Lišákovi se sice na výjezd vypsaný do Litic moc nechtělo, pořád ještě hradeckému kraji nepřišel znovu na chuť, ale protože nic jiného nevymyslel a do Adršpachu daleko, jeli jsme. Nechápu proč, ale žádný náš výjezd se neobejde bez mimořádných akcí a tak i tenokrát se řešilo, jak dobít z Krkonoš vybitou baterku v paneláku v šestém štoku.

Lišákovi se sice na výjezd vypsaný do Litic moc nechtělo, pořád ještě hradeckému kraji nepřišel znovu na chuť, ale protože nic jiného nevymyslel a do Adršpachu daleko, jeli jsme. Nechápu proč, ale žádný náš výjezd se neobejde bez mimořádných akcí a tak i tenokrát se řešilo, jak dobít z Krkonoš vybitou baterku v paneláku v šestém štoku. Naštěstí se vyřešilo zakoupením super dlouhé prodlužky, která povlávala z našeho balkonu až na parkoviště do našeho auta. Baterka se nabila, já mezitím nakoupila, zabalila a v půl čtvrté se mohlo vyrazit. Asi jsem si tu cestu představovala rychlejší. Na místo jsme dorazili po dlouhých 4 hodinách, v půl osmé. Stáli jsme v každém větším městě, dokonce i vesnici a na závěr jsme si střihli několika kilometrovou objížďku. Ani pozdější cesta zpět nebyla o mnoho rychlejší a to jsme už tolik nestáli. Vybrané místečko jsme našli a přivítali se s posádkami, které dorazili o chlup před námi. Také nadávali na cestu. Posezení v místní restauraci bylo moc příjemné a to nejen díky nekuřáckému prostředí.

V sobotu ráno jsme se mohli konečně kochat okolím. Že jsme na konci světa jsme tušili už od předešlého večera, ale že je to takhle krásný konec světa, to jsme netušili. Okolní kopce zbarvené podzimním listím, původní chaloupky a místní kolorit, to vše nám uchvátilo. Dopoledne jsme z důvodu deště trávili na táčkách u Machajdů, při kávě a něčem ostřejším. Opoledne jsme potom po ustání deště zaveleli k odchodu směr nedaleký Potštejn. Daleko to opravdu nebylo, ale některé pasáže a terén celkově byly velmi náročné. V podstatě celou cestu jsme šli údolím řeky Divoká Orlice, opět krásně zbarveným podzimním listím, zčásti spadaným a zčásti na stromech. Po nejnáročnější pasáži, prudkém výstupu, ve kterém zdatnější jedinci pomáhali slabším s tažením kočárů na popruzích (Bobík táhl na Bobíkově vodítku), nás po chvilce čekal překrásný výhled do další části údolí, nad nímž se tyčil hrad Potštejn. Městečko samotné je velice milé a příjemné, bohužel nás tlačil čas, tak nebyla příležitost ani k návštěvě hradu, ani k návštěvě zámku, stihli jsme jen cukrárnu. A pak už honem na vlak. To byl také zážitek, nádražíčko jak z Ostře sledovaných vlaků, ale vláček motoráček už modernizován. Skoro se chce napsat, škoda, že jsme jeli jen dvě stanice. Po návratu jsme se rozprchli do našich azylů, abychom nabrali sil na večerní Machajdovu oslavu a vyčkali příjezdu Funů, kteří se k nám na místečko jako dlaň ještě dokázali vejít. Někteří si odpočinek protáhli do pozdních nočních hodin (Bobík). Oslava byla bujará a veselá, jak se na oslavu sluší a patří, jen pánové podlehli zdejšímu zvyku a v devět hodin byli jak zákon káže. Co všechno se dělo není snadné popsat, ale fota o tom vypovídají dosti výmluvně (viz. http://www.caravan24.cz/userphotogallery.php?album_id=284 ). Naštěstí se ještě probrali k životu a tak jsme si je mohly ještě trochu užít a společně s paní hostinskou si nejvytrvalejší užívali až do půl druhé.

Nedělní ráno už bylo přívětivější, zčásti slunečné, což okolí ještě dodalo na půvabu. V obavách ze zpáteční cesty jsme zvolili jen kratičký výstup na místní hrad Litice, který jsme tak měli možnost prozkoumat zevrubněji, někteří byli i uvnitř. Po návratu jsme všichni poobědvali a výjezd zakončili společnou kávou v hostinci.

Docela chápu, že Machajdům, kteří výjezd do Litic naplánovali a kteří tam jezdí pravidelně, místo učarovalo, je to opravdu kouzelný kout.
Foto:
fotogalerie1
fotogalerie2
fotogalerie3