První cesta vede k benzině, kde tankuji plnou a za 70 litrů platím 151,60 Kč. Cítím se jak v pohádce, jezdit si takto po světě a ještě skoro zadarmo.Je však potřeba tankovat zavčasu, neboť zde jsou benzinové stanice daleko od sebe a není výjimkou, že prostě benzin není. Stalo se nám to později několikrát.

Libye – dříve spřátelená země

Cestu do Libye jsem si vysnil již před 5. lety, když p. Lhoták z jedné cestovky pořádal promítání o této zemi. Jenže pak bylo několik operací a můj sen se začínal postupně rozplývat. Letos jsme si však s klukama řekli, že musíme pokračovat v objevování nového, proto přišlo konečně i na Libyi. Sousedé mi říkají, že to je země, kde byl skoro každý zástupce z jejich rodiny. To bylo ještě dříve, když všichni pracovali na stavbě jaderných elektráren v Libyi a byla to naše spřátelená země.

Je úterý 24.11.2009 a já v poledne konečně vyrážím s karavanem a v něm se třemi motorkami konečně na cestu. Do Regensburku stále prší a pak již je celou dobu až do Janova sucho. Jen v Itálii je poměrně velká mlha, proto v 23 h zalehávám a od 3 ráno opět řídím. Cesta celkem bez potíží, jen stále ti kluci italští ještě nenarovnali příjezd do Janova. Loni jsem si myslel, že se v jedné zatáčce dokonce převrátíme na vedle jedoucí kamion. Letos jsem jel pomaleji, když mám uvnitř takový náklad, ale stejně jsou ty zatáčky záludné.Cesta do přístavu mi trvala 20 hodin.

Na sjezdu jako obvykle netrefuji první sjezd do přístavu, a proto si mohu vychutnat prohlídku centra města hezky z blízka. V přístavu zase obdivuji co se dá vše naložit na osobní vůz. Některé jsem vyfotil, takové skladiště se opravdu jen tak nevidí. Trochu mi to připomíná Maroko, kde na dodávce mercedesu měly kozy zahrádku, kde jich bylo asi 20 a uvnitř ve voze se mačkalo asi 30 lidí. Na lodi jsem překvapen s počtem afrických spolucestujících. Tolik jsem jich tu loni opravdu neviděl, jsou úplně všude, leží v jakémkoli koutě, na schodech, no prostě všude.Je to prý tím, že mají někdy v těchto dnech doma svátek, že musí být celá rodina pohromadě a zabít ovci. Tak to budou v Africe pěkná jatka.

Připluli jsme do přístavu a do ruky se mi dostávají formuláře pro vstup do Tunisu. Loni jsme je všechny podrobně vyplnili, ale vzhledem k tomu, že jsem měl psaných 6. motorek na sebe, nechtěli tyto dokumenty řešit a nakonec jsem vše napsal na jednu A4. Tak si říkám, že si práci ulehčím a pro jistotu vyplňuji jen doklad osobní a na motorky kašlu. Rychlou kontrolou mi celník sděluje, že moto nejsou vypsané a já mu kontruji, že písmenka jsou tak malá, že ani v brýlích na ně nevidím. Vyšlo to!!!!!! Ještě posbírat dalších 5 razítek a mohu opustit přístav. Kluci čekají venku, letadlo tu bylo dříve. Jedeme směr Lybia. Na hranicích se odbavujeme z Tunisu ještě v noci a přejíždíme k lybijcům. Zde jim necháváme pasy a usínáme s tím, že musíme počkat na ráno, až přijede gajda. Přijel opravdu načas a vše zařizuje, i ta víza opravdu zajistil. Můžeme tedy vstoupit do Lybie. První cesta vede k benzině, kde tankuji plnou a za 70 litrů platím 151,60 Kč. Cítím se jak v pohádce, jezdit si takto po světě a ještě skoro zadarmo.Je však potřeba tankovat zavčasu, neboť zde jsou benzinové stanice daleko od sebe a není výjimkou, že prostě benzin není. Stalo se nám to později několikrát. Přesun do Tikarkiby, kde budeme parkovat karavan, trvá dva dny. Cesta bez gajda opravdu nepřichází do úvahy, neboť na každé policejní kontrole předává natištěné povolení ke vjezdu pro 3 cizince.

Konečně vyndáváme motorky a jede se na 6.denní výlet. Okruh měří 1100 km a vede podél písečného moře Murzuk sand sea ( jenom na okraj toto písečné moře měří napříč cca 300km, což je asi jako z Prahy do Ostravy a výšky dun jsou kolem 200m), přes pohoří Abakus, kde si prohlížíme nástěnné malby a dále do Sardeles. Toto je poslední město, které se dá karavanem navštívit, dále je město Ghat, do kterého je z bezpečnostních důvodů vstup zakázán. Pokračujeme do lokality Magadeth (bývalé centrum sopky, něco jako u nás skalní město v Prachovských skalách, ale na několika stovkách hektarů) a poté zase směr karavan. Zajímavé bylo, že vzdálenosti mezi městy tu jsou třeba 300 km a mezi tím nic než poušť, to je písek a nebo zase kamení.

Nemohu opomenout přípravu večeří, kdy nám pokaždé v poušti naši gajdové vařili. Pokaždé mělo jídlo výbornou chuť, vše dělali na ohni, když dříví si nasbírali na poušti( jsou to zbytky keřů, které byly živeny vodou, která tekla při deštích tímto korytem) Na naše přání nám dokonce pečou chleba (chobza) v poušti v písku. Roztopí oheň a poté dají dřevo s popelem na stranu a v rozpáleném písku upečou chléb. Ten pak vypráší hadrem a máte výborný chleba bez jediného zrnka písku.. Nesmím opomenout, že dostávám od arabů přezdívku JAN CAFEBAR. Je to tím, že vozím malý presovar a do auta jsem jim nastěhoval i centrálku. Jak bylo výbornů po ránu presso hezky uprostřed dun.

Další dny si užíváme pohodu písečných dun, kde se snažíme vyjet pokud možno tu nejvyšší a dále projíždět mezi dunami. Jedna poznámka, k jednomu dunovému poli jedeme krajinou bez žádného porostu a učím se řídit motorku rovně, neboť jedu 60 km stále přímo.

Jedno spaní v poušti nás neustále budil takový divný hukot, jako když spíte u dálnice. Ráno nám gajda řekl, že to jsou motory čerpadel, která čerpají vodu z hlubin pod pouští a ženou ji do měst a také do zúrodnění pouště. Viděli jsme tuto farmu, byla hlídána vojáky, kolem byl natažený ostnatý drát a při objíždění jsme odhadli délku drátu asi 24km. Zajímavostí bylo zúrodňování pouště, kdy ji zorají a nasadí veliké zavlažovací postřikovače na kolech, které průběžně přetahují . Opravdu se jim povedlo na některých místech cosi vypěstovat.

Odjíždíme z campu. Ještě jedno foto karavanu s vysokými dunami a velbloudy, říkají kamarádi. Zajedu blíže k velbloudům a zapadám v písku. Přijede policejní vůz mě vytahnout. Jedeme do Leptis Magma, staré římské město, krása nesmírná, určitě stojí za návštěvu. Další den přes Tripoli odjíždíme do Tunisu. V Tripoli hrozná doprava, nechce se mi tam již nikdy jet přes den. Jsou schopní vám auto nabourat i několikrát denně.

V Tunisu spíme na policejním cech pointech, ráno jim na oplátku dělám hrnek kávy a když se vracím pro hrneček, zjišťuji, že z něj pije asi 5 policistů naráz i s velkým šéfem, kterého mi místní představují. Dále se jedeme podívat na ostrov Djerba, kam je z kamenů vysypána hráz, čímž tunisané vyrobili poloostrov. Celý ho objedeme za 3 hod i s výletem po pláži. Není tu nikde žádné připravené stání pro karavany.Odjíždíme do Tunisu s tím, že navštívíme Cartágo. Najdeme muzeum, ale vzhledem k tomu, že máme za sebou prohlídku Leptisu, zdá se tento výlet jako takové malinké nic. Projíždíme si okolí, kde je i královský palác a proto se rozhoduji, že na nedalekém parkovišti u písečné kolonády přespíme. Zde je úplně jiný život, než v celé zemi. Fatimy chodí samy do čajoven, i kouří šíšu a mládež večer v zaparkovaných vozech na kolonádě užívá roušky tmy.

Ráno vyhazuji kluky na letišti a jedu do přístavu, kde potkávám spousty zajímavých lidí. Dva motorkáři asi kolem 30 let,ona Marko, ona Sára, byli v Tunisu, jeli to co my loni, ukazují fotky. V Libyi byli, ale Magadet neviděli, prý jim o tom nikdo neřekl. Starší francouzský pár, projel Evropou přes Turecko do Jordánska a přes Egypt se vrací zpět domů, asi prý 3měsíce. Nejvíce se mi však líbí terénní karavan Deutch, mladí němci jeli 7 měsíců z jižní Afriky na sever. Tak těm popravdě závidím. Kamarád, co jsem s ním byl v Libyi říká, že až ho vyhodí z práce vezme motorku a pojede na ní kolem světa, ihned se ptám, kam mám poslat ten anonym, že bych se určitě přidal.

Tak shrnuto, dolů do Tikarkiby mi ukazatel napočítal 2717 km, celkem 5953 km. Na motorce za těch pár dní máme 1700 km převážně offroadu. Spotřeba u karavanu stále stejná tj. 14-15 l, u motorky mě příjemně překvapil dojezd na 10 l 250 km po silnici, jinak v terénu tak asi 5 l.

Fotogalerie zde, klikněte na obrázek.