Dovolená na 6 týdnů aneb, spaní i před Grand Bazarem v Turecku

Dovolená na 6 týdnů aneb, spaní i před Grand Bazarem v Turecku

Tento rok jsme se doma rozhodli, že strávíme dovolenou na cestě po přímořských letoviscích ze západu na východ. Naše cesta začala 20.6.09 směrem na Rozvadiv a dále do přístavu Ancona. Zde jsme se nalodili na trajekt a nechali se převést do Řecké Patry. Děti celou cestu nacvičovaly seznam zemí  a jejich hlavních měst, které všechny projedeme. Ze začátku to bylo moc příjemné, ale když byla po dvacáté během půl hodiny vznesena otázka, jak se jmenuje hlavní město Rumunska a Bulharska, že si je stále pletou, již bylo jisté, že poznávání zemí bude ještě pěkný oříšek. Když došlo konečně na znalost měst a zemí jdoucích po sobě tak, jak je budeme projíždět, začaly děti nacvičovat i seznam moří, které všechny uvidí a v kterých se budou koupat. Bohužel se však koupání ve všech zemích neuskutečnilo, ale to až později.

V Řecku jsem měl vyhlídnutý hezký záliv u města Pilos, kde byl i camp Navario. Při hledání campu  na místě samém jsme však našli mnohem hezčí a hlavně tišší camp Eridios, který neležel hned za přímořskou silnicí, byl hezky stranou ve slepé uličce vedoucí do chráněného parku. Měl vlastní písečnou pláž stání kryté stříškou proti slunci  a hezké soc. vybavení, ba i mycí místo na karavan při závěrečném odjezdu. Příjemné bylo i osazenstvo, které se v naší době návštěvy skládalo ze samých němců (těch slušnějších), rakušáků a švýcarů. Jelikož se jednalo převážně o samé důchodce, bylo milé je každé ráno potkat, neboť je milé, když se můžete s někým pozdravit a přes den také. Jak jsme poznali, je to docela základní rozdíl mezi bývalým západem a východem.

Park Gialova Lagoona v kterém jsme se nacházeli byl zvláštní tím, že zde v letních měsících na jedné malé pláži kladly vejce velké vodní želvy Kareta Kareta a nachází se zde jako jediné naleziště chameleona afrického. V loňském roce zde bylo vidět 8 exemplářů, letos zatím jen dva. Je to dané tím, že se snaží barevně přizpůsobit okolí.Dále se zde vyskytovali plameňáci atd. v prospektu bylo psáno, že se zde vyskytuje celkem 245 druhů ptáků.

Moc se nám zde líbilo, děti se naučily maličko základy surfu a náš Igorek se zde seznámil s vodou takovým stylem, že po 3. nedělích krásně plaval i v moři.Z místa nás vyhnal jen začátek školních prázdnin v bývalém NDR, neboť tito lidé se chovají úplně jinak, než jejich západní bratři.

Další naše cesta vedla přes Forint, kde jsme si prohlédli průplav a pokračovali směr Kláštery Meteora. U klášterů jsme přenocovali a ranní výhled z okna stál za tu dlouhou cestu až na místo. Nacházeli jsme se na příjezdové cestě a před námi na jednom skalisku byl krásně vycházejícím sluncem osvícen jeden z mnoha klášterů. Další naše výhoda byla, že jsme zde zaparkovali již v noci a ranní provoz aut, autobusů a dodávek nás nechával celkem klidnými. Šli jsme navštívit jeden z klášterů a cestou jsme potkali i dva mnichy. Velice se nám hodilo, že jsme jezdili nakupovat do městečka základní potraviny a naučili jsme se základní slovíčka, protože, když jsme mnichům poděkovali v řečtině, hned na nás byli mnohem milejší a usměvavější než na okolní turisty. Po prohlídce jsme se schovali v našem campu a užívali si stínu a větru před rozpáleným okolím. Je to totiž asi to jediné, co nás vyhnalo z  Řecka. Při jízdě napříč zemí jsme například v Soluni četli na info tabuli že je 17,22 hod, teplota vzduchu 35 oC  a teplota vozovky 46 oC.

Další naše zastávka byla v Turecku, kde jsme si říkali, že nakoupíme na Grand Bazaru v Istanbulu a pak se zde někde ubytujeme. Při přechodu přes hranici nebyl ani moc velký problém, stáli jsme zde asi 2 hodiny a potom dojeli k Marmarskému moři do městečka Sarkoy. Našli jsme zde camp, kde za nocleh jsme zaplatili i s el. a vodou 10 euro. Nevýhodou bylo, že byl u přímořské komunikace. Ráno se zde ale stejně nedalo koupat, neboť moře bylo po včerejší bouři hodně špinavé. Náhodou jsme zde objevili bývalého Jugoslávce i s tureckou rodinou. On se však také již narodil v Turecku, ale jeho maminka ho stále učila rodným jazykem, takže nám dal mnoho dobrých rad do Istanbulu a i příjezdovou cestu nám namaloval, neboť má navigace tyto destinace nemá ráda a nekreslí je důkladně. Po čaji, který opravdu nesmíte odmítnout a který vás opravdu osvěží jsme se vydali do víru velkoměsta. Doprava v Istanbulu celkem v pohodě, naopak když ostatní řidiči viděli, že jsme zavítal k nim z daleka, nechali mě vždy dost místa, abych se vešel. Zajeli jsme dle nákresů našeho známého až na samé parkoviště před bazarem a šli jsme za obsluhou, že necháváme otevřené okno, jelikož máme v campu psa, aby se nám na něj díval. Řekl, že je vše OK, jelikož místní se všichni psů bojí. To jsme poznali při večerní procházce Istanbulem, kdy nám patřil vždy celý chodník. Je pravda, že se zde v noci hodně uklízelo, ale přes to zde byl neskutečný smrad. Ráno jsme šli znovu nakoupit do bazaru a jaké bylo naše překvapení, když nám skoro z každého krámu říkali, že nás viděli, že spíme na parkovišti v autě a že máme psa. V poledne jsme odjížděli z centra města. Spali jsme v samém centru pod velkou mešitou, takže v noci nás vyzvali dvakrát k modlitbě, ale ani jednou jsme se nenechali přemluvit.

Další naše zastavení mělo být kousek od Bulharských hranic městečko Kiyikoy, kde jak nám zase bylo sděleno  naším jugotureckým kamarádek jsou lidé milí, vezmou vás k sobě domů a dají vám najíst a napít dle potřeby.Byl zde městský camp, takže si člověk zastavil kde chtěl třeba přímo u moře. Jediná nevýhoda byla zase všudypřítomný nepořádek. Byli jsme tak opravdu za velkou zvláštnost, v noci nám obcházeli campr a koukali se jak vlastně takové auto, ve kterém se spí, vypadá z blízka. Maličko se rozepíši o jejich druhu kampování. Zjistil jsem, že se všichni shluknou kolem vody a obchůdku. Obchůdek je stánek, kde prodávají chleba a zmrzlinu, vodu nosí ve všem, co je napadne a co mají po ruce. Pak jich je třeba i 5 rodin na normálním stání pro dva campy. Jídlo si vaří nebo ohřívají na kamínkách s komínkem, které si asi přivezou z domova, takže když si více rodin vaří snídani, nedá se stanovým táborem ani projít.Vodu, kterou spotřebují, jsem viděl málem přímo na sobě, neboť jsem akorát projížděl kolem, všechnu vylévají na cestu. Jediné co jsem nenašel, byly toalety, ale pokud jsem projížděl někde blízko kolem lesa, bylo mi hned jasné, kam chodí.

Ráno jsme raději rychle nasedli a ujížděli do Bulharska, kde jsme očekávali zase trochu čistoty.čím více jsme se blížili k Bulgaristánu, jak ho turci nazývají, udivilo mě , kolik armády v příhraniční oblasti se nachází. Celé rodiny důstojníků i s rodinami a dětmi bydlí za dráty a jsou hlídány ozbrojenou stráží. Pro ubytování jsme zvolili cemp v Jugu, neboť byl kousek od hranic a byl mi doporučen mým známým, který v této lokalitě byl již 7 x. Konečně přišla na řadu moje ruština, na recepci mě jí paní hodně chválila. Říkala, že ona se jí musela učit 12 let ve škole, já řekl že také a ona :“ No ladno, eto bylo lepše.“ I ostatní místní lidé nám říkali, že bývalo lépe v minulých dobách, stejně jako mi to říkali lidé v Rumunsku, na Ukrajině, v Srpsku i Litvě.

Cemp je v jednom areálu s hotelem, takže je možné využívat bazén, tenisové kurty, lehátka se slunečníky na pláži a samozřejmě el. a vodu. Za takovéto služby jsem byl připraven zaplatit, ale jaké bylo mé překvapení, když celková cena za 7nocí byla 220 Lb,tj. asi 2800Kč. Do městečka Kiten je to příjemnou procházkou asi 40. min a restaurací a obchůdků co hrdlo ráčí. Někdy jsme použili k přepravě místní taxi a taxikář nám vyprávěl, jak má práci jen na 3. měsíce v roce. Pak prý chodí do lesa na šakali. Za jejich uši prý dostane vyplaceno asi 20 leva. Je jich tam prý po konci sezony a nástupu chladnějšího počasí prý hodně. Po 7. nocích jsme ujížděli do Nesebru, starého městečka, které jsem si pamatoval ještě z dětských let. Dá se zaparkovat přímo v centru starého města, kde jsou všude parkoviště s info tabulemi kde a kolik míst je volných, jen poplatek za campr je 3x větší než za osobní vůz. Proto jsme po prohlídce přespali u místního aquaparku , kde si děti druhý den hodně zadováděli a po večerní návštěvě velkého cirkusu jsme ujížděli do českých vesnic na Banátu v Rumunsku.

K přechodu jsme zvolili zase trajekt přes Dunaj. Byla to taková větší loďka, ale vezla asi 15 osobních aut a dokonce 2 kamiony. Na hranicích šlo vše celkem hladce, jen rumuni si vymýšlí stále více a více poplatků. Než nás pustili, stáli jsme u tří závor a každý: zaplať za použití přístavu, zaplať za průjezd městem……… Na Gernik jsem věděl, že pojedeme dost dlouho, neboť jsem již znal z dřívějška stav místních cest, ale netušil jsem, že těch celých 300 km pojedeme asi 11 hod. Cestou jsme se raději zastavili v rybí restauraci u Dunaje, ryby moc dobré a celé jídlo za hubičku. Do Gerniku jedeme za tmy, takže má posádka ani neví, jakou cestu zrovna zdoláváme. Jsme na místě a zažíváme krásných 5 dní s místními občany.Kdo ještě neví, jedná se o českou skupinu osob, jejichž dědečkové a babičky sem došli za lepší prací v roce 1828. Bohužel je však čekala jen tvrdá dřina na kamenných políčkách  a ta je tu dodnes. Zajímavostí je, že všichni se vlastně narodili již v Rumunsku, ale stále zde hovoří česky a na jejich české předky jsou stále dostatečně hrdi.

Jezdíme s nimi na pole, koňský potah, vázání snopů, nakládání, mlácení na mlátičce atd. Děti zde našly okamžitě kamarády a všem se nám tu moc líbilo. K snídani domácí chléb, domácí máslo a mléko, nebo med. Zde se opravdu čas zastavil a proto je potřeba i trochu těmto lidem pomoci. Já jsem hodně pomohl s malým kompresorkem, pomohl jsem nafouknout pár lidem kola u auta, traktoru, kombajnu a každý se vám hned něčím odvděčí, převážně domácí pálenkou. V neděli jsem se podívali ještě na místní trh, prodávali telata, koně s hříbaty, selata a i různou zeleninu. No a po trhu jsme se s místními rozloučili a hurá domů.

Celkem měla naše prázdninová cesta 5870 km, jeli jsme 87,3O hod čistého času a průměrná spotřeba byla od 11,5 litru do 18,3 litru.