Jeli jsme tedy dle doporučení, a brzy jsme zjistili, že řeka není řeka, ale Řeka, nádherný rybník v Křížové, nyní v Krucemburku.

Je mnoho náhod, která jednotlivce a tím i celou rodinu přivedou k tomuto nádhernému koníčku. Ti skalní začínají brzy, s minimálními finančními prostředky se stanem. Takoví to asi mají “v krvi” od narození. My jsme začínali ještě za svobodna se stanem a na motorce. Tenkrát jsme ani nevěděli, že existují nějaké kempy nebo tábořiště, jeli jen tak nazdařbůh, směrem na západ od Troubek,  jestli by se nedal někde postavit stan a atd.

Jeli jsme dost dlouho, nikde nic. Když už bylo odpoledne, zastavili jsme v jakési dědině (pro čtenáře v české části -vesnici), (po dedukci to byl Vojnův Městec). Zrovna tam šly dvě starší paní (bylo jim skoro čtyřicet), a ta jedna
odvětila: “Helé, je řeka napuštěná?”. Zírali jsme s vytřeštěnýma očima, jednak na to helé, pak - copak může být řeka i vypuštěná? Bwečvu jsme nikdy vypuštěnou neviděli.

Jeli jsme tedy dle doporučení, a brzy jsme zjistili, že řeka není řeka, ale Řeka, nádherný rybník v Křížové, nyní v Krucemburku. Záchody - taková ta malá maringotka s dvěma odděleními, uprostřed oddělení spojena několika dírkami v oddělující stěně, opodál studánka s pravděpodobně pitnou vodou, a na druhý den všechno za tři, nebo za dvě, už nevím. 3 Kčs motorka, 3 stan, 3 + 3 za osoby/den. V hospodě pak dvě jídla jak v závodní kuchyni za cenu jak závodní kuchyni. A tři metry od vody tři až pět stanů. Víc určitě ne. Příští rok jsme tam jeli zase, na motorce (Jawa 500 OHC), evidentně po dešti, po vypršení dovolené jsme v dešti dojeli domů.

Na té motorce následující dva roky to bylo obdobné, už jako manželé, ale na přehradě Nitrianské Rudno. Pak se narodila dcera, za 5 let druhá a radovánky typu táboření v přírodě již nebyly možné. Až jednou - jestli bychom nemohli jet někam na dovolenou, ta mladší už měla >3 roky. To už jsme měli “auto”, starou Škodu 100, na kterou jsem vydělal jako učitel ve vedlejším prac. poměru v autoškole prací po téměř po celou dobu, co byla moje žena na mateřské. Také jsem souhlasil s dovolenou, od spolupracovníka vypůjčil stan: No a tady, jak je ten všitý čtvereček, tak tam se nám dostaly do stanu myši, celá rodinka i s mladými, postavili jsme jim to přímo na hnízdo. Přinesl jsem stan stan domů, rozbalil a říkám ...a tady, jak je ten všitý čtverec.... Vysvětloval jsem to své ženě velmi důkladně, tak, jak jsem to dělal v autoškole, aby to každý pochopil hned napoprve, i když o tom nikdy nic neslyšel, v tom zápalu (jestli se případný čtenář se mnou setká, tak aby velice zvážil, jestli je nutné se mne na něco zeptat), v tomto zápalu líčení té příhody mi ušlo, že moje žena toto sleduje s vytřeštěnýma očima. Jen kvůli dětem jsme jeli pod ten stan, po několika, dnech se přiznala, že v tom stanu ani jedinou noc nezamhouřila oko.

Bylo rozhodnuto, že pod stan již nikdy. Souhlasil jsem. V té době, jak jsem uvedl, jsem učil v autoškole, zkušební komisař, kluk jako my všichni, stavěli se svým starším kamošem společně dva přívěsy. To už jsem se něco dozvěděl, kde se dá sehnat jaký materiál ke stavbě. Ale pořád nebylo rozhodnuto. Nejdál ve pořizování karavanů byli v Ostravě. Havíři měli dost peněz na pořádné auto a i na koupi nového karavanu, ale tenkrát nic takového ke koupi moc nebylo, nebo málo, kdo co chtěl, to si musel udělat. Já jsem měl opačný problém - zatíženi půjčkou na rodinný domek, starou škodovku, a co taková škodovka utáhne? Vím, že jeden člen nově vzniknuvšího
Caravan Clubu Přerov, který se odštěpil od Zlína, a ten byl odštěpený (ten klub) zase od Ostravy, tak tedy ten člen postavil přívěs a na Pahrbek v Napajedlích, klubové to stanoviště Zlíňáků (a Přerováci tam měli domovské právo), tak na Pahrbek to táhl celou cestu na dvojku Škodou stodesítkou.

Vymýšlel jsem všelicos, nakonec se mi ale naprostou náhodou dostal návrh v Urob/udělej si sám na KAPRa, konstruktérů Pavlů Tůmy a Cafourka, r. 1981. Dostal jsem souhlas ke stavě KAravanováho PRívěsu, přesto, že moje žena měla mlhavé představy, co to vlastně bude. Mlhavé představy jsem měl i já, když pak poštou přišla kompletní dokumentace vč. schvalovacího protokolu Min. dopravy pro jednotlivou stavbu,( to kvůli nápravě, která nemohla být kupovaná, nedala by se vůbec použít a proto nápravu si musel každý vyrobit sám). Mlhavou představu proto, že tam byly zakresleny všechny, i ty nejdrobnější součástky, které se třeba měly někam přivařit, a než mi bylo jasné, kam vlastně to všechno patří. Schvalovací protokol je podepsán ing. Pavlem Tunklem, stále uznávaným
odborníkem přes konstrukci silničních vozidel.

Vlastní stavbu a hlavně shánění materiálu lze přirovnat k výstupu na Kalvárii, už jenom koupit, či jinak získat pravoúhlý příložník, správně česky zvaný vinkl. Popis by byl na samostatný článek. Dohotovení se blížilo, zašroubováním každého dalšího šroubku zvyšovalo moje obavy, že se nevejdu do požadovaných 380 kg. Nevešel. naplácal jsem tam tolik gumoasfaltu na podvozek, co se jen udrželo. Z váhy v Uhelných skladech jsem
ale přivezl vážní lístek na 380, i když měl 420. Potřeboval bych to zvážit teď, ale není čas. Konečně  vše bylo hotovo - musel jsem si vyrobit i tažné zařízení - 2. srpna 1984 ve čtvrtek jsem zapřáhl KAPR a jel předvést na DI v Přerově ke schválení a přidělení SPZetky.

V sobotu 4. srpna jsme vyrazili - já, moje žena a dvě dcery 13 a 8 roků na první noci v karavanu. Přijeli jsme do kempu Přehrada v Mostkovicích, což je Plumlovská přehrada, vjeli do kempu a zastavili před recepcí. Všichni, co tam stáli na schůdcích u okénka recepce se začali strašně smát, prskali do dlaní a padali smíchem z těch
schůdků na zem (co to tam znáte). Přívěs v přepravní verzi vypadá s jedním okénkem ve dveřích a jedním z druhé strany - to ale neviděli - jako bychom si přivezli vlastí WC a vše to ostatní řešili jiným způsobem. Jelikož se všichni smíchem váleli po zemi, přistoupil jsem k okénku recepce, zaplatil pobyt až do neděle a jel jsem to někam postavit. Už při vyrovnávání přívěsu jsem viděl, jak mne všichni pozorují, zvláště když jsem vysunul na každé straně ložnici a přívěs měl rázem sedm oken. Natáhla se ještě stříška, aby byl chládek, manželka s děckama si šly lehnout na deku pod strom k vodě, já jsem se zdržel, a tu najednou hlouček, a jé,ukažte nám to.

Přijal jsem to jako zadostiučinění za obrovskou potupu, které se mi dostalo ve velké míře u recepce. Tak jsem to předvedl, jak je to ve dne, (to viděli), jak je to na spaní a jak je to pro převoz, Zase jsem to vrátil do denní verze a tak jsem to předváděl skoro dvě a půl hodiny na prudkém slunci stále opakovaně, zatím co žena s dcerami se již celou dobu rekreovaly v chládku. Konečně si říkám, no už tady byli snad všichni, zamknul jsem dveře, otočím se, a zase - jé, my jsme to ještě neviděli.

Zcela utrmácen jsem potom dopadl na deku vedle ostatních členů rodiny a věděl jsem, že jsem se stal právě karavanistou. A dcery s manželkou také, chytlo nás to pořádně. Každý rok to bylo 30 nebo 31 nocí, nikdy ne méně, nikdy ne více. Mám “kroniku”. Od té doby do dneška už byla vč. dvacátá šestá sezona.
A dál se uvidí.