Když jsme tam na Koversadě byli kdysi dávno poprvé - zakoupil jsem si tam tehdy zvědavě za pár tehdejších dinárů v místní trafice takovou plastovou rybičku, na které bylo namotáno asi tak 10 metrů silonu pochybné kvality ...

Již jsem to byl zde psal, „ ..kterak že .. a jak moc“ miluji Istrii. To ale u mě není nic podivného - mám totiž rád celé Chorvatsko. No a jelikož je Istrie v podstatě nejblíže, tak jezdíme dodnes hlavně tam, do Vrsaru, do největšího mi známého kampu pro hambáče alias FKK - tedy do kampu pro naturisty jménem Koversada.

Když jsme tam na Koversadě byli kdysi dávno poprvé - zakoupil jsem si tam tehdy zvědavě za pár set tehdejších dinárů v místní trafice takovou plastovou rybičku, na které bylo namotáno asi tak 10 metrů silonu pochybné kvality, na kterém byl navázaný háček s malinkým olůvkem. Pokoušel jsem se pak docela marně cosi = jakousi rybičku na toto skromné vybavení ulovit. Já totiž rybičky miluju – míněno na pánvi, smažené...

Takhle nepříliš úspěšně kdysi hrozně již dávno začala moje kariera středomořského prázdninového amaterského rybáře. Zkoušel jsem lovit z mola, jež v kampu odděluje zátoku, která je na straně oddělené od moře upravená jako dětské koupání, kdežto z druhé strany bylo velké moře. Já, "starý cap", tam pobíhal po tom molu s houfem německými klučíků ve věku od 5 let maximálně tak do 10 let. Každý z nich měl výbavu jak dospělý movitý rybář, tedy krásné teleskopické pruty se smekacími navijáky a již tehdy měli ve splávcích i ve dne zastrkané svítící trubičky a já těm německým děckám tu výbavu v první moment záviděl - prostě chudý Čech mezi kapitalistickými zbohatlíky.

Nebylo jim ale co závidět z hlediska fukčnosti - oni ulovili stejně tolik, jako já - tedy slušně řečeno „kulové nic“ ... Já měl ale výhodu a eso schované v rukávě ... totiž brýle, ploutve a šnorchel a hlavně zkušenosti a nadšení pro potápění. Vydal jsem se tedy na průzkum, na čem že to vlastně vázne, že ryby jakoby nebyly ?? Po hodinovém podvodním průzkumu jsem zjistil, že ryb je dost, moře doslova rybama vařilo ! Napadlo mě, zkusit jít s tou mojí skromnou rybařskou výbavou - de facto pytlačkou - přimo do vody. Říkal jsem si, že alespoň na místě uvidím a prozkoumám, proč mě ty ryby tak ignorují.

První co bylo, jsem zjistil, že napíchnout na háček kuličku chleba je docela pitomost. Ta kulička - fakticky nevzhledný žmolek lepkavého čehosi - tam vydržela snad tři vteřiny a pak sama odpadla. Navíc se ukázal jiný důvod nepraktičnosti chleba - nebylo totiž jak chleba vzít se sebou do vody... Ještě mnohem důležitější bylo zjistění, že z té početné rybí verbeže, která tam byla - měl jsem chvíli pocit, jako bych byl v přeplněném akvariu - tak tedy že o odpadnuvší žmolek chleba neprojevila zájem ani jedna rybička !! Tím se vysvětlilo, proč tam "venku na suchu" nikdo nic neulovil. A to ačkoliv jinak ryby jakože „určitě braly“ - jak se nám to tak jevilo, neboť po každém nahození byl chleba hned pryč. Chvíli jsem koukal koukal a pak mě napadlo, že to asi budou ryby masožravé a šel jsem - vlastně plaval - se mrknout po nějaké masité návnadě. Bylo jasné, že kus českého vuřtu by asi tu mořskou verbež nezaujal, nemluvě o tom, že bych od manželky stejně nedostal svolení...

Naštěstí byly skály kolem břehu plné všelijakých šneků či co to bylo a všude na těch kamenech plápolaly ve vlnách všelijaké živé mořské potvory. Kamenem jsem rozbil jednoho toho šneka a nebohé tělíčko napíchnul na háček a bylo mi hned jasné, že toto asi naopak „bude to pravé ořechové !!“, protože ryby najednou projevily o mou činnost velmi živý zájem a zdálo se, že mi vlezou na háček samy už při tom napichování návnady ! Odmotal jsem kousek silonu a bylo po návnadě... Ty ryby kolem to stihly servat s háčku tak rychle, že jsem měl pocit, že jich to docela baví a že mi děkují. Nenechal jsem se otrávit a jal se roztloukat šneky ve velkém - moc se dneska nebohým mořským slimákům omlouvám za ta příkoří !! Zkoušel jsem tu návnadu napichovat nějak stále lépe a lépe tak, aby se ty zlomyslné potvory šupinaté tak nestydatě snadno jen nekrmily. Zájem totiž byl obrovský a kolem mě to skutečně při této výkrmné misi vypadalo jako v rybí polívce.Asi tak po  hodině urputného kutění pod vodou jsem z toho "černého rybářského snu" byl vyrušen obřím asi 180 centimetrovým ploutvonovým ošnorchleným vetřelcem jménem Thomas.

Na břehu jsem zjistil, že to nebyla hodina, jak jsem si bláhově myslel, ale asi čtyři hodiny !! A že přítele Thomase moje manželka vyslala na záchrannou misi, abych se vysílením neutopil. Thomas je Němec kdesi z Porůří a jejich dvě holky byly nachlup stejně staré, jako naše dvě holky a překvapivě se tyto čtyři děti česko-německy domluvily tak dokonale snadno hned první den, že nás to s Thomasem a jeho malajskou moc milou a hezkou paní spřátelilo. Již to přátelství trvá přes 27 roků. No - až na břehu, když jsem vylezl z vody, jsem zjistil, že mnou třepe zima, jako bych vylezl z mrazáku. Thomas byl smíchy napůl mrtvý a skrze moje skromné znalosti němčiny mi do hlavy vpasíroval sdělení, že ještě se v životě nikdy tak nesmál, než teď, když mě chvíli pozoroval, jak s těma šupinatýma zlomyslnýma potvorama tam pod vodou vedu marný boj !

Večer jsme u karavanu s Thomasem a s manželkama ve čtverko vyzunkli asi tak 10 litrů místního "kvalitetno crno vino" značky Veli Jože z místního kopce Veli Jože a Thomas za pomocí mé manželky - ta německy totiž umí, dokonce má z toho státnici - mi sdělil, že zítra mi ukáže, jak se tady loví ryby a vůbec - že mě zítra zve na rybí hody ! Tu noc jsem spal velmi neklidně, stále jsem totiž bojoval se spoustama ryb. Manželka pak ráno tvrdila, že se nedalo spát, že jsem těm rybám dokonce i nahlas nadával - to ale je Boha pustá pomluva, protože pod vodou se nadávat přece logicky nedá ! Děcka mi potvrdily, že o ničem takovém ony neví a lze jim klidně věřit, protože ve stanu by to slyšet musely....

No - musím to již trochu začít krátit, protože tímto tempem bych se přes spousty podrobností nedobral kýženého cíle - totiž vypsání toho, kterak jsem ulovil svoji první "morskou iglicu" ! Já totiž hned ráno vyběhnul na molo, napíchnul na háček obzvláště kvalitního šneka a mrsknul s tím co nejdál do moře - v praxi asi tak 3 metry před sebe... A okamžitě vypuklo peklo ! Když jsem to pak zpětně promýšlel, co asi se stalo, napadá mě jediný pravděpodobný scenář. Totiž, že zrovna kolem mola plavala asi tak 120 cm dlouhá morská iglica a já ji patrně hodil toho šneka přímo na hlavu, čili přímý zásah mezi oči. Iglice jsou strašně vzteklé ryby, takhleta potom byla již značně velká a patrně jí ta potupa velmi rozlobila. Vztekle se zakousla do zbytku nebohého šneka, aby jej ztrestala, přičemž ale jsem zrovna v ten samý moment já zklamaně začal vytahovat svoji pytlačku z vody, abych se pokusil vrhnout jí aspoň o metr dále. K tomu ale již nedošlo, protože cosi mocně zaškubalo za silon a z vody do výšky asi tak dva metry čtyřicet vyskočila krajně naštvaná hadovitá veliká stříbrná ryba, udělala na sobě ve vzduchu několik dokonalých námořnických uzlů, zase se hned rozvázala a plácla do vody, jak by někdo hodil do vody surf !!

Patrně jsem upadnul do nadšeného transu, protože jsem pochopil, že to hrozné škubání znamená, že tu obří rybu mám napíchnutou na háčku. Nekompromisně jsem táhl a táhl, až jsem milou iglicu vytáhl na sucho. Ovšem i na suchu skákala vztekle a vypadala vcelku nebezpečně. Já ale toho nedbal, popadl ji a zlomil jí vaz... Netušil jsem v té chvíli, co jsem to vlastně ulovil, protože moje znalosti jaderské rybí čeládky byly v té době ještě blízké nule. Rybu jsem vítězoslavně donesl ke karavanu k Thomasovi a ten skutečně překvapením na chvíli ztratil řeč - což při úrovni mé znalosti němčiny však stejně nehrálo postatnou roli. Až posléze pracně pomocí němčiny a z větší části pomocí ruk, mimiky, všelijakých gest a poskakování mi sdělil, že je to moc dobrá ryba.

Takže to byl můj vůbec první jadransky rybí úlovek !!

Dále během dne jsem jednak stále nabíral rozum, v praxi ale asi spíše jen zkušenosti, hm… Tu první sezonu s tou pytlačkou to nebylo až na onu obří iglicu dále nijak dále moc slavné. Nicméně jsem vzbudil velký zájem mých dcer, které jako jest u dětí obvyklé, jsou pro každou lumpárnu. Hned ten den jsem zrekvíroval dětský bazének, který jsme vezli se sebou v blahé naději, že tam nějak umístíme své dcery a tím že je budeme mít pěkně pod dohledem. Toto očekávání se ukázalo jako zcela liché, tedy moje znárodňovací akce nevyvolala u drahé polovičky žádnou negativní odezvu. Zato u děcek to po počátečním nezájmu vyvolalo nakonec naprosté nadšení !!

Já totiž v mezičase již tím svým podvodním způsobem lovu nabyl určitých schopností a tak jsem do bazénku během několika hodin úsilovného plavání a líčení pastí dokázal shromáždit asi tak deset ryb a rybiček všelijakého vzhledu. Nejčastěji šlo o tzv. „škarpice“, což je dost ohavná kluzká ryba s velkou škaredou papulou a obecně odpudivým zjevem. Na pekáči to ale vcelku ušlo. Potom jakési stříbrné rybky s černým flekem v místě, kde tělo přechází do ocasu - měly hodně kostí, male byly moc dobré. Potom takové zvláštní flekaté rybičky – to dnes již nafurt vím, že to je kanic písmenkový - taky dobře jedlý. A ještě  další jakési šupinaté potvory, co ani nevím, co jsou zač – všechny ale jsou jedlé a to bezpečně i vícekrát, čehož jsem živoucím důkazem..

Tak takhle nějak začala slavná kapitola rybolovu na Jadranu, co se týká naší rodiny. Moje dcery, jak jsem byl pravil, byly naprosto nadšené mými úlovky a od té doby u bazénku trávily dlouhé chvíle pozorováním mých úlovků a dobře se tak mamince je dařilo hlídat – hlídaly se totiž fakticky samy. S nimi dlouhé hodiny pozorováním oněch ryb trávily i obě děcka od přítele Thomase a já se málem smíchy utopil, když jsem chvíli nepozorovaně sledoval tu odbornou rybářskou česko-německou konverzaci mezi těmi dvouletými a pětiletými dětmi, jak nenuceně probíhala nad mým úlovkem v našem polyetylenovým akvariem-bazénkem. Nadšení českoněmeckého chumlu dětí bylo nepopsatelné a já si dělal starosti, zda a jak se mi vůbec podaří dostat ty ryby na pekáč, aniž by došlo k nějakému odboji ! No ale dopadlo to dobře – byly jednak jedlé, dále byly dobré a navíc – děckám jsem druhý den ulovil nové.

Večer jsme pak zrealizovali tu „rybí žranici“, na kterou nás pozval Thomas – přece jen to byl „bohatý Němec“ !! Pozval nás totiž na večeři v hospodě a jak jinak – na dary moře. Manželka svoje chutě projevila natolik rezolutně a transparentně, že „byla omluvena“ a dostala klasiku – jakési mleté maso na žaru. Já dobrovolně souhlasil a jak se posléze ukázalo, bylo to dost lehkověrné z mé strany. Jistý problém nastal již v okamžiku, kdy se ukázalo, že se nejedná vždy o „cosi z moře“, co by bylo upraveno do normálního „čehosi a‘la řízek“, nýbrž se jednalo o parciálně živou přírodu. Poté již nastalo moje nefalšované zděšení, když se ukázalo, že část té večeře se pokouší mi utéci do nepříliš vzdáleného moře !!

Dostalo se mi ponaučení „co s tím“ a já to tedy - byť s jistým šimrání v krajině žaludeční - zrealizoval. A stále žiju !! A musím říci, že potom jsem ty potvory všelijaké pod Thomasovým vedením lovil přímo z Jadranu a konzumoval přímo tak říkajic nikoliv z chodu, ale v průběhu plavby ! Thomas mě vyzbrojil kladívkem a jakýmsi jak když dlátkem a vidličkou v jednom instrumentě. Zaokšíroval mě na nahé tělo jakýmsi opaskem se zavěšeným sakem na úlovky. Dále vyzbrojení ještě ploutvema, brýlema a šnorchlem jsme se vydali zpočátku pěšky na kraj Koversady a tam šup do vody na dobře hodinovou plavbu „do Limáku“. Tam se mi dostalo doslovně školení na téma „co vše lze v Jadranu sežrat“ a zároveň jak se sám sebe "nenechat sežrat".

Berte to přátelé jako jakousi ouvertúru toho, co další a další roky pak pokračovalo – totiž jako úvod k mým rybářským úspěchům během dovolenek na Jadranu. Celé to zdlouhavé povídání, jež přitom skutečně je pouhým úvodem, jsem sepsal na popud dotazu pod obrázkem v mém fotoalbu – zatím jediném pod jménem PETGE - kde je vidět futrál s rybářskýma potřebama. Kolega se tam ptal, jak vlastně ty mořské iglice lovím.