Vyjeli jsme z domova v sobotu ráno v 7 h, za Brnem se setkali se spolucestovateli Hankou a Lukášem a valili jsme na jih. Přibližně za hodinu a půl jsme byli na Slovensku, zakoupili dálniční známku (9,90 Euro/ měsíc) a za stejnou dobu jsme dorazili na hranice s Maďarskem a opět šli koupit dálniční známku (7,80 Euro/ 4 dny)

Řecko je pro většinu z nás známá a oblíbená destinace pro letní dovolenou a my se tam, pokud to jenom trochu jde, rádi vracíme. Stejně jako v minulých letech, tak i letos jsme vsadili na jistotu a rozhodli se jet na naše oblíbené místo na poloostrov Sithonia na Chalkidiki do kempu Thallata u městečka Kalamitsi.

Zdálo by se, že jezdit stále na stejné místo je nuda, ale je to uklidňující, když víme, že jedeme někam, kde se nám bude určitě líbit a kde budeme mít pro naši dovolenou vše, co chceme. Nakonec je stejně každá dovolená jiná, prožijeme různé zážitky a potkáme různé lidi, takže vždy je na co vzpomínat.

Pro letošek jsme měli pár změn hned od počátku, protože jsme necestovali sami, ale jeli s námi i naši přátelé karavanisté Hanka a Lukáš z Olomouce s dětmi Danem (5 let) a Nikolkou (2 roky) a také přátelé obytňáci Marcela a Jarda z Kladna se svým fungl novým Cartagem. My jsme letos kromě sedmileté dcery Kateřiny „přibalili“ i naši osmiletou fenku jorkšíra Killy, protože nám na poslední chvíli selhalo její hlídání.

Vyjeli jsme z domova v sobotu ráno v 7 h, za Brnem se setkali se spolucestovateli Hankou a Lukášem a valili jsme na jih. Přibližně za hodinu a půl jsme byli na Slovensku, zakoupili dálniční známku (9,90 Euro/ měsíc) a za stejnou dobu jsme dorazili na hranice s Maďarskem a opět šli koupit dálniční známku (7,80 Euro/ 4 dny). Přestože jsme vyrazili v nejméně vhodný den v týdnu, v sobotu, tak jsme paradoxně nezaznamenali největší zdržení na hranicích, ale ve městech nebo na dálnici kvůli stavebním pracím, kde byl provoz sveden do jednoho jízdního pruhu. První kolonu jsme zažili u Budapešti, kdy se venkovní teplota pohybovala kolem 40 st. V 15.40 h jsme dorazili do Eurokempu v Szegedu, kde pravidelně trávíme první noc na cestě. Zde na nás už čekali Jarda a Marcela, kteří vyjeli dříve. Kemp je to starý, ale je tu klid a k dispozici dostaneme chatku, kde se můžeme osprchovat. Letos oproti loňským 10 Euro podražili na 15 Euro za posádku, ale za ten odpočinek před dalším a nejnáročnějším dnem cestování to stojí.

Tentokrát jsme si ale tolik klidu neužili, protože večer se náhle strhla prudká bouře s přívaly deště, krupobitím a silným vichrem. Snad nikdo z nás ještě takovou bouřku nezažil. Chlapi se drželi statečně, my ženy uklidňovali plačící děti, ale byla v nás malá dušička. Stáli jsme s karavany pod velikými stromy, z nichž jeden nápor větru nevydržel a skácel se k zemi, naštěstí na druhou stranu. Z ostatních stromů létaly větve jak o závod a my se jenom modlili, aby se nějaká netrefila do auta nebo karavanu. Elektrika nám plavala pod vodou, tak jsme si ani netroufali vylézat ven. Asi po půlhodině se to přehnalo, chlapi si dali frťana, že jsme to přežili my i naše auta a karavany a šlo se spát.

Druhý den máme budíčka brzo, vyjíždíme už ve 4.30 h, abychom zvládli přejet celé Srbsko a Makedonii a pokud možno co nejdále v Řecku. Jelo se dobře, po celé Srbsko nás provázely přeháňky s bouřkami, takže nebylo vedro, teplota v Bělehradu klesla dokonce na pouhých 22 st.! Dálniční známky vystřídalo mýtné, na které jsme si občas museli vystát frontu. V Srbsku je to 5, 3,50, 11 a 3 Eura. Ve 14.50 h jsme byli v Makedonii a teploty venku se už dostávaly do normálu kolem 30 st. A opět mýtné 2, 3 a 2 Eura. V 17.30 h jsme dorazili do Řecka a hned si posunuli čas o hodinu dopředu. Děti i pes byli hodní, tak jsme pokračovali dále k Soluni, kterou jsme objeli po obchvatu a dostali se až na Sithonii. Do cíle už to byl jenom kousek, ale přece jenom jsme byli hodně unaveni (ujeli jsme za dnešek 910 km), tak jsme zaparkovali na přenocování u restaurace u moře v městečku Sozopoli a při té příležitosti si zašli na typickou řeckou večeři. Po večeři jsme ještě otestovali Jardovu venkovní sprchu u jeho obytňáku, kterou ještě ani nepoužil a zjistili jsme, že funguje výborně. Tak to je vymoženost, kterou my karavanisté nemáme, ale vždycky se můžeme navzájem polévat vodou z kanystru, že jo?

Vyspaní a odpočatí jsme ráno v 9 h vyrazili do místa určení. Jarda s Marcelou již pokračovali jinou cestou, přijeli k nám až později. V Nikiti v Lidlu jsme ještě nakoupili nějakou tu potravu, u silnice od domorodkyně ovoce a zeleninu (ty jejich rajčata jsou prostě geniální) a v poledne jsme byli v cíli v kempu Thallata. Po menším handrkování jsme na recepci domluvili místa dle našich představ, hlavně vedle sebe, dostatečně velká s výhledem na moře a hned u dětského hřiště s výhledem na naše děti. Zabydleli jsme se rychle a rychle jsme si začínali užívat tepla a moře.

V noci ze středy 7.7. na čtvrtek 8.7. se ale stala věc v Řecku nevídaná, kterou jsme tu ještě nikdy nezažili. Po celou noc řádily bouřky a přívalové deště a ve čtvrtek pak bylo celý den jenom kolem 25 st., až jsme si začínali myslet, že snad ty bouřky nějak přitahujeme nebo za to může ta islandská sopka a my se ani pořádně v létě u moře neohřejeme. Ale ohřáli jsme se. Ohřála se i naše lednička, která jaksi nestíhala a teplota v ní se pohybovala kolem 20 st. Možná za to mohl přídavný ventilátor, který nám krátce po příjezdu vypověděl službu nebo to, že v Řecku je nižší napětí v síti, není zde plných 220 V. Řešili jsme to provizorně tak, že jsme do kempových mrazáků dávali vychladit láhve s vodou a ty pak dávali do ledničky jako takové chladicí patrony. Bohužel, i kempové mrazáky, které ještě pamatují snad první světovou, už přestávaly fungovat, čím dál víc se oteplovaly, až nakonec spíš ohřívaly, než chladily. Štěstí, že jsme měli Lukáše a Hanku, kteří nám vzali naše nejchoulostivější potraviny pod svoji ochranu a uložili je v jejich ledničce a když jsme po nich zatoužili, tak nám je i vydali. Lukáši a Hanko, díky!

Co se týká našeho stravování, tak naši chlapi se zamilovali do grilování (pytlíková strava je nelákala), večer zajeli do řeznictví pro čerstvé maso, většinou řecké bifteky z okořeněného mletého masa nebo souvlaki, a grilovalo se. K masu jsme si udělali řecký salát z čerstvých rajčat, okurky, paprik, fety a oliv, zalitý olivovým olejem a posypaný oreganem a byla to úplná hostina. Nebo jsme si zajeli do Sarti na gyros v pitě za 2,50 Euro a jednou jsme podnikli výlet do Marmarasu, což je větší přístavní městečko vzdálené 36 km od Kalamitsi. Tam jsme si dali k večeři každý pořádný talíř gyrosu bez pity a užili jsme si hromady výborného pečeného masa, jedna porce přišla na 7 Euro. Po večeři jsme ještě ochutnali vynikající zmrzlinu domácí výroby ve zdejší vyhlášené cukrárně Stefanie. Káťa měla asi nezvláštnější – zmrzlinu z pravých růží. Přímo v našem kempu byla restaurace, gril i pec na pizzu, ale ceny tu byly poněkud vyšší, tak jsme jenom jednou vyzkoušeli pizzu za 9 Euro a lasagne za 7 Euro, ale daleko levnější a chutnější bylo již zmíněné vlastnoruční grilování. Jeden večer byl ale speciální, Lukáš dostal do ruky struhadlo, k tomu hromadu brambor a z nich jsme pak s Hankou udělaly bramboráky alias cmundy, jak se říkalo u nás doma v Jihlavě. Na to, jak to bylo pracné v tom vedru smažit, se to snědlo moc rychle, ale bylo to dobré.

Stejně jako jídla jsme si užívali moře a to bylo opravdu bez chyby, jako vždycky. Pláž byla poloprázdná, kromě soboty a neděle, kdy přijížděli Řeci ze Soluně na víkend. V sobotu 17.7. bylo v kempu asi nejživěji, protože večer v 11 h se v baru na pláži konal živý koncert kapely The Burger Project Tour a jediný Jirka s Káťou se tam šli podívat, my ostatní jsme únavou odpadli dřív, než koncert začal.

Poslední večer před odjezdem jsme si zašli na večeři do restaurace Popi poblíž kempu. Velice dobře zde vaří a obsluha je příjemná, domluví se s námi jak anglicky tak německy. Plánovali jsme si dát řeckou musaku, ale tu zrovna nedělali, tak jsme si objednali plněné cukety, kalb (dušené hovězí s rajčatovou omáčkou), souvlaki a dětem špagety speciál (zapečené špagety se sýrem). Všechno bylo vynikající, moc jsme si pochutnali.

Po večeři jsme se vrátili do kempu a na pláži vypustili lampion přání. Byly to ale nervy. Nejprve nechtěl chytnout palivový článek a když se konečně rozhořel, tak lampion se zase odmítal vznést, ale nakonec se vše podařilo, lampion se vznesl a stoupal nad mořem výš a výš a odnášel někam nahoru k vyřízení naše přání, abychom se do Řecka zase někdy vrátili.

Druhý den ráno v 7 h vyjíždíme k domovu a netušíme, co nás cestou čeká. Krátce po vyjetí to začalo malou nehodou, když se Kátě udělalo špatně a museli jsme zastavit, aby se vyblinkala. Pak se jí ulevilo a další cestu snášela bez problému. V Nikiti v Lidlu jsme opět nakoupili potravu a u benzinky natankovali do auta + 20 l do kanystru (1,18 Euro/ l). Pak jsme ještě dotankovali u poslední řecké benzinky, kde ale nafta vyšla dráž (1,31 Euro/l). Opět nás cestou provázel déšť, stejně jako při cestě na dovolenou a když jsme se v 11 h dostali na hranice s Makedonií, tak se strhla pořádná bouřka s prudkým lijákem a teplota venku klesla na 22 st. Jakmile bylo po bouřce, tak se zase začínalo oteplovat a s každým zaplaceným mýtným (1,50, 2 a 1,50 Euro) bylo tepleji a tepleji. O půl druhé jsme dorazili do Srbska a to už bylo 35 st., takže jsme se potili i v autě s klimatizací. Cesta přes Srbsko byla opět nekonečná, ale provoz naštěstí nebyl velký, takže to odsejpalo. Mýtné stejné jako při cestě tam, ale v opačném pořadí (viz výše).

Asi v půl 11 večer jsme dorazili na maďarské hranice, kde sice bylo pár aut, ale stejně jsme docela dlouho čekali, holt, vstup do Schengenu vyžaduje důkladnější kontrolu. Ani nám se nevyhnula. Nejprve po mně jedna celnice vyžadovala jakousi „bagáž“, koukala jsem na ní nechápavě, jakou bagáž má na mysli, protože moje bagáž je celý karavan, tak po chvíli mávla rukou a nechala mě být. Po kontrole pasů přišla první prohlídka karavanu, pak jsme popojeli asi 5 m a následovala druhá prohlídka karavanu maďarským celníkem. Nakukoval i do koupelny a měl pak problém zavřít dveře, protože mu tam překážely ručníky, které byly zavěšené na dveřích od koupelny. Ještě dotaz, zda nepřevážíme alkohol, kontrola kufru auta (tam ležela láhev Retsiny) a konečně jsme asi ve 23.15 h byli v Maďarsku.

Zamířili jsme rovnou do „našeho“ Eurokempu na přenocování a po ujetých 1030 km jsme se těšili na sprchu. Tu jsme po příjezdu do kempu dostali, ale úplně jinou, než jsme si představovali. Na recepci byl velice nepříjemný a arogantní chlap, který nám sdělil, že kemp je plný, chatky jsou všechny obsazené a že budeme rušit ostatní. Dovolil by nám tam stát, ale nechtěl slevit, přestože bychom neměli k dispozici ani vodu. Tak jsme se otočili a jeli o „dům“ dál a to jenom kousek na velké parkoviště u stylové maďarské restaurace Halászcsárda. Přestože už bylo po půlnoci, v restauraci ještě byl personál, tak jsme se optali, zda můžeme na parkovišti přenocovat a zde v tom naštěstí neviděli problém. Venku před restaurací byla i studánka s kohoutkem, kde jsme se mohli osvěžit a doplnit vodu.

Ráno v 8 h jsme vyjeli od restaurace a věděli jsme, že dnes už dorazíme domů. Ovšem nebylo to bez komplikací. Asi po dvou hodinách jízdy nám Lukáš hlásí do vysílačky, že má něco s autem (Seat Alhambra) a bude muset co nejdřív zastavit. Podařilo se mu dojet k nejbližší benzince, kde se mu auto vysypalo totálně, po zařazení rychlosti už se nerozjel. Lukáš začal žhavit telefony a domluvil si jak odtáhnutí karavanu, tak i auta. Venku bylo přes 30 st., a aby tam Hanka s dětmi nemusela pět hodin čekat, než přijedou známí z Olomouce, tak jsme je vzali k nám, děti zamávaly tatínkovi a pokračovali jsme ve stísněných podmínkách k domovu. Stísněné podmínky ještě nebylo to nejhorší, ale děti byly z nenadálého dobrodružství patřičně rozdivočelé a tak „trošku“ zlobily. Chudák Hanka byla mezi nimi tak zmáčknutá, že ani neměla prostor, aby se pořádně rozmáchla a mohla jim plácnout. Nicméně, cestu jsme zvládli a v 16 h už jsme byli v Brně u Ikei, kde si pro Hanku přijel příbuzný, naložil ji i s těmi hodňoučkými dětičkami do auta a odvezl je domů do Olomouce. Jak jsme později dostali zprávu, taťka se jim vrátil v pořádku s odtahovkou ve 3 h v noci.

Konec dobrý, všechno dobré. Dovolená se vydařila a hlavní je, že jsme se ve zdraví vrátili zpátky.