Už v červnu jsme tady předesílali plán naší cesty. Předcházelo tomu pátrání na internetu, hlavně co se Ruska týká /informace naprosto minimální/ a celková morální příprava. Vzhledem k pracovní vytíženosti padlo definitivní rozhodnutí asi 7 dnů před odjezdem.

Už v červnu jsme tady předesílali plán naší cesty. Předcházelo tomu pátrání na internetu, hlavně co se Ruska týká /informace naprosto minimální/ a celková morální příprava.

Vzhledem k pracovní vytíženosti padlo definitivní rozhodnutí asi 7 dnů před odjezdem. V tu chvíli se přípravy rozjely naplno. Stihli jsme vyřídit vízum a nakládat /u nás se tomu říká pakovat/ jsme mohli začít až v pátek. Upřímně smekáme před vámi všemi, kteří takto cestujete, podle všeho daleko víc než my, protože vložit do auta všechny, samozřejmě potřebné věci, na měsíční cestu nám dává vždycky zabrat a do poslední chvíle snášíme vše, co na takové cestě budeme „určitě potřebovat“. Raději nezmiňuji, kolik věcí zůstalo netknutých. Ale co kdyby! Jak to děláte vy ostatní?

Pokusíme se popsat tuto cestu opravdu věcně, bez informací  kdo to město založil, kdo tu sochu vysochal, jak svítilo sluníčko, co jsme měli k obědu apod., zvláště pro ty, kteří by ji chtěli v budoucnu podstoupit, ale i tak to bude povídání asi hodně dlouhé. Bez popsání některých situací to nedokážeme. Určitě umístíme i fotogalerii, která bude mít zřejmě fotek hodně, ale kterou nebudeme v rámci soutěže o světové prvenství v počtu umístěných fotogalerií, rozmělňovat na více částí. A dokonce, abychom nezaostávali, jsme se naučili používat i souřadnice, píšeme je ve formátu tak, jak nám je nabízela naše navigace. A ne úplně všude jsme je stihli zapsat.

Takže:

Odjezd jsme každý den odsouvali na příští a nakonec se nám podařilo opustit uklizený a zabezpečený dům a naši kočičku až v pondělí 5.7.2009.

Vzhledem k menším pracovním povinnostem v Jeseníku, jsme se rozhodli k překročení hranice tamtéž. Na dálnici do Hr. Králové se ozvala rána jak z praku a na místě spolujezdce se objevil pavouk, nakřáplé přední okno. Ten den byl svátek, večer asi 18.00 a před námi cca. 5000km a překročení asi sedmi hraničních přechodů.

V Hradci na parkovišti jsme problém řešili s pojišťovnou a s přáteli v Jeseníku a rozhodovali se, zda zpět do Prahy a nebo výměna skla v Jeseníku, což by představovalo zdržení o cca. 30 hod. Nakonec padlo rozhodnutí, že jedeme i s tímto handicapem dál. V Jeseníku jsme přespali, ráno dali koupání ve Zlatých Horách a v poledních hodinách vjeli do Polska. Nedávno se tady někdo zmiňoval o strašných polských silnicích. My jsme při cestě za Polární kruh v roce 2006, jeli přes přechod v Harrachově a ano, cesta Polskem byla na náš vkus děsná.

Tentokrát bychom řekli, že to tak strašné vůbec nebylo a kdyby bylo nějaké příště, určitě by jsme jeli po dálnici do Ostravy- za prvé delší cesta v ČR po našich tak „krásných silnicích a dálnicích“, možnost posledního natankování PH doma  (účet se vždycky hodí) a za druhé o to kratší cesta Polskem. Ve večerních hodinách jsme přijeli do Varšavy, kde padlo rozhodnutí, že vzhledem k pokročilému času nemá cenu jet dál a zůstali na noc v kempu 123, Gps S 52.21448, V 20.9655, který je na kraji města. Cena 65 Zl /16 Eur.

Čistý a nabitý kemp se spoustou camperů, hlavně ze západní Evropy. Pozor při zajíždění. Je na vjezdu do V. ze strany ze které přijedete, ale v opačném směru a není moc vidět i když je přímo u silnice. Je nutno se na blízkém kruháku otočit do protisměru a zůstat v pravém jízdním pruhu. My jsme to jeli dvakrát než jsme se trefili. Ráno jsme odjeli bez snídaně a zastavili za Varšavou, Iva chystala snídani a Mirek zatím vyvenčil našeho psa Tobiáše. Občas ho nazýváme různými jmény, tak pokud někde použijeme jméno jiné, vždy se jedná o toho samého. Při té příležitosti jsme zjistili, že spát se dá i na dálnici hned za Varšavou, směrem na Bialystok. Kromě jiných míst i 24h parkoviště Zajazd, GPS S 52.44139, V 21.24761. Cena 18.oo – 6.oo 15 Zl.

Po několika zastávkách na jídlo a venčení Boba a malé přestávce na kraji města Suwalki, kde byl free internet, který jsme dokonale využili, jsme dorazili do Litvy a do města Mariampole. Na konci Mariampole jsme odbočili do té jediné správné farmy a hledali naše známé z minulé cesty, u nichž jsme tenkrát nocovali. Seběhlo se k nám mnoho lidí, snažili se poradit a když se nedařilo, zavolali vedoucího. My jsme vezli pár dárečků, hlavně malé Emily, které tehdy byly 3 roky. Jeden z dárečků bylo DVD z tehdejší naší cesty, na kterém byla i ona. Nakonec jsme vedoucímu pustili tento záznam a on podle té malé holčičky poznal o koho jde. Posadil Mirka do svého auta a odjeli. Vrátili se asi za hodinu a že máme jet na návštěvu.

Návštěva byla velmi milá, i s pohoštěním a pozváním na noc. Venkovní prostředí u nich se dost změnilo, možná proto, že paní domu vyměnila pána domu a nebo jsme tenkrát měli jiné oči, nevíme. Proto jsme asi po dvou hodinách slušně poděkovali s tím, že chceme ještě teď večer dojet k Vilniusu, lhali jsme jak když tiskne a vrátili se na to místo předtím. To místo bylo velmi příjemné a majitel a provozovatel nám tuto možnost nabídl hned v úvodu.

Jednalo se o pěkně vystavěný komplex s jezírkem a udržovanými trávníky, kde v tu dobu provozovali jakési setkání náctiletých, navozili stará otlučená, ale pojízdná auta a tyto děti tam pod dozorem a v uzavřeném prostoru na nich řádily. Celkem jsme jim i záviděli. Stáli jsme na asfaltovém parkovišti u trávníku, za zavřenou bránou a hlídáni jejich místní ochranou. Ráno jsme předali dárečky, jak jinak než české pivo, byli jsme pozváni na příště, nejlépe prý na uspořádání nějaké svatby. Tak jsme se zasmáli, že jedině tu zlatou, rozloučili se a jeli dál směr Trakai. Určitě není v budoucnu problém u nich přenocovat. GPS S 54.58543, V 23.38471. Posnídali a vyvenčili Toba v polích za městem a v poledne, po ještě jedné zastávce u jezera, koupání a kafíčko, jsme dojeli k vám všem již známému hradu Trakai.

Nebudeme zdržovat informacemi, vzhledem k tomu, že toto místo již popisovalo několik z vás. Ale je to velmi příjemné místo, které by neměl žádný z návštěvníků Litvy vynechat. Po prohlídce jsme vyrazili do Vilniusu. Toto město jsme na naší předchozí cestě vynechali, byli jsme v Kaunasu a myslíme, že stojí za vidění obě. Kaunas je roztomilejší a poklidnější. Ve Vilniusu velmi čisto, bylo vidět, že je víc turističtější, krásné stavby, nebyl problém zaparkovat v podstatě v centru,  atd. Litevci jsou velmi milí, příjemní a hlavně pěkní lidé. Kdysi v Kaunasu naše dcera prohlásila, že není schopna rozeznat turistu od domorodce a to je antropoložka.

Na prohlídku města jsme vzali i Tobiáše. Ten to zvládal s vypětím všech sil, ale s několika přestávkami na odpočinek vydržel. Po návratu do auta padlo rozhodnutí, že být v Litvě a nevidět Klaipedu je hřích. Tak jsme asi okolo 22. hodině vyrazili tím směrem. Cesta skvělá, celou dobu po velmi dobré dálnici s minimálním provozem. Do Klaipedy jsme dorazili po půlnoci, k trajektu, který odplouval na Kuršskou Kosu, tzv. Neringu,  kam jsme chtěli dorazit. Poslední asi ve 2.00. Nakonec jsme to vzdali, posunuli se kousek za město a po dohodě s místními, asi v 1.00 jsme spali pár metrů od moře. GPS S 55.77583, V 21.08285. Ráno, po snídani a procházce okolo moře a samozřejmě povinné psí koupeli jsme se vrátili k trajektu a během půl hodiny jsme byli na Kose.

Cena trajektu zpáteční 107 LTL. Po sjetí z trajektu dojedete k závoře, kde se zřejmě platí povinný poplatek za vjezd do této oblasti 70 LTL. Moc jsme to nepochopili, cena nám připadala dost vysoká,  Iva se snažila zaplatit kartou, peníze jsme na naší cestě moc neměnili, obsluha nebyla schopna pokořit techniku a tak mávla rukou a zvedla nám závoru. A tak jsme byli bez zaplacení vpuštěni. Dojeli jsme do posledního městečka Nida do velmi slušného kempu, cena cca. 100 LTL./den. Chtěli jsme si odpočinout  a tak jsme zůstali dva dny. Je to dost zajímavá oblast, pruh země, který vypadá opravdu jako kosa, z jedné strany na druhou ho přejdete za půl hodiny a na jedné straně je obehnán sladkou a na druhé slanou vodou.

Za městečkem Nida, které je poslední, pokračuje silnice do Kaliningradské oblasti. Do Kaliningradu pár kilometrů. Nida sama o sobě velice milé a romantické městečko, ceny stejné jako u nás. Tady jsme sundali a užívali si i kola. Celá Kosa se vyznačuje množstvím písečných dun. Kdo nechce do kempu, může nocovat na 24 h parkovišti na kraji města. Po dvou příjemných dnech jsme odjeli, v dalším krásném městečku zakoupili a hned s odpuštěním sežrali móc dobrou  uzenou rybu, stavili se na vyhlídce plné dun, ze které, jako jediné, je vidět na obě strany a dorazili a zařadili se do fronty čekající na trajekt. Byla neděle a asi za hodinu jsme se nalodili. Na trajektu nás oslovil  Čech, mimochodem jediný na celé naší cestě, ve chvíli, kdy jsme s vedle nás stojící Litevskou posádkou hromadně otevírali láhev vína a nemohl pochopit, proč ti lidé z toho českého auta hovoří litevsky. Nakonec se obrátil správným směrem, popsal nám místa pobytu na jeho dovolené a s rozzářenýma očima nám položil otázku jestli jsme byli v Kundě. Protože při mluveném slovu těžko rozeznáváme malé a velké písmeno, Mirek odpověděl, že kdysi ano, ale že vzhledem ke svému věku to je už dávno. S pochopením se s námi rozloučil a popřál hezkou dovolenou.

Z Klaipedy jsme mazali do Lotyšska, je to kousek a po přejezdu hranice jsme skončili v prvním, u silnice inzerovaném kempu, GPS S 56.35262, V 2104231. Je jich v této oblasti avizovaných přehršle. Jednalo se o upravenou louku s hřištěm u domu, naprosté soukromí, čisto a vzhledem k tomu, že jsme nepotřebovali nic, chtěli 5 Euro. My měli samé velké bankovky a 4 Eura, jak oni říkali „v železe“, a tak se spokojili s touto částkou. Další cíl naší cesty byla opěvovaná oblast Sigulda.  V poledních hodinách jsme přijeli do Rigy, kterou jsme pouze projeli, neboť jsme ji absolvovali při naší minulé cestě, její prohlídku ale můžeme jenom doporučit.

Pouze jsme se stavili v nákupním centru a provedli nutný nákup potravin. Sigulda určitě stojí za vidění, pár hradů, pěkné zahrady, opět a snad už tradičně všude náramně čisto. Obrovské údolí přes které jede lanovka k jednomu z hradů a pro nás nepochopitelné, ale fakt inzerované lyžařské sjezdovky. Později jsme se dozvěděli a uvědomili si, že my k lyžování potřebujeme hory, jim stačí rokle s tím, že jsou na severu a mají sněhu dost. Ten den jsme se dost odbývali s jídlem a měli strašný hlad. Po té, co jsme vyjeli ze Siguldy, jsme se rozhodli a zastavili u pěkně vypadající restaurace u silnice a že půjdeme na obědovečeři. Sedli jsme si na zahrádku, po dohodě i s naším psem a objednali si. Ještě snad nikdy jsme nečekali na jídlo tak dlouho.

Říkali jsme, že kuchař má snad jednu ruku a to ještě levou a trvalo to celou hodinu. Už dlouho nám nebylo tak zle z hladu. Mirek to po delší době nevydržel a šel se s Tobiášem projít. Byla to stavba na zelené louce a bylo jedno jestli jít doleva a nebo doprava. Oni šli doleva. Dohodli jsme se, že Iva zazvoní telefonem až konečně přinesou jídlo. Po ujití asi 50 m se na nás vyřítil asi 6o kg rotvajler a nastalo něco, co se dá dost těžko popsat. Všechno se odehrálo v několika vteřinách, v neskutečné hysterii a nebyl to boj na život a na smrt, ale byl to boj o život. Myslím si, že jsem děsně řval a když jsem pochopil situaci, tak se přiřítil další 60 kg rotvajler a to už byla situace naprosto nezvládnutelná.

Šli jej jednoznačně zabít, on mezi nimi jako odevzdaná kulička, naprosto cíleně mu šel jeden po krku a druhý po zadních nohách. V tu chvíli jsem se s ním v duchu loučil a uvědomuji si, že mi blesklo hlavou, co bude dál. Najednou se zpoza takové srubové chaty vyřítil člověk, po hlavě skočil na zem, chytil jednoho z rotvajlerů za zadní nohy, v tu dobu jsem stále držel Toba za obojek a zřejmě nesmyslně se snažil ho z toho chumlu vytáhnout a vím, že jsem si uvědomoval, že bych měl dávat pozor i na sebe. Ve finále mi obojek zůstal v ruce, Tobiáš se nějak uvolnil a já ho za hřívu dotáhl do auta, ani jsem nevěděl jak na tom je a ani jsem nevěděl co se děje za mnou. Přiběhl za námi pán, který se chudák válel po zemi a společně jsme prohlíželi našeho klepajícího se Bobíska. A ani jeden z nás nemohl pochopit, ale z něj nikde netekla krev.

Pro odlehčení situace mi začal zvonit mobil, jako že už máme konečně jídlo na stole. Iva seděla těch pár metrů od nás za stěnou a vůbec nic nevěděla. Já jsem se snažil pánovi vysvětlit, tedy klepal jsem se jak ratlík, že ten kuchař je úplně blbej, že kdyby jeho nebylo, tak se to nestalo a blablabla. Rozloučili jsme se a já šel pozřít jídlo,o  kterém vůbec nevím jak chutnalo a divil jsem se, že jsem ho nevyzvracel. Jediné co jsem si uvědomoval, na talíři to vypadalo báječně. Po jídle jsme šli předat malou pozornost a hlavně poděkovat pánovi za to, že blbískovi zachránil život, mohla to být opravdu jeho poslední cesta a rozhodli se, že ho tam  přece jen vyvenčíme. Rotvajlery jsme viděli zavřené v kotci. Pán přišel na louku za námi a pozval nás k nim na terasu na kalíšek.

Pro pobavení - z pána se vyklubal nejen majitel rotvajlerů, ale i tankista a majitel oné restaurace a přilehlého velkého srubového stavení - hotelu. Nakonec jsme s nimi seděli do půlnoci, náš pes se celou dobu choulil k pánovi, coby svému zachránci a po té co předvedli, jak mají své psy neskutečně vychované, nám nabídli abychom tam bez obav přespali. Já jsem tedy nespal! Ráno nám připravili snídani a my pokračovali dál. Ale už to nikdy nebylo takové, jako předtím. Tobiáš se nechtěl vzdálit nikam s jedním z nás, pouze s oběma a my jsme už celou cestu za každým rohem vždycky viděli nepřítele. Pokračovali jsme do města Césis. Prohlídku města jsme uskutečnili, i se psem, toho místní pozvali i do kostela, to jsme nikdy nezažili, ale až na velmi milé domorodce, to až taková sláva nebyla a tuto destinaci bychom na rozdíl od různých brožur ani nedoporučovali. Nic moc!

Byli jsme rozhodnuti dojet až do Estonska k Čudskému jezeru, poznat místní krásy a určitě tam zůstat v některém z inzerovaných kempů. Jezero opravdu nádherné, člověk ani nechápal, že to není moře, blbísek tam samozřejmě hned vlezl, ale podle nás tak nehostinnou oblast jsme dlouho neviděli.  Za vidění určitě stojí, kdyby bylo hezky tak super koupání, ale možná i vzhledem k tomu, co jsme měli ještě před sebou, jsme se podívali na dva kempy (už jsme viděli lepší) a rychle jsme utekli, i kvůli cenám. Ještě ten večer jsme dojeli do lázeňského města Toila, kde jsme asi ve 23.00 skončili ve velmi příjemném kempu, který byl součástí lázeňského komplexu a s free internetem. Cena 155 EEK/den se vším všudy. GPS S 59.42615, V 27.51430.

Chtěli jsme zůstat jednu noc, cena byla velmi slušná a nakonec jsme zůstali tři. Protože… Mirek se ráno probudil s děsně oteklou půlkou obličeje, špatně viděl na jedno oko a nakonec jsme čekali, jestli ho zachrání antibiotika.. Letitý problém se kterým si nikdo neví rady a vždy se provalí v tu nejméně vhodnou dobu. Ale díky pěknému prostředí a taky internetu, poslali jsme domů spoustu pošty a fotek, jsme zůstali rádi a hlavně si odpočali. Iva  se pokoušela oslovit několik cizích camperů, vesměs z Finska a Německa, zda nejedou z a nebo do Petrohradu a vždy dostala odpověď „Proboha ne, vždyť to je v Rusku!“ V tu chvíli jsme si připadali jako dost velcí exoti. Po třech dnech jsme plni síly a antibiotik vyrazili do Narvy, což jak určitě víte, je přechod do Ruska. Od Toily vzdáleno asi 40 km.

Po příjezdu do města jsme si v klidu udělali nutný nákup potravin a vydali se na prohlídku. Narva je podle dostupných pramenů celá ruská. Celkem to z ní i čišelo, pryč byla ona pověstná čistota, vše ošuntělé. Po skouknutí dvou chrámů jsme skončili u řeky Narvy. Tob se koupal a my koukali na krásnou řeku na jejíž jedné straně leží estonské město Narva se svým hradem a na druhé, ruské a taky se svým hradem,  Ivangorod. Přes Narvu most a na něm hranice. Po kafíčku jsme se postavili do celkem malé fronty, čekající na vpuštění do hraničního přechodu a po malé chvilce se dozvěděli něco, co s námi trochu zamávalo. Kdybychom měli doma víc volného času a prozkoumávali na Caravanu 24 první poslední, určitě bychom našli cestopis od Míly, z roku 2007, kde popisuje naprosto přesně totéž co následovalo. A to, jak píše bylo v r. 2003. Hold našli jsme ho až po návratu.

Dozvěděli jsme se, že se musíme vrátit zpět, na začátek Narvy, na jakési seřadiště a tam se zaregistrovat. Vůbec nám nebylo divné, že při příjezdu jsme míjeli asi tak 10 km frontu tiráků s konstatováním, kam se hrabe Praha. Po příjezdu na seřadiště nám přidělili pořadové číslo a na náš dotaz kam se máme postavit sdělili, že je to úplně jedno, že kamkoliv mezi ty stovky aut a že na lístečku máme telefon na který si můžeme zavolat a zjistit jak se to hýbe. Ale že na nás stejně přijde řada tak za 24 hodin. Stále jsme to nechtěli chápat a domnívali se, že je to určitě otázka peněz, což jak jsme slýchávali doma je v této oblasti obvyklé. Iva vzala telefon, dovolala se nějaké rusky hovořící ženě a snažila se z ní vymámit informaci, co se dá dělat, že musíme dojet večer do Petrohradu.

Když dostala odpověď, ať letí letadlem a nebo jede vlakem, pochopili jsme, že ani prachy to nespraví a hlavně, že to celé fakt sranda není. Od jedné místní, velmi příjemné a kultivované paní, která se nám věnovala dost dlouho a která, dle jejich slov, tam čekala už 30 hodin, jsme se alespoň dozvěděli vše zbývající, spoustu věcí nám poradila, darovala bumážky, které bylo potřeba vyplnit a hlavně vysvětlila jak, atd.  Poradila, že pokud se vrátíme do Lotyšska a pojedeme do Ruska tudy, projedeme hladce. Akorát že to bylo cca. 350 km tam a totéž zpět ruskou stranou. To jsme rychle vzdali a odjeli za Narvu a skončili v prvním kempu. Kemp měl na příjezdu slavobránu s nápisem „Vítáme vás“ v angličtině, krásná, velká a upravená zelená plocha a cena na místní poměry vysoká 15 EUR. V ceně byla pouze elektřina, za vodu a koupelnu se platilo zvlášť a to dost. WC, krásně upravené 2 kadibudky. Co bychom chtěli! Majitel, Rus jako poleno, by evidentně rád těžil z místního problému.

V kempu bylo opravdu „narváno“. To je vidět na fotografiích. Na naši poznámku o naplněnosti kempu odpověděl, že má plno pořád a že si taky musí někdy odpočinout. Dopoledne jsme se přesunuli zpět na seřadiště a tam dál pokorně čekali až na nás přijde řada. Vedle nás stál finský a také ruský karavan, ten stojí za vidění v naší fotogalerii. Finové zřejmě nechtěli pochopit celý systém a asi ani moc nevěřili, že přijdou na řadu až druhý den a tak čekali vedle nás dál. Čas nám zpříjemnil mladík z Petrohradu, který uměl výborně česky, poskytl nám spoustu užitečných informací a pomohl vyplnit několik potřebných bumážek.

Na hranici jsme se dostali někdy ve 14 hod. a přes ni přejeli tak ve čtyři hodiny. Nakonec to nebylo tak strašné- vyplnění několik nezbytných papírů, samozřejmě pouze v azbuce, podstoupit naprosto nesmyslné a nekonečné prohlížení všech možných dokumentů, prohlídka auta, poměrně velmi slušná, projetí čtyřmi kontrolami, kdy snad vždy ten druhý kontroluje toho prvního atd., nicméně žaludky byly sevřené, prostě psychický  teror. Tady jsme si představili, jak asi bylo turistům, cestujícím ze západu k nám, za železnou oponu.V Rusku se skoro nikde nedozvíš žádné informace a když, tak jedině v azbuce, turismus nepřipouští vůbec, snad pouze ten jejich a všude jsou dvojí ceny. Pro domorodce a inostrance a zkuste hádat, které jsou vyšší.

Po přejezdu ruské hranice, jsme chtěli namočit Toba do řeky Narvy, odbočili jsme hned za přechodem, ale cestu k řece jsme nenašli.Vzdali jsme to, vrátili se na hlavní silnici a asi po 100m nás zastavila policie. Bylo vidět, že zastavovali jakékoliv cizí auto. Projede jich tam tak dvě za hodinu. Upozornili řidiče, že nemá zapnutý bezpečnostní pás, ani nevíme, jestli si ho kvůli nim neodepnul, 20minut se nic nedělo, odnesli nám dokumenty, pak Mirka zavolali, že nás pustí za 1500 rublů úplatku a nebo provedou jakýsi zápis, ani jsme nechtěli vědět, co by se dělo dál. Nechali se ukecat na 1000, víc nešlo. No comment. Cesta byla všelijaká, díry, rozpadlý asfalt, místy i super, nová.

V 9 večer našeho času jsme přijeli do Petrodvorců, kde jsme parkovali za 200 rublů a celý den jsme byli pod dohledem tamních hlídačů, snažili se, abychom se cítili bezpečně a pořád  předváděli,  jak má ostraha vypadat. Petrodvorce se nám líbily, parky, fontány, záliv, expozice, počasí, vše nádherné. Moc doporučujeme, věnovali jsme jim skoro celý den. Odtud jsme jeli, na doporučení mladíka z Petrohradu, do Puškina,   ale tam nebylo kde zůstat stát, žádné volné parkoviště, jen spousta lidí a tak jsme se spokojili se se stávajícími dojmy a jeli do Petrohradu. Což bylo dobře. Vzdálenosti Petrodvorců, Puškina a dalších zajímavostí je do 40 km od Petrohradu.

Vjezd do Petrohradu byl dost monumentální, moc se nám to líbilo. Krom jiného, podstatnějšího, nás dostaly petrohradské semafory. Ono vůbec v celém Pobaltí a samozřejmě i ostatních částí Evropy, krom naší republiky, kde na tuto technologii má monopol slavná firma Eltodo a kde občas řidič žasne nad funkčností, jsou semafory řešeny skvěle. Blikající zelená před nástupem oranžové, další přidaný semafor na druhé straně křižovatky atd. Ale pozor! V Petrohradu vesměs u každého semaforu, i pro chodce, velmi dobře čitelný časový display s odpočítáváním času, který zbývá do ukončení zelené. Úžasné, funkční a hlavně fungující. Navigace nás spolehlivě provedla celým městem a až na malou chybičku, přivedla do areálu hotelu Olgino, GPS S 59.99411, V 30.10689, cca. 18 km od centra, kde byl na internetu inzerovaný pouze tento jediný kemp. My jsme ještě před odjezdem dostali info o dalších dvou.

Na místě a po telefonátu jsme zjistili, že jsou ve stejné oblasti a ještě dražší než Olgino a tak jsme případné stěhování pustili z hlavy. Kemp děs a hrůza, hotel rozpadající se, z dob rozkvětu komunismu, ale 2 záchody, občas teplá voda ve společné sprše a celkem čisto.  Poté, co nám ruská recepční sarkasticky sdělila, jestli vůbec chápeme a rozumíme tomu, kolik ten jejich krásný kemp vlastně stojí a my na oplátku ironicky sdělili, že víme a že nad takovou sumu, 1 500 rublů, jsme naprosto povzneseni, haha,  jsme se po menším ježdění po areálu a hledání kde to vlastně je, postavili vedle dvou Finů, jednoho Němce a dvou motorkářů. Důležitá informace! V Rusku jste povinni se policejně přihlásit do tří pracovních dnů. Pokud do této země vjedete v sobotu, což se nám díky problému v Narvě podařilo, všechno zlé je k něčemu dobré a opustíte ji ve středu, pak toto podstoupit nemusíte.

Přihlásit vás může pouze ten u něhož jste ubytováni a to samozřejmě za úplatu. Asi to všichni hlídají, protože recepční se nás hned vyptávala, kde že jsme spali předchozí noc a zda nás má přihlásit. Hrdě jsme odmítli. Postavili jsme stan, uklidnili Toba, nechali ho zavřeného ve stanu, vzdali jsme cestu na kolech a  vyrazili posledním a neskutečně narvaným autobusem na metro do centra. Cesta autobusem trvala snad hodinu, bylo v něm celkem veselo, hodně lidí se snažilo nám poradit, nejvíce velmi sympatický pán, který nás dovedl od autobusu na metro. Bylo to celkem daleko a asi bychom cestu tak rychle nenašli. Koupil nám lístky, nekompromisně si od nás rublíky nevzal, celou cestu si s námi moc pěkně povídal a doprovodil nás až na Něvský prospekt, kde se s námi rozloučil.

Byla půlnoc ruského času a zavírali za námi metro. Něvský prospekt je jakousi branou do centra města. Noční Petrohrad je úžasná atrakce, všude plno lidí, všechny budovy jsou nádherně nasvícené, tady krize asi fakt není a třešničkou na dortu je postupné zvedání mostů. Po zvednutí prvního, Dvorcového mostu v 1.20 r. času všichni nadšeně aplaudují a běží k dalšímu. Uprostřed Něvy je spousta lodí a lodiček, na nich turisté a tyto lodě s velkým hlaholem vyrazí také k dalším mostům. Petrohrad je město, postavené na ostrovech a není od věci vědět, na které straně vlastně jste. Ještě před odjezdem z Olgina jsme se domluvili s místními taxikáři, že není problém, že když jim přečteme adresu kde stojíme, tak že pro nás za 600 rublů přijedou, akorát musíme být na té správné straně. Což se nám samozřejmě nepovedlo.

Iva měla správné tušení, ale Mirek byl samozřejmě chytřejší! Po zvednutí 1. mostu a po zjištění, že stojíme na špatné straně, se Iva dotázala taxikářů na radu. Ti jí sdělili, že nás do Olgina beze všeho odvezou za 4 000,- rublů. Byli velmi veselí a hodně musela odvracet hlavu, aby nedýchala jejich alkoholové výpary. Dostali jsme informaci, že za hodinu spustí na 15 minut jeden z mostů a když to stihneme a přeběhneme, tak třeba stihneme spuštění dalšího z mostů a tak se dostaneme na tu správnou stranu. Dokázali jsme to! A díky tomu, opět ve stylu, že všechno zlé je k něčemu dobré, jsme cestou objevili 24 h hlídané parkoviště. Byly asi 3 hodiny. Podařilo se nám probudit ostrahu a dozvěděli se, že tam  můžeme nocovat a to za 150 rublů. A hlavně, bylo to vlastně v centru.

Oslovili jsme jednoho z taxikářů, který nám řekl, že nás domů odveze za 1 200 rublů. V tu chvíli se vyrojilo několik dalších taxíků. Začali jsme diskutovat s jedním, evidentně černým taxíkem a z 1 000 jsme usmlouvali na 700 rublů. Iva z toho byla dost nervózní, nicméně jsme do něj nasedli. Mirek držel v ruce navigaci, kde byla zadána cesta pro chodce s uváděnými 14 km do místa. Řidič z Baku ani nevěděl kam má jet, stále chtěl na navigaci koukat a řítil se dost slušnou rychlostí městem. Do křižovatek se řítil na červenou, my jsme se snažili na tuto skutečnost vždy upozornit a on vždy v křižovatce zastavil, ale občas by se v nás krve nedořezalo. S velkou chutí diskutoval s Ivou sedící na zadním sedadle, samozřejmě s otočenou hlavou dozadu. Dost dobrý! Do toho začala padat voda, přes přední okno nebylo vůbec vidět, což mu zjevně nevadilo.

Mirkovi se, po hlášení navigace, že na chodce se pohybujeme příliš rychle, podařilo přehodit nastavení na auto. Asi po 10 minutách jízdy chtěl opět vidět kolik ještě zbývá km a ejhle krabička v tu chvíli uváděla, že zbývá ještě kilometrů 18. Vyptával se na všechno, jak se u nás žije, kolik stojí bydlení, všechno chtěl přepočítat na dolary. Před DCP nebo DPC, nepamatujeme, se snažil Mirkovi, který seděl vedle něj a měl bágl na břiše a hlídal všechen náš majetek a navigaci, podat bezpečnostní pás, který ani nešel zapnout, protože mu chyběla koncovka. Prý ho má pouze držet, že jako. DPC či co, jsou takové policejní budky na konci města, známé z jisté doby i u nás.Ve finále se nás vyptával, kolik stojí pokoj v tom luxusním hotelu Olgino. To jsme mu řekli s tím, že my ale v hotelu nebydlíme, že  spíme v autě. V tu chvíli nás měl za strašné chudáky, my radši neřekli v jakém a on se jal okamžitě celou, pro nás tak nedůstojnou situaci řešit. Abychom se hned přestěhovali k němu, že nás pohostí se vším všudy. I koupelnu že má. My jsme se rychle vymluvili na to, že brzy ráno odjíždíme z Petrohradu, poděkovali jsme, zaplatili 700 rublíků, rozloučili se a rozklepaní zmizeli ve tmě. Byly 4 ráno r.č. Tobísek spokojeně spal.

Druhý den jsme po snídani a povinné psí procházce opět nechali Toba ve stanu a jeli autobusem a metrem znovu do centra. V Petrohradu je doprava snad šílenější než v Praze. Cesta tam nám trvala dvě hodiny, začalo pršet a když jsme zjistili kolik je hodin dostali jsme strach co se děje v onom nádherném prostředí kempu, bylo celkem větrno a dost lilo a tak jsme se vydali zpět, opět snad víc než dvě hodiny. Samozřejmě všechno bylo v pořádku, ale řekli jsme si, že takhle to fakt nejde, zaplatili druhou noc v Olginu a ráno se přestěhovali  na nám již známe 24 h parkoviště. GPS S 59.95064, V 30.28918. Konstatovali jsme, že prostředí je lepší než v tom nádherném ruském kempu. Ostraha sestávala z dvou příjemných mladých kluků. Pozdravili jsme se s nimi, popovídali a předali dáreček ve formě českého piva. Cítili jsme se tam fakt bezpečně.

Vydali jsme se sami dva, konečně v klidu na prohlídku města. Jsou to takové dva světy. Noční – pohádka a denní. A nutno říct, že i ve dne fakt moc pěkné. Rádi navštěvujeme kostely, nicméně, tak jak popisuje Míla ve svém cestopisu, jsme jich tolik neviděli a nebo jsme je nenašli. A ty, co jsme objevili jsme ani uvnitř nenavštívili. Stáli jsme nějakou dobu frontu do sv. Izáka a i to jsme nakonec i po informaci průvodce, který hovoří o jakési obscénní expozici, vzdali. Usoudili jsme, že v kostelech není, díky slavné VŘSR, ani  moc co ukazovat. Ale je to pouze náš názor, do žádného ze čtyř, které jsme našli, jsme se nedostali. A nakonec jsme se dohodli, že budeme barbaři a že nepůjdeme vůbec do žádných expozic. Aby to bylo v klidu, museli bychom pobýt aspoň tři dny navíc. Venku je toho k vidění tolik a vzdálenosti jsou obrovské.

Za těch pět dnů jsme nachodili spoustu kilometrů. Doporučujeme hodně dobré boty. Ten den jsme, po pěší prohlídce nejdůležitějších částí centra, nastoupili na loď za 400 rublů na hlavu a nechali se povozit po Něvě a spoustě jejich kanálů. To opravdu stojí za to, dostanete se do míst, do kterých by jste pravděpodobně pěšky nedošli a z lodi vidíte všechny důležité stavby a paláce. Vrátili jsme se k autu, obstarali Boba, který byl celkem v klidu, najedli se a odpočali si. Dohodli jsme se, že večer absolvujeme cestu lodí za otevíráním mostů. Tuto celkem komickou vložku si neodpustíme popsat.

Vyrazili jsme, po té co Bobeš usnul a namířili si to k Petropavlovské pevnosti. Pěkná procházka. U pevnosti lákali turisty na lodičky. Nechali jsme se zlákat, ale zjistili jsme, že nám chybí 100 rublů. Ruble jsme měli vyměněné z domova, víc jsme jich ani nepotřebovali. Na dotaz jestli můžeme platit v jiné měně, jsme byli posláni za kapitánem, který vábil o kus dál na křižovatce. Ten nám řekl, že jinou měnu nechce a že nám určitě těch 100 rublů, které nám chyběly, vymění v některé z restaurací. Loď stála 500 rublů za osobu. Iva navštívila benzínku a s neúspěchem se posunula do restaurace.

Bankomaty byly v nedohlednu, loď měla odplout za 20 min. V restauraci byla hodně dlouho a nakonec mě zavolala dovnitř. Tam si z ní dva Rusové dělali srandičky, samozřejmě že vymění, ale větší obnos a v dost šibeničním kurzu. Po Mirkově příchodu si s ním začal povídat mohutnější ze dvou, ověšený zlatem, evidentně patřící k místní mafii. Ve chvíli, kdy od Mirka zjistil, že jsme z Česka, zjihnul a s výkřiky, že jsme vlastně bratři, vytáhl ze šrajtofle bankovku se slovy, že jestli si ji nevezmeme, dost ho urazíme a dával to patřičně najevo. Pochopili jsme, že situace je vážná, předali jsme si telefony, my trdla jsme si ani nestihli nějaké číslo vymyslet a dali naše správné, víme že jsme zaslechli, že určitě do Prahy přijede a nechá se za to od nás pohostit a mazali jsme na loď.

A tak jsme si v Petrohradu vyžebrali 500 rublů. Loď jsme stihli, kapitán si s úsměvem převzal 1 000,- rublů a vypluli jsme k Dvorcovému mostu, který se zvedá jako první. Zvedl se za všeobecného jásání a všechny lodě se jako na povel a o závod vydaly k dalšímu, zvedajícímu se, Troickému. My jsme cestou s nadšením opět sledovali fantasticky nasvícené objekty a moc nevěnovali pozornost co se děje. Až Iva říká, že si jí to zdá divné, že asi stojíme. Na všech lodích je průvodkyně, která celou dobu megafonem a rusky popisuje dějiny toho či onoho a s odpuštěním hubu nezastaví. A ta naše, nutno říct, že dost pěkné děvče, mlela a mlela, až jsme pochopili, že proto, aby zaměstnala naši pozornost. Koukli jsme pořádně, všechny ostatní lodě už dávno jásali u Troického mostu a my uprostřed Něvy. Mosty v Petrohradu se zvedají v nočních hodinách proto, že za dobu kdy jsou nahoře musejí proplout na druhou stranu všechny nákladní lodě a musíme říct, že jsou dost obrovské.

A jak se tak bezprizorně pohupujeme uprostřed Něvy, vidíme jak se k nám nebezpečně blíží první z nich. Pocit nic moc, zlehčovali jsme to všichni různými vtípky. Samozřejmě včas přijela jiná loď, zapřáhla nás za lano a s úspěchem nás dotáhla ke břehu. Kdeže mosty jsou! Domorodci bez reptání vysedli a ještě poděkovali a my, jediní inostranci, se smíšenými pocity taky. Kapitán se na rozloučenou pěkně usmíval. No jiná země. Ještě že nám půlku zaplatila ruská mafie. A šli jsme spát. Druhý den dopoledne jsme se vydali metrem do Smolného. Naše parkoviště bylo hned u metra a  nám se to tím pádem zdálo jednoduché. Po vystoupení z metra nás místní posílali od čerta k ďáblu, jeden, že autobus jede zprava, druhý, že zleva a nejlepší prý je jít pěšky, že je to kousek. Tak jsme vytáhli navigaci a snažili se najít cestu. Asi nejlíp nám poradila paní, hovořící pouze německy.

Takové zvláštní. Oni vůbec rádi chodí pěšky, my ostatně taky, ale po těch dnech! A tak jsme po tři čtvrtě hodině dorazili ke Smolnému. Pěkné, stojí za to vidět. Před areálem informační budka, krásné děvče ochotně vysvětlilo vše, kam máme jít, kde koupíme vstupenky atd. akorát, že jsme se u chrámu dozvěděli, že dnes je sanitární den. Taková maličkost. Pro zpestření si přímo u vchodu Rusové udělali prodejní výstavu zemědělské techniky. Co na to říct. Pro ně pochopitelné, pro nás moc ne. Vrátili jsme se opět hromadnou dopravou s opět stejnými problémy jako jindy. Cestou se stavili v Čajnoj ložke, což je takzvaný ruský mekáč, ale fakt vyhlášený. Žádný návštěvník Petrohradu by prý neměl vynechat! Specializují se na bliny – palačinky na tisíc způsobů.

Pojedli jsme, vrátili se do auta, srdečně se rozloučili s naší ochrankou jako s nějakými dávnými známými a vyrazili z města, směr Vyborg. Na konci města jsme zastavili v nákupním centru pro nezbytné potraviny a dárky. Zdálo se nám, že výběr byl velmi bohatý a ceny mírné. Alkohol jsme nekupovali, k životu ho nepotřebujeme. Jestliže vjezd do města byl impozantní, výjezd nic moc. Poměrně dost velké zácpy, byl všední den, ani okolí nic moc a dlouho trvalo, než se kolony rozprostřely do okolních vesnic. Silnice  byla pěkná, provoz celkem klidný. Očekávali jsme, že to bude horší, než při příjezdu z Estonska. Ve Vyborgu jsme dotankovali nádrž, nafta 10,- Kč/l. To bylo milé, litovali jsme, že jsme ji neměli prázdnou.

Pár poznatků pro cestování do a po Petrohradu, které se nedostaly do popisu. Problém v Narvě je zřejmě letitý, když ho popisuje Míla již v roce 2003. Je možné vjet do Ruska z Lotyšska a prý bez problémů. Nicméně o to delší cesta Ruskem a bůhví jaká. Já bych to řešil pobytem v příjemném kempu v Toile a odskočení si do Narvy, 40 km tam a 40 zpět, pro pořadové číslo. Na papírku je telefon, na který si můžete zavolat a oni vám ochotně sdělí, kdy přijdete na řadu. Je dobré ovládat azbuku, oni nic jiného nepoužívají. Dopředu mít vyplněnou deklaraci, která byť je celá v azbuce, se vyplňuje latinkou a celkem jsme se s tím prali. Kluk z Petrohradu nám s ní pomohl. Tu ale získáte až přímo na hranici, nám ji dala paní, která nám pomáhala při příjezdu. Přivezli jsme sebou, můžeme poskytnout.

Měli jsme obavy z prohlížení osobních věcí, lednice atd. ale nic takového nebylo při vjezdu ani při výjezdu. I když jsme se zmínili o jakémsi psychickém teroru, s odstupem času jsme konstatovali, že to tak strašné nebylo. V Petrodvorcích je to jednoduché, dostatečně velká, placená parkoviště, my platili 200 rublů od 23. hod jejich času do 15.00 dalšího dne. Vstup do zahrad stojí 300 rublů a pokud chcete do expozic platíte všude zvlášť, dalších cca. 350 rublů. Pozor v některých expozicích mají rozdělené časy, kdy chodí cizinci a kdy Rusové. A neukecáte je ani plynulou ruštinou. Rusové musí všichni předložit bumážku. Toalety jsou v areálu zdarma, evropské a kupodivu čisté.

V Petrohradu, aspoň pro nás, neskutečný chaos v dopravě. Tam jsme pochopili, co to je jednotná doprava. Spousta různých autobusů se zvláštními označeními. Ani domorodci se v tom fakt nevyznají. Pokud si chcete na zastávce přečíst kam a kterým směrem autobus jede, musíte mít sebou žebřík a vylézt do cca. tří metrů kde visí tabule, na které jsou nápisy velikosti asi 1 cm. A nebo dalekohled, ale bude vás bolet za krkem. Ale všechny cedule byly čisté a neponičené! Nikde nenajdete žádné směrovky, třeba k metru nebo k zastávkám autobusů a už vůbec ne k jakým. A když k nějakým doběhnete, zjistíte, že k tomu vašemu musíte obejít další blok a když tam konečně dorazíte, zjistíte, že vám právě ujel. A domorodci vám fakt neporadí, protože, máme pocit, že ani oni sami nevědí.

Metro stojí 20 rublů a v metru si koupíte ne lístek, ale žeton, který vhodíte u turniketu. Autobus od 18 do 26 rublů. V autobusu je konduktérka, která lístky prodává, takže nemusíte nikde nic shánět, ani mít drobné. Pozor na sanitární dny v expozicích, někde jsou v pondělí, jinde ve středu a ani nevíme kde se to dá zjistit. Na lodičky po Něvě a jejich kanálech narazíte všude na nábřeží, i u kanálů, nejvíc v centru, poblíž Zimního paláce. Všude nabízejí prohlídku autobusy, nevyzkoušeli jsme, ale myslíme, že to taky není špatné. Za určitý obnos, nevíme kolik, vás povozí autobusem po důležitých místech a v ceně je i prohlídka. Vodu jsme, na doporučení, ani jednou radši nepoužívali, o petrohradských toaletách bylo napsáno hodně, ale dle nás se v tomto směru hodně změnilo. Na ulicích dokonce stojí autobusy tupláky, upravené jako WC, samozřejmě vše za úplatu. Iva musela na návštěvu a byla mile překvapená. Všude je kupodivu dost čisto. Údajně, po zkušenostech, je nejlepší měnit peníze v Reiffaisenbance.

Důležité je říct, že jsme, až na opravdu velmi malé výjimky, neměli nikde pocit nebezpečí.

Poslední úsek z Vyborgu až na hranici, po projetí první kontrolou, chtěli pouze pasy, cca. 20 km, úžasná cesta, jako v nějakém národním parku, pravděpodobně jakási ochranná zóna před západními vlivy. Na hranici jsme přijeli se sevřenými žaludky, ovlivněni vjezdem, ale nic takového se nekonalo. Procházka růžovou zahradou. Pouze finský celník dlouho kontroloval našeho blbíska a jeho doklady. Ve 21.00 jsme s výkřikem „konečně jsme doma“, vjeli do Finska a zůstali spát u prvního centra obchodů a čerpadel. Dotankovali jsme konečně vodu a šli spát. Ráno jsme konstatovali, že se tady pohybuje nějak moc Rusů, připadalo nám, že se tam chovají jako doma a rozhodli jsme se, že radši odjedeme z jižního Finska, byť jsme si ho chtěli prohlédnout, víc na sever. Celou cestu potkávali spoustu ruských aut.

Zastavili jsme u prvního finského jezera, posnídali a Tobiáš se konečně vykoupal.

Pokračovali jsme přes město Mikkeli dál a naivně hledali to nejkrásnější a nejopuštěnější jezero ve Finsku, kde uskutečníme naši představu. Hodně naivní! Později jsme usoudili, že tyto představy bychom naplnili asi víc na severu, tak jak jsme to viděli při naší minulé cestě. Nakonec jsme skončili v pěkném kempu Kiviniemi ve městě Kangasniemi. Úžasně vybavený a romantický kempík za 24 Eur se vším všudy. Psa nikde neřeší a vlastně ho neřešili vůbec nikde na celé cestě. A s internetem. Opět jsme ho využili a poslali domů info. Pobyli jsme dvě noci, grilovali a taky nafoukli našeho Zodiaca a jezdili po jezeře. Po dvou dnech jsme se se slovy, že každý Fin má nejen svoji chatu, ale také svoje vlastní jezero, rozhodli, že opustíme Finsko a vyrazili jsme směrem k trajektu do Vaasy.

Oni Finové a koneckonců i Švédi říkají, že můžeš kempovat kde chceš, ale my bychom k tomu dodali, „Pokud něco najdeš“. Jezera jsou fakt krásná, ale není k nim absolutně žádný přístup a pokud je, jde o kemp, město a nebo soukromou cestu k obydlí. Všude jinde jsou břehy neskutečně zarostlé travou a leknínovými porosty. Když už jsme konečně našli stání u jezera, nedalo se do něj vůbec vlézt. Cestou jsme se stavili navštívit jeden ze dvou nejstarších finských dřevěných kostelů. Ten druhý jsme viděli minule. Do Vaasy jsme dojeli ve večerních hodinách. Trajekt do švédské Umey jel brzy ráno. Ještě před příjezdem do města jsme se pokoušeli natankovat u místních automatů a ne a ne se podařit. Nechtělo to ani jednu z našich karet. Poslední pokus byl už na kraji města u nákupního centra a opět ne. Pomohli nám místní. V nákupním centru nám odblokovali stojan a my zaplatili kartou uvnitř.

Dozvěděli jsme se, že automaty jsou pouze na finské karty, samozřejmě všechny možné Visa a Master, ale finské. Moc jsme to nepochopili. Po příjezdu do přístavu a rozhodnutí, že tam zůstaneme na noc, jsme v klidu vyvenčili Toba. Po příchodu k autu se začal svíjet v křečích. Dostal jednu ze svých neidentifikovatelných kolik. Noc prožil celkem v klidu, ale ráno na trajektu, který to asi ještě umocnil, pokračoval v plné síle. Ještě nikdy jsme snad necestovali v tak ošklivém a hnusném trajektu. Cesta trvala 4 hodiny a stálo to na náš vkus hodně,193 Eur. Při přesunu z podpalubí nahoru, se nám nepodařilo najít výtah a cestou nás smetl dav na takové ty hnusné, malé a strašně příkré schody nahoru a on nebyl schopen jít. Nohy se mu zapletly mezi ocelové schodnice, mysleli jsme, že je má snad zlomené a zezadu se na nás valil dav ve snaze získat co nejlepší místo na lodi. Situace to byla dost dobrá.

Nahoře jsme skončili v rohu paluby, ono to uvnitř vypadalo snad ošklivěji a on strávil skoro celou plavbu na nohách, dva kroky dopředu, dva dozadu a občas v křečích. Určitě na nás byl dobrý pohled. Ke konci cesty jsme ho násilím položili na zem a drželi tak, aby se nemohl vůbec pohnout. Trochu se zklidnil, začal klidněji dýchat a na chvíli usnul. Nazpět se nám podařilo najít výtah. Jeho stav vydržel až do druhého dne.

Po sjetí z trajektu jsme pokračovali po pobřeží Botnického zálivu, po zajímavé tříproudé dálnici směrem na jih, domů. Poměrně velký, ale úžasně plynulý provoz. Tak jako v Polsku s odbočeními do stran i otáčením se do protisměru, ale bez semaforů, chvíli dva pruhy jedním směrem a jeden druhým a zase naopak. Spěchali všichni, ale nikdo nikoho neomezoval a neriskoval. Nepovažují svá auta za hračky a nemají potřebu nandat to tomu druhému. Auto je pro ně pouze dopravní prostředek pro cestu z bodu A do bodu B. Navzájem jsou velmi ohleduplní. Ostatně tak tomu bylo skoro na celé naší cestě. Známe jednu zemi kde tomu tak není. Havárii jsme za těch několik tisíc kilometrů viděli pouze jednu. Cestou jsme hledali ten nejhezčí kemp. Je jich v té oblasti hodně, ale všechny, sice u vody, ale přímo u silnice a to jsme nechtěli. A tak jsme hledali až jsme nenašli. Skončili jsme na pěkném stání u jezera, do kterého se opět nedalo vlézt, bokem od hlavní silnice a tam nocovali. Tam nám náš pes jasně dával najevo, že už toho má plné zuby.

Po zastavení se vyřítil z auta, utekl asi padesát metrů, tam si lehl do trávy a nechtěl se s námi vůbec bavit a když jsme ho konečně dostali k autu, tak se k nám otočil zády. Ráno jsme pokračovali dál. Navštívili starobylé město Gavle s ukázkou původního osídlení a uličkou ,kde žil pokrokový zpěvák Joe Hill, který byl v 35 letech omylem popraven v USA,  před Uppsalou navštívili tři velké pohřební mohyly, ve kterých jsou prý pohřbeni legendární předvikingští králové, vjeli do Uppsaly a rychle z ní zase vyjeli, moc se nám nelíbila, atd. Ten den jsme dlouho hledali místo na nocleh a úplně omylem jsme se až v nočních hodinách ocitli u jakéhosi obydleného skanzenu Viby by na 24 h parkovišti bez placení. Bohužel bez GPS . Ráno po jeho prohlídce jsme sjeli do města a zírali na něj jako na zjevení. Krásné a starobylé městečko Sigtuna z něhož na nás dýchal neskutečný klid a pohoda. Věnovali jsme mu celé dopoledne a kus odpoledne. Vřele doporučujeme. Odpoledne jsme odjeli do Stockholmu, cca. 40 km.

Stockholm nás upřímně dostal. Nádherné a zajímavé město, všude i na silnicích klid a pohoda, nebyl problém zaparkovat v centru za přijatelnou úplatu v automatu, platba kartou. Sundali jsme kola a to, co jsme projeli se nám moc líbilo. Včetně starého města tzv. Gamla Stan. Celé toto královské město je postaveno na mnoha ostrovech a působí vznešeně. Pouze po setmění se zřejmě projeví ekonomická krize a celé město se pohrouží do tmy. Škoda! Odjeli jsme před půlnocí a za Stockholmem našli místo na nocleh na klidném a opuštěném parkovišti pod sjezdovkou.

Ráno jsme pokračovali dál na jih, cestou přiletěl další šutr a my měli na okně dalšího pavouka. Za městem Norrkoping si vybrali příjemný kemp Lovsjobadens  na břehu jezera, cena 170 SEK/den, GPS S 57.39747, V 14.11046 a pobyli dvě noci. Tob si vodu náležitě užíval a my odpočívali a nabírali síly na zbytek cesty. Z kempu nám zbývalo 300 km do Trelleborgu na trajekt. Cestou jsme se ještě zastavili u několika švédských zámků. Divné stavby, všechny stejné, stačí vidět jeden. Do Trelleborgu jsme dorazili v rozumném odpoledním čase, zabukovali trajekt, stavili se u naší milované vikingské tvrze a v 17.00 se nalodili směrem do Sassnitzu. Cesta po moři dobrá. V Německu jsme se chtěli posunout kousek blíž k domovu a zůstat někde na noc. Nakonec jsme sjeli z dálnice do města Neubrandenburg a v jednu v noci, úplně náhodou, našli stellplatz na břehu pěkného jezera za 10Eur. GPS S 53.53726, V 13.25586. Město samotné vypadalo moc pěkně. Určitě je tahle zastávka zajímavá při cestě na sever nebo zpět. Někdy příště to určitě vezmeme i s prohlídkou města. Vzhledem k tomu, že jsme přijeli pozdě v noci a odjížděli dopoledne, neplatili jsme nic, nebylo komu. Druhý den jsme pokračovali přes Prenzlau na dálnici na Berlín a po najetí na dálnici jsme se dostali do úžasné zácpy. Přískokama jsme se posouvali asi dvě hodiny cca. 10 km. Dál na Drážďany už bez problémů.

Ve večerních hodinách jsme přijížděli k naší hranici. Příjezd od Drážďan po dálnici je impozantní, krásná cesta. O to víc člověk “dostane přes držku“ ve chvíli, kdy přejede do ČR. Ústí nad Labem je zážitek, taková třešinka na dortu. Na parkovišti za Ústím jsme všichni tři dali ještě večeři a Iva prohlásila, že to je za celou dobu jediné místo, kde nemá pocit bezpečí. Snažili jsme se dívat okolo sebe stejným objektivním pohledem jako na celé naší cestě a konstatovali, že to až taková sláva není, ani příjezd do Prahy. Velice rádi všichni říkáme, že tam a tam jsou cesty takové a makové, že tamtudy bych nikdy nejel, viz. Polsko, ale rychle zapomínáme na stav našich silnic, po kterých jezdíme dnes a denně. Totéž se týká čistoty. V našich očích nebe a dudy. Ale nebudeme to radši pitvat, ať někoho nepopudíme.

Na závěr našeho „krátkého“ článku bychom navrhovali vyhlásit soutěž o největší gag na našich cestách.

Kdysi na Lofotech položila Iva otázku naší dceři – „Káčo, nevíš co je tam za tou horou?“.

To nás pak provázelo celý zbytek cesty.


Letos zabodovala ještě víc. Po každém zastavení na kafe atd. prohlásila – „Jdu si pustit plyn“.

Domů jsme se vrátili 1.8. o půlnoci. Najeli jsme 5800 km. Tobiáš nám dal jasně najevo, že už nikdy víc a s velkou spokojeností si oběhl, no oběhl je silné slovo, barák. Mirek nosil stále na krku zavěšenou kameru a foťák jako Japonec a snažil se dokumentovat ostošest. Iva občas vzala kameru. Pokud nám někde opět fotky chybí, prosíme nezatracovat.

Upřímně smekáme před vámi všemi, kteří jste dokázali naše vyprávění přečíst poctivě až do konce. Ale snad někdy někomu k něčemu bude. Stručněji to nešlo.


Bylo to náročné, ale tvrdíme, že to určitě stálo za to.

Zdravíme všechny nadšené cestovatele. 

Iva, Mirek a Tobiáš


Pro fota klikněte na obrázek: