Na právě uplynulý víkend nás velmi lákal Kájínkem vypsaný výjezd do Krkonoš, hlavně jsme chtěli otestovat naše auto v náročnějších podmínkách a v Krkonoších jsme již delší dobu nebyli. Obavy byly veliké a bylo jich mnoho a jak se nakonec ukázalo, byly neopodstatněné. Obstáli jsme na výbornou.

Na právě uplynulý víkend

nás velmi lákal Kájínkem vypsaný výjezd do Krkonoš, hlavně jsme chtěli otestovat naše auto v náročnějších podmínkách a v Krkonoších jsme již delší dobu nebyli. Obavy byly veliké a bylo jich mnoho a jak se nakonec ukázalo, byly neopodstatněné. Obstáli jsme na výbornou.

V pátek večer jsme dorazili na místo určení, nerada se chlubím, ale nemaje navigaci jsme dorazili na první pokus. Sice jsme tomu už trochu nevěřili, zejména v konečných pasážích cesty, ale trefili jsme to. Na místě nás již vítali Doktoři a velitel Kájínek. Zima byla, fičelo a cosi padalo z nebe. Ale jinak bylo fajn. Krátce po našem příjezdu volal Roman, že je již nedaleko a nejpozději do 15 minut dorazí. Dorazil za 1,5 hodiny. Jel podle navigace. (uvedené časy možná trochu přeháním, ale jenom trochu). Krátce po něm pak Svitaváci a pozdě v noci i Táboráci. Byli jsme stateční a čekali na ně, jak jsme slíbili, ale museli jsme se notně zahřívat. Nejprv čajem s rumem, já pak čaj vynechala a myslím, že došlo i na Břéťovu slivovici.

Protože jsme dorazili už za tmy,

ráno nás čekalo kochání se okolní krajinou. Pěkné sobotní probuzení nám Kájínek připravil. Fičelo ještě víc, než předešlého večera, nepadalo nic a zima byla také větší. Ihned po snídani následoval přesun na Horní Mísečky. To bylo ještě o dalších 300 m výš, takže povětrnostní podmínky se ještě zhoršily. A když jsme se nechali busem vyvézt na Zlaté návrší, bylo to úplně nejhorší. Šedivák kam oko dohlédlo, ledový vítr, mraky až na zem. Ale atmosféru to rozhodně mělo. Vyrazili jsme na Labskou boudu. Odpadlíci začali hned po startu. Pro malého Radima to opravdu nebylo, navíc terén kočárku nepřál a kojení v takových podmínkách by také nebylo reálné. Na Labské boudě odpadl handicapovaný Roman, který celou dosavadní cestu absolvoval s berlemi. Anetka to nevzdala a pokračovala dál s námi. Myslím, že toho po čase litovala, ikdyž to nepřiznala. Z Labské boudy jsme se vydali k prameni Labe. Tam se začalo počasí umoudřovat a vykouklo sluníčko, mraky vystoupaly vzhůru a vítr trochu ustal. Cesta z pramene na Dvoračky byla více než příjemná, celou dobu se šlo po rovině, nebo z kopce. Na Dvoračkách nás uvítala milá obsluha a ceny k zaplacení. Ale nejvíc nás asi bavil směnný obchod, který jsme realizovali. Iniciátorem byl Kájínek, který s námi směnil palačinky s ovocem, které objednal pro Ondru, s vdolky, které jsme naopak objednali my pro Vlastíka a ani jednomu z hochů nechutnalo. Směnný obchod proběhl k oboustranné spokojenosti. A pak se to strhlo. Měnil každý s každým, talíře rotovali kolem stolu, každý okusil ode všeho, téměř, a hlavně jsme se tím náramně bavili. Po dobrém obědě se nám ani nechtělo na cestu zpátky, ale jinou možnost jsme neměli. Na parkovišti na nás už čekal Pepíček se svými syny, který během odpoledne dorazil. Kájínek vytáhl gril, něco málo jsme opekli a hlavně jsme se v zájmu přežití zahřívali. Vypili jsme úplně všechno a byli jsme veselí. Zprvu jsme zvolili frekvenci co 0,1 stupně to panák, ale když se teplota zasekla na -0,5 st. usoudili jsme, že bychom taky mohli zmrznout a raději jsme se přesunuli ke Kájínkovi, přičemž jsme děti separovali do Pepíčkovi velkorysé garsonky a pili jsme nepravidelně. Myslím, že už to nebylo pro zahřátí, protože našich 8 tělesných schránek to u Kájínka vytopilo dostatečně.

Nedělní ráno bylo jako malované,

Táboráci hlásili nejnižší naměřenou teplotu -4,3 st. Předešlého večera jsme domluvili pěší výlet do Špindlerova Mlýna a případnou návštěvu bobové dráhy. Cesta byla velmi strmá a tak už během cesty tam probíhaly úvahy, jak se zpět dostat jinudy. Nakonec se ale většina vracela stejnou cestou, jen 2 posádky jeli lanovkou na Medvědín a šli zase z kopce. Bobová dráha nás zaujala a neodradila nás ani vysoká cena. 100 Kč za osobu nad 140 cm, 40 Kč do 140 cm. Snad to píšu dobře. Někteří jeli i vícekrát. Úspěch též slavila opičí dráha hned vedle, která byla z části zdarma, zčásti placená. Vzhledem k ceně placeného úseku, 450 Kč za 50 minut, jsme vystačili s částí neplacenou. Po všelikých radovánkách jsme vyrazili na obhlídku městečka. V té nám ovšem zabránila vývěsní tabule restaurace Krkonošská chalupa, která nás nalákala na polední menu za 79 Kč. Restaurace byla pěkná, jídlo dobré, cena skvělá, ale ten číšník byl ňákej divnej. Ani se neusmál. A my přitom tolik žertovali. Že by to bylo tím, že cílem většiny žertů byl právě on??? Jeho způsob obsluhy zdál se mi poněkud zvláštní. Ale náladu jsme si zkazit nenechali. Po dobrém obědě se někteří přeci jen vydali na obhlídku centra a někteří vyrazili na strmou cestou zpět. Na parkovišti jsme ještě krátce poseděli u kávy a vyjeli k domovům. Až do Jičína jsme jeli všichni pohromadě a pak jsme se postupně odpojovali, až jsme v Praze opustili Táboráky nadobro a dál už museli sami.

Výjezd se velmi vydařil,

z našeho pohledu byl akční, což si Lišák pochvaloval, byť skuhrá, co všechno ho bolí a Krkonoše jsou prostě krásné, zvlášť na podzim.