Večer si prohlížíme oblohu, která vypadá úplně jinak, než u nás doma

Večer si prohlížíme oblohu, která vypadá úplně jinak, než u nás doma. Těšíme se na další moto radovánky. V říjnu 2007 vyrážíme s dalšími 6. kamarády na cestu do Maroka, že si také trochu zazávodíme po trase závodu Paříž – Dakar. V Praze nakládáme motorky na vlek a hurá ještě trochu pracovat, než je kamarádi odvezou do Španělska. Konečně přichází dlouho očekávaný den našeho odletu. Z Prahy již máme mírné zpoždění, letíme jen do Paříže, tak se zase tak moc nic neděje si říkáme. Ale ono se dělo, na přestup máme jen 1. hod. a co se nestane, spoj na nás nečekal a uletěl. Říkáme si, že nám zajisté dají nějaké náhradní spojení na zítra.

Po dlouhém a hlasitém přemlouvání nám nabídli let s 3 x přestup a zítra večer jsme prý ve Španělsku, nebo ať si prý najdeme něco sami.Francouzi se ani nenamáhali s námi mluvit anglicky s tím, že nerozumí. Kamarád má soukromou cestku, tak našel let na druhý den v 1 třídě. Hádáme se s personálem ještě hodně dlouho, vím, že za tu dobu jsme stačili vypít dvě lahve Campari, slivovici z domova a nějaká piva. Po zahnání žízně jsem se přidal i já, s tím, že jsem v 5 tř. základní školy chodil na francouzštinu, a proto znám francouzkou písničku o jablíčku. Zazpíval jsem,na co jsem si vzpomněl a již k nám letí potvrzení o zítřejším letu. S úsměvem jdeme spát do F1 hotelu vedle letiště, úsměv mám jen naše skupina, ostatní cestující stojící za námi se mohou jen radovat, že po 2. hodinách jsme opustili zaměstnance, kteří se teď mohou věnovat jim.

Ráno vstáváme, jedeme na letiště, aby nám spoj neuletěl a zjišťujeme, že k 1. třídě patří též lobby bar zdarma. Jdeme tedy do mezipatra, kde sedí samí navonění a oblečení světoví obchodníci a spořádaně čekají na svůj let. Teď do této společnosti vchází 6. lidiček oblečených již částečně do motor. Oblečení a začnou zvesela popíjet 14. whisky a pak další a pak….. Servírka odmítá postavit do baru další láhev, ale zjistil jsem, o dalších 50. metrů je také takový bar s možností nalij si co hrdlo ráčí. Dnes se nedivím personálu, že byl celkem rád, když jsme si vzpomněli, že nám někam také letí nějaké letadlo. Jdeme na naši odbavovací rampu a tam zjišťujeme, že černošský zřízenec uzavírá vstup do prostoru k nástupu letadla. Bez kompromisu nás odkazuje pryč, nerozumíme co se děje? Po delší době nám rukama ukazuje, že náš let byl přeložen na druhou stranu letiště a ať si pospíšíme, nebo nám uletí. Běžíme přes celou halu plnou lidí, musím říci, že po tak výborné pití se mi opravdu moc běhat nechce, ale to asi nikomu. Jsme v letadle a všichni toho máme dnes již dost.

Ve Španělskýma nás čekají naši dva kamarádi a jedeme do kempu, kde necháme auto s vlekem a odtud již jen na motorkách. Spíme v pronajatých karavanech. V noci trochu deště, říkáme si, že tu trochu více prší, ale v přístavu všichni obchodníci vymetají z obchodů vodu. Trajekt poměrně dost houpá, takže skoro na každé sedačce sedí maročanka s pytlíkem a …… Po cestě vidíme příď nějaké lodi, jak vystupuje z moře, kolemjdoucí námořník nám říká, že se zde včera potopila, neboť byly ještě větší vlny než dnes. Nevím, zda zahnal obavy nás všech, ale mé určitě ne. Moře houpalo jako blázen, ale do přístavu jsme nějak dopluli.

Pokud si někdo z vás pamatuje na přejíždění hranice po revoluci, tak kam se hrabou tyto procedury se vstupem do Maroka. Jsou tu různí človíčkové, kteří vám nabízejí své služby a až je opravdu použijete, tak teprve poté vám bude umožněno vstoupit do vámi vytoužené země. Přišlo mi, že zde policie kontroluje, aby každá žádanka byla vypsána marockým človíčkem, který je určitě s celníkem z přízně.Kontrola na dovoz alkoholu proběhla též bez potíží, neboť jsme byli dobře připraveni. Já jsme umístil campari do lahve od destilky a přivázal z venku na kufr, aby byla na očích. Celník se optal co to je a já mu ukázal, že je to brzdová kapalina. Od této příhody, když se s klukama potkám, se ptají, zda mám tu svojí „brzdovku“.

Jedeme do Merzougy, kde budeme trénovat jízdu v písku. Cesta utíká skvěle, stavíme se po cestě na místní jídlo, vřele všem doporučuji “TAŽÍN“. Hliněný talíř, na který se naskládá vše, co to jídlo potřebuje, přiklopí se hliněnou vysokou pokličkou ( asi jako včelí úl) a dá se na oheň. Všechny chutě se spojí v jednu a mohu říci, že některá jídla byla opravdu skvostná. V Merzouze spíme v kempu, krásně upravený s el. přípojkami, voda v umývárnách, teplá v sudech na střeše. Trénujeme v písku a vesele padáme jako do prachových peřin. Druhý den se jedeme fotit ke stolové hoře, po cestě potkáváme všudypřítomné divoké velbloudy.

Večer si prohlížíme oblohu, která vypadá úplně jinak, než u nás doma a dostáváme od našeho kamaráda vysvětlení co tu vlastně vše vidíme( prý se o to zajímá jako hobby).

Ráno najímáme Defendra s řidičem a jedeme na vytouženou cestu po závodu Paříž Dakar. Na startu potkáváme němce se spolujezdkyní na silniční motorce s hladkými gumami a bagáží všude kolem sebe, že prý jedou jako my, zda se mohou přidat. Odpovídáme, že ano, ale ať si nás dobře prohlédnou. Na každé motorce sedíme v jednom, všechny věci v autě a motorky přizpůsobené do terénu. Po důkladné studii němec odjel, s tím, že asi bude lepší tuto cestu jet po silnici, je to asi o 200 km delší, ale v jeho případě tak o jeden týden rychlejší varianta. Cesta opravdu stála za to, dokonce v suchém brodu, kde bylo písku tak po pás nám zapadl i doprovodný vůz. Přespáváme v jednom z mnoha „CAFEE“ v berberském stanu.

Byla to krásná noc, kdy na vás stále přes díry v plátně poprchává písek a při sebemenším vánku z pouště jste ihned zasypáni více. Ráno pokračujeme do Zagory, avšak musíme dotancovávat ze sudů po cestě. Domorodec ručně napumpuje do plechovky benzin a plechovku ve velikosti cca. 1,5 l vlije do motorky s tím, že nalil cca. 3l a ty chce zaplatit. Dohadování je samozřejmostí, ale stejně se s ním moc usmlouvat nedá. V Zagoře si všímám dopravní značky, že v ulici, kde je nějaká vládní budova nesmí jet osel, asi aby si místní úředníci nemohli šlápnout do ……..Zde také poznáváme opravářská zkušenosti místních montérů. V garážích vám opraví úplně vše a vše úplně odborně, to opravdu klobouk dolů. To že je v dílně jen jeden opálený svěrák od svářečky, jim nevadí v tom, že zpojízdní opravdu cokoli.

Svářecí brýle u nich nehledejte, oni vše svařují bez, druhý den pokračují nanovo a žádné problémy se zrakem nemají. Jeden den před jejich opravnou stojí kamion, další den terénní vůz a pak motorka a všichni vlastníci odjíždějí spokojeni. Můj kamarád po kompletní generálce motorky na této jezdí ještě dnes, bez jakékoli další opravy.

Pouštíme se na další výpravu na hrad Ait Benhaddou, který slouží jako kulisa pro filmaře z mnoha zemí. Jistě ho znáte z filmu Gladiátor. Procházíme se po jeho cestičkách a potkáváme pravého Sandokana, který nám ještě večer předvede v místní čajovně hru na bubny. Druhý den vyrážíme na cestu zpět a projíždíme krásným údolím, s cca. 300m stoupáním po skále nakonec. Celá cesta byla kouzelná, projíždíme mezi různými vesničkami, dokonce v jedné musíme projet náměstí, kde se odehrává trh. Nikdo na nás nepokřikuje, ani nenadává, davem projíždíme úplně v pohodě, jen nesmíme fotit. Závěrečné stoupání je pouze po skále bez svodidel, bez upravené cesty. Dá se říci, že skáčete ze skály na skálu a točíte se v zatáčkách o 180°a to vše ve stoupání cca 30°. Konečně nahoře, ale ten výhled za to stojí.

Velký poznatek z cesty si přivážíme až z večera. Silnice je většinou asfaltová, ale pouze jeden pruh a z každé strany jsou kamenné okraje v šířkách jednoho jízdního pruhu. To znamená, že po silnici jede ten, komu auto třeba svítí, nebo ten, kdo má větší srdce a jen tak se protijedoucích světel nezalekne. Stále jsme s motorkami sjížděli do kamení, až do doby, co jsme si večer rozsvítili přídavná světla, pak jsme jeli jako páni stále po asfaltu, jen jednou jsme pro jistotu sjeli, to když proti nám jely světla vyšší a větší, byl to kamion.

Další krásné místo bylo opuštěné v údolí, kde bývala těžba zlata. Po celém Maroku platí zásada, že když jsi někde sám, nebudeš dlouho, neboť „místní“ je jistě někde vedle tebe, ale ty ho nevidíš. Tato zásada se potvrdila i zde, jedeme údolím cca. 3O km dlouhým a po stranách jen samá skála. Sesedneme z motorek a prohlížíme si zbytky budov po továrně a když chceme nasednout na naše moto, tak vedle nich na bobku sedí místní a kouří. Celkem jsme se lekli, neboť ani jeden z nás ho neviděl odněkud přicházet.

Další poznatek, který si odvážíme je, že i zde jsou lidé, kteří i když se budou snažit sebevíce, nemohou se ze své chudoby nikdy vymanit. Je jim dáno jen pracovat a případně rodit děti. Vždy jim však zůstane na tváři trochu toho úsměvu, který vám mile a rádi poskytnou za hezký pozdrav, případně nějakou pozornost od vás.

.