice č. 64 mezi Atlantickou cestou a Molde je označená jen cedulí u parkoviště a šipkou, která ukazuje do divočiny. Ví se, že cesta tam a zpátky měří cca 8 km, že stezka je strmá a že je nutná baterka a pevné boty.

Průvodce, který tuhle cestu nazývá „procházka“, si zaslouží hodit do koše. Tak to bývá, když to nějaký všivák píše od stolu a ani se tam nebyl podívat. První část „procházky“ vede údolím, přes potok a bažiny, pak stoupá nenápadně lesem a přes pásmo zakrslých stromků a balvanitou sutí leze pořád prudce vzhůru až do skalního sedla pod vrcholem. Převýšení odhadujeme na cca 600 m a kromě norských rodin, svižně přeskakujících z kamene na kámen, toho má většina lidí nahoře fakt dost.

Ani tak nemají vyhráno. Sled tří mramorových slují spojují podzemní prameny a v jedné je nádherný čtrnáctimetrový vodopád. Dá se k němu dostat několika způsoby, přičemž ten nejpohodlnější vede klikatou a temnou chodbou, asi 70 m dlouhou, po jejímž dně teče potok a jsou tu rozházené obrovské balvany, mramorové a místy dost kluzké. Není to snadná cesta a pro postarší Holanďany, které jsme cestou dohonili, nakonec představoval jeden z kamenů konečnou; ten už zkrátka přelézt nedokázali.

Trollové jsou zřejmě spokojení; u jeskyně je kromě vrcholové knihy výzva, abychom ji opustili v takové stavu, v jakém jsme ji našli a nesnažili se ji vylepšovat. My, nacvičení na skvěle upravené trasy českými jeskyněmi, tady tak trochu žasneme. Kluci žasnou ještě víc, protože lezou i do horního patra – cesta k němu ale vede po opravdu strmé skále s řetězy a zábradlím, kam si já netroufnu.

Na zpáteční cestě Víťa zjišťuje, že někde ztratil brýle, takže s Tomem jdeme dolů sami a cestou hrajeme dračí doupě. Táta nás dohoní těsně před parkovištěm (fakt jsme se s tempem nepřetrhli), naštěstí brýle našel.

Odpoledne pokračujeme zpět do Molde, po mostě přes Moldefjord a pak trajektem Sølneset – Åfarnes po břehu Rødvenfjordu a Romsdalsfjordu do města Åndalsnes. Tady to taky známe, jedeme pozdravit Trollí stěnu a pak už zahýbáme do údolí, na jehož konci stoupá skalní stěnou slavná a klikatá Trollstigveien, Trollí stezka. Před deseti lety jsme ji projet nemohli, trollové se tehdy našňupli a silnici zasypali kamením. Teď máme větší štěstí, i když… Trollí stezku tehdy opravili, ovšem někde zkrátili rovné úseky a tím cesta získala větší spád. Víťa řídil, Tom volal „jééé“ a já se málem pozvracela. A to tam večer nebyl už skoro žádný provoz… zato když jsme vyjeli nahoru, vybafnul na nás linkový autobus. S napětím jsme se dívali, jak si to šine dolů a radovali se, že jsme ho nepotkali níž, podobně jako několik šílenců s přívěsy.

Nocleh na náhorní planině nad stezkou v společnosti několika dalších bodů a ovcí je ale báječný a zcela klidný, protože tudy v noci nejezdí ani totální cvoci.

Kilometry: 150

Nocleh: parkoviště v horách nad Stezkou trollů

Středa 5.8.

Ráno je modro a veselé ovce zdatně blokují provoz na stezce trollů. Fandíme ovcím a přes Sylte podél Norddalsfjordu uháníme do Ålesundu, kde navštěvujeme mořské akvárium.

Přesycení rybami, tučňáky a dětskou zábavou, která si nezadá s týráním zvířat, se přesunujeme do centra, kde zaparkujeme přímo u radnice. Vzápětí dojde ke sporu, neb po včerejším Trollím kostelu s Tomem nechceme šplhat na vyhlídkovou věž po asi 470 schodech. Procházíme se centrem, na nábřeží si dáme zmrzlinu a navštěvujeme obchod se suvenýry, kde si Tom kupuje norskou vlajku a deštník (konečně jiná barva než růžová). Z přístavu právě vyplová obrovská výletní loď, kterou pečlivě fotíme po částech, neb celá se do objektivu nenacpe.

Z Ålesundu se vracíme kousek stejnou cestou a trajektem Margerholm – Sykkylven přejíždíme na druhou stranu Storfjordu a přes vnitrozemí Sunmøre pokračujeme směrem na Strandu a Helesylt.

Kilometry: 177

Nocleh: parkoviště u lyžařského střediska nad městečkem Stranda

Čtvrtek 6.8.

Naší noční můrou se staly silnice kolem fjordů – šířka pro jedno auto a maximálně motorku (ale spíš útlého cyklistu), klikaté a plné zatáček, a to celé se stáčí někam za roh za skálu, kam není vidět. Na druhé straně opráskaná betonová zídka sahající cca do poloviny pneumatik a za ní skalnatý útes, prudce spadající do moře. Místo k vyhnutí není, když proti nám někdo vyjede, bude se couvat. To bylo naše štěstí, protože jsme jezdili tak pomalu, že nás obvykle někdo dojel (a většinou náklaďák nebo autobus) a my coby větší banda pak zaplašili nepřítele k zbabělému ústupu. Do fjordů jsem se těšila hlavně já a jako řidič jsem si jich fakt užila… leč protože svítilo slunce, tak tentokrát nemám ani ty skvěle pochmurné fotky lesknoucích se hladin a potemnělých skal a bouřkových žlutých mraků… ale když jsem neřídila, vymlátila jsem za pár hodin baterku u foťáku :o)))

Ráno došlo na další můru – silnička do Helesyltu se opravuje, takže ten zářez vysoko ve skalách nad fjordem je místy jednosměrný a velmi nerovný. Víťa nelibě komentuje norskou organizaci silničních prací a se zuby pevně zahryznutými ve volantu sjíždíme do Helesyltu.

Odtud jsme kdysi i s autem v podpalubí jeli do Geirangeru. Teď se rozhodujeme pro výletní plavbu do Geirangeru a zpátky, takže Hopkáče necháváme v Helesyltu a vyplouváme na přibližně tříhodinový okruh údajně nejkrásnějším fjordem v Norsku. Dokonce i vodopád Sedm sester po deštivém červenci tekl, takže co víc si můžeme přát? V Geirangeru svačíme, okukujeme další obří výletní loď a s bandou Rusů a jejich dětí, které Tom svým exotickým čenichem přivádí do deliria, se vracíme zpět.

Kilometry: 50

Nocleh: někde byl, ale nikdo si už nepamatuje kde

Pátek 7.8.

Přes Hornindal a Stryn se vydáváme na východ k pohoří Jotunheimen, domovu obrů. Jedeme Ottadalenem a po odlehlejší silnici stoupáme stále výš, až na nevlídnou a drsnou planinu Sognefjell. Kolem nás se plazí ledovcové splazy, ční dvoutisícové vrcholky a fičí vítr. Kolem Lusrenfjordu sjíždíme do Gaupne a klikatým údolím vyjíždíme až do Jostedalu, odkud je to pár kilometrů k ledovcovému splazu Nigardsbreen ledovce Jostedalsbreen. Na konci čeká modré jezero plné kusů ledu a ker, kolem cesty rostou houby (navrhuju sběr a Tom mě varuje, že rostou vedle silnice a budou plné olova).

U ledovce dostávám po čenichu; neb jsme nechtěli být za masňáky a dojet až na parkoviště až u jezera, zastavili jsme cca 3 km daleko u informačního centra a zbytek došli. Bohužel, konec cesty k jezeru vede po hladkých kluzkých šutrech, takže v polovině otáčím a zbaběle prchám na loďku, co vozí líné turisty od parkoviště k ledovci. Podruhé bohužel: je to plavba poslední, loďka přistává dost daleko od ledovce a mám přibližně deset minut času, takže o tuhle radovánku jsem připravena. Zatímco kluci se nakonec vydávají pěšky po té cestě, kterou jsem vzdala, já se vracím k Hopkáči, vyčítám si, že jsme nejeli až k jezeru (někdy není špatné být masňák) a za trest plením okolní borůvkové plantáže. Odměnou za skvělou večeři (borůvky se smetanou) mi je naše dítě, přesvědčené, že ho chci otrávit. Některé severské borůvky totiž mají bílé vnitřky a nebarví, což je mu podezřelé. Dále u nás doma koluje historka o jedněch známých (z čisté lidskosti nebudu jmenovat), kteří se v jižních Čechách nacpali místo borůvkami vlochyní bahenní a pak z toho měli halucinace a špatné spaní. Do třetice se o špatnou reputaci borůvek zasloužil skautský vedoucí Darwin, který na táboře děti poučil, že na borůvky čurají lišky a přenášejí tak strašlivou tasemnici liščí, takže v neumytých a neopláchnutých a neprověřených borůvkách číhá strašlivé riziko a možná i smrt.

Čurající lišky nám zkrátka za několik posledních týdnů dost přerostly přes hlavu.

Kilometry: 332

Nocleh: v údolí pod ledovcem Nigardsbreen, kousek nad Gaupne

Sobota 8.8.

Ráno sjíždíme do Sogndalu, přeplavíme se trajektem přes Sognefjord (některé mapy jej označují jako Lardalsfjord) a míříme novou silnicí, která není zakreslená na naší obstarožní silniční mapě, k Bergenu. Navigace sice o téhle silnici ví, ale v tunelech není signál, takže si připadáme ztraceni v bílých místech mezi horami. Trasa je plná obcí s krkolomnými jmény (Morsigrav, Bidne) a tunelů, a to včetně toho nejdelšího macka, který měří 24 km a pro rozptýlení řidičů cestou čeká několik nasvícených skalních síní. Provází nás déšť, dopravní značky Kryssingpunkt (nápadně zavánějící vodáckým „vykrysit“) a nakonec poměrně záhy najdeme místo na spaní, doporučované i jinými karavanisty.

Kilometry: 220

Nocleh: na břehu fjordu u Stanghelle

Neděle 9.8.

Ráno míříme do Bergenu a necháváme se navigací s menšími problémy dovést až k akváriu. Máme štěstí, je neděle, parkoviště jsou prázdná a město je plné bodů. Pro jistotu si ještě před návštěvou akvária fotíme přístav a centrum alespoň zdálky, ale není to třeba. V Bergenu, kde prý 320 dní v roce cedí, nám na rozdíl od minula svítilo sluníčko ostošest celý den.

První bylo na řadě akvárium, kde jak se zdá všechno zajišťuje jeden bodrý hoch. Prošmejdíme všechny interiéry, obdivujeme akvárium se scénkou Pirátů z Karibiku, očíhneme tučňáky (nezklamali, stejně jako před lety se přetahují o šutry) a užijeme si představení s tuleni. Tlustý tuleň Vitus od roku 1999 dospěl a zhubnul, nyní je hlavní hvězdou programu a Víťa se nemístně naparuje (před deseti lety Vituse bránil, že nebyl tlustý, ale světlý).

V centru na rybím trhu kupujeme mísu plnou rybích specialit včetně uzených lososů a naše dítě na nás s odporem hledí přes stůl a žvýká suchou housku s několika kousky krabího masa, pečlivě očištěnými od zeleniny. Protože je krásný den a Fløien se neválí v mracích, necháme se vyvézt lanovkou (zhovadile nahoru i dolů, protože o zabloudění do sousedního fjordu nemáme zájem). Po hezkém dni zamíříme na východ k Hardangerviddě, jdeme se podívat k vodopádu a za vodopád Steindalfoss a užijeme si něco podvečerních můr na příšerně úzkých silnicích kolem Hardangerfjordu.

Kilometry: 179

Nocleh: na břehu Hardangerfjordu u elektrárny v Ålviku

Pondělí 10.8.

Noční můry podél Hardangerfjordu pokračují; z Bruraviku přejíždíme přes Eidfjord do Brimnes a pobřežím Sörfjordu jedeme na jih. V Oddě nakupujeme, navštěvujeme vodopád Låtefoss (původně jsem myslela, že by to mohl být Lattéfoss a tím pádem poutní místo všech norských koček :o) a přes jižní okraj Hardangerviddy a Haukelifjell se stáčíme k východu, stále nápadněji směr domov. U Haukeli se opravuje silnice a čeká na nás obejda s plácačkou a výstražným nápisem Stopp, vent på ledebil… kterou bryskně překládám: Stop, kdo pojede dál, je debil. (Pro ty, co považují za debila mne: bil je auto, ledebil je vedoucí vozidlo; přijelo si pro nás a jelo před námi tři kilometry k dalšímu semaforu, kde se otočilo a vedlo auta zase z druhé strany.)

V Åmotu odbočujeme na sever k Rjukanu. Nepříjemným překvapením je husté osídlení fůrou zjevně nenávistných Norů, kteří každé jen trochu rovné místo či parkoviště osadí závorou a hejnem výhružných cedulí a nařízení, jak se tam nesmí zastavit, stát, dejchat a koukat. Neexistují tu ani pumpy, takže nakonec vodu nabíráme z jezera Møsvatn a v blízkém přístavu nocujeme.

Kilometry: 338

Nocleh: na parkovišti s výtahem na lodě u jezera Møsvatn

Úterý 11.8.

Ráno pokračujeme do Rjukanu a klikatou silnicí po skále, která zdola vůbec není vidět, vyjíždíme na parkoviště pod údajně nejkrásnější norskou horu Gausta. Výstup se odehrává pouze v podání kluků, mně škrábe v krku a aktivity omezuju pouze na obcházení jezera a blízkých vrcholků s pečlivě ovinutým krkem.

Gausta má 1 800 m, je z ní výhled na šestinu Norska (zhodnocení pánů: samý zelený kopce a všechny stejný) a cesta většiny návštěvníků končí na turistické chatě. Z ní až na vrcholek vede stezka cestou necestou po kamenech a ostrém hřebeni, kde se na obě strany otvírá sráz několik stovek metrů – místo, kde bohužel srab jako já nemá co pohledávat. Prý ten sešup bez zastávky vede až dolů do Rjukanu.

Protože se nám nechce škrábat se serpentinami zpátky, pomíjíme jezero Tinnvatn i s jeho těžkou vodou a pozoruhodnou historií, a sjíždíme rovnou k jihu a pak se vydáváme směrem na Oslo.

Kilometry: 115

Nocleh: plácek na břehu řeky v lese před Kongsbergem

Středa 12.8.

Ráno se řítíme do Osla a na ostrov Bygdøy navštívit tři muzea, která nás uchvátila při první návštěvě. Rozhodli jsme se, že je Tom prostě MUSÍ vidět: muzeum polární lodi Fram, muzeum Kon-tiki a muzeum vikingských lodí. Program, který by udolal i hodně otrlé děti, a to jsme vynechali například Vieglandův park, skokanský můstek i úžasné muzeum lyžování na Holmenkollenu, které je ovšem mimo provoz kvůli rekonstrukci. Splnili jsme do puntíku a zdá se, že všechna místa měla celkem úspěch. V muzeu lodi Fram s Tomem dost zacvičily fotky dětských obětí hladomoru v Samaře, dokumentující humanitní cítění a pomoc Fridtjofa Nansena. V muzeu Kon-tiki je zajímavě udělaný prostor, imitující jeskyně Velikonočního ostrova; do jedné úzké chodbičky dítě nacpeme doslova násilím, protože jinak nás davy dalších, mnohem nadšenějších dětí za námi zadupou do země.

Nakonec lížeme zmrzlinu, obhlížíme přístav a vydáváme se pryč směr jih. Oslo, o němž většina průvodců hovoří jako o velké vesnici, ovšem během deseti let zoslovatělo a svou pověst města potvrdilo nefalšovanou dopravní zácpou. Drobným osvěžením je jen zaplivaný bod s výstižným označením Soppeltaxi (?), kde název odpovídá vzhledu.

Kilometry: 216

Nocleh: Svinesund na hranicích Norska a Švédska, parkoviště u starého mostu

Čtvrtek 13.8.

Víťa si s navigací už rozumí natolik, že dokáže spočítat celkové kilometry tras. Proto víme, že z Osla do Malmö je to nechutných 562 km a do dalšího cíle, dánského Legolandu, to máme ještě nechutnějších 857 km.

Na nekonečné cestě nás potěší několik detailů: máminy bouřkové mraky, vykukující za obzorem (ta bouřka nás skoro dožene na Bohusu, naštěstí stihneme ujet), firma Srab, radiostanice zapsaná v UNESCO, tříbarevná kočka, jahodová šťáva (poslední švédské kačky) a jako zlatý hřeb pevnost Bohus, krmení kachen, Vandrarhem alias vandrákův domov a poslední mjukglass (zmrzlina) v Kungälvu alias Kuním xichtě.

Špatná zpráva: Hopkáč začíná střečkovat s brzdami a mně je odebráno řízení, takže mosty do Dánska si Víťa odřídí sám. Fouká tu vichr jak blázen, Hopkáče to strhává z mostu a Víťa je čilý jako rybička.

Kilometry: 758

Nocleh: Dánsko, rastplatz před Billundem

Pátek 14.8.

Konečně došlo na slíbený Tomův zlatý hřeb – Legoland v dánském Billundu. Ačkoli zábavní parky nejsou můj šálek kávy, tady jsme vydrželi od otvíračky do zavíračky a fakt to stálo za to. Dokonce jsem získala další suvenýr: v jedné herně jsem pod stolem našla plyšového pejska. Položila jsem ho na stůl… a když jsem stejnými místy šla asi hodinu poté, pejsek zase ležel na zemi, zakopnutý do rohu. Tak jsem se ho zkrátka ujala.

Kilometry: 24

Nocleh: Dánsko, rastplatz před Billundem (pro velký úspěch opakování)

Sobota 15.8.

Přenocovali jsme kousek za Billundem v lese, na stejném parkovišti jako o den dřív… a navzdory zácpě v Hamburku a zlomyslnému kousku navigace, která nás na cca 100 km svedla z dálnice na obyčejnou silnici (ale ukázala nám za to les, kde z každé lesní cesty čouhal bod – záhada) jsme na jeden zátah šlápli do vrtule a dojeli až domů.

Kilometry: 1 142

Nocleh: doma v Brně

Závěrečná neúplná zpráva

Norsko je krásná země, ale už jí máme dost. Viděli jsme skoro všechno, co jsme vidět chtěli, a fůru věcí, které jsme ani neplánov