V rodině mám jméno Ferda Mravenec, práce všeho druhu (od mé milé tchýně), tak jsem se jednou rozhodl, že si postavím auto sám.

S naším malým červeným Tranzitem jsem jezdil a vlastně stále jezdím každý den do práce. Vozil jsem v něm autodíly pro svůj servis, občas rozebrané auto na náhradní díly při výjezdu na závody autorallyecrossu a někdy rodinu, když bylo kam si sednout. Pořád jsem pokukoval po karavanech, protože mě táhlo cestování a poznávání hlavně naší vlasti. Kamarád už měl BYDLÍK, který si nechal upravit. Nechtělo se mi vydávat tolik financí, aby manželka neprotestovala nahlas, stačily "tiché", ale zato významné pohledy, které nevěstily nic dobrého.

V rodině mám jméno Ferda Mravenec, práce všeho druhu (od mé milé tchýně), tak jsem se jednou rozhodl, že si postavím auto sám. Za jeden měsíc jsem udělal celou vestavbu, skříňky byly sice "každá ves, jinej pes", ale zvládl jsem i kuchyňskou linku s vařičem i dřezem a ledničkou a chystal jsem se splnit ženě přání - moře.
Ještě jsem musel vyřešit malinký problém a tím byla generálka motoru. Manželka si ťukala na čelo, když týden před odjezdem mi nosila do motorového prostoru kafe. Místo toho motoru jsem byl já, s nářadím v ruce a zatím jsem se jen pozitivně usmíval. Pár hodin před odjezdem jsem ho poprvé natočil a ono to jelo! Vydržel celou cestu do Itálie i zpět.

Podmínkou mé ženy také bylo, aby se do toho už tak malého prostoru vešel také skútřík...no oba je to spíš takové zlaté hovádko, je ho prostě plné auto, mezi postelí a nábytkem si odře zadek i moucha. Když občas při cestě otevřu zadní dveře, pohledy mluví jasně: těžko uvěřit...

Od té doby stále něco vylepšujeme a jediný problém je, že se v autě nenarovnáme. Tak se vaří v sedě, do kalhot se souká vkleče, ostatní věci se dělají vleže... Chybí jen WC a sprška, ale už jsem to vymyslel a hledám výrobce "kadibudky", kterou bych vozil vzadu místo kola. A co na to říká žena? Píše si deník z cest. Cituji právě z té cesty do Itálie (jen pár vět):
Na rakousko-italských hranicích nás stavěli policajti. Ptali se, jestli mluvíme německy nebo anglicky. Chtěla jsem nabídnout ruštinu, ale nechtěla jsem být drzá. No a pak chtěli vidět vnitřek auta. Když jsme vzadu otevřeli, upadla jim čelist. Chtěli od motorky doklady, nemohla jsem je najít a zjevně jsem začala panikařit......

Zaparkovali jsme u jejich vilky a domluvivli se s majitelem, že nás tam nechá přespat. Ta naše společná řeč byla opravdu mezinárodní. Já jsem se zmohla va una note a Standa na morgen free. Zrovna sekal zahradu, tak jsem mu rukama nohama nabídla, že to posekám za něj. Smál se a nechtěl ani peníze.....
Jen co jsme dorazili, zjistili jsme, že nám teče vodní pumpa. Nemluvíme o tom a ono to prostě není. Když bude stačit jenom dolívat vodu, snad přežijeme.....

Dorazili jsme do kempu. ceny mírné, záchody a sprchy čisté. Napřed vázla komunikace s majitelem, jen nadhodil, jestli neumíme rusky a bylo fajn. Gavarím tu jako blázen. Sovětskému bratru jsem řekla, že tu mám ješčo adín málěnkij problém s elektrikou, on nám dal převodku nebo co a řek věrněš, až pajďoš damoj. A jsme zahráblý u mafiánů. Jastli to nevrátíme, zastřelí nás. Asi tak počítám.....
Je tu spousta karavanů a my. Všechny jsou bílý a my. Všechny jsou velký a my. Někdo má skútr, my největší....

Chybí nám pár nepodstatných věcí jako slunečník, župany, větrák, ta italská koncovka na elektriku a folie na okna.....
Večer jsem Standovi přečetla vše o Benátkách a taky kousek knihy, úžasně u toho usíná....ve sprše je sranda se žetonem, než naladím teplotu vody, přestane téct....
Do Benátek jsme jeli Zlatíčkem (skútr), pak lodí, pak nožičkama.... Dnes jsem uvařila knedlíky, rozloučili jsme se s ruským bratrem a vrátili se domů. Bude se mi-nám stýskat....
No uznejte, to jsem musel zveřejnit.....Karavanům zdar!