Každý rok je pln přemýšlení kam, kdy, s kým a jak strávíme letní dovolenou. Letos padl typ na střední Řecko, zároveň jsem se rozhodl kudy a kam pojedeme. Rozhodnul jsem, že pojedeme, přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Makedonie a zpátky z Řecka přes Albánii, Černou Horu, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko. Nakoupil jsem různé průvodce, prostudoval mapy a na internetu jsem se snažil najít co nejvíce informací o projížděných státech.

Jako parťáci se k nám přidali manželé Pepik a Božena Kaliánkovi. Kterým jsme nabídli střechu nad hlavou v podobě našeho karavánku.

Vše bylo rozhodnuto, prostudováno, domluveno , navrženo a zbývalo jen dočkat se toho dne, kdy vyrazíme.

 

1.den Čtvrtek 26.7.

Konečně nadešel vysněný den (čtvrtek 26.7.) a my v odpoledních hodinách vyrazili na cestu po Balkáně. U Břeclavi jsme natankovali jak je naším zvykem plnou nádrž a koupili Slovenskou dálniční známku. Po odpočinkové kávě a řízku z domova pokračujeme dále. Slovensko projíždíme bez sebemenších problémů a jsme na hranicích do Maďarska. Hranice projíždíme také bez problémů a po zakoupení dálniční známky, kávě a řízku pokračujeme dále. Po několika hodinách přibližně o půlnoci dojíždíme k jedné čerpací stanici u Szegedu a zde stáčíme karavanové nožičky a po řízku a plechovkovém pivečku se ukládáme ke spaní.

 

2.den Pátek 27.7.

Kolem šesté hodiny ranní vstáváme, provádíme ranní hygienu, snídaně a hurá na další cestu. Překračujeme hranice do Srbska. Celník po prohlídce pasů a dokladů o vozidle dává pokyn k vstupu do země. Po necelých 150 km najíždíme na dálnici vedoucí z Chorvatska na východ. Dálniční poplatky až do Soluně činí 45 Euro. Auto s karavanem patři do druhé poplatkové skupiny. Dálnice je v dobrém stavu a cesta příjemně ubývá. Jediný problém který vznikl, je selhání navigace. Navigace jediné co ukazuje je auto, které se pohybuje po silnici a jeho rychlost. Chová se stejně, jako kdyby neměla naprogramo- vanou trasu. To potvrzuje vjezd do Řecka, kde navigace zase ožila. Pravděpodobně mapové podklady nejsou ještě z těchto států v takovém stavu, aby zde bylo možno spoléhat na navigaci. Dojíždíme k hranicím s Makedonií. Na hranicích je kolona aut asi 300 metrů a vůbec se kolona nehýbe. Po asi půl hodině čekání se najednou kolona pohne a poměrně rychle se dostáváme do celniště. Vinu dáváme pravděpodobné výměně služby konajících celníků. Po prohlídce pasů, kontroly zelené karty a technických průkazů vjíždíme do Makedonie. Projíždíme kolem Valesu a po asi 20 km za Valesem končí dálnice a nás čeká necelých 100 km na hranice Řecka. Do Řecka po krátké celní kontrole vjíždíme už za tmy a jedeme směrem na Soluň. V Původním plánu zastavení v Soluni nebylo, ale cestovní rada rozhodla Soluň navštívit. Nacházíme benzinku směrem na letiště s nonstop motorestem. Spouštíme nožičky a po řízečku s pivečkem se ukládáme ke spánku.

3.den Sobota 28.7.

Po ranní hygieně a snídani v motorestu nasedáme a za pomoci navigace a mapy Soluně vyrážíme do města. V Soluni parkujeme u městského parku za Bílou věží. Soluň nás vítá čistými příjemnými uličkami, poznáváme mnoho křesťanských kostelů s významnou bazilikou Ajia Paraskevi a přes rotundu Galeriovo mauzoleum jdeme zpět kolem vítězného oblouku k autu a jedeme na Olympskou riviéru hledat nějaký kemp. U obce Plaka nacházíme řadu kempů, navštěvujeme první kemp. Kemp leží asi deset metrů nad mořem, je čistý, s marketem a restaurací. Pláž užší, čistá, oblásková, ke které se chodí po schodišti. V kempu potkáváme stanující Čechy a paní nás upozorňuje na další, ale špinavé kempy. Podle paní je tento kemp nejlepší v celém okolí. My ale přesto jedeme dále na obhlídku dalších kempů. Po necelém kilometru narážíme na další trojici kempů hned vedle sebe. První kemp Elena je úplně prázdný a jsou v něm ubytovány jen tři řecké rodiny. Není v něm žádná restaurace ani market. Sociálky jsou čisté, teče tu teplá voda a po pozemku jsou udělány rozvody vody a elektriky. Další kemp je plný a není zde žádné volné místo a v dalším volné místo také není. Takže se v zásadě okamžitě rozhodujeme, pro kemp Elena. Dodnes nerozumím tomu, proč kemp Elena byl prázdný, když byl čistý a dokonce nejlevnější z okolních kempů. Jedinou odpověď nám dala asi šestnáctiletá dívka ptajících se Čechů na kvalitu kempu. Tato dívka skoro vykřikla s unuděným výrazem ve tváři „přeci nebudeme v kempu, kde není restaurace a diskotéka“. To bylo zase to, co se nám na tomto kempu nejvíce líbilo, ten klid. Z dáli z okolních penzionů a kempů se ozývala do noci muzika, ale v našem kempu nebyla skoro slyšet. Konečně vybalujeme trochu více, protože nás v tomto klidném kempu čekají tři noci.

 

4.den neděle 29.7.

Ráno si přispáváme do osmi hodin a v klidu děláme snídani a dáváme si desinfekčního frťana. Na dnešní den je naplánováno celodenní flákání na pláži. Na pláž to máme po rovině asi 30m a pláž je skoro liduprázdná. Šnorchluji a poznávám zdejší moře. Moře je čisté viditelnost do 4 metrů a vidět jsou škeble, poustevníčci a různé rybky. Překvapuje mě, jak se zde smí lovit ryby harpunou. Několik domorodců a řeckých turistů takto loví ryby a jsou poměrně úspěšní. Zvažuji, zda koupit harpunu či nikoli, ale co bych s ní dělal když všude jinde (skoro všude), je tento druh lovu je zakázán. Po celodenním válení u moře se upravujeme a večer vyrážíme do blízkého městečka Leptokária. V Leptokárii zjišťujeme, že se zde mluví převážně Česky. Leptokárie na nás působí jako Bibione nebo Makarská, jídelníčky v češtině, krámky nápisy české a v jedné z informačních kanceláří na nás promluví český muž. Výhodu to má, v jednoduchosti a lehkosti získávání informací. Protože na pondělí máme s Josefem naplánovaný výstup na chatu Spilios Agapitos v výšce 2100 m.n.m., tak zjišťujem, co se zjistit dá. Po korzu po hlavní třídě u moře dáváme v jedné z restaurací večeři. Večeře je dobrá a chutná. Po návratu do kempu otvíráme vínko, pivečko a pomalu uleháme co nejdříve ke spánku, protože jsme stanovili budíček na pátou hodinu ranní.

 

 

5.den pondělí 30.7.

Stáváme, jak jsme si slíbili v pět hodin a v půl šesté sedíme v autě a jedeme směr na Litohoro. Z Litohora stoupáme na parkoviště ve výšce 1100 na místo zvané Prionia. Z prionie vyrážíme obtěžkány batohy s fotovýbavou, pitím a jídlem na celý den. Podle všech (a měli pravdu) nekoupíte na celé trase žádní pití ani jídlo. Po čtyřech hodinách pomalého a vytrvalého pochodu dorážíme na chatu Spilios Agapitos. Pohledy do údolí jsou úchvatné, do 1700 m.n.m. roste na svazích borovice černá a do 2100 n.m.n. roste jedle kafalonská. Přeci jenom netrénované tělo a kdysi operované koleno se ozývá a dává průchod únavě. Na chatě chceme zaplatit poplatek za použití laviček, ale obsluha ho od nás nechce přijmout. Kupujeme placku potvrzující, že jsme tu byli a hrdě si sedáme k odpočinku. Na chatě Spilios Agapitos horolezci spí, aby mohli další den udělat výstup na vrchol horu bohů, horu Mytikas. Mě trochu bolí koleno a Pepa se jde podívat nad chatu. Vrací se po hodině a půl se spokojeným výrazem, že vystoupal do sedla, hory Skala. Za celou dobu co jsme šlapali nahoru a dolu jsme potkali asi třicet stejných nadšenců a z těchto asi 30 lidí bylo i s námi 13 Čechů. Cesta dolů utíkala pomalu, ale uspokojení z výstupu nás hřálo. Do kempu jsme dorazili okolo 18 hodiny unaveni ale spokojeni. Vykoupali jsme se a spokojeně otevřeli pivečko a dali něco k snědku. Čekal nás ranní odjezd dále na jih. Přejezd byl naplánován klidný, asi 200 km na ostrov Evolla.

 

6.den úterý 31.7.

V klidu stáváme, pomalu balíme, platíme kemp 34 Euro za noc a jedeme přes Leptokárii kolem města Larisa k trajektu z obce Glifa na ostrov Evolla. Trajekt jezdí každou hodinu a za 30 Euro nás přepravil na druhý břeh. Cestou na lodi pořizuji teleobjektivem nádherné fotky racků, letících podél lodi a lovících ryby nebo čekajících na cestující, kdo jim co hodí. Zvláštností tohoto trajektu je to, že není průjezdný a na trajekt se musí necouvávat. Jestli někdo musí nacouvat na trajekt s karavanem (a to se musím pochválit, že mi couvání nedělá žádný problém) kdy na vás několik, asi pět Řeků řecky huláká a snaží se vás navigovat je boží utrpení. Zastavil jsem auto a chtěl se dozvědět, kam vlastně mám zaparkovat, vystoupil jsem a v tu chvíli se Řekové vrhli k mému vozu, že tam zkusí zajet. Z jednoho jsem nakonec dostal, kam mám zajet a po vyhození jeho kolegů z mého vozu zaparkoval. Po asi dvacetiminutové jízdě přistáváme v přístavu Aglokambos. Z městečka Aglokambos se vydáváme na jih směrem k městu Limni, kde pře tímto městem asi deset kilometrů je v mapách vyznačen kemp u obce Rovies. V mapě ostrova nacházíme jen dva kempy. Ten první byl pěkný, proto nebylo důvodu jet dál. Ke všemu bylo nádherné teplo a nás to lákalo ke koupání v nádherné modré vodě. Zase mě moc mrzelo, že nevlastním harpunu. Jak v okolí Olympské riviéry tak i zde mnoho lidí lovilo ryby harpunama. Já je jen mohl pozorovat při šnorchlování. Kemp na souřadnicích SŠ 38 49 90; VD 23 11 99 byl čistý obsluha bez jakýchkoliv problémů a tak jsme v kempu zůstali dvě noci. Celková cena naší sestavy za dvě noci byla 79,- EUR.

V kempu jsme oslavili Boženčiny narozeniny tak vesele, až nás nějací Holanďané upozorňovali, na hlučnost v pokročilý noční čas.

 

 

7.den středa 1.8.

Časně ráno odjíždím do nedalekého města Limni na nákup, protože jsem objevil při včerejší večerní procházce rybárnu a ryby my milujeme. Rybárna ale otevírá až od 9,oo a to se mi nechce čekat, zvláště když přes výlohu bylo vidět, co za ryby mají a kolik stojí. Vrátil jsem se do kempu a nenechal se umluvit k výletu na kole. Cesta byla poměrně kopcovitá a ranní teplota 35 st.C. mě říkala meblbni. Pepa vyrazil, ale vrátil se asi po jedné hodině, že vedro je strašné. Strávili jsme celý den válením u moře a opalováním.

 

 

 

 

8.den čtvrtek 2.8.

 

Zase v klidu balíme a jedeme dále na jih. Jako další zastávku jsem zvolil kemp blízko Athén za obcí Maratonas v malém zálivu. Kemp se jmenuje kemp Maratonas se souřadnicemi SŠ 38 49 90 a VD 23 58 93. Za tři noci, které jsme zde strávili, jsme zaplatili 99 EUR. Kemp na nás působil čistě ale spíše jako rekreační oblast Řeků, kteří sem do kempu jezdí jako na chatu. V kempu bylo mnoho soukromých karavanů, natrvalo zaparkovaných a zarostlých květinami na pergolách a záhonů s květinami. Koupání bylo příjemné a přístup do moře výborný. Na pláži píseček a šnorchlování výborné. Dokonce jsem děvčatům vylovil krásné mořské hvězdice. Ceny v přilehlých restauracích nebyly lidové a tak jsme pili a jedli z vlastních zásob a zásob nakoupených v místním Lídlu. Jako každý den jsme si něco ugrilovali a připravovali se na příští den, který nás čekal, návštěva Athén. Tento den Božka nazvala černým čtvrtkem (strašně nerada chodí ve vedru, radši leží a opaluje-se).

9.den pátek 3.8.

Ráno zavčasu vyrážíme do Athén, které jsem nejprve důkladně nastudoval a navigaci nastavil na nejoptimálnější místo v Athénách. Parkovali jsme skoro pod Akropolí v takové čtvrti plné stánků se suvenýry. Nic nám nebránilo vyrazit do reje starověku a na prohlídku toho nej co v Athénách je. Samozřejmě, že stihnout vše za jeden den nejde, ale to nejpodstatnější jsme viděli.

Prošmajdali jsme Akropoli s nejznámějším chrámy, úchvatný Partheón a opodál stejně krásný chrám bohyně Niké, Chrám Erechtheion u kterého vás zarazí, že si Anglický lord Elgin na začátku 19 století jen tak odveze jednu z osmi Kariatid, které podpírají střechu na jižní části. Po prohlídce všeho co je možno v Akropili vidět jsme se vydali Hadriánovou bránou přes město, park Zapeion, národní park, okolo královského paláce na vrchol s názvem Lykavittos. Z tohoto vrcholku je možno zrekapitulovat vše co jsme za celý den prošli a viděli. Athény v nás bezesporu zanechaly krásné obrazy dávné doby.

Po návratu domů (do kempu) jsme se vydali k odpolednímu odpočinku k vodě. Večer pravidelné grilování.

 

10.den sobota 4.8.

Dnešního dne je naplánován, celodenní odpočinek. Já usedl na kolo a vydal se hledat pozůstatky bitvy u obce Maratonas, kde Athéňané porazili Perská vojska, která se vylodila v blízké zátoce a posel, který uběhl 42,2 km se zprávou o vítězství, klesl mrtev k zemi a tím zavdal příčinu k zavedení na novodobých olympijských hrách k maratonskému běhu. Bojiště jsem nenašel i přes všechna snažení. Vrátil jsem se zpět do kempu a začal se připravovat na další den. Další den nás čekal jeden z nejdelších přesunů.

 

11.den neděle 5.8.

Ráno po obvyklé snídani balíme a usedáme do auta na cestu kolem Athén, směrem na město Korint. Korint leží na severu Peloponéského ostrova. Obdivujeme umělý kanál (Korintský průplav) a dorážíme do areálu Starého Korintu. Zde opět obdivujeme, co historie všechno dokázala a jak byla vyspělá. Především pozůstatky Apollónova chrámu nás uchvacují svou krásou dórských sloupů. Po prohlídce jedeme dál. Dnes nás čeká poměrně dlouhý přesun a tak neotálíme a jedeme dál. Jedeme po dálnici směrem na města Egio a Patru. Před Patrou odbočujeme vpravo na překrásný most mezi obcemi Rio – Andirio. Tento most je krom trajektů s mostem přes Korintský průplav jedinými místy kudy se dá dostat na Peloponéský ostrov (polostrov). My ale pokračujeme dále směrem na Igoumenitsu kde hodláme v nějakém kempu pobýt tři noci a udělat si odpočinek před dalším cestováním.

Objevujeme několik kempů mezi Prevezou a Igoumenitsou, ale žádný neodpovídá našim standardům, v kterých jsme ochotni se ubytovat. Rozhoduji o sjetí do malé vesničky, kterou vidíme ze silnice vedoucí po pobřeží, tam přespat na divoko a ráno hledat dále. Vesnička se jmenuje Delta a v ní narážíme na březový háj mezi pláží (zálivem) a silnicí. Tento háj je plný nadivoko kempujících Italů, Němců, Holanďanů a jiných cestovatelů s obytnými auty a karavany. Zajíždíme mezi ně, rozbalujeme své sezení a jsme spokojeni, jakou náhodou jsme objevili překrásné místo s báječnou pláží, příjemnými a relativně levnými hospůdkami. Bydlíme těsně u pláže a proto máme zajištěnu vodu a sprchy. Na tomto místě SŠ 39 15 94 VD 20 28 75 jsme spokojeni dva dny. Mnouce si ruce jak šetříme kolem 35 Euro za ubytování na den, si dáváme v místní restauraci zdejší speciality. Koupání je příjemné záliv písčitý a nijak hluboký, prostě nádhera.

 

 

12.den pondělí 6.8.

Od rána si užíváme sluníčka lenošení a válení na pláži. Tento den krom jídla, pití, slunění, koupání, neděláme nic. Jen luštíme křížovky a sudoku.

 

 

13.den úterý 7.8.

Na dnešní den nejsou opět v plánu žádné výlety ani žádná jiná činnost odlišná od té, kterou jsme prováděli předešlý den. Kolem 16,oo hodiny se zvedá vítr a nepříjemně nás bičuje jemný písek odletující z pláže a tak po chvíli rozhodujeme o odjezdu a přiblížit se k Albánským hranicím. Na Albánskou hranici to máme přibližně 140 km a tak nám malý náskok přijde vhod. Od jednoho Čecha, který z Albánie přijel, se dozvídáme, že v Albánii krom kvality silnic nejí jiného problému. Tím uklidňuje naše nepříjemné svírání žaludku. O Albánii krom průvodce, který ji chválí, se dozvídáme jen špatné informace. Prostě jsme rozhodnuti prozkoumat tuto neprozkoumanou zemi a udělat něco pro osvětu. Odjíždíme směrem k městu Ioannina, kde mapa ukazuje veliké jezero Pamvotis. Míjíme kemp a hledáme místo kde přenocujeme. Zajíždíme ze severu k jedné restauraci u jezera a obsluha nám velice ochotně dovoluje přespat v těsné blízkosti restaurace na jejím parkovišti. Výborná večeře, zákusek na závěr jako pozornost od podniku, platíme a jdeme spát.

 

14.den středa 8.8.

Ráno vstáváme a co nejrychleji se vydáváme k Albánské hranici. Na hranici Řecké v zásadě nejsou žádné problémy až na silnou celničku, která nechce přijmout potvrzení v Angličtině o zapůjčení vozidla. Sice jako majitel a ředitel podniku jezdím s firemním vozem a to má v techničku název společnosti a to pro celníky je cizí vozidlo. Z těchto důvodů vozím notářsky ověřený výpis z rejstříku firem, kde jsem uveden jako jednatel společnosti a potvrzení od sebe, že jsem si vozidlo zapůjčit. Silná teta, jak jsme ji nazvali, nemohla pochopit, jak je možné že tam není moje jméno v TP. Až její nadřízený pravděpodobně vzdělanější o pár hvězdiček celník uznal, že je vše v pořádku. S blížící se Albánskou hranicí nervozita stoupá a když zastavujeme (asi jako dvacáté auto) před hranicemi začíná strach, zvědavost a obava. Vše v nepopsatelných pocitech, zvláště když kolem auta prochází neodbytné žebrající ženy a děti. Jsou oblečeny v jakýchsi špinavých pyžamech a vypadají nevábně. Konečně jedeme na řadu. Celníci jsou usměvaví, přátelští a mě posílají za roh k vyzvednutí formuláře na vozidlo. Formulář vyplňuji, oni potvrzují a upozorňují, že toto potvrzení je nutno předložit při výjezdu. Pouští nás na území Albánie k další kontrole. Další kontrola je jen jakou-si formalitkou a usměvavost máme pocit je jim vlastní. Tak jsme konečně na území ještě nedávno pečlivě uzavřené nábožensko-socialistické společnosti na jihu Evropy. Silnice je pěkná a my upalujeme na město Gjirokastër kde hodláme udělat první zastávku. Po informacích získaných od karavanistů, které jsme potkali, opouštíme od záměru jet do Vlorë podél moře a jedeme vnitrozemím. Silnice od Sarandë do Vlorë je prý tak špatná, že tento úsek, který má necelých sto kilometrů jeli šest hodin a místy je prý tak úzká, že se báli vůbec tudy jet. Tak jedeme dál a asi po pěti kilometrech za odbočkou se silnice tak zhorší, že trasu do Fieru jedeme čtyři hodiny. Strašné, silnice je celá ve výstavbě, ale během dvou let bude vše v pořádku. Teď ale není a tak pomalu dorážíme do Fieru. V plánu bylo navštívit obec Apolonia, která leží západně asi 20 km od Fieru, ale přes neskutečný stav silnic od tohoto záměru upouštíme a jedeme dále na sever do přímořského letoviska města Durrés. Před městem Durres sjíždíme z hlavní silnice a vjíždíme do rekreační čtvrti plné hotelů a rekreantů, kde hledáme nějaké místo k přenocování. Přenocování nacházíme vedle plážové restaurace, na plácku, kde nás majitel restaurace nechává za jeden dolar utábořit a přanocovat. Souřadnice SŠ 41 14 85 VD 19 31 21. Jdeme se vykoupat. Moře je takové to kalné díky strašně jemnému písku, který je zvířen a tím moře vypadá špinavě. Po krátké procházce po břehu zjišťujeme, že je tu mnoho restauraček a obchůdků jako všude jinde v přímořských letoviscích, jen samozřejmě nemůžeme srovnávat kvalitu a vybavení. Albánci jsou usměvaví a příjemní. Nepotkáváme žádné ty zahalené ženy, na které jsme byli připraveni a udivuje nás náboženská uvolněnost pár let po pádu náboženského-socialismu. Na pláži se normálně Albánské ženy opalují v bikinách mezi jinými turisty. Pokrok je cítit všude a globalizaci světa nelze jen tak zastavit. Večer usedáme v naší restauraci, u které spíme k večeři a poroučíme si nějakou Albánskou specialitu. Vrchní nám doporučuje skopové. Skopové je jakýmsi národním jídlem a musíme uznat, že ho udělat umí. Každý samozřejmě objednáváme něco jiného, abychom si mohli dávat navzájem ochutnat. Večer přijíždějí nějací Francouzi a parkují vedle nás. Nejsou moc mluvní a jen slušně zdraví. V restauraci si dali jen pivko a jdou spát. Ostatně my za chvíli také, protože ráno nás čeká hlavní město Albánie, Tirana.

 

15.den čtvrtek 9.8.

Ráno vstáváme a po snídani zvedáme kotvy a jedeme dál. Při odjezdu jsme si teprve všimli, že přes takový plácek asi 100m od místa, kde jsme spali, je policejní stanice. Před stanicí stojí několik místních policistů a všichni nás s úsměvem zdraví a mávají na cestu. Kulíme oči nad situací a chováním policie. Vždyť ve většině států v Evropě by nás buzerovali a otrvovali. Policie je vůbec v Albánii uznávaná a udržuje si respekt. Je ji všude vidět. Řidiči jezdí velice ohleduplně a pomalu. Vždyť se také všude měří rychlost. Asi je to v pořádku. Nikde na světě neuvidíte tolik Mercedesů jako právě v Albánii. Snad každý Albánec vlastní nějaký Mercedes. Takže potkáte jak starý Mercedes 200D po nové a nejnovější tipy Mercedesů. Pomalu dojíždíme do Tirany a daří se nám zaparkovat naši soupravu těsně vedle náměstí na placeném parkovišti. Obsluha kontroluje, zda máme vše dobře uzamčeno a za dva dolary nám vydává potvrzení na dvě hodiny parkování. Náměstí v Tiraně na vás dýchne socialismem, nejen obrovskou freskou se socialistickými motivy, spokojeného pracujícího lidu na kulturním domě, ale celou atmosférou. Náměstí je poloprázdné, svítící fontány pravděpodobně chlouba dělnické třídy jsou nefunkční a zdevastované. My usedáme v jedné z venkovních restaurací v průčelí divadla a dáváme si výbornou kávu. I když neposíláme pohledy nebo jen málo, ale poslat pohledy z Albánie prostě musíme. Vždyť každá pošťačka bude vyprávět o raritě jaký pohled, od koho a odkud doručila. Po procházce centrem Tirany nacházíme dle průvodce státní poštu zastrčenou v takové úzké uličce plné obchůdků se suvenýry a kšeftujících Albánců nabízejících snad cokoli, od mobilních telefonů, přes fotoaparáty a staré mince. Asi po dvou a půl hodinovém poznávání usedáme do auta, zdravíme hlídače parkoviště, který se s námi srdečně loučí a jedeme směrem k státní hranici s Černou Horou. Černohorci, kteří se před nedávnou dobou odtrhli od Srbska, si stát nazývají Montenegro, připadá mi to jako by se styděli za název Černá hora. Nebože by Černagora nezněla tak světově? Po několika hodinách jízdy přes Lezhë, před Shkodërem odbočujeme vlevo přes úzký mostek. Na tomto mostku dopravu řídí místní policie. Mostek je úzký a auta by se na něm nevyhnula. Dále jedeme po úzké silnici asi 14 km na malý přechod v obci Murigan. Na hranicích odevzdáváme formulář o vozidle a platíme výjezdní poplatek za čtyři lidi 10 Euro. Z hranice pokračujeme směrem na Stari Bar. Původně jsme chtěli jet přes Ulcinj ale to jsme změnili a spěchali z důvodů pokročilého času dále, někam, kde jen přespíme a ráno pojedeme do naplánovaného kempu Čiště, kde se máme setkat s našimi známými „Jardou a Zuzanou z Klecan“, kteří vyrazili do Chorvatska na několik dní si odpočinout. Dojíždíme do obce Petrovac na Moru, kde zajíždíme do kempu. Kemp je plný Černohorců a Srbů, je opravdu špinavý a sociálky jsou strašný. Naštěstí ráno jedeme dál a tak rozhodujeme zůstat. Večeři si dáváme v jedné restauraci, která na nás ivskutku úhledně upravené. Dali jsme si několik piv a šli spát.

 

 

16.den pátek 10.8.

 

Ráno jsme odjížděli včas a bylo domluveno s obsluhou kempu, že nás ostraha pustí z kempu ještě před otevřením. Vše klaplo a tak jsme vyrazili směr Budva, na trajekt přes Boku Kotorskou. Tentokráte jsme čekali v koloně na trajekt asi jednu hodinu. Jezdily jen dvě lodi a tak to trvalo dlouho. Přejeli jsme na druhou stranu a vyrazili směrem na Dubrovník. Dubrovník jsme pro velký nápor turistů na parkovištích zavrhli a jeli dále směrem na Makarskou do kempu Čiště za našimi přáteli Jardou a Zuzanou. Do kempu jsme dorazili kolem 16,oo hodiny, zaparkovali karavan a šli okusit zdejší moře. Protože se počasí znatelně zkazilo, jen jsme se smočili, já chvilku šnorchloval a pak jsme se šli obléci a připravit na večerní rybí hody. Majitel každý pátek pořádá pro návštěvníky kempu zdarma rybí hody (makrelu na grilu s oblohou a chlebem). Večer přišla bouřka a my byli rádi, že sedíme pod střechou. Ne všichni se pod střechu vešli. S veselou jdeme po půlnoci spát.

 

 

17.den sobota 11.8.

Dnes jsme měli v plánu, že odjedeme po hlavním náporu turistů, až někdy kolem šesté hodiny večer, že dojedeme někam Karlovac – Zagreb a další den, že cestu dorazíme. Protože jsme věděli, že v sobotu všichni odjíždějí domů a navíc v němcům končí jeden turnus prázdnin a začíná druhý. To jsou takové ty soboty, kdy před tunely stojí cca 20 km kolony a těm jsme se chtěli vyhnout, když už v tento den musíme jet také. Plány jsou ale od toho, aby se někdy měnily. Z důvodů velice špatného počasí rozhodujeme, že vyrazíme už dopoledne. Takže kolem 10,oo jsme měli zabaleno, rozloučit a hurá k domovu. Byl to nejhorší můj návrat z Chorvatska. Po čtyřech hodinách jsme dojeli do Splitu, něco strašného. Dále jsme jeli po dálnici. Protože se udělalo hezky a v rádiu hlásily šestnáct km frontu před tunelem Svety rok, rozhodli jsme, že se ještě vykoupeme ve vesničce Zablače. Vesničku Zablače už jsme jednou navštívili a vždy si slibuji, že tam jednou pojedeme do kempu. Nám se tam moc líbí, je to taková malá vesnička s pár hospůdkami a příjemným kempem v borovém háji. Tady jsme počkali do večera a asi v 18,oo jsme se vydali na další cestu. U prvního z tunelů jsme čekali tři hodiny a na další už nebyly síly. Proto jsme zastavili na parkovišti, šli spát a ráno moudřejší večera.

 

 

18.den neděle 12.8.

Fronty odpadli a mi mohli bez problémů pokračovat dále. Bez sebemenších problémů jsme přejeli všechny hranice. Když jsme přejeli hranice k nám, do republiky hned u motorestu na vodní nádrži Nový mlýny jsme si dali echt česká jídla. S plným žaludkem jsme po jídle upalovali k domovu. Dodnes vzpomínáme na supr dovolenou.