Tato noc byla úděsná. Nejprve mě provázel pocit, že jsme v přístavišti sami a kdejaké projíždějící auto nás sleduje a vybírá si nás jako snadnou kořist. Pak se počasí zase zhoršilo a pomyšlení na naše dva kluky někde venku jen ve stanu mě přivádělo téměř k šílenství.

Posádka :   Petr  (táta) Dáša (máma), děti Václav (15), Petra (12)

10. 7. 2009 - 16.30 h - odjezd z Lokte

Je zataženo, docela hodně cestou prší.

Tankování nafty před Hamburgem, noční průjezd přístavní částí. Dojezd do Flensburgu (D) v 1. 30 h. Souřadnice kempového místa, které je zde zdarma:
N 54°48'3''  E 9°26'18''

Flensburg je město na severu Německa ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko asi 7 km od dánských hranic. Žije tu přibližně 87 000 obyvatel a můžeme tu najít univerzitu a přístav.

11. 7. 2009 - 9. 15 h - oblačno, odjezd do Dánska

Dánsko - Hanstholm N 57,10869° E 8,64059°, tankování nafty (zbytečné - na F.O. byla levnější), odbavení v přístavu a nalodění se na Nörronu.

Hanstholm bude připadat návštěvníkům jistě exotický, neboť je městem s největším dánským rybářským přístavem a rybářskou aukční halou (trajekt na Faerské ostrovy). V okolí jsou pozůstatky vojenských opevnění z 2. světové války (dobré proskoumat). Jihozápadně od města se rozkládá Hansted Reservat - velká ptačí rezervace.

Norröna
Jedinou pravidelnou lodní linku mezi kontinentální Evropou a ostrovy v severním Atlantiku (Faerské ostrovy, Shetlandské ostrovy a Island) zajišťuje společnost Smyril Line, sídlící v hlavním městě Faerských ostrovů Tórshavnu. Ta reagovala na vzrůstající počet cestujících a nahradila 30 let starou loď plavidlem standardu nového tisíciletí. Počítačově řízená plavba, velké odpočívací i obchodní prostory, zábava pro děti během dne a pro dospělé po celou noc, fitness pro protažení těla, solárium, sauna a bazén pro relaxaci, dobré restaurace i rozlehlé kryté prostory pro pozorování moře a pobřežních krajin během plavby jsou jen některými z vymožeností.

Loď byla postavena v německém Lübecku. Investice ve výši 3 miliard Kč se vrátí zhruba za 12-15 let. Návratnost závisí nejen na počtu turistů (ten je omezen délkou letní sezony), ale hlavně na zimní přepravě nákladu. Dodávky zpracovaných ryb z Faerských ostrovů do Evropy jsou téměř veškerým příjmem ostrovů. Norröna tak bude v zimě hlavně lodí nákladní. Uveze až 3250 tun nákladu.

Maximální počet pasažérů je 1482, přičemž více než 1000 je ubytováno v kajutách s vlastním WC, sprchou, ledničkou a TV. Lůžka se dají během dne sklopit na příjemnou pohovku. Nechybí telefonní přípojky pro osobní počítače a u venkovních kajut panoramatická okna. Kapacita palub pro dopravní prostředky je buď 800 aut nebo 130 kamionů, celková délka za sebou postavených vozů by dosáhla 1830 metrů. Loď je 164 metrů dlouhá a 30 metrů široká, má výtlak 36 000 GRT. Celkový objem nové Norröny je třikrát větší, než u starší verze, což je velmi zřetelně znát na prostorných chodbách, v restauracích i v kajutách. V malých přístavech Tórshavn (Faerské ostrovy) a Seydisfjörður (Island) loď svojí výškou několikanásobně převyšuje malé dřevěné domky.

Rychlost lodi je až 21 uzlů (39 km/h). I přes svou velikost je velmi lehce manévrovatelná, mnoho údajů je zaznamenáno v palubních počítačích. Speciální pozornost byla věnována příjemnosti plavby. Účinné stabilizátory a dobrá konstrukce za běžných klimatických podmínek téměř odstraňují nepříjemné houpání, chvění a hluk. Při stavbě lodi se zároveň stavěl asi osmimetrový model, který podstupoval testy v Hamburku a dosahoval velmi dobrých výsledků, podobně jako jen pár prvotřídních „okružních" lodí.

Během letní sezóny tvoří posádku 118 lidí. V zimě klesá počet v závislosti na počtu cestujících na 20 až 25. Loď může vyplout za součinnosti pouhých 14 námořníků - 3 na řídícím můstku, 5 strojníků a techniků a 6 palubních dělníků. Všechny důležité posty zastávají Faeřané, zbytek posádky je mezinárodní, s převahou polských stevardek a pokojských. Samozřejmostí jsou velké záchranné čluny a přistávací místo pro helikoptéru.





12. 7. 2009 - příjezd na Faerské ostrovy, vylodění se v 23, 10 h faerského času (časový posun 1 hodina).

Jsme v hlavním městě Tórshavn a malou chvíli si pohráváme s myšlenkou zůstat v kempu. Protože ale žádný servis nepotřebujeme, odjíždíme směrem k Vestmanně  a cestou nalézáme docela klidné místo u jezera, kde asi o půl druhé uléháme do postele. Je zde neskutečně dlouho světlo.



Tórshavn, hlavní město FO není moc velké, má necelých 17.000 obyvatel. Jméno města znamená Thorův přístav, Thor byl bůh bouře a blesků. Z původního vikingského přístavu, obchodního, jednacího a soudního místa vyrostlo jedno z nejmalebnějších hlavních měst své země. Lze zde spatřit typickou severskou architekturu (barevné dřevěné domky s travnatou střechou, grónské kulaté domy), moderní kostel Vestukirkjan s jehlanovitou střechou či starý, žlutý kostel v přístavu Havnakirkja, kulturní centrum „Severský dům" (Nordic house), protipirátskou pevnost Skansin (u přístavu). Město nikdy nepostihl požár a tak jsou některé domky skutečně prastaré. Lidé i se svými zvířaty zde stále žijí a tak se ocitnete vlastně v ojedinělém živoucím skanzenu. Nápadné, červené,  „krkonošské" budovy se zelenými střechami na cípu poloostrova jsou budovy vlády ! Parlament a radnice jsou v centru. Vzhled města překvapivě narušuje několik větších panelových domů, novější čtvrti na okrajích města jsou již opět stavěny v tradičním dřevěném stylu. Z města je vidět protilehlý ostrov Nólsoy, chránící město před severními vichry.

Na Faerských ostrovech

13. 7. 2009

Probouzíme se okolo půl osmé. Petr volá na děti, ať přestanou dělat hlouposti, ale ty hlouposti nedělají oni, ale ptáci, kteří pořádají nálety na naše auto, pochodují si po něm a vyďobávají mušky.Vstáváme, snídáme a odjíždíme do Vestmanny, kde si domlouváme výlet lodí okolo pobřeží. Naším cílem jsou ptačí útesy a my hlavně chceme vidět papuchálky. Počasí nám přeje, mezi mraky vykukuje sluníčko. V 11,15 h konečně vyjíždíme. Cesta je příjemná, loď houpe jen lehce, sluníčko příjemně hřeje a my si to užíváme. Jedeme kolem západního pobřeží ostrova směrem ke strmým útesům a věžím, která jsou domovem buřňáků, alkounů, racků, morčáků a i papuchálků. Vplouváme mezi úzké průrvy a zátočiny, nakukujeme do jeskyní, které v době války skýtaly útočiště pro válečné ponorky. Kolem nás jsou strmé srázy porostlé travou, pasoucí se ovce a samozřejmě ptáci. Po návratu z projížďky je čas na odpolední piknik. Vracíme se na místo našeho noclehu - k jezeru.

Po lehkém obědě a kávě se vydáváme na další průzkum . Po úzké a klikaté cestě, podobné té ve Skotsku na ostrově Skyi, se vydáváme do Saksunu, nejzastrčenější vesničky na Faerských ostrovech. Saksun leží na samém konci cesty v krásné zátoce obklopené vysokými horami. Z okolních kopců padají do údolí nesčetné vodopády. Návštěvníci zde naleznou maličký kostelíček s drnovou střechou a starý statek Dúvugardar, který nyní složí jako národní muzeum. Dole pod vesnicí leží ledovcové jezero Pollur, kolem kterého vede cesta až k moři. Návštěvník si zde připadá opravdu jako na konci světa.

Po procházce, na které se vystřídaly všechny druhy počasí, se loučíme s částí naší výpravy, která se vrací do kempu a vydáváme na další průzkum. Z ostrova Streymoy přejíždíme na Eysturoy a pak podmořským 9 km dlouhým tunelem na Bordoy do Klaksvíku - druhého největšího města ostrovů. Nad Klaksvíkem jsme zakempovali a protože prší, grilování se přesouvá do kuchyně na pánvičku.

14. 7. 2009

Probouzíme se opět do deště. Po snídani projíždíme přes úzké a temné tunely v horách na ostrov Vidoy a pak zase zpět, abychom se setkali s přáteli, kteří trávili noc v kempu. Setkáváme se ve vesničce Funningsfjørdur a pokračujeme na Søldafjørdur, Saltangará až k Nes, kde se buduje nad obcí nové kempové místo. Jsme u větrníků (větrných elektráren), a protože zde hodně fučí, sjíždíme do závětří k jezerům, kde si děláme opět piknik. Počasí se opět kazí, naši přátelé nás opouštějí a my se vydáváme tam, kde oni jezdili dopoledne - na sever ostrova Eysturoy přes Funningur až k Eiði. Opět leje jako z konve, po večeři si dáme nějakou tu společenskou hru, pak četbu a spánek.

15. 7. 2009

Parádně jsme se vyspali, ráno nikam nespěcháme a počasí nám začíná ukazovat svoji vlídnou tvář. Jediným drobným problémem je plná WC kazeta a na servisní místo jsme zatím nenarazili. Stojíme sice na parkovišti nad Eiði, kde je i WC, ale to je momentálně nefunkční. Přemýšlíme, co podnikneme, když tu náhle přijíždí fekální vůz a s ním i servisní parta. No kdo by nevyužil příležitosti. Petr svou bravurní faerštinou domlouvá „vytažení" kazety. Teď nás už opravdu nic netrápí. Směřujeme dolů do vesnice, jdeme se projít na pobřeží, kde míjíme zcela nové fotbalové hřiště. Kousek dál pozorujeme vodopád a oldman - samostatnou skalní špici čnící v nád­herně čistém moři.

Je čas se pomalu přesunout k hlavnímu městu. Konečně nacházíme i servisní místo zcela zdarma. Je u sběrného dvora a spalovny, kousek od naftové elektrárny a asfaltárny ve směru na Tórshavn. Souřadnice neuvádím, protože zpracování navigace komunikuje jen s Garminem a toho my nemáme. Poznámka: na FO nám nefungoval mobilní telefon, neb mu můj operátor Vodafone nic neříkal.

V Tórshavnu se setkáváme s druhou částí naší posádky, jdeme si prohlédnout starobylé město a pak už jen u majáku vyhlížíme Nörronu. Okolo 17.00 h jsme naloděni a připraveni k vyplutí. Čeká nás jedna noc v kušetě a dopoledne pak Island.



1. den na Islandu 16. 7. 2009

Seyðisfjörður, Egilsstaðir, NP Jökulsárgljúfur, Jökulsá á Fjöllum, Dettifoss, Selfoss, Asbyrgi

Vstáváme okolo půl sedmé, následuje sprcha, balení, snídaně v kušetě a očekávané přistání. Opět dochází k hodinovému posunu v čase, od ČR se teď lišíme dvěma hodinami. Okolo půl deváté islandského času (půl jedenácté v ČR) kotvíme a nastává dlouho očekávané vylodění, které stojí za obšírnější zmínku.

V roce 2008 navštívila Island expedice publikující na stránkách CaravanLive.cz, kde autorka Jitka velmi obšírně popsala setkání s celníky.  Na základě jejích zkušeností jsme některé druhy potravin omezili a jiné schovali. Protože naše auto má velmi malý mrazáček, co nejpečlivěji jsme uschovali veškeré hlavní jídlo - tedy různě upravené zavařené maso ve dvaceti lahvích.

Z trajektu pomalu začala vyjíždět kolona aut a protože výjezd nebyl plynulý jako při běžném vyloďování, bylo jasné, že dojde na Jitčina slova. Nejprve jsme byli dotázáni, na jak dlouho jedeme a zda se chystáme na ostrově chytat ryby. Po odpovědi - 3 týdny a ryby ne - jsme dostali nálepku a posouvali se pomalu v řadě dále. Čím blíže jsme byli, tím více nám trnul úsměv na tvářích. Od loňska přibyly ke dvěma malým garážím dvě velké na náklaďáky a vedle toho všeho stál pojízdný rentgen. Vše řídil drsný Islanďan s papírem v ruce, kde si myslíme, že měl dopředu vytypovaná auta. Vždy do lejstra koukl a ukazoval - malá garáž, velká garáž, rentgen nebo volno. Ve snaze zachránit mé vlastnoručně připravené jídlo jsme ještě narychlo nad tajnou schránkou rozprostřeli grilovací alobalové vaničky, Petře zakázali úplně mluvit a kromě řidiče se všichni s obdivem dívali na loď, jako že se nic neděje. Jen řidič se mile usmíval na celníka. Na kontrolu šlo auto před námi a my projeli. Nedovedete si představit to štěstí ,úlevu a radost. Maso zůstalo na místě a já šla povytahovat z bot různé druhy sýrů a opět je uložila do lednice. Bez úhony projeli za chvíli i naši známí.

Z přístavního města Seyðisfjörður jsme popojeli v koloně všech připluvších turistů do většího Egilsstaðiru. Ukazatel u cesty hlásal 5º C, do toho střídavě pršelo nebo mrholilo. Prostě listopad na Labských loukách jako vyšitý.

V Egilsstaðiru jsme nejprve navštívili banku, supermarket a čerpací stanici a po dokonalém zabezpečení rodiny jsme se vydali k první turistické atrakci - k nejvodnatějšímu vodopádu v Evropě - Dettifoss. Cestou jsme dokumentovali krajinu a připadali si jako někde na Měsíci.

Vodopád je zasazen do národního parku Jökulsárgljúfur, kterým protéká druhá nejdelší islandská řeka Jökulsá á Fjöllum, která si zde razí cestu kaňonem dosahujícím v některých místech 120 m hloubky a 500 m šířky. Právě Dettifoss a kaňon Asbyrgi (obrovitá skalní stěna podobající se koňské podkově) jsou dvě hlavní atrakce národního parku. V NP roste polovina původních islandských rostlinných druhů, stromy se zde ale vyskytují velmi zřídka.

Cesta nám ubíhala docela dobře až k odbočce k vodopádu Dettifoss. Následujících třicet kilometrů po 864 jsme jeli téměř stejně dlouho jako předchozí dvě stovky po hlavní okružní silnici. Důvodem pomalosti byla děsná šotolinová cesta připomínající zvlněnou roletu. Při rychlejší jízdě jsem měla pocit, že se auto rozpadne. Cestu jsme ale přežili, nic nám neupadlo a tak odpoledne poprvé stojíme s otevřenou pusou před úchvatným přírodním divadlem, jakých nabízí Island opravdu mnoho. Jen škoda, že počasí halilo vodopád po většinu našeho sledování do mlhy. Byť se momentální průtok určitě nedá srovnávat například s tím jarním, působí masy šedé vody, řítící se přes nepravidelné čedičové dno z výšky čtyřiačtyřiceti metrů do hluboké rokle, opravdu impozantně. Kolem se vznáší vodní tříšť do výše několika stovek metrů. Za Dettifossem stojí za to vydat se další kilometr proti proudu řeky k dalšímu vodopádu Selfossu, kde pokles země vytváří dlouhé 10 metrů vysoké kaskády.

Po prohlídce jsme pokračovali dále na sever do prvního islandského kempu. Ten se nachází u osady Asbyrgi na samotném severním okraji NP Jökulsárgljúfur. Zde jsme strávili naši první noc.



2. den na Islandu 17. 7. 2009

Asbyrgi, Húsavík

Probudili jsme se do nádherného rána a hned po snídani jsme vyrazili na výlet k „podkově". Legenda praví, že jde o obtisk kopyta Sleipnira, osminohého oře severského boha Óðinna, ale geologové se přesto domnívají, že kaňon byl vytvořen  řadou kolosálních jökulhlaups (ledovcové katastrofální záplavy), které se vyvalili zpod Vatnajökullu. Jedna ze stěn rokle - Eyjar - se zvedá rovnou za ústředím parku, ale my si vybrali hezčí Asbyrgi. Nejprve jsme od kempu a I-centra popojeli na parkoviště k jezírku Botnstjörn, které je obklopené březovým a borovicovým křoviskem. Za jezírkem se zvedá  90 metrů vysoká skála, která je domovem kolonie buřňáků. Protože odtud cesta na vrchol skalnatého ostrohu nevedla, vrátili jsme se s auty zpět ke kempu a ústředí parku, a pak už podle mapky vyrazili na asi 15 km dlouhou procházku. Podle značek jsme došli k místu s lanem, s jehož pomocí jsme se dostali na skalní římsu. Pak už pěkně po vrcholu jsme došli opět k jezírku, ale tentokrát jsme si ho prohlédli z vrchu, přes pláň přešli na druhou stranu k vysokým skaliskům odkud byl nádherný pohled na řeku Jökulsá a oblokem se vrátili k našemu výchozímu bodu, tedy k lanu a pak k autu.

Za zmínku stojí, že v NP rostlo nespočet kozáků, a tak někteří členové sbírali jako diví. My se ale kochali krásou přírody a odměnou nám bylo pozorování dřemlíka tundrového - ptáčka, kterého má ve znaku Nörrona. Tak to je Smyril.

Vrátili jsme se k autu a pokračovali kolem pobřeží a kochali se nádhernými výhledy na moře i na různorodou krajinu - někdy nádherně zelenou, jindy naopak jen posetou kameny připomínajícími měsíční planinu.

V Húsavíku jsme si udělali krátkou zastávku, abychom si prohlédli muzeum velryb, přístav, místní kostelík a v obchodu  nakoupili vynikající jogurty Skyr a chléb.

Velrybí centrum sídlí ve staré mrazírně ryb a nabízí spoustu informačních panelů o kytovcích, modely, fotografie, dokonce i kostry kytovců. Všechny pocházejí z utopených velryb nebo z velryb uvíznutých na plážích. Dnešní Húsavík se představuje jako jedno z nejlepších míst v zemi, odkud mohou návštěvníci vyplout za pozorováním velryb. Městský rozpočet je natolik závislý na turismu, že když v roce 2003 Island obnovil komerční lov velryb, byla vlajka města stažena na půl žerdi. Nikdo z místních si tyto lovy nepřeje.

Navečer jsme pak dojeli do jednoho z kempů u jezera Mývatn a den zakončili posezením a Čechoislanďanem a jeho přítelkyní.



3. den na Islandu 18. 7. 2009

Mývatn, Krafla, Viti, Leirhnjúkur, Námafjall

Ráno nás přivítalo lehce zamračenou oblohou, ale na našich plánech prozkoumat tuto oblast v okolí jezera Mývatn to nezměnilo.

První zajímavostí byla sopka Krafla (818m) se svými krátery. Celá okolní oblast je tektonicky aktivní a čas od času dá o sobě vědět. Krafla samotná vybuchla v dvacátých letech 18. století během období zvaného Mývatnské ohně, jež započalo erupcí na západní straně Krafly v roce 1724, kdy se také vytvořil nový kráter Viti (Peklo). Poté následovalo pětileté zemětřesení, které otevřelo na západním svahu Krafly u Leirhnjúkuru řadu sopečných puklin chrlících lávové potoky, které téměř zničily kostel v Reykjahlídu. Mnohem později další zemětřesení v letech 1977 a 1984 otevřely další pukliny směrem na sever zvané Krafliny ohně, kde se dodnes z lávové suti kouří.  Při cestě ke Krafle jsme míjeli geotermální elektrárnu Leirbotn. Poté cesta  začala strmě stoupat vzhůru až k Viti.

Viti je hluboký, překvapivě aktivní kráter usazený na štěrkových svazích, zaplavený akvamarínovou vodou, kde se návštěvníci procházejí kolem lemu kráteru a procházejí skrz mrak syčících a páchnoucích par vycházejících  z výdutí.

Odtud jsme pak popojeli k Leirhnjúkuru, který se zvedá na druhé straně, a je neodolatelný a bizardní zároveň. Leirhnjúkur je odkazem trvající moci rozžhavené horniny, i po dvaceti letech zůstává půda na některých místech příliš horká, než aby se jí dalo dotknout. Pěšiny vedou přes lávové pole kolem obrovitých ztuhlých bublin, prasklin a puklin dodnes kouřící lávy.

Po procházce po lávovém poli byla dalším zajímavým místem oblast Námafjall. Vjíždíme do oblasti mofet a solfatar - ďábelsky zapáchajících modrošedých bahenních tůněk. Mofety a solfatary jsou postvulkanické jevy a znamenají výrony par a plynů do teploty 200°C (solfatary nad a mofety pod 100 °C). Vydáváme se na pěší túru a procházíme kolem malých i větších bublajících bahenních jezírek nebo kouřících otvorů, rozkládajících se na východním svahu hory Námafjall. Okolí vývěrů je zbarveno žlutě (od síry) nebo šedě. Celá krajina působí pohádkovým dojmem.

Posledním programem dnešního dne pak byla velmi příjemná návštěva geotermál­ních lázní Mývatn.



4. den na Islandu 19. 7. 2009

Grótagjá, Hverfjall, Dimmuborgir, Grænvatn, Skútustaðir, pseudorátery, Goðafoss, Laufás, Akureyri

Ráno jsme opustili kemp a zamířili k jeskyni Grótagjá, což je zatopená puklina vytvořená pět metrů vysokým nakupeným hřebenem lávy. Když vstoupíte do pukliny, ocitnete se v tunelu  s nízkým stropem a s dvojicí jasně modrých kouřících jezírek ( jedno prý je pro muže a druhé pro ženy) osvětlených denním světlem přicházejícím skrz vchod do tunelu. Nevýhodou ale je, že voda v létě je na koupání příliš teplá, dosahuje teploty 48 °C.

Od jeskyně jsme pak autem pokračovali po prašné cestě směrem k dalšímu vulkánu v této ob­lasti - vul­kánu Hverfjall. Sopka Hverfjall vznikla studenou erupcí sopeč­ných plynů před 2 000 lety a je to vlastně velká kupa zpevněného sopečného písku a pemzy se 140 metrů hlubokým oválným kráterem. Po strmém svahu této hory - brodíce se černým pískem - jsme vystoupali nahoru. Z nejvyššího bodu - 452 m vysoko, se nám naskytla krásná podívaná na vulkány v okolí, na jezero Mývatn i na lávové Černé hrady - Dimmuborgir - skupinu podivných rozeklaných lávových věží usazených uprostřed březového mlází. Při sopečné erupci před 2000 lety se zde rozlilo velké lávové jezero. Láva na povrchu rychle chladla a tuhla a povrch byl tlakem vyklenut, popraskal a vytvořil tak množství bizarních tvarů - lávových bran, sloupů, jeskyní a kopulí.

Po obejití  jeden kilometr širokého kráteru jsme se navrátili zpět k autu a pokračovali okolo jezera Mývatn. Cestou jsme ještě podnikli několik kratičkých zastávek jako byla ptačí vyhlídka Höfði,  statek Grænvatn s travní střechou a  se stěnami ze dřeva a čedičových bloků, což je jedna z nejstarších dosud obývaných budov v regionu, pak to byla udírna lososů a pstruhů  Reykhúsíð Skutustoðum v drobné osadě Skútustaðir, kde jsme nejenom velmi dobře nakoupili uzené ryby, ale udírnou na další dny  načichli. A samozřejmě se musím zmínit o spoustě pseudoráterů, které jsme míjeli cestou kolem. Tyto útvary vznikly tak, že horká láva proudila přes mokřadní oblast řeky Laxá, ohřála spodní vodu, která se pak vyřítila skrze ztuhlou krustu a vytvořila útvary podobné skutečným sopečným kráterům. Ty jsou však nízké a porostlé trávou a mechy.

Rozloučili jsme se s jezerem Mývatn, které myslím natrvalo vstoupilo do našich vzpomínek a směřovali směrem do Akureyri.

Přibližně 40 km před tímto městem stojí za návštěvu malá osada Fosshóll, kde se ledově modrá řeka Skálfandárfljöt žene čedičovými kaňony tvaru koňské podkovy ve dvojici kataraktů. Větším z nich je Goðafoss - Boží vodopád, který je zároveň místem, kde bylo křesťanství ustanoveno oficiálním náboženstvím na Islandu.

Sladké vody jezera Mývatn jsme vyměnili za moře v zálivu Eyjafjörðuru, jehož východní pobřeží je tvořeno jedněmi z nejrozeklanějších hor na Islandu. Těsně před Akureyri jsme si udělali ještě jednu zajížďku do Laufásu, kde za návštěvu skutečně stojí neobvyklý statek stojící v těsném sousedství kostela. Usedlost pochází z roku 1866, je postavena ze dřeva a  má pět štítových střech z travních drnů, které ukazují na skutečnost, že statek kdysi sestával z několika oddělených domů, které byly později spojeny pod jednu střechu. Nejzajímavější je smrčkové uspořádání travních drnů, použitých ke stavbě  frontální střechy. Uvnitř je sbírka předmětů každodenní potřeby zachycující tehdejší těžký život.

Navečer jsme konečně dojeli do Akureyri, kde jsme zakempovali přímo uprostřed města jen kousek od centra.  V obchodě nakoupili chybějící potraviny a také výborné jehněčí a vepřové maso na grilování. Přílohou byli vařené brambůrky a vynikající zeleninový salát tety Alice. I přes večerní chlad jsme poseděli venku u dobrého vínka - již druhý den bez tety Pavlíny (dnešní noc trávící v penzionu), jejíž zdravotní stav začínal být opravdu vážný.



5. den na Islandu 20. 7. 2009

Akureyri, Hrísey, Blönduós

Ráno byl zdravotní stav Pavlíny natolik vážný, že Pavlína, Ája a Michal vyrazili do nemocnice a zbytek výpravy i s dětmi Lůdlů šel do města.

První zastávkou byla botanická zahrada založená roku 1912, která představuje bohatou kolekci rostlin obklopených islandskou raritou, kterou jsou plně vzrostlé stromy. Kromě islandských druhů rostlin zde najdeme i subtropické rostliny z Jižní Ameriky a Afriky - dost nepochopitelné, když průměrná roční teplota dosahuje stěží 3,4 ° C.Potkali jsme zde také studenty, kteří jsou zde na pokyn městské rady a udržují celý park čistý a úhledně upravený, a také si vydělávají na své kapesné.

Pod zahradami jsme prošli nejstarší částí Akureyri, prohlédli si dva z kostelů (ten větší Akureyrakirkja má stejného autora jako katedrála v Reykjavíku), prošli se v centru po pěší zóně a hlavní nákupní třídě Hafnarstræti a vrátili se zpět k autu na malou baštu. A protože vyšetření Pavlíny se v nemocnici protáhlo i na odpoledne, vypravili jsme se na nedaleký ostrov Hrísey, kde jsou největší raritou hejna bělokurů. Ty jsme zde sice nespatřili, ale za to jsme se povozili velmi neobvyklým taxitraktorem s otevřenou vlečkou, kde jsme seděli zabaleni do dek a poslouchali  z amplionu anglicko-islandský výklad průvodce - řidiče traktoru.

Cestou zpět do Akureyri jsme se zastavili v Bonusu, dokoupili chleba, jogurty, maso na gril a jablka, na nedaleké benzínové pumpě doplnili obsah nádrže a šťastně se sešli se zbytkem posádky včetně Pavlíny dokonale vyšetřené a vybavené silnějšími medikamenty. Závěr vyšetření: silně nachlazené močové cesty a skřípnutý zádový nerv. Očekávali jsme zruinovaný účet, neb v nemocnici se u Pavlíny sešlo celé lékařské konsilium a kromě klasiky ji poslalo i do „tunelu", leč nic takového se nekonalo. Účet po přepočtu čítal nějakých 2 500 Kč!

Čas byl už značně odpolední, ale my jsme nechtěli trávit další noc v Akureyri, a proto jsme vyjeli dále až do Blönduós, kde jsme se ubytovali v kempu. Blönduós je oblastní středisko rozkládající se na břehu zálivu  Húnaflói, do kterého ústí jedna z nejdelších islandských řek - ledovcová řeka Blanda. Dominantou Blönduós je betonový kostel ve tvaru sopečného kráteru, uvnitř velmi stroze zařízený, ale za to s perfektní akustiku.

6. den na Islandu 21. 7. 2009

Vatnses, Hindisvík, Hvítserkur, Brú, Hólmavík, Ísafjörδur

Dnešní den byl posledním společným putováním s osádkou Ludlů a Lukášů. Ráno jsme se vydali na poloostrov Vatnses směrem k zálivu Hindisvík. Opustili jsme kvalitu asfaltové ringroad a sjeli na úděsnou šotolinu č. 711, která lemovala celý poloostrov. První zastávkou byl skalní útvar připomínající hrad. Mnohem zajímavější byla ale zastávka u 15 metrů vysoké skalní formace Hvítserkur. Tato drsná skála vytvořená mocnou silou moře, vystupující nad hladinu přímo u pobřeží, připomíná jakési strašlivé prehistorické monstrum zvedající se z vln. Naším hlavním cílem byli ale tuleni. Po nich se ale právě dnes slehla zem. Na všech uváděných místech v průvodci bylo pusto. Až když jsme pátrání skoro úplně vzdali a smířili se, že žádného neuvidíme, narazili jsme na početnou kolonii dovádějící kousek od mořského břehu.

Následovalo poslední polední vaření oběda, společná fotografie a  natankování nafty na křižovatce za Brú. Pak už sami jsme směřovali do západní části Islandu - „pařátu". Velmi mile nás překvapila cesta. Čekali jsme opět šotolinu, ale spojení s touto odlehlou částí si asi vyžádalo položení kvalitního silničního povrchu. Po č. 61 jsme kolem pobřeží dojeli do Hólmavíku, pak následoval díky větru lehce dobrodružný přejezd náhorní planiny, kdy jsem svým přesedáváním doprava a doleva vyvažovala auto. Úspěšně jsme sjeli k moři a před námi nás čekalo objetí pěti dlouhých fjordů. Bylo jasné, že do našeho cíle v Ísafjörδuru dnes nemůžeme dojet, a tak jsme zakempovali po dlouhé době na divoko na staré silničce nedaleko osady Vatnsfjörδur s překrásnými výhledy na záliv Ísafjarδardjúp a na jeho druhé straně ležící ledovec Drangajökull.



7. den na Islandu 22. 7. 2009

Ísafjörδur

Dnešní ráno bylo jako vymydlené, obloha azurová, slunce zářící ve své plné kráse. Vstávali jsme poněkud později a po snídani jsme vyjeli směrem k Ísafjörδuru. Zde jsme si v I-čku domluvili a zaplatili čtyřdenní trek na poloostrově Hornstrandir, ubytovali jsme se v místním golfovém kempu a večer si ugrilovali islandské maso. Vše bylo zatím perfektní.

8. až 11. den na Islandu 23. až 26. 7. 2009

Ísafjörδur

23. 7. 2009

Dnes v noci se počasí radikálně změnilo. Přibližně od čtyř hodin ráno lilo a foukalo tak silně, že se celá fiatka otřásala. Při představě, že v tomto počasí trávím já a navíc Petra s rýmou jako trám čtyři dny v divočině, jsem měla asi skutečný stres. Nemohla jsem ani snídat, pouze odbíhat na WC. Nakonec padlo rozhodnutí, že na trek půjdou jen kluci, já a Petra budeme čtyři dny čekat v přístavu. Po této změně nastalo rychlé přebalení batohů, servis auta - úspěšně jsme strhli závit u víčka od nádrže na pitnou vodu (Petr silně rozladěn), a tak jsme do přístavu dojeli s otevřenou nádrží.

Zde jsem svou angličtinou vysvětlila, že dvě osoby ze zdravotních důvodů neodje­dou. Nebyl v tom žádný problém, byly jsme poslány do informační kanceláře, kde nám dvěma vrátily veškeré peníze za naše lístky. Se storno poplatky si tu nelámou hlavu.

Nebyly jsme ale jediné, kdo na výlet nejel. Po informaci, že na moři vládne horší počasí a jsou vlny, vystoupila asi polovina lodi. Na poslední chvíli jsem dala klukům termosku, kterou si zapomněli v autě a už jejich loď odjíždí. Nás čeká čtyřdenní čekaní.

S Petrou hrajeme karty a čteme si knížky (já své „temno", devítisetstránkovou knihu od Folleta Pilíře země - nádherná kniha). Venku panuje dost hrozné počasí. Protože mám obavy, abychom vydržely s plynem, šetříme a topíme na nějakých 15 - 16° C. Prostě letní varianta. Na sobě mám triko s dlouhým rukávem, tenkou fleece mikinu, tlustou fleese mikinu, na nohou moirové spodky a teplé kalhoty. To není ale vše, pro větší pocit tepla sedím zabalená v peřině a prosím naši babi Emču , našeho anděla strážného, aby ty dva blázny v divočině ochránila a seslala na zem trošííííčku lepší počasí. Nad městem leží temné mraky, v dáli v mlze vykukují sněhové čepice okol­ních vrcholů. Ne nadarmo znamená Ísafjörδur v překladu Ledový fjord. Takhle ne­vlídno u nás bývá v listopadu. Petra z postele zpívá koledy, já se přidávám s jinou písní - „Severní vítr je krutý, počítej lásko má s ním ...". bohužel v této podobě jsem s ním nepočítala.

24. 7. 2009

Tato noc byla úděsná. Nejprve mě provázel pocit, že jsme v přístavišti sami a kdejaké projíždějící auto nás sleduje a vybírá  si nás jako snadnou kořist. Pak se počasí zase zhoršilo a pomyšlení na naše dva kluky někde venku jen ve stanu mě přivádělo téměř k šílenství. A to jsem zapomněla napsat, že hodinu po jejich odjezdu mi na mobilu pípla zpráva „Jsme ok, + dvě čísla kreditních karet". Pocit bezmoci mě střídavě doháněl k breku a k nadávkám, proč zrovna já musím mít takové dva tvrdohlavé blázny, kteří se chytnou kdejaké poznámky v turistickém průvodci - „Kdo neviděl severozápadní fjordy, nebyl na Islandu".

Ráno se zdravotní stav Petry zhoršil a já začala mít podezření, že u ní začíná angína.  Ze své cestovní lékárny jsem vylovila antibiotika. Abychom to v autě přežily, máme lůžkovou úpravu a celý den jsme v posteli. Když Petra přes den spí, čtu si a na rukou mám rukavice, aby mi nemrzly konečky prstů. Super letní varianta.

Odpoledne přijíždí loď s pasažery z národního parku. Když vidím jak jsou mokří  a promrzlí, nemám daleko k breku. Už druhý den lije.

25. 7. 2009

Konečně neprší a i vítr se nesnaží obrátit naši fiatku. Ani autem už tak děsivě neprofukuje, i když je zde stále 16° C. Včera večer jsem vytáhla učebnici angličtiny a pro jistotu nastudovala kapitolu  „Zdraví a nemoc". Nikdy nevíš, kdy se ti bude tato slovní zásoba hodit. Já mám navíc zdání, že na vrcholcích okolních kopců leží čerství sníh.

Asi jsem to zakřikla, opět prší. Tahle země je nádherná, když je hezky, ale za ne­přízni­vého počasí se zde žení všichni čerti.

Petra má po ranní zdravotní kontrole 37,5° C a na mandlích čepy. Je to angína na 100%.  Zvyšuji jí dětskou dávku na dávku pro dospělého, aby jí léky začaly rychleji působit. Ještě že jsme nikam nešly. Nedovedu si vůbec představit, co by se stalo. Stále myslím na kluky a „babi tam v nebi, ochraňuj je, dík".

26. 7. 2009

Dnes po několika šílených dnech nastalo nádherné ráno, obloha je jako vymetená. V noci venku ale určitě mrzlo, cesta v přístavu byla nad ránem jako zrcadlo. Zato teplota v autě je vysoce luxusní - téměř neuvěřitelných 23° C. Po dlouhé době jsem si oblekla triko s krátkým rukávem. Petra stále bojuje s nemocí. Tak úpornou rýmu jsem už dlouho neviděla. Aby nám čas rychleji utíkal, máme vypráno (ručně) a prádlo sušíme zavěšené na autě za přispění islandského nikdy neutuchajícího větru. (Můj vlastní postřeh: Když náhodou přestane na Islandu foukat vítr, nevěstí to nic dobrého.)

16.29 h superluxusní teplota po uvaření večeře - 25° C.

Konečně jsme se my holky dočkaly, loď přijíždí a kluci jsou tu - táta správně zarostlý, oba špinaví, ale absolutně zdraví, přestože dva dny byli neustále v mokru a brodili několik řek. Poté co se kluci najedli a vykoupali, popojeli jsme k servisnímu místu, na pumpě jsme dotankovali a zakoupili lepidlo na zalepení strženého víčka od nádrže s pitnou vodou a opustili jsme Ísafjörδur směr Flateyri. Cestou jme projeli 4,5 km dlouhým tunelem, který se asi v polovině větví do dvou ramen, a tak každé rameno ústí v opačné části poloostrova. Ve Flateyri jsme přespali.



Cesta na Hornstrandir  (rozdělení posádky - trochu textu od taťky)



Ve středu byl zakoupen lístek na vysněnou cestu na Hornstrandir . Jednalo se o cestu lodí do severozápadního pařátu Islandu, kde se nyní nachází  národní park a nežijí zde trvale lidé .

Večer před odjezdem jsme si za pěkného počasí zabalili batohy na čtyřdenní trek pustinou. V noci se ale počasí radikálně změnilo, začalo silně dout a pršet, a tak máma ráno vstává nervově vyčerpaná, následně Petra přiznává, že na ní „něco leze"! Odjezd je v 9:00 h. Začíná zběsilé přebalování batohů (zásoby byly předem rozdělené) a příprava energií vozu na čtyři dny samostatného stání v přístavu. Vše se nakonec stihlo - i s rozbitým víčkem uzávěru pitné vody.

Vbíháme s Vaškem na loď (loďku).  Loď je asi 18 metrů dlouhá, 4,5 metru široká, celokapotovaná se zadní „terasou" a záchranným člunem zavěšeným na zádi.  Při nástupu si sedáme, loď je poměrně plná. Lidé jezdí na otočku fotografovat ptáky na útes Hornbjarg. Pak přichází nějaká paní z vedení společnosti a oznamuje lidem, že po vyplutí na otevřené moře jsou vlny, a že lidem, kteří jedou pouze za fotografová­ním, nedoporučuje dnešní plavbu. V tu chvíli se loď rázem z poloviny vylidní. Okamžitě neváhám (táta) a žádám od Vaška Kinedril ( i přes moji nechuť k jakýmkoli tabletám ; později se to ukáže jako správná volba). Na cestu vyráží tedy jenom „skalní".

S metrovými vlnami se loučíme v přístavu a vyrážíme fjordem na otevřené moře. Posíláme mámě čísla „pinů" ke kreditním kartám, které nám na poloostrově bez mo­bilního signálu jsou k ničemu. Pak je telefon umlčen a my se přibližujeme k otevře­nému moři. Již sedíme vklíněni na sedadlech a držíme se při třímetrových vlnách, stále si to slušně upalujeme. Blížíme se k mysu ohraničujícímu vplutí do fjordu a tuh­ne nám úsměv. Vlny dosahují k 5-ti metrům, rychlost se snižuje, plavba je již vedena pod úhlem 45 stupňů po vlnách křížem. Dochází nám, že to nebude sranda. Spolé­háme na to, že nás v první zátoce vyklopí na břeh a řeknou „sorry, dnes to nejde". Ale to neznáte místní mořské vlky. Jedeme stále dál, pomalu, opatrně, vlny dosahují 10-ti a možná místy i 14-ti metrů. Na nervy není čas, klid nám pouze dává pohled na kapitána a jeho posádku. Jsou v pohodě, i když se nám valí vlna přes loď, i když padáme volným pádem s lodí do hlubiny dna další vlny. V tu chvíli si říkám - jsi ne­zod­povědný vůl. Jeden člen posádky (celkem 3) roznáší kostrbatou chůzí blicí pytlíky, následně papírové ubrousky, to vše za stálého úsměvu. Zřejmě vyhrál výběrové řízení jako člen posádky na ksicht. Američan již poněkolikáté řve do pytlíku, i ostatní mají podobnou zkušenost. My se držíme (i doslova)!



Cesta měla trvat 2 hodiny. Pátou hodinu vjíždíme konečně do „našeho" zálivu. Stále fičí, prší a je dost hnusně. Čekáme alespoň dřevěné molo v zálivu - ne. Nic zde není, pouze kamení. Alespoň strmé útesy zde již ustoupily, teplota vody odhadem 5°C. Přichází úsměvný chlapík v neoprénovém oděvu, jde na záď, kladkou spouštějí s kolegou člun. Pak se otvírají útroby lodi a my vyndáváme společně přivezenou bagáž. Plníme gumový člun, nám jsou rozdány vesty. Tušíme....že pojedeme člunem na břeh. Stále to houpe, pravda, v zálivu již jen na metrových vlnách. Lodí vyrážejí samostatně „na zkoušku" pro mávající pasažéry, kteří z břehu mávají a chtějí na loď. Přijíždějí.....úplně mokří i s batohy. V tu chvíli nám dochází, jak dopadneme. Nedá se nic dělat. Vlastními těly tedy chráníme batohy, přeci jenom tušíme, že po jejich pádu do vln bychom byli vyřízeni.....a plujeme. Držím se křečovitě, za mnou Vašek a na pravé ruce mám za neustálého „sorry" přilepeného Američana. Zvládáme to, skákáme na kameny a jsme na břehu. Chvějeme se vzrušením, zimou, každopádně jsme šťastni, že tu plavbu máme za sebou. Američan hledá místo za skalou, kde již stojí jeden stan - stavíme základnu na noc. Na procházku není ani pomyšlení. Seznamujeme se s Holanďany, s Amíkem a ze stojícího stanu přichází Matěj z Prahy - svět je malý. Chvíli drbeme, pak vyčůrat a hurá do zavlhlého spacáku spát.



Druhý den se nám po ránu chvěje stan od neustálého větru a deště. K vylezení z  teplého spacáku je nutné neustálé přemlouvání. Jdeme ven na krátkou procházkou kvůli lidské potřebě. I zde jsou dvě dřevěné kadibudky, dva privátní dřevěné domečky o jedné místnosti (plné). Na válečnou poradu zveme do stanu Matěje. Po dvou hodinách se rozhodujeme, jdeme dál dle plánu. Máme zakoupený lodní lístek z Hesteyri na přesný čas. Vycházíme sami, ostatní nevystrkují čumáčky. Po rozloučení nás pěšina vede podél pobřeží Severního ledového oceánu. Brodíme řeku lezeckou metodou bez nutnosti sundat boty - vede se. Je zde plno dřevěných klád, naplavených po moři ze Sibiře. Cestou potkáváme tři podobné nadšence - Islanďany. Krátká zastávka, pozdrav, zvednutý palec na pochvalu dnešnímu počasí. Procházíme údolí s plesy a nastoupáváme na pohoří krajního útesu, kudy vede cesta do další zátoky - cíle naší cesty, občas poletuje sníh. Cesta z Hornvíku do Hlöδuvíku měla trvat 4 hodiny a cca za podobnou dobu to opravdu docházíme, poháněni větrem a deštěm. Už jsme dávno promočeni, foťák mě opustil (utopil se v uzavřené kapse nepromokavé bundy v igelitovém pytli - smůla - před cestou byl nový). Přicházíme do zálivu se dvěma domky. Jeden je privátní - zavřený, druhý je „záchranný" - plný Švýcarů. Stavíme tedy mokrý stan, myslíme, že se vznese. Okamžitě zalézáme do spacáků. Vše je mokré. Poslední suchý je ručník, omotávám ho kolem nohou, po zahřátí jde Vaškovi do spacáku. Já ležím v klubíčku v triku a slipech, drkotám, vařím rychle čaj a říkám si, že nás čeká minimálně angína. Po čtyřech hodinách se spacák zahřívá, spíme až do rána.



Ráno se přemlouvám k vylezení ven. Vše je totálně mokré, co nezvládl déšť, to zvládla 100% vlhkost vzduchu. Prší méně, fouká. Vylézáme, myjeme si zuby u „sociálky", vaříme čaj, snídáme, pak balíme. Oblačnost se trhá, nevěříme, když občas vykoukne zápasící slunko přes hustou oblačnost. Čeká nás cesta, dle popisu, přes hory cca 8 hodin dlouhá a náročná. V době, kdy vyrážíme, déšť ustává. Vítr duje a my pokračujeme podél pobřeží dále. Na okolních horách napadl přes noc čerstvý sníh. Míjíme první brod, sundáváme mokré boty i ponožky, obouváme plážovky a hurá do říčky. Zvládáme první, po chvíli i druhý brod, ten brodíme z důvodu velké hloubky až na pláži, kdy se mi z druhé strany vlna dostává nad kolena. Přiznávám se, že mi připadá oceán teplejší než říční voda z hor. Pokračujeme dále, posilněni čajem z termosky. Když dochází, zastavuji a vařím na kameni nový. Čeká nás přechod hor sedlem, kde je čerstvý sníh. Potkáváme mladý pár, krátký pokec, pozdravy a jdeme dále. V sedle se zavátá pěšina ztrácí, podle stop kamarádů jdeme dále, již se před námi otvírá krajina uzavřeného fjordu, vítr ustává, mobil chytá signál. Posíláme mámě vzkaz, že jsme v pohodě, tajíme stav skutečnosti, že jsme zcela mokří již třetí den.

Jdeme nádhernou krajinou, sluníčko začíná svítit a příjemně hřeje do mokrých zad. Potkáváme čtyři Kanaďany, fotografy, celkem slušně podrbeme (i posunky), ještě jeden brod a za překrásných výhledů si to štrádujeme svižně k cíli do jediné trochu větší obce této části Islandu - Hesteyri. Těšíme se na čaj a kafe v „Doktor House" - obydlí původního doktora v dobách, kdy tato obec byla na vzestupu díky velrybářské továrně. Dnes je zde tak 8 malých sezónních domečků, potomků původních obyvatelů, kteří zde z nostalgie tráví „ letní" dovolenou.  A hle, konečně po 8,5 hodinách perné chůze se před námi otevírá údolí u fjordu s touto vesničkou. Za chvíli již před námi stojí konvice teplého čaje a konvice teplého kafe. Po několika mokrých a studených dnech - zázrak a neskutečná úleva. Přesně ten pocit, který každý rád toulající člověk miluje na konci zdařilé cesty.  Sedíme, kocháme se, venku konečně slunečný den (po krátké spršce). Po zahřátí si necháváme poradit cestu k tábořišti mimo „obec" a jdeme tam. Pěkná rovina, opět kadibudka, hadice z místního potoka trochu cloněná vzrostlým bolševníkem od objektů obce.

Neváháme, trochu již zapácháme. Rychle „donaha" k hadici a dokonalá, leč chladná očista je druhou neskutečnou úlevou. Vše pak rozprostíráme po místních kamenech a na slunci sušíme „co to dá". Blíží se západ slunce za obzor, stavíme stan, vaříme jídlo a za pár hodin slunění mnoho věcí usychá. Spánek v noci „v suchém", to je výhra. Světe div se, žádná rýma, žádné teploty, zdá se, že jsme to přečkali bez úhony. Spíme jako miminka.



Ráno vstáváme opět do slunečného dne, po snídani balíme a jdeme opět na kávu a čaj. V doktorově hausu necháváme batohy a vyrážíme obhlédnout zbytky nedaleké velrybářské továrny. Již z dálky nás vítá mohutný cihelný komín, pod ním z bližšího pohledu parní tlakové výměníky na teplou vodu a zbytky ostatních staveb a  dřevěných mol, kudy se sunuly z lodí mrtvé velryby. Pěkná prohlídka, i když ve vzpomínkách na depresivní doby zabíjení velryb, trochu ponurá. Po poledni odcházíme do vesnice a čekáme na loďku, která má přijet po 15:00 hod. - pěkné lenošení u potoka. Loď se blíží, opět nástup přes „gumák"  i s ostatními  cestujícími, včetně asi 80-ti leté původní obyvatelky, které pomáhám do lodi (první mi podává kytici z bolševníku, pak až ruku - fajn, příště přivezu na Island křídlatku). Za hoďku a půl velmi klidné cesty bez vln se již vítáme s mamkou a Petrou na molu v přístavu. Hned se holím, neb strniště je velké, po převlečení, koupeli a jídle vyrážíme z Ísafjörδuru.




12. den na Islandu 27. 7. 2009

Flateyri , Brján­slækur, Dynjandi, Hnjótur, Látrabjarg

Flateyri je malá rybářská vesnice, která je v celé zemi známá díky svým potížím s lavinami, které padají  na vesnici téměř každý rok. Největší tragédie se odehrála v roce 1995, kdy zde pod lavinou zahynulo 20 lidí. Po této smutné události pak následovala mohutná přestavba vesnice s výstavbou mohutných půdních přehrad, které dnes účinně odvádějí sněhové laviny do moře.

Ve Flateyri jsme kempovali na bezplatném tábořišti kousek od zmiňovaných půd­ních přehrad u čerpací stanice. Po snídani jsme se prošli po vesnici, zastavili se u památníku hned vedle kostela, který připomíná onu smutnou událost, a na poště jsme vhodili do schránky pohledy. Pak jsme pokračovali po silnici č. 60 směrem k trajektu do Brján­slækuru. Tato silnice je ve štěrkové úpravě a překonává rozsáhlou náhorní plošinu, na kterou se dostanete poměrně prudkým stoupáním, a pak zase sjedete prudkými serpentiny dolů. K našemu zděšení jsme i zde potkali cyklisty.


Za zastávku určitě stojí hřmící vodopád - Dynjandi, který se valí přes 100 metrů vysoký skalní útes, na kterém se formuje do trojité kaskády přibližně 30 metrů široké na vrcholu a 60 metrů široké na svém spodním konci. Opravdu je nádherný.

U terminálu trajektů v Brján­slækuru měníme plány a lodí pojedeme až zítra, neb táta vyslyšel další větu z knihy: „Útesy Látrabjarg jsou hlavním cílem každého turistického výletu do oblasti odlehlého jihozápadního poloostrova Západních fjordů. Táhnou se v délce 14 km od majáku na konci silnice č. 612 (dobrá polňačka) a nejzápadnějšího bodu Evropy Bjargtangaru až k malé zátoce Keflavík na východě. Zvedají se do výšky 441m nad moře běsnící v hlubině pod nimi. Pěšina vede podél vrcholu útesu  a nabízí neuvěřitelné výhledy na tisíce mořských ptáků, kteří sem přiletěli hnízdit na nesčetných skalních římsách".

A tak jedeme na útesy. Cestou se nám otevírají výhledy na nádherné kilometry žlutě zbarvených písečných pláží, které jsou sevřené obrovskými okolními horami. Cesta připomíná jízdu kamenolomem. Zelených plošek s trávou nebo alespoň s lišejníkem je opravdu poskrovnu - i když pár farem tu taky je. Asi v polovině trasy se asfalt mění na šotolinu a začíná dobrá drnkačka. Cestou míjíme vrak rybářské lodi, pak letiště u Sandoddi, folklórní muzeum  Hnjótur se směsicí nejrůznějšího nostalgic­kého harampádí, s replikou vikingské lodi a s dvěma rezavějícími letadly. Po pro­hlídce jedeme dál  okolo písčin Breiδavíku a Látravíku až konečně jsme  na konci cesty. Přestože je večer a je zataženo, naskýtá se nám nádherná podívaná na nejúžas­nější ptačí kolonii. Všude kolem nás jsou papuchálci, alkouni, alky, rackové.  Krom toho všeho stojíme na nejzápadnějším cípu Evropy, jen 300 km od Grónska. Po do­statečném pokochání se sjíždíme na nedaleké tábořiště, kde přenocujeme.

13. den na Islandu 28. 7. 2009

Brján­slækur, Stykkishólmur, Borgarnes, Deildartunguhver

Dnes ráno vstáváme poněkud dříve a jedeme k trajektovému terminálu v Brján­slækuru. Jsme tu o více než dvě hodiny dříve a ukazuje se to jako dobrý tah, protože jsme jedni z mála, kteří nemají lístky zabukované předem a na loď se tedy vejdeme. Loď (cena 14 690 ISK) je téměř plně obsazena.

Počasí i dnes patří k méně vlídným, a protože jsou na moři mírné vlnky, pro jistotu si bereme Kinedril. Špatně není nikomu, ale celá naše rodina je jako po útoku mouchy Tze-tze a trpí totálně spavou nemocí. Jediné, čeho jsme byli na lodi schopni, bylo objednat si dobré teplé jídlo a než nám jej přinesli, zahrát si karty. Pak všem poklesla hlava a oddali se sladkému spánku, který na malou chvíli přerušilo mezipřistání na malém ostrůvku Flatey.

Asi po třech a půl hodině přistáváme ve Stykkishólmuru, podnikáme krátkou obhlídku města včetně pozoruhodného kostela připomínajícího svým tvarem vesmírnou loď, v místní lékárně zakupujeme Petře kapky na rýmu a po asfaltových cestách č. 58, 56, 54 se přesouváme do Borgarnes.

V Borgarnes se rozhodujeme, jak naplánovat další trasu cesty po Islandu. První varianta zní pro hlavní město, ta druhá pro oblast v okolí Reykholtu. Vítězí druhá varianta, hlavní město ještě chvíli počká. Po přečtení následujícího odstavce v průvodci jsem ráda, že jedeme směrem k Reykholtu, a tak se vyhneme jednomu z nejnebezpečnějších silničních úseků v zemi. „Úsek silnice vedoucí z Akranes, zejména ta část lemující Hafnarfjall, při přístupu do Borgarnes z jihu, je jedním z nejnebezpečnějších v celé zemi - je orientován západním směrem a nese hlavní nápor bouří přicházejících z Atlantiku. Strašlivá síla větru dokázala mnohdy  překotit i auta jedoucí po této silnici, ..." (Tehdy jsem myslela, že Ísafjörδur byl tím jediným adrenalinem na Islandu. To jsem ale ještě neznala jižní pobřeží. Ale o tom až později.)

V oblasti Reykholtu stojí za  vidění největší geotermální pramen v Evropě, Deildartunguhver, který sbírá vodu po celém okolí Reykholtsdalur a chrlí neuvěřitelných 180 litrů 97° C horké vody za sekundu. Tato voda je pak vedena speciálním potrubím  a vytápí města Borgarnes a Akranes. Kromě tepla pro domácnosti ve městech je také používána k vytápění velkých skleníků, v nichž se daří jak nejrůznějším rostlinám, tak i ovoci a zelenině. My jsme měli možnost zakoupit si místní rajčata ve stánku hned vedle pramene, kde byla zabalena a vyskládána na pultě. Žádný prodejce tu ale nebyl, jen kasička. Balíček byl za 200 ISK. Pozor, věc pro Čechy neobvyklá, kasička byla téměř plná. Nikoho tu ani ve snu nenapadne si vzít něco zadarmo.

Od termálního pramene jsme dojeli do Húsafellu, a protože jsme se nacházeli v přírodním parku, rozhodli jsme se přenocovat v kempu.



14. den na Islandu 29. 7. 2009

Hraunfossar, Barnafoss, Víδgelmir, Kaldidalur

Včera večer jsme dojeli do kempu v Húsafellu a tam jsme také přespali. Ráno po snídani jsme udělali částečný servis, popovídali si se starším italským manželským párem o Islandu a poté bez stále ještě nachlazené Petry vyrazili do místního termálního bazénku relaxovat. Bylo to velmi příjemné, ale kvalit termálního koupaliště na Mývatnu to nedosahovalo.

Po vykoupání jsme popojeli ke dvěma nedalekým vodopádům Hraunfossar a Barnafoss, které leží šest kilometrů od Húsafellu na silnici č. 518. Oba se tvoří na řece Hvítá a oba patří k přírodním divům Islandu. První - Hraunfossar (Lávový vodopád) tvoří jemné kaskády průzračně tyrkysové vody prýštící zpod vrstvy lávy porostlé mechem  a padající po řadách kamenných kaskád dolů do řeky. Druhý - Barnafoss (Dětský vodopád) dostal své jméno podle dvou dětí, které zde našly smrt, když přecházely přes úzký kamenný oblouk klenoucí se nad řekou.

Dále pak naše cesta vedla k jedné z největších lávových jeskyní na světě - Víδgelmir. Tato jeskyně dlouhá 1 585 m je plná stalagmitů, stalaktitů a zvláštně tvarovaných rampouchů. Protože do jeskyně je možno vstoupit pouze s průvodcem, a to navíc po předem sjednané domluvě, do jeskyně jsme jen nahlédli a i to nám poskytlo dostatečný zážitek.

Od jeskyně jsme se chtěli dostat na posvátné místo Þingvellir a nejblíže to bylo vnitrozemskou trasou Kaldidalur. Silnice - lepší polňačka - dlouhá 40 km bývá otevřena až od poloviny června a za příznivého počasí nabízí nádherné pohledy na čtyři okolní ledovce. Trasa také překonává pustou šedivou poušť, kde vás mohou zaskočit během několika vteřin zuřivé písečné bouře, které promění jasné výhledy na majestátní ledové příkrovy a vulkanické písky v neproniknutelný oblak prachu. My jsme ledovce viděli jen chvíli než se zahalily do husté mlhy a černých mraků předpovídajících pěknou bouři. Táta a Vašek byli nadšeni, já tradičně sdílela obavy a  za nic na světě jsem nechtěla zůstat nahoře v pustých horách. Nakonec i hoši rozhodli, že lepší bude zastávka na druhé straně hor pěkně dole v údolí. Jakmile jsme se přehoupli přes nejvyšší bod a začali jsme klesat, mezi mraky se objevilo sluníčko s příslibem lepšího počasí.

Fiatka na poušti cestou přes Kaldidalur

Dojeli jsme k rozsáhlé puklině Þingvellir, zaparkovali na divoko a uvařili si moc dobrou večeři - houbovou omáčku s knedlíkem, lívanečky s borůvkovou marmeládou jako dezert.





D15. den na Islandu 30. 7. 2009

Þingvellir, Reykjavík

Jméno Þingvellir označuje oblast zahrnující příkopovou propadlinu a jezero, kde ve vikingských dobách byly položeny základy islandského státu. Tato oblast rozkládající se  na severovýchod od Reykjavíku je zjizvena jedním z největších geologických zlomů na světě - příkopovou propadlinou - kde se od sebe odděluje severoamerická a euroasijská kontinentální deska. Právě na tomto monumentálním místě se desátém století poprvé v historii sešli islandští kmenoví náčelníci, aby formálně přijali společné zákony a položili tak základy národní identity. Třebaže se příkopová propadlina táhne celým Islandem, na žádném místě  není tak zřetelná. Jedná se o čtyři kilometry široký a čtyřicet metrů hluboký zářez do krajiny táhnoucí se v délce 16 km. Þingvellir byl v roce 1930 prohlášen národním parkem. Samotný Þingvellir je překvapivě malou oblastí  v jihozápadním koutě parku, kde tok řeky Öxará - Řeky sekyry plyne k pobřeží jezera , míjí kostel a další historické památníky, které na západě ohraničuje dva kilometry dlouhá stěna Almannagjá, která je nejpůsobivějším valem propadliny.

Po prohlídce tohoto historického místa jsme se vydali směrem k hlavnímu městu. Na jeho předměstí jsme navštívili náš oblíbený řetězec Bonus, kde jsme doplnili zásoby včetně masa na grilování, výborného chleba a skvělých jogurtů Skir, ve kterých se celá naše rodina mohla ujíst. Po uložení zásob jsme se vypravili na prohlídku města.

S16. den na Islandu 31. 7. 2009

Modrá laguna, Geysir, vodopád Gullfoss

Ráno nás přivítala blankytně modrá obloha a krásné počasí. Nasnídali jsme se a vyjeli směr Modrá laguna.

Modrá laguna jsou nejslavnější geotermální islandské lázně, které jsou lidským výtvorem a nacházejí se uprostřed černých lávových bloků. Lagunu napájí pramen z nedaleké geotermální elektrárny Svartsengi a voda je v lázních ochlazována na příjemných 38° C. Na návštěvníky zde čekají různé atrakce a hlavně stříbřité bahno s léčivými účinky, které si návštěvníci nabírají přímo ze dna van umístěných po okrajích a roztírají si ho po celém těle.

Po vydatném asi čtyřhodinovém koupaní a pozdním obědě jsme se vydali po Zlatém okruhu směrem k dalším divům Islandu - ke Geysiru a Gullfossu.

Symbolem Islandu jsou četné gejzíry. Svými explozivními výrony páry a horké vody je proslulá především oblast Geysir na úpatí Bjarnfellu, vyšperkovaného okrouhlými jezírky na vrcholu šedivých pahorků. Co přesně způsobuje ony erupce, je předmětem dohadů. Některé teorie preferují plynová říhnutí, jiné zas studenou vodu vytvářející víko, které zachycuje přehřátý spodní plyn tak dlouho, dokud nedojde k erupci.

Jméno oblasti dokonce dalo světu i název těmto vulkanickým jevům - gejzíry. Nejznámější velký Geysir se v posledních letech ve své pravidelné činnosti odmlčel - a od šedesátých let minulého století nedochází přirozenou cestou - do pohybu jej lze uvést čtyřiceti kilogramy mýdlového prášku nasypanými přímo do jezírka.   

Zato jeho několik metrů vzdálený soused - gejzír Strokkur (Máselnice) exploduje přibližně každých  8 minut. Explozi předchází vytvoření velké modré bubliny připomínající skleněnou kupoli. Ta se syčením vybuchne a vychrlí vzhůru k obloze až třicet metrů  vysoký sloupec horké páry a vody. Mezi menší gejzíry patří dvojice neaktivních jezírek Blesi a nepředvídatelný gejzír Fata a a Litli Geysir.

Na řece Hvítá necelých šest kilometrů od Geysiru se nachází Gullfoss - Zlatý vodo­pád, který  jedním z nejkrásnějších vodopádů na Islandu. Dvoustupňový, mohutný, krásně načechraný, za slunečného počasí se nad ním klene duha. Za cenu pořádného promáčení můžete vystoupit až na skalní výběžek, okolo kterého se vodopád se svými dvěma patry stáčí. Zážitek z tohoto nádherného vodopádu kalí někomu snad jen jakýsi pocit nezaslouženosti, protože sem můžete přijet po pěkné