A v Itálii není žáden problém. Ten je z celé Evropy jen v Německu a Rakousku. Nemáme také problém s nabíjením akumulátorů, ještě nikdy jsme nebyli více než 4 dny. Servis WC a vody se dá dělat málem u každé druhé pumpy, nebo na parkovištích s poplatkem.

S kolegou, co jezdíme s obytnými auty jsme se rozhodli, že si zavzpomínáme na časy, kdy jsme lezli po horách a lezli do hlubokých jeskyní, a že manželkám ukážeme, kde jsme prožili kus života. Vyjíždíme v červenci přes Rakousko do Itálie. První zastávka je tradičně v Tarvisiu, v malebném horském městečku, kde už 10 let kromě jiného kupujeme výborné italské šampaňské, a vám to prozradím cena stejná, balík tj. 6 kusů za 6 EU. Pochopitelně kupujeme každé auto balíky dva. I tak pochybí. Jako základnu si dáváme průzračné jezero Lago dell Predil, které je kousek k výstupům do hor. Je překrásné počasí a voda jako vždy úžasně studená, neboť přitéká z jeskyních systému okolních krasových systému Juských Alp. Proto zůstáváme pár dnů.

Po odpočinku vyjíždíme na plato pod horu Joff di Montasio. Cesta ze Sella Nevey je tak prudká, že jedeme na jedničku . Pak se na parkovišti připravujeme výstup na vrchol. Po cestě míjíme zvědavé sviště a krásné květiny. Štěstí, že si pamatuji cestu, neboť při tom krásném počasí nikde nikdo a to italské značení by člověk hledal v brýlích. Po cestě nás pozorují kozorožci a před vrcholem kamzíci. Ti si usmyslili, že budou na nás shazovat kamínky. Vůbec se nebojí a škemrají laskominky. Po vyhlídce z výšky 2 700 metrů scházíme do útulné horské hospůdky a zapíjíme cestu , čím jiným, než italskou grapou.

Na noc zůstáváme pod horou, teplo akorát, jasná obloha a krásný výhled do údolí.

Ráno po vydatné snídani sjíždíme na parkoviště v Sella Nevea a jedeme lanovkou pod Monte Canin. Tam ženám ukazuji vysokohorské bivaky a také vstupy do hluboké jeskyně Michele Gortany. Také je zde vidět okno ve stěně, které je na Slovinské straně turistická atrakce. Okolo je stále sníh a tak se při krásném počasí osvěžujeme. V Julských Alpách na Italské straně je pohoda a klid, člověk si může vše prohlédnou, všude zajít, když potřebuje lehce zabivakuje a není problém. To není Slovinsko, kde se za vše platí pokuty. Procházíme se kolem vrcholu Lupo, kde vedly velké boje v 1. svět. válce. Vydlážděná cesta až pod vrchol.

Večer zůstáváme na parkovišti, vytahujeme židličky a ochutnáváme šampaňské. Je zvlášť dobře vypečené a tak se ztrácejí čtyři láhve. Ráno jak z obrázku stvořené pro turu, jdeme na Mngart a večer do jezera. Vytahuje gril a opékáme, prostě pohoda.

Další den se vydáváme podívat do Slovinska, jedeme přímo do Bovce pod lanovku. Zde se potkáváme s kamarády, kteří jsou tady na kaňoningu. Ti nám vyprávějí, že po výstupu na Triglav se už nestačili vrátit do kempu a zabivakovali v přírodě, stálo je to 250 EU pokutu.

My se jedeme podívat lanovkou pod Monte Canin a kouknout se na skalní okno alias Windows. Je nádherné počasí, pod vrcholem samé kytičky a zbytky sněhu a atrakce skalní okno. Večer zůstáváme na parkovišti pod lanovkou, kde se dá udělat servis auta a přespáváme jako dalších dvacet obytných aut. Ráno balíme a jedeme se podívat na krásnou řeku Soča, kde se jezdí všechny vodní sporty. Voda je blankytně modrá a je to úžasná podívaná na rafťáky. Večer dojedeme do Itálie do města Trieste kde už máme oblíbené místo u mola, které se jmenuje Barcarola.

Tady máme pár dnů veget u moře a večer nás navštěvují naši známí italští kamarádi.S nimi večer nemůžeme vytáhnou italské šampaňské, vytahujeme vychlazené české pivo. Když už je teplo k nevydržení, balíme a jedeme směr Dolomity. První jsme si vybrali Misurinu a výjezd k Tre Cime, majestátným třem vrcholům, kde jsou krásné feraty. Dnes s manželkami jen skalní masív obcházíme a ukazuje střílny, kde se bojovalo za 1. světové války. Po cestě zpátky obdivujeme výjezd cyklistů až k chatě Auronzo. Někteří mají problém to vyjít pěšky. Večeři dělám já, český hovězí guláš z konzervy, ale patřičně ochucen a k tomu špičkově vychlazený kozel.

Na noc zůstáváme nahoře na parkovišti, teplota 12 stupňů, ale topení nezapínáme, je fajn. Ráno po vydatné snídani sjíždíme dolů k jezeru Misurina, koukáme, co nového se tu postavilo. V dáli vidíme vrcholky Marmolády. Pokračujeme na Monte Crystallo. Chceme vyjet lanovkou nahoru a zavést manželky na visutý most ve výšce 3000 metrů. Když viděly obrázky krásného horského monumentu a visutý most, přešla je chuť do výstupu. Tak bohužel, jedeme do Cortiny d Amp.. Po náročném zaparkování se jdeme podívat do městečka. Teda, po deseti letech městečko nepoznávám. Tam, kde jsme kupovali karabiny, výzbroj a lana je dnes noblesní ochod s hadrama. Tam, kde jsme kupovali levný alkohol, prodejna s drahýma kožešinama. Po městečku chodí nafintěné paničky s pejskama, ještě, že nepřestavěli kostel. Málem jsem se styděl za naše sportovní oblečení.

Druhý den jsme se rozhodli vyjet lanovkou na Tofanu di Mezzo, kde jsem nikdy nebyl. Vždy jsme lezli na Tofanu di Rozes. Krásná lanovka a s námi 20 Japonců, ti musí být všude. Vjíždíme do mlhy a už jsme si mysleli, že z výhledu nic nebude. Po vystoupení na horní stanici, jdeme na vrchol, kde se najednou vyjasní, rychle využíváme k focení a k tomu štěbetání Japonců.

Po sjezdu dolů už nemáme chuť na procházku po Cortině a vyjíždíme do sedla Passo dell Falzarego, kde parkujeme u lanovky. Také tady se to změnilo, u restaurace místo vycpaného kamzíka, který zde vždy byl, visí česká motorka ČZ 125, zvaná Zetka.

No žasnem. Ještě, že nezměnili turistické trasy. Po večeři to zapíjíme skvělým šampaňským.

Druhý den jdeme pod Tofanu se podívat na sviště a také na umělecké dílo našich vojáků z 1. světové vojny. Tady vojáci razili 1 km dlouhý tunel, aby pod vrchol nanosili tunu trhaviny a zničili rakouské ležení. To se jím podařilo. Pohybujeme se ve výšce mezi 2600 až 2800 metrů. Je zde fajn, není horko a je krásný výhled na Marmoládu. Druhý den ráno odjíždíme na Marmeládu. Po cestě v jedné vesničce tankujeme a děláme servis, ale vodu bereme z kousek vzdálené studánky s přitékající horskou vodou s nápisem pitná. Parkujeme pod lanovkou a nejprve se jdeme podívat do prodejního centra. Tam nás zaujala akce výprodej pohorek za jednotnou cenu 39 EU. Začíná vybírání, zkoušení, ale naše čísla nejsou, no nic a říkám průpovídku našeho školního profesora, chlapci příště.

Oblečeni a nabaleni vyjíždíme lanovkou na vrchol Marmolády. Z konečné stanice to je ještě kousek na vrchol, tak se pomalu ploužíme a pod vrcholem vidíme postavený stan a antény. Ze stanu je slyšet, tady české hlasy, tak se jdu kouknout a to jsou radisté a právě dělají spojení s Českými Budějovicemi. Dáváme jím za zásluhy pár piv a dokončujeme výstup na vrchol. V boční části pod Marmeládou je umělé jezero s velkým parkovištěm a tam se rozhodujeme zaparkovat. Po cestě dolu ještě ženám ukazujme provrtané vrcholy se střílnami z války.

Při příchodu k lanovce jsme si všimli mladého páru, ona v tričku a kraťasech, on tak podobně. Okolo samý sníh a teplota do 10 stupňů. Obsluha lanovka to nevydrží a zapůjčuje jím deky. Z vrcholu Marmelády je vidět krásné jezero s velkým parkovištěm, jedeme k němu. Zajedeme na parkoviště a pozývám všechny do místní restaurace na výbornou zmrzlinu. Večer se koukáme na DVD, jak jsme byli na Korsice a smějeme se, jak jsme nalítli knižnímu průvodci do údolí Špeluňky. Nenáročná tura pro děti a lidé tam padali vysílení na zem.

Také se domlouváme, zda letos najdeme dům K.H.Borovského v Brixenu. Už ho hledáme několik let. V noci svítí hvězdy, je jasná obloha, nad ránem mráz. Jirka s Lilčou v noci topili, my milujeme zimu. Ráno poslední snímky a pokračujeme na Vall Gardenu – lyžařský ráj. Tady nic moc není, ale je úžasný výhled. Dáváme si malou turu kolem lyžařských středisek

a fotíme a filmujeme. Sjíždíme do nížin, kde se nám zalíbilo jedno lyžařské parkoviště a tady nocujeme. My na kempy moc nejsme, jen když není východisko. A v Itálii není žáden problém. Ten je z celé Evropy jen v Německu a Rakousku. Nemáme také problém s nabíjením akumulátorů, ještě nikdy jsme nebyli více než 4 dny. Servis WC a vody se dá dělat málem u každé druhé pumpy, nebo na parkovištích s poplatkem.

Druhý den jsme v Brixenu, všude policajti, koukáme, co se děje. Jdeme na informace a dozvídáme se, že je Papež na své chatě, která je kousek od Brixenu. Jinak na informacích nikdo o Borovském neví, takže do navigace není co vložit. Trochu si prohlédneme město a jedeme do Garmisch Partenkchn. Tady je náš sen výjezd zubačkou až pod vrchol nejvyšší hory Německa Zugspitze. Je krásné počasí, prohlížíme si město a parkujeme u olympijského stadionu, kde právě otevřeli nový skokanský můstek. Na zítřek se těšíme, jak malí kluci. Ráno prší a je mlha.

Jedeme na nádraží pro výjezd zubačkou a kamery po trase ukazují jen mlhu. Jedeme do Bad Tölc podívat se na komisaře Bena a jeho maminku Rózu. U řeky je krásné parkoviště pro karavany, děláme servis a jdeme do města. Město je překrásné, každý malovaný štít jiný. Docházíme nahoru města, kde ve filmu vždy vycházel Ben z policejní služebny, ptáme se místního policisty na komisaře Bena , ale ten nás vůbec nepochopil. Pak jsme se dozvěděli, že v německé verzi se komisař jmenoval úplně jinak. No nic příště.

Dáváme si naše oblíbené jídlo, velký Giros a pivo. Ve všech státech Evropy je tolerováno 0,5 promile alkoholu, jen u nás nepochopili, že jsme součást Evropy. Parkujeme u jezera Tegern see a sumírujeme. Celé cesta absolutně bez problému, bez závad, jen se nám povážlivě snížily zásoby desinfekčních prostředků z Plzně Božkov, nálada výborná, jídla také dost. Najeto kolem 2500 km a spotřeba 10,5 litrů na 100 km No nic jedeme domů, 21 dnů je pryč. Na hranicích nás čekají lepé děvy a to hlavní děti s košíky hřibů. Kupujeme celý košík na ranní vaječinu a pak domů do Ostravy.

Ahoj Vasu